Okruhy ke kapitole 1

1.1 Pokusme se charakterizovat naše prostředí, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.2 Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.3 Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

Náměty k okruhu 1.1.

Pokusme se charakterizovat dnešní svět, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.1.1. Jsou pro nás věřící pouze ti, kteří chodí do kostela, anebo také ti, kteří se neúčastní života církve?

I ti, co se neúčastní 10

· Sestry se shodly na tom, že je velmi obtížné rozdělovat lidi na věřící a nevěřící podle toho, zda se účastní nedělních bohoslužeb. Nemáme právo o někom říkat, že je nevěřící, tato otázka je pro nás tajemstvím, je zapotřebí se na lidi v našem okolí dívat jako na bratry a sestry, kteří společně s námi mohou spolupracovat na vytváření Božího království, Bůh má pro každého z nás speciální poslání a cestu.

· Mnoho lidí žijících v našem okolí, kteří říkají, že jsou nevěřící, je přirozeně dobrých a tito lidé jako přirozeně dobří mají velmi blízko k Bohu.

· Věřící člověk může být i ten, kdo se neúčastní života církve, může k tomu mít různé důvody, ať osobní nebo jiné. Často tito lidé tvrdí, že v Boha věří, ale naše společenství je nepřitahuje, někdy odrazuje.

· Víra bez skutků je mrtvá, hodnotím druhé spíše podle jejich skutků, věřící žijící podle víry jsou na prvním místě, jsou však lidé, kteří nechodí do kostela, ale věří v Boha,který řídí svět. Omlouvám nevěřící, asi se neměli možnost s vírou seznámit, každá duše je dítkem Božím, Kristus nevylučuje žádného,On přišel pro nespravedlivé, nevěstky nás předejdou do Božího království, věřící jsou ti, kteří byli pokřtěni, i když se neúčastní života církve,(pokřtění pohané), umět čekat a zatím se modlit (za "nevěřící"), věřící je ten, kdo podle víry žije, doopravdy nevěřící snad ani nejsou, spíše hledají, věřící jsou i ti, kteří do kostela nechodí, ale doma se modlí, zachovávají Desatero, věřící jsou ti, kteří žijí podle svého nejlepšího svědomí.

1.1.2. Je nevěřících lidí v okolí naší farnosti (našeho řádu, mezi našimi mladými kamarády) více, než je nás, křesťanů?

Ano 9

Ne 4

· Asi není dobré dělit společnost na věřící a nevěřící, protože rozhoduje hierarchie hodnot každého člověka. Někdy právě nevěřící se řídí více svědomím než tzv. věřící.

· Je to zkreslené. U nás jsou skupiny pokřtěných, kteří ztratili živý smysl víry a příslušnost ke Kristu a k církvi, protože ji vidí jako instituci se zájmem pro majetek a vliv.

· Víra je věcí osobní svobody, nevidíme do nitra. Někdo se zdá a není a někdo se nezdá a je.

1.1.3. Pro jaké hodnoty tito lidé žijí? V čem se jejich hodnoty liší od hodnot křesťanských?

Materiální 9

Práce, seberealizace 6

Děti, rodina 4

Zdraví 1

Kultura, umění 1

· Nevěřící lidé chtějí stále více užít, všechno mít a přitom žijí ve stálém stresu, že o něco přijdou. Naše víra nám dává naději, zakotvení v Bohu a to je veliká věc, kterou nemají a kterou jim máme ukazovat. Hodnoty nevěřících jsou pomíjející, nemohou naplnit touhu člověka po štěstí.

· Lidé bez víry anebo s vírou povrchní, žijí pro hodnoty, které přinášejí výhody pozemskému životu, žijí pro časný zisk - tedy majetek, osobní blaho a vysoké postavení.

· Většina lidí necítí spoluodpovědnost za svět.

· Někteří lidé právě ztrátou životního smyslu začínají hledat Boha

· Někteří nevěřící žijí podle svého svědomí a opravdových hodnot, jako je pravda, láska, dobro a pod.-liší se v úmyslu, chybí jim zaměření na Boha a víra ve věčnost.žijí pro hodnoty pomíjející, podle těla, hledají svůj cíl v bohatství, v práci, v kariéře, v rodině, dívají se na věřící jako na zaostalé, chtějí všechno mít, spoléhají jen na své schopnosti, vytěsňují nemoc a smrt.

· Morální hodnoty,které vycházejí z křesťanství jsou i mezi vlažnými křesťany nebo lidmi nevěřícími z velké části uznávány. Vychází to zřejmě z tisícileté křesťanské tradice. nevěřícím snad chybí dostatečný motiv k jejich dodržování.

1.1.4. Jaké obtíže jim přináší život bez Boha? Jaká nebezpečí, jaká úskalí, jaké problémy?

V obtížích bez opory 4

Bez smyslu života 4

· Život bez Boha - problémy, které se těžko řeší a vysvětlují (např. úmrtí - neumí se s tím vyrovnat, nemoc - strach, často končí život předčasně. Často nemají smysl života. Bez Boha - není smysl života, utrpení, proto euthanasie, interrupce, alkohol, drogy...sebevraždy, psychiatrie.

1.1.5. Chrání nás naše křesťanství před problémy okolí, nebo se nás také dotýkají?

Nechrání, ale pomáhá je řešit 4

Dotýkají se nás 1

· Chrání nás život v klášteře před problémy okolí ? : většina názorů je ,že ano (nebo dotýkají se nás částečně,neznáme je - mohou nás vyzývat k modlitbě za ně).

· Život a práce mezi nevěřícími je příležitostí k růstu, lidské zralosti - zároveň to klade nároky na osobní přesvědčení.

· Křesťanství nás chrání pouze do určité míry, protože existuje přímá úměra: čím větší víra, tím větší odolnost. Víra se posiluje pozitivními zkušenostmi v překonávání těžkostí.

· Naše křesťanství nás chrání před problémy okolí, naše duchovní výzbroj je pro nás ulitou, ve které můžeme vše promeditovat, vytvořit si k tomu svůj postoj a potom také jednat.

· Problémy světa doléhají těžce i na nás, když máme slabou víru.

1.1.6. Cítí se být nevěřící lidé v našem okolí nešťastní, nebo mají radostný, či dokonce radostnější život než my, křesťané?

Nejsou nešťastní 2

Jsou radostní 2

· Je to dvojí pohled: jedni cítí u nás určité porozumění pro jejich problémy a jiní se cítí uspokojeni v užívání a v rozkoších světa i když je to úplně neuspokojuje.

· Opravdový věřící je vždy radostný, protože se necítí ochuzen ve srovnání s požitkářským světem.

· Jedná-li nevěřící podle svědomí, může mít i snadnější život než křesťan.

· Nevěřící navenek vypadají šťastně, ale uvnitř ? Těžko soudit. Někdy je ale i víc neštěstí a utrpení ve věřících rodinách.

· Nelze pozorovat, že by lidé nevěřící byli nešťastní. Často si dovedou vytvořit radostný život. Myšlenku na smrt, možnost budoucího života si prostě raději nepřipouštějí.

· Niekedy sa zdá, že neveriaci ľudia žijúci v našom okolí sú radostnejší ako my veriaci. Ich radosť však asi nie je trvalá. Pochádza iba z momentálnych úspechov, kariéry, chvíľkových pôžitkov... v čase neúspechov, sklamania, strácajú radosť, aj zmysel života. Určite pociťujú prázdnotu života. Je tu hodne rozbitých rodín.

1.1.7. Zajímá nevěřící lidi, jaký názor má naše církev na jejich problémy a jaké má návrhy na jejich řešení?

Ne 2

· Mládež vůči nám sestrám se chová tolerantně, vzájemně se oťukáváme, postupně poznáváme a obohacujeme. Většinou mají špatnou představu o církvi, ale věří v sílu modlitby, přímluvy. Umí projevit úctu. Ve vzájemných rozhovorech se projevují rozdíly v pohledu na různé morální problémy jako euthanasie, potrat apod. Touží, aby byli vyslechnuti. Přicházejí pro radu věřící i nevěřící. Je na nás, abychom se nenechali zahnat do kouta se svými postoji. Musíme přistupovat k lidem s pokorou a úctou.Vidíme jako velmi důležité přijímat všechny bez předsudků a posuzování. Názory mladých často vycházejí z toho, co někde viděli či slyšeli, pak tyto názory prezentují a střetávají se s jinou skutečností. Je důležité nevidět v takovém jednání osobní útoky, ať už na sebe nebo na církev jako takovou, ale příležitost k lásce a apoštolátu.

· Lidé mají často odpor k náboženství, k církvi, který asi vyplývá ze špatných zkušeností z předcházejících generací, které je reprodukovaly generacím současným. Zpravidla se zde, pod vlivem komunistické propagandy, církev staví do černého světla a vůbec se nehovoří a nepřipouští také kladný vliv a dobro, které bylo jejím působením vykonáno.

· Někteří cítí, že se jim církev snaží porozumět a zajímá ji prázdnota života, cítí se proti věřícím ochuzeni, ale nemají zájem o hodnoty, co jim víra a církev nabízí.

· Dnešní mládež je k nějakému svědectví apatická. Spíše začínají přemýšlet lidé starší, přijdou-li potíže stáří nebo nemoc a nemohoucnost.

· Materialisticky založený člověk se začne zajímat o víru a církev až prožije utrpení, zklamání. Až mu „teče do bot“ a neví jak dál.

· Někteří se nad svědectvím křesťanů zamyslí, většina je lhostejná.

· Nevěřící zajímá jaký má naše církev a možná ještě více jaký máme konkrétně my názor na jejich problémy. Objevuje se otázka:"Co by jste dělal na mém místě?"

· Jako řeholnice nás odsunují na okraj, někdy dokonce ignorují. Často vytýkají neodbornost v různých zaměstnáních, a z toho důvodu je podle nich tento duchovní stav zbytečný - zvláště prý řeholnice!

1.1.8. Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů jako své ohrožení, nebo se nám s nimi žije dobře?

Necítíme ohrožení 4

Mládež ohrožena 1

· Nedá se říct, že by se žilo dobře ve společnosti nevěřících a určitě kde není víra pevně zakotvena, je ohrožena.

· Otázka je nevhodně formulovaná. Nikdy by mě nenapadlo takto uvažovat. Řeholnice ví co chtějí, ohrožení hrozí vlažným. Nevěřící bereme jako spoluobčany. Necítíme ohrožení, pokud nás nevěřící nenapadají jako za komunismu.Jenom síla lásky zlobu otupí - kdo může chápat, ten pochopí.

· Od nevěřících se nemusíme cítit ohroženy, pokud se k nám nechovají nepřátelsky. Neohrožují přece naši víru a náš náboženský život.

1.1.9. Co nás – věřící a nevěřící lidi – spojuje?

Život 6

Touha po lásce 5

Přátelství 3

Dobré skutky 2

Morální zákony 1

Otázky o existenci Boha 1

1.1.10. Ovlivňují nevěřící lidé naše křesťanské hodnoty? Pokud ano, kladně nebo záporně?

Ano, kladně: učíme se od nich 2

Záporně: snížení nároků, hodnot 2

Žijí bez duchovních hodnot 1

Ne 1

· Lidé, kteří nemají za cíl Boha, ale něco jiného, dokáží pro toto „jiné“ často nasadit všechny svoje síly. Žijí tedy svým způsobem naplno. A to se od nich můžeme učit. To je to pozitivní. Co se týká toho negativního, to nebývá něco vyloženě špatného, ale jsou to nenápadné věci, které člověk přijímá do svého života - různé postoje, způsob myšlení, jednání. Na toto je třeba dát si pozor a dokázat spíše předávat postoje naší víry do našeho okolí.

· Nevěřící lidé nám pomáhají někdy uvědomit si hodnoty, které nám víra dává a které oni nemají, o které jsou ochuzeni, ani my si je někdy plně neuvědomujeme.

· Jak nás ovlivňují nevěřící lidé záleží hlavně na tom, jak opravdová je naše vlastní víra. Nevěřící okolí je pro opravdu věřícího křesťana důvodem k velké mobilizaci (v modlitbě, v hledání nových jiných možností přístupu k srdcím nevěřících).

· Neveriaci bývajú niekedy na vyššej inteligenčnej úrovni. Dobre sa s nimi komunikuje. Ak žijeme z viery, máme čo ponúknuť svetu. Neveriaci spoluobčania sa môžu stať pre nás výzvou k pravdivejšiemu prežívaniu Radostnej zvesti - Evangelia.

1.1.11. Jak se k sobě navzájem chováme? Přátelsky, nepřátelsky, nebo jsme si lhostejní?

Přátelsky 5

Lhostejně 2

Někdy se jich bojíme 1

· Často v našich komunitách „zavíráme dveře“. Chráníme si svou „dokonalost a neposkvrněnost“.

1.1.12. Hledají naši nevěřící spoluobčané nějaké vyšší, duchovní hodnoty? Jak se to dá na nich poznat?

Mnozí ano 3

Ptají se 2

Stále méně hledá 1

· Mnozí ano, pozná se to podle jejich zájmu o křesťanské hodnoty nebo o jiné východní spirituality.

· Je málo takových. Pokud ano, obvykle se s věřícími sblíží snadno. Příznaky jejich hledání jsou vidět v tom, že se chovají velmi slušně a ochotně pomáhají druhým bez nároku na odměnu.

· Nevěřící si často cení a obdivují dodržování morálních hodnot. Jsou však přesvědčeni, že něco takového není pro ně. Dovedou ocenit hodnoty umělecké (např. koncert v krásném prostředí kostela). Snad i tyto projevy jsou jakýmsi znamením, počátkem hledání vyšších duchovních hodnot.

· Ti, kdo hledají nějaké vyšší, duchovní hodnoty jsou otevřenější a upřímnější.

· neveriaci hľadajú duchovné hodnoty. Častokrát berú do rúk sv. Písmo. Pýtajú sa na to, čo bude po ich smrti. Chýbá im nádej a tú často hľadajú. Nádej na lepší život, na lepšiu budúcnosť,...Pýtajú sa na zmysel nášho zasvätenia, na zmysel utrpenia, tajomstvo zla, prečo Boh dopúšťa utrpenie nevinných a detí,...Dá sa to tiež poznať po ich túžbe po kráse, po dobru. Dá sa to poznať podĺa ich vnútorného nepokoja.

1.1.13. Jsou v těchto otázkách rozdíly mezi venkovem a městem?

Město: více možností hledání duchovních hodnot 3

Anonymita 2

Vesnice: víra ochabuje 2

Více tradice 1

1.1.14. Změnilo se něco v otázce hledání duchovních hodnot mezi lidmi kolem nás oproti době do roku 1989?

Pokles zájmu o duchovní hodnoty 2

· Určitě ano, církev má možnost a volný přístup ke všem a nikomu nemusí být uzavřena, nemusí se skrývat, bát.

· Po listopadu 89 došlo k určité transformaci, kdy z teoretického materialismu se dostal do praxe materialismus praktický. Po morálním a etickém oslabení z doby totality následovalo období velkých svodů. Na čelní místa se dostávají lidé, kteří nejsou po morální, odborné ani charakterové stránce na patřičné výši. Na toto jsou velmi citliví lidé stojící mimo křesťanství a to vyvolává jejich kritický postoj zejména vůči církvi.

· Po listopadu 89 postupně roste ztrhávající honba za majetkem - někdy až do bezuzdnosti. Většině „ztučnělo srdce“.

· Po listopadu hodně lidé hledají vyšší hodnoty, i když účast v kostelech je menší.

· Je větší zvlažnění, protože křesťané se už tolik netříbí utrpením jako za totality.

· Před rokem 1989 byli jistě lidé, kteří hledali duchovní hodnoty, ale ze strachu se skrývali, báli se veřejně hlásit k víře, spojit se s jinými, stejně smýšlejícími. Ti se po listopadu 1989 k víře přihlásili. Byli i jiní, pro které právě pocit nebezpečí, zakázaného ovoce, byl motivem hledání hodnot ve víře v Boha.Po listopadových událostech reagovali různě. Bylo však i mnoho takových, kteří neuměli rozpoznat zlo v tom, co jim 40 let nalhávali. Teprve po roce 1989 s údivem zjišťovali, jak byli oklamáni, a začali hledat nové hodnoty. Štěstí, jestliže je nalezli v církvi, ve víře v Boha. Všechno to bylo příčinou velkého nárůstu zájmu o duchovní věci právě v období listopadových změn a v období těsně následujícím. Dnes už nejsou lidé, kteří by nehledali duchovní hodnoty ze strachu, nebo oklamáni propagandou. Je zase více těch, kteří jsou zahlušeni starostmi o materiální záležitosti.

1.1.15. Zajímáme se v církvi o problémy, které pálí lidi kolem nás?

Ano 1

· Zajímáme, ale málo, náš život je málo přesvědčivý a také náš zájem o druhé. Často se omlouváme nedostatkem času, možností a sil, ale podle lásky budeme souzeni, co jsme udělali pro bližní, zda jsme jim ukázali, kde je POKLAD, kde je řešení i jejich problémů.

· Je to misie, jež se odehrává na blízkých i vzdálených místech.. Charitní výpomoc.

· Církev se snaží pomoci, hledá cesty. My nemocné sestry, se modlíme a obětujeme.

1.1.16. Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud ano, vnímáme to tak? Pokud ne, proč? Co jim můžeme nabídnout? Děláme to?

Ano 1

Vyslechnout je 2

Pomoc 2

Křesťanský postoj k otázkám života 1

Modlitbu za ně 1

· Měli bychom dát víc najevo, že je potřebujeme, že jsme "jen lidé", být přirození a uvolnění, i já mám nárok být unavený, přijít s problémem.

· Myslím, že společnost je naprosto konzumní. Vůči věřící menšině se staví jako pozorovatel, který chce vidět že život křesťanů je něčím užitečný. Jestliže náš život není pravdivý a důvěryhodný, pohrdnou nejen námi, ale i křesťanstvím. Jestliže shledají opak, jsou schopni se zamyslet a svůj žebříček hodnot i přehodnotit.

· Často se ve společnostech křesťanů ukazuje „elitářské smýšlení“. Pro samou angažovanost nevidíme skutečně potřebné.

· Když se potopíme, ano.

· Potřeby druhých vnímáme a vidíme, ale jsme jen slabí a bezmocní lidé. Proto za potřeby prosíme.

1.1.17. Uvědomujeme si v našem společenství a v církvi, že lidmi ničená příroda je čím dál méně schopna vydávat svědectví o Boží slávě, a že je to teď hlavně a možná brzy už jedině na nás?

Ano 3

· Svoji zodpovědnost za přírodu si uvědomujeme. Tím, že naše sestry byly zvyklé vždy žít ve skromnosti a jednoduchosti, není u nás problémem např. třídění odpadu. V našem okolí se snažíme o výsadbu nových stromů a o zachovávání zelených zón.

Náměty k okruhu 1.2:

Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.2.1. Lze větu „církev je svátostí spásy pro svět“ převést do konkrétní životní praxe křesťanů?

Ano 4

· Je bolestné opakovat, že každé řeholní společenství by se svým způsobem mělo otevřít potřebám nynější doby. Starší generace stále ochromují ochotné nadšení mladých nasadit se a žít naplno tak, jak to koncil a dnešní církev očekává. Mnozí čekají a trpí. Je-li tato bolest prožívaná uvědoměle s vírou a nadějí, pak je to jedno z řešení a jeden z činů zapojení se do spásy světa. Doufáme, že tento sněm přinese i jiné možnosti.

· Nežijeme určitě příliš věrohodně, často je naše křesťanství tradiční, jsme ke své víře lhostejní. Měli bychom si více prohlubovat své znalosti v oblasti víry, pomáhat si navzájem v hledání pravdy.

· V našej farnosti je rodina, ktorá otvorila svoje dvere pre ľudí, čo prepadli alkoholu a drogám, žijú na ulici, alebo im v psychiatrickej liečebni odmietajú pomoc. Pomohli takto k návratu do života i do Cirkvi.

1.2.2. Našli bychom ve své farnosti (ve svém společenství) příklady toho, jak církev naplňuje své poslání být svátostí spásy pro svět?

Ano 2

· Spíše jednotlivci, kteří nejsou třeba ani příliš výrazní anebo pro dnešní lidi nejsou příliš atraktivní či uznávanými vzory k následování. Spíše jsou takovou „berličkou“ v okamžicích, kdy se druzí dostanou do nesnází.

· Záleží na tom, co považuji v komunitě, v církvi za působení Boží, za Boží dar. Myslím, že jsou to docela „malé věci“, např. odpuštění, laskavé slovo, vzít něco na sebe za druhé.

· Se světem moc kontaktů nemáme. Nepřímo však můžeme působit modlitbou, obětí spojenou s Ježíšem, zástupným utrpením neseným ve skrytu, bez hluku a okázalosti - za svět.

· Církev jako celek už tím, že je, mluví o tom, že existuje Bůh. Její činnost (charitativní, misijní, výchovná, sociální) vydává o Něm svědectví. Už jen to, že stojí kostel a lidé do něj přicházejí je veliké znamení Boží přítomnosti. Ale také životy jednotlivých křesťanů. Každé dobré, správné, odvážné, laskavé jednání věřícího je velikým znamením pro okolní svět.

1.2.3. Našli bychom takové příklady v křesťanských rodinách?

Ano 3

· Žijí v našem okolí křesťanské rodiny, které mohou být velikým příkladem. Jsou schopny dobře vychovat více dětí, samy jsou malými rodinnými církvemi.Rodiče se s dětmi společně modlí, čtou Písmo svaté, děti jsou vychovávány podle křesťanských zásad, vedené už odmalička k mnoha ctnostem. Celé rodiny se zapojují do života farnosti.

1.2.4. Jak zprostředkováváme ostatním lidem Boží zájem o svět a jeho blízkost světu?

Životem 3

Modlitbou 3

Slovem 2

Zájmem o ně 2

Radostným postojem 1

· Nás přístup ochoty, trpělivosti a lásky nám často mění lidi před očima, ale někdy svým jednáním lidi od Boha vzdalujeme a třeba i nevědomky jim působíme zklamání. Musíme se více zamýšlet nad tím, co je hlavní prioritou řeholního života. Je to spojení s Bohem. Proto každá z nás na prvním místě se musí naučit více s Kristem počítat, více se mu dát a sním vše konat. Obnova vnitřního života jednotlivce i komunit, ukázat lidem, že umíme řešit napětí vzájemným odpuštěním.

· Každý na svém místě a v daných podmínkách svědčí slovem i příkladem. Záleží dost na těch, kteří jsou ve styku s lidmi a hlavně s mládeží jak dovedou ukázat Boží milosrdnou lásku svým životem i tím, jak o Bohu mluví. Starší generace se stále ohání tvrdou disciplinou a bezvýhradnou poslušností - často bez vysvětlení a přátelského dialogu. I toto přináší rozbroje v řeholních komunitách.

· V dnešní době nemá velký význam mnoho slov a přesvědčování. Lidé chtějí vidět osobní příklad..

· Kromě výjimek, kdy lidé sami projeví zájem. Nedovedu si ale představit, jak by obyčejní věřící lidé mohli lidem vysvětlit zájem Boha o tento svět. Záleží jak na vhodných slovech, tak také na rozpoložení tazatele.

· Lidi přitahuje pravdivý lidský život a křesťanská láska, lidé musí vidět, že jsme „normální lidi“ a že máme zájem o člověka a o svět. Přitahuje, když z nás vyzařuje radost, pokoj, nadšení. Ptají se, proč jsme si vybraly takový způsob života. Přitahují je krásné vztahy mezi námi.

· Nemáme-li zájem o konkrétního člověka, nepřesvědčíme, že máme zájem o svět a potřeby lidí

· Lidem zprostředkujeme Boží zájem o svět a jeho blízkost jedině vlastním zájmem o ně a vlastní blízkostí. To znamená neuzavírat se jenom ve svých malých zájmech, nestarat se jen o své, nebo jen o nejbližší věřící okolí. Otevřít se a být tady na světě pro všechny lidi, se kterými se setkáváme.

· Často sme unaháňaní a zavalení svojimi povinnosťami a preto kalkulujeme s časom. Koľko by sme ho mohli venovať ľuďom, ktorých stretáváme okolo seba. Dať im aj cez stretnutia na ulici pocítiť lásku. Cez pekné vzťahy a láskavý prístup môžeme neveriacim sprostredkovať Božiu blízkosť.

1.2.5. Je víra katolických křesťanů v našem okolí v souladu s učením církve?

Ano 2

Ne vždy 1

· Víra většiny křesťanů je tradiční (tak to bylo a tak to musí přece být) a je i, odpusťte, „stádová“.

· Ryzí víra se pozná v kritických situacích, kdy se člověk musí sám a zodpovědně rozhodnout pro

· dobro a pro Boha, často i proti proudu a proto i s nepříjemnými následky. A on to s přesvědčením, pro Krista a v síle Ducha dokáže.

· Pro omezený styk s okolím naší farnosti nám není známo, žijí-li zdejší křesťané v souladu s učením církve.

1.2.6. Je způsob života křesťanů ve farnostech a v diecézích v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá, nebo tam cítíte rozpor? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah věřících ke své církvi? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah nevěřících k církvi?

Ne 2

V zásadě ano 1

· Rozpory všichni často vidíme i cítíme. Nelíbí se mi, že mnoho aktivních lidí hledá na prvním místě v církvi svou realizaci a společenské uplatnění. Nejsou to kroky „mimo cestu ?“ To vysvětluje i mnoho svárů v komunitách.

· Křesťané, kteří se účastní života v církvi jsou v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá. Je mezi nimi mnoho lidí církvi a křesťanskému životu opravdu oddaných. Ostatní pokřtění mají o učení církve často zkreslené a neúplné vědomosti a nejčastěji ani necítí potřebu je změnit nebo doplnit. Učení církve berou často jako jakési podmínky, které musí splnit, aby mohli přijmout základní svátosti. Oba tyto postoje mají jistě vliv i na nevěřící kolem nás. Jejich obraz církve pak vypadá podle toho, od koho se o ní dovídají.

· Ovlivňuje, zvláště nesrovnalosti těch, kteří jsou nadřízeni – např. chyby kněží a biskupů jsou více pohoršující a mají větší negativní vliv. Lidé jsou citliví na to, když někdo dává přednost „plnění zákona“ před praktickou láskou a dobrým životem.

1.2.7. Co ze života našeho společenství může okolní svět přitahovat, čím ho naopak odpuzujeme? Mělo by se na současné situaci něco změnit? V případě, že ne: Proč? V případě, že ano: Co?

Přitahuje: příklad pravdivého života 8

Láska k lidem 7

Pochopení pro ostatní 7

Radost 4

Ochota pomoci 3

Osobní zkušenost s bohem 2

Otevřenost, důvěryhodnost 2

Vytváření společenství 1

Odpuzuje: Nedůslednost života z víry 4

Uzavřenost 3

Lhostejnost 3

Nadřazenost 3

Oblečení 3

Nezdravá zbožnost 2

Zatrpklost, nejednota 2

· Příčinou nedůvěry lidí k náboženství a k církvi je nejen komunistická totalita, ale také to, že bývalé generace žili své náboženství jen formálně z tradice. Velmi negativní vliv mají také rozpory mezi věřícími, a to jak na společenství věřících tak ve vztahu k nevěřícím. Avšak je i dost dobrých lidí a rodin, kteří to dokáží vzít za správný konec. Mějme důvěru a naději. Pán říká: „Nebojte se.“

· Přitahuje denní řád, společný život, modlitba, ticho adorace, dobré slovo,úsměv, vzájemná láska, pomoc duchovní i tělesná, dobrý příklad, laskavost, důvěra v Boha, pochopení, přívětivost, odpuštění, radost v našem životě, na každém je vidět, jak žije.

· Odpuzujeme, nepřitahujeme, když se nemáme rádi, nežijeme pravdivě, špatný příklad, neplnění svých povinností.

· Náprava:je třeba změnit svůj vnitřní postoj k sobě (sebepřijetí), k druhým i k Bohu - zajet na hlubinu!

1.2.8. Když přemýšlíme o budoucnosti, bude za třicet či padesát let v naší obci katolická farnost? Bude-li, v čem bude asi jiná než ta naše?

Asi ano 1

· Bude-li kněz, bude i farnost s věřícími. Bude určitě jiná, podle doby a potřeb - ale nemohu ji přesně charakterizovat. Živý organismus se stále mění - roste a vyspívá….

· Víme, že nynější struktura farností dožívá ještě z dob Marie Terezie. Tuším, že se pracuje na reorganizaci. Věřím určitě, že to bude k většímu dobru malých i větších společenství. K takovému dobru, které podpoří život a živé společenství….

Náměty k okruhu 1.3:

Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

1.3.1. Vyvíjí naše společenství (farní, řádové, mladých ap.) nějaké úsilí, aby navázalo kontakty s nevěřícími?

Ano 1

Ne 1

· Jaké jsou důvody toho, že se s nevěřícími jedná lépe než s věřícími?

· Myslíme si, že věřící lidé jsou konformní, křečovití, mají často předsudky (i vůči řeholnicím, větší než nevěřící). Jedním z předsudků je, že svatost rovná se schopnost. Nevěřící mají větší zodpovědnost. Nedovolí si sami sobě toho tolik namlouvat.

· Věřící očekává od druhého věřícího, že přeci má vědět, co má dělat. Kdežto nevěřící to neočekává, ale jasně to řekne. Důležitá je pravdivost. Věřící si myslí, že si rozumí. Až teprve v užším kontaktu zjistí, že ten druhý, i když také věřící, je jiný.

· Všechny máme zkušenost, že často se nám spolupracuje lépe s nevěřícími, se kterými je schůdnější domluva, ledacos se řekne na rovinu. Při dialogu s věřícími jsou neustálé obavy: zraním ho, nezraním, věřící má obavy o své svědomí.

· Ano, přijímáme do internátu a do školy i nevěřící dívky. Naše kongregace nyní založila rodinu sester, které se budou starat o propuštěné a opuštěné vězenkyně.

· Nevím o žádné akci pro nevěřící. Znám jen akce pro věřící.

· Konkrétně naše řádové společenství navazuje kontakty s nevěřícími rodiči dětí, které navštěvují naši školku, s nevěřícími zaměstnanci.

· Závisí na úmyslu, který nevěřící mají. Pokud jsou otevřeni /tzv. hledají transcendentno/, pak pronikají do našeho společenství snadno. Avšak jejich zablokovanost či nepřátelství jim žádné plody nepřináší.

1.3.2. Jak snadné či obtížné je naopak pro nevěřící proniknout do našeho společenství?

Snadné, jsme otevřeni diskusi 2

Obtížné 1

· Jsme natolik věřící, nakolik milujeme jeden druhého. Při seznamování nevěřících lidí s katolickou vírou je velmi důležité, aby tito lidé cítili, že je máme rádi. Mnozí vůbec nejsou připraveni pro vstup do církve a slovo evangelium jim nic neříká. Nemůžeme čekat, až tito lidé za námi přijdou sami do kostela, je zapotřebí společně s nimi prožívat i jejich denní starosti.

· Často si netroufají, odrazuje je rezervovanost mnoha sester, které často musí mladší sestry poslušně respektovat.

1.3.3. Jak je pro ně srozumitelná řeč, kterou hovoříme o svém životě a o své víře? Máme co nevěřícím nabídnout? Nabízíme jasné odpovědi na jejich otázky?

Srozumitelná 1

Nesrozumitelná 1

Nabízíme příklad života 3

· Skutečně oslovit své současníky můžeme tím, že to co hlásáme, sami bereme vážně a zároveň to říkáme srozumitelně nejen jazykem, ale i vzhledem k mentalitě dnešního člověka, snažíme se mu přiblížit. Je třeba mít všeobecný přehled, být schopen mluvit o různých věcech. Máme dobrou zkušenost s časopisem AD. Věřící často zavrhují celý svět se vším, co přináší: hudba, film, časopisy. Je ale třeba vědět, co přináší.

· Lidé poznávají, že jsme "jiní", to už je pro ně oslovující, lidé uvítají naší vstřícnost, lidský zájem o ně, mluvit s lidmi jejich řečí, tzn. nejprve jim naslouchat, přetvářku úsměvu druzí vycítí jako masku.

· Mají-li dobrou vůli, pak porozumí, protože Duch svatý dává všem, kdo chce pochopit. Jsou různé duchovní obnovy, je možnost navštívit schopné kněze, kteří jim rádi pomohou.

· Řeč církve“, různé termíny, v nichž běžně hovoříme, je mnohdy nesrozumitelná. Žijeme většinou uprostřed nevěřících (práce, služba, škola), učíme se „přetlumočit“ katolické výrazy (zákl. hodnoty křesťanství a řeholního života), aby nám rozuměli.

· Můžeme jim nabídnout jiný pohled na život, jiná řešení životních situací, než jaká jsou schopni sami vymyslet.Musíme stále hledat způsoby, jak srozumitelně vysvětlit nevěřícím lidem záležitosti víry, které jsou pro náš často samozřejmostí. Snažit se poznat jejich způsob myšlení, co jsou schopni přijmout a čemu prostě nerozumějí. nesmíme je odrazovat jen výčtem příkazů a zákazů s postojem poučovatele.

· Vycházíme z příkladů, které jsou jim pochopitelné z jejich vlastního života, hledáme společná témata. Varujeme se z počátku témat, u nichž není možný dialog a pouhého moralizování.

· Svědčit slovně o víře, pokud se nás ptají. Říkat: já to vnímám tak a tak a snažím se to pochopit. Nedělat ze sebe „chytráka“, který ví všechno; nepřicházet s hotovými odpověďmi.

1.3.4. Kdo ve vašem okolí převládá? Lidé, kteří odpadávají od víry, nebo lidé, kteří přicházejí k víře? Jaké jsou to typy lidí?

Přicházející 3

Odpadávající 1

1.3.5. Jak se naše společenství zajímá o situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící, například o zkušenosti učitelů a učitelek náboženství s dětmi z nevěřících rodin? Jaké jsou další situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící?

Oslovujeme životem 3

· Každý se snaží jak umí: někdo katechizuje, někdo nařizuje a moralizuje, někdo slouží potřebným, někdo naslouchá bolestem trpících, někdo zase vydává svědectví svým životem. Důležité je žít uprostřed tohoto světa a snažit se zapojit do každodenního života a tak vnímat a naslouchat lidem kolem nás s pomocí Ducha svatého.

· Křesťan by měl umět proměňovat vše bolestné a negativní a tak to nevnášet do kontaktu s druhými lidmi, zvláště nevěřícími. Je třeba mít otevřené srdce a přijímat druhé, neodsuzovat je. Nebýt uzavřený podivín, který se chce bavit jen o náboženství.

· Můžeme své současníky oslovovat tím, že je budeme mít rádi, že je nebudeme podezřívat a hodnotit jejich skutky podle našich pravidel. Když sami budeme skutečně věřit tomu co vyznáváme a budeme nositeli pokoje.

· Stáváme se oslovujícími tehdy, když máme odvahu se do něčeho pustit, o něco skutečně usilovat, spolupracovat na společném projektu, hledat společné dobro a budovat ho. Když lidé vidí, že jsme zapáleni pro dobro, krásu a spravedlnost a když jsme schopni pro to něco udělat. Když je přijímáme a neodsuzujeme. Už pouhý úsměv velice oslovuje a také oděv. I když řeholní oděv někdy vzbuzuje negativní reakce, je to lepší než lhostejnost. Důležitá je nevtíravost a společenská přijatelnost.

· O nevěřící se zatím naše kongregace nezajímala. Radostně však mohu zvěstovat, že se dvě naše statečné sestry přihlásili o práci mezi propuštěnými vězenkyněmi. To je zatím vše.

· Myslím, že se církev o ně nezajímá. Současná situace u nás i v Evropě má zcela jiné starosti - ekonomické, sociální a národnostní. Upřednostňuje se tržní princip a proto se ideové, filosofické a tím spíše teologické otázky odsouvají do pozadí. Lidské zákony jsou nadřazeny morálce a desateru. Jenže každý lidský zákon se dá obcházet a tak nastává neřešitelná situace.

· Nejsme-li zralými a zdravými lidmi, nemáme co nabídnout světu...Lidé často nekladou konkrétní otázky, mají ve všem zmatek, ale musí se dotknout podstaty křesťanství. V řeholních společenstvích často hledají útočiště lidé nezralí a někdy i psychicky slabí - svědectví takového člověka je spíše záporné, snižuje se hodnota zasvěceného života. Reakce lidí - zvl. nevěřících je pak rozpačitá.

· Situace, v nichž se setkáváme a oslovujeme nevěřící, patří k realitě našeho každodenního života, ve škole, ve školce, tedy samozřejmě se o ni zajímáme. vzájemným rozhovorem se snažíme společně najít k nim cestu.

1.3.6. Jak vypadá soužití našeho společenství (farního, řádového, mládeže atd.) s nevěřícími?

Dobré 1

· Lidé s nimiž se stýkáme jsou často překvapeni, že je bereme takoví jací jsou(často od nás čekají,m že je odsoudíme a nepochopíme) lidé okolo nás často žijí v těžkých podmínkách, kdy musí zajisti chod domu, hledají u nás často práci, materiální pomoc a pak teprve duchovní.

1.3.7. Jsme spokojeni s tím, jak vypadá naše svědectví o Boží spáse tomuto okolí? V případě, že ano, jaké k tomu máme důvody? V případě, že ne, co je v silách vašeho společenství změnit, co nikoliv?

Ne (vždy je co zlepšovat) 5

· Změnit vnitřní postoj k nevěřícím (opovrhování),pomoc finanční, materiální,dobrý příklad života,otevřít se, nabídnout pomoc lidskou(vyslechnutí,povzbuzení),duchovní(modlitba)...

· Nejsme spokojeni, protože můžeme být pravdivější, ryzejší a přesvědčivější. Myslím, že bychom

· se měly naučit o Bohu více a přirozeněji mluvit se zájmem a nebát se o duchovních věcech navázat řeč. Určitě máme velké dluhy v lásce, v pokoře, v milosrdenství a také ve vzdělání.

· Nikdy nemůžeme být spokojeni s naším svědectvím o Boží spáse. Vždycky je co měnit a co zlepšovat. Vždy lze změnit především sebe, sami prožívat Boží spásu, abychom o ni mohli přesvědčivě svědčit.

1.3.8. Jak může jednotlivý křesťan působit na své okolí? A jak jednotlivé buňky církve (rodiny, farnosti, společenství, diecéze, komunity, hnutí, aktivity, organizace…)? Zkusme shromáždit co nejvíce nápadů a možností.

Opravdovostí a upřímností 3

Modlitbou 3

Svým životem 3

Vidět potřeby druhých 2

· Nevěřící oceňují náš zájem o staré a nemocné, naši práci s dětmi a mladými.

· Na prvním místě opravdovým křesťanským životem. Víra, kterou je třeba čerpat ve společenství církve, ve svátostech, ve vlastní snaze po životě podle Krista se pak projevuje ve vztazích ke všem lidem a vůbec ve vztahu ke všemu, co nás obklopuje. nebát se být otevřeným, průzračným člověkem přede všemi, vyjadřovat své názory a postoje a být jim věrný a přeci respektovat svobodu rozhodování druhých. To platí pro všechny jednotlivce, společenství i hnutí. Není asi nic, co by více odrazovalo, než rozpory mezi tím, co člověk říká a tím, co činí.

1.3.9. Vnímáme svoji odpovědnost za společnost a své okolí ve svém městě či obci? Vyvozujeme z této odpovědnosti konkrétní kroky? Jaké?

Ano 3

Modlíme se 1

· Cítím svou odpovědnost. Protože jsem vázána poslušností, snažím se přijímat každý den tak, jak přichází a se vším co sebou nese. Je to často těžké a bolestné, když nemohu pomoci tam, kde jeto třeba a nutné, i když jsme vlastně činný řád. Pak si vzpomenu na sv. Terezii od dítěte Ježíše - je patronkou misií, a přece nevyšla z kláštera.

· Myslím, že ano. Snažit se žít pravdivě je náročné, zvláště v prostředí, kde neplatí řád a nejsou dodržovány jasné zásady.

1.3.10. Jsme vskutku zodpovědní hospodáři – tedy ti, kdo se mají starat o zvířata, rostliny a stvořené věci na Zemi, a jsou Bohu zodpovědní jako spolupracovníci na jeho plánu?

Ano 1

Okruhy ke kapitole 2

2.1 Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.2 Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.3 Co je třeba v našich podmínkách napravit, abychom v církvi žili opravdu jako společenství Božího lidu?

Náměty k okruhu 2.1

Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.1.1. Znáte ve světě kolem sebe skupiny lidí, které byste označili pojmem společenství? Znáte takové skupiny lidí v církvi? Jaké jsou jejich charakteristické společné rysy?

Společné zájmy, cíl 14

V církvi: víra, směřování k Bohu 8

úcta, láska respekt 5

svoboda 2

řeholní společenství 4

farní společenství 3

rodina 3

· Jsme řeholní komunitou, proto odpovědi se vztahují obecně na řeholní společenství:láska ke Kristu, společný zájem, vzájemná důvěra, vzájemná úcta, lidská zralost, ochota sdílet se, snaha více se poznávat, vidět potřeby společenství, umět se přizpůsobovat.

· V naší zemi je mezi věřícími velká polarizace, někteří věřící jsou hodně konzervativní a někteří stojí na straně liberální. Tato skutečnost se vyskytuje i v jiných zemích, pouze mezi stranami existuje dialog, u nás dialog vázne a zpravidla konzervativní strana ho odmítá. Na straně konzervativní stojí velmi často konvertité, kteří chtějí mít jasno, co mají dělat, aby měli jednoznačné odpovědi, které většinou nedostávají.

· Společný život žádá společnou motivaci, stejné zaměření, shodný hodnotový žebříček, setkávání se v modlitbě, práci, vztazích, otevřenost, sdílnost, odpouštění, dialog...

· Škola, rodina, vesnice. Farní společenství, Orel, řeholní rodina. Společné rysy - shromažďování, pomoc radou, pomoc při neštěstí, předcházení v dobrém, soupeřivost.

2.1.2. Je třeba se ve společenství navzájem znát? Do jaké míry?

Ano, dobře 9

· Jako pojítko vzájemných vztahů je moje osobní poznání Boha a z toho poznání zakouším přijetí tzn., že je pak člověk schopen „rozbalit“ před druhými i zcela intimní věci. O tom, co jsem schopen jako člověk mluvit s Bohem, o tom se sdělit, mluvit s druhými. Samozřejmě je .

· Je nutné znát, co druhý prožívá, jeho radost i bolest, abychom sebemenší pomocí mohli přispět. Často ulehčím jen tím, že o jeho těžkostech vím a umím se vžít do stavu bezmoci druhého - a proto prosím Boha o pomoc pro něj.

· Na místě je otázka, do jaké míry otevřenost, kde už to hraničí s indiskrétností.

· Ve společenství je dobré se navzájem znát. Více se členové poznávají při setkáváních. V řeholních komunitách je to dokonce nutností. Důležitý je zájem jednoho o druhého. Potom budou umět nalézt správný postup v případě potřeby pomoci.

2.1.3. Je třeba si navzájem pomáhat? Myslíte si, že se to v církvi týká jen duchovní oblasti, nebo i každodenního života? V jakých oblastech je vzájemná pomoc na místě a kde ne (pomoc v domácnosti, péče o staré lidi, finanční pomoc, starost o potřebné, hlídání dětí, pomoc v nesnázích…)? Myslíte, že by se o pomoc měli starat především jednotlivci, nebo i společenství jako celek?

Ano 9

· Je dobré upozornit na strádání lidí a nenásilně pomoci, navštívit je, přispět i hmotně a v tom, co je zrovna třeba. Učinit to vícekrát - ne jen jednou (to pak není splněná péče). Jsou lidé, kteří vědí o bídě kolem sebe a jdou pomoci.

· Je třeba si ve společenství pomáhat, a to nejen ve věcech duchovních, ale v záležitostech všedního života. Když pomáhá celé společenství, stává se soudržnějším.

2.1.4. Je potřebným prvkem společenství vědomí spoluzodpovědnosti za osudy druhých?

· Pán sám mi tyto sestry poslal, abych s nimi žila. Kdo žije vedle mne, za toho nesu zvlášť odpovědnost. Moje chování ho zvlášť poznamenává, zanechává na něm stopy buď dobré nebo špatné. Ve společenství si nemůžeme dělat co chceme, ale hledáme, co chce Bůh.

· Vědomí spoluzodpovědnosti společenství za osudy druhých je potřebným prvkem společenství. Je však třeba znát míru zodpovědnosti.

· Dalším potřebným prvkem společnosti je vědomí spoluzodpovědnosti. Nemáme jen upozorňovat představené, ale měly bychom podávat pomocnou ruku a samy bychom měly být schopné podanou ruku přijmout. Taktní způsob upozornění může uchránit od řady drobných nedorozumění.

2.1.5. Je důležité, aby členové společenství vyznávali stejné hodnoty?

Zásadní ano 5

2.1.6. Mohou ve společenství nastat konflikty? Pokud ano, jak je řešit?

Ano, mohou 7

Řešit: dialogem 4

s pokorou 4

s láskou 4

modlitbou 3

odpuštěním 2

· Moje vlastní zkušenost: hledá-li člověk sebe, pak žije vedle druhých, než s druhými. Mnohdy chybí hlubší, vnitřní pohled na vztahy, řešení konfliktů, které je spojeno s odvahou ptát se druhých, hledat radu, jak můžeme společně řešit konflikt, který mám s druhými, případně, jak to cítí, vidí druzí.

2.1.7. Jaký význam hraje ve společenství odpuštění?

Zásadní 11

2.1.8. Mělo by společenství brát ohled na lidi v menšině a na okraji? V případě, že ano: do jaké míry?

Ano 3

· Křesťanské společenství by mělo brát ohled na lidi v menšině a na okraji.Nemůže k nim mít úplně stejný přístup jako k ostatním a současně dbát na to, aby je svým chováním neponižovalo nebo neuráželo.

· Ohled na lidi v menšině a na okraji by mělo společenství brát. Nesmí to však být na úkor vlastního duchovního života, nesmíme ožebračovat sami sebe. Nepřizpůsobujeme se tomu, co by uškodilo, co by se nesrovnávalo s naším svědomím.

2.1.9. Jak se má zachovat společenství, když si povšimne, že na jeho setkání někdo opakovaně chybí?

Zjistit důvod 7

2.1.10. Mohou tvořit jedno společenství mladí a staří?

Ano 10

· Chápat se navzájem, být tolerantní, ohleduplní. Vidět, že staré sestry již nemají tolik síly k sebepřemáhání. Chápat i mládí s jejich odlišnou mentalitou. Není možné žádat od nich to, co se žádalo před 50 lety.

2.1.11. Mohou tvořit jedno společenství chudí a bohatí? Pokud ano: Jaké vztahy by v něm měly být?

Ano 6

2.1.12. Patří k podstatě společenství také to, že má svého vůdce? Pokud ano: Jaký je vztah mezi ním a společenstvím? Jde o přirozenou autoritu, nebo o autoritu plynoucí z oficiálního pověření? Může být napětí mezi formální a neformální autoritou? Může toto napětí přinést něco pozitivního?

Ano 6

Přirozená autorita 3

· Kristus je Pánem společenství a všichni v něm mají nacházet působení Ducha svatého. Představená – sestra (vedoucí – podřízený): rozhodně to není vztah matka – dítě. Sestra je plnohodnotný člověk se svými názory, zkušenostmi, dary, omezeními, atd. Představená pomáhá sestře hledat působení Boží v jejím životě. Je to vztah dvou zralých osobností, kdy představená má právo říci poslední slovo a vyžadovat poslušnost.

· Přirozená autorita je nejlepší. Ale i formální autorita, spojená se správnou formací a vzájemným respektováním se, není vůbec na překážku vzniku dobrého společenství. Napětí mezi formální a neformální autoritou vidím jako dobré do té míry, dokud aktivuje a vede společenství dál, k novým formám života a apoštolátu.

· V diskuzi o autoritě jsme narazili na chápání pojmu autorita v dnešní společnosti, na smysl hierarchie a poslušnosti v církvi a na rozdíly oproti demokratickým způsobům řízení, které je snaha uplatňovat v širší společnosti.Sestry upozornily na nezažité nahlížení autority po II. VK. Je zde hierarchie, ale zároveň bratrství, ideál církve sloužící a chudé. Je třeba naslouchat papeži a biskupům, své místo má hledání pravdy, avšak poslední slovo má papež. Naslouchání je větší, proto se nesmí zaměňovat hierarchie s demokracií. Základem hierarchie je služba autority. Je třeba se modlit za autority, aby je vedl Duch Boží. I když autority ne vždy rozhodly správně, Duch Boží se tam protlačí. Hierarchie v církvi nese odpovědnost za obsah zachování podstatných hodnot víry. Dogmata a neomylnost papeže jsou často napadány, obyčejní lidé potřebují vysvětlení, ale někdy je to těžké objasnit.

· k podstatě společenství patří to, že má svého vůdce; dnes je znehodnocený vztah k autoritě již z výchovy (neúplné rodiny, málo vzorů); velmi často není správně přijímáno poslání kněze; ten, kdo nepřijímá autoritu, podkopává důvěru druhému vůči autoritě

· Každé společenství nemusí mít vůdce, přesto však často má nějakou autoritu. Lepší je zřejmě autorita přirozená, mohou však nastat také případy, kdy je pověřená autorita stimulem ke vzniku společenství, nebo jakousi jistotou jeho trvání či správného zaměření. Jestliže se kromě formální autority objeví i přirozená, vede to často k napětí. Záleží už pak na každém člověku jak se k záležitosti postaví. Pro formální autoritu může být autorita neformální stimulem k většímu úsilí. Člověk s přirozenou autoritou může formální autoritu podporovat.

· Napětí mezi formální a neformální autoritou může vzniknout, protože jsme jenom lidé, často se však jedna pouze o nedostatek pochopení (chyby v komunikaci), jako brzdy působí i povahové rysy jednotlivých osob.

· Takové napětí je však i pozitivním přínosem pro společenství i pro jednotlivce. Prohlubuje se sebepoznání, člověk má i lepší možnost vychovávat své svědomí, učí se vzájemnému respektu. Tříbí se jeho umění jednat s lidmi, velkým obohacením je pak zvláště umění ustoupit.

2.1.13. Mohou ve společenství být ještě menší skupinky nebo třeba názorové proudy? Je to společenství ke škodě, nebo k užitku? Za jakých okolností?

K užitku - obohacení 2

Ke škodě - neochota se podělit 1

· Důležitá je různost společenství, aby dávala možnost každému věřícímu najít to své, které by mu pomáhalo lidsky dozrávat a zároveň duchovně růst.

· Názorové proudy jsou v našem společenství ke škodě, protože většina nemůže vynést své názory na světlo, aby je menšina nepřenesla k svému prospěchu. Jedni dobří, druzí horší mají z toho jen utrpení. Přesto že jdeme za jedním cílem, ve společenství se dělíme.

· Pokud je takové společenství velké a začnou vznikat skupinky, pak nejsou na škodu.

· jedině v případě, že se nestaví názorově proti druhým. Menší skupinky se mohou zabývat jednotlivými úkoly, které společenství má na starosti jako celek.

· Ve společenství mohou být ještě menší skupinky nebo názorové proudy, musí však mít nějaký společný cíl a nemohou se stavět proti sobě. Je třeba snášenlivosti.

· Názorové proudy mohou existovat, nemělo by však docházet ke skupinkaření. To pak není hledáním jedné společné cesty, ale vede k rozštěpení. Tato různost názorů je k užitku, pokud se staví pod záštitu církve, pokud je ve shodě s církevním učením.

Náměty k okruhu 2.2

Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.2.1. Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč. Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?

Ano 1

· Církev by se měla vyjadřovat k právu občanů – asi přes politické strany a nebo nadchnout laiky, aby se angažovali.

· V církvi se mnoho dělá pro konkrétní pomoc lidem. Lidé celkem štědře podporují různé sbírky pro potřeby nemocných, dětí, nebo papeže atd.

· Česká církev by měla hájit práva našich občanů. Především naslouchat lidem a informovat je. Ozvat se i v tisku nebo sdělovacích prostředcích. Především by to však měli činit zástupci církve - ČBK, představitelé velkých společenství nebo skupin v církvi. Neměli by to činit jednotlivci, kteří často záležitostem nerozumí nebo mají jednostranný pohled

· K hájení práva se mají vyjádřit farníci, předat to kněžím a ti biskupům a oni státníkům.

2.2.2. Jeví se vám církevní aktivity na pomoc romské menšině v naší zemi jako dostačující? Je to problém církve?

Ano 2

· Zde má církev velké pole možností a dluhů – např. Romové si hodně cení, když jim za kmotru jde řeholnice – to že se k nim opravdu zná, pro ně hodně znamená.

· Vstřícnost romské menšině se u nás teprve rozvíjí. Charity se starají různým způsobem o celé rodiny, ale hlavně o děti. Bývá to někdy pracná a ožehavá práce, zvláště v  rodinách, kde rodiče nespolupracují.

· Měl by to být problém občanské společnosti, ale křesťané by mohli být inspirátory, protagonisty a aktivní pomocníci.

2.2.3. Přispíváme ze svých příjmů na potřeby farnosti a diecéze, apoštolát, charitativní činnost, na misie, na bohoslovce, tzv. svatopetrský haléř na potřeby Apoštolského stolce? Sbírkami při mši svaté, pravidelnými dobrovolnými příspěvky? Příspěvky stanovenými naším biskupem?

Ano 6

2.2.4. Měl by se nějak změnit vztah katolíků k příslušníkům jiných velkých náboženství, kteří žijí v naší zemi? V případě, že ano, v čem a prostřednictvím koho? V případě, že ne, zdůvodněte svůj názor.

Ne, je dobrý 3

Ano, nadřazenost 1

· Postoj katolíků, zvláště tradičních, je mnohdy až sektářský, nadřazený. Myslím, že pro vztahy k příslušníkům jiných náboženství by bylo nejlepší, kdyby iniciativy vycházely od laiků formou vztahu konkrétního člověka ke konkrétnímu člověku. Spory v církvi by se určitě řešit měly, je nesprávné o nich mlčet, nebo je zakrývat, ale mělo by se to dít odpovídajícím způsobem.

· Naši církev vnímám jako menšinovou, ušlápnutou, avšak tolerantní vůči jiným náboženstvím. Je rozdíl mezi Moravou a Čechy. Na Moravě je víra silnější, ale povrchnější, méně tolerantní vůči jiným náboženstvím. V Čechách je větší snaha o ekumenismus

· Je třeba si přiznat, že nebylo naše jednání ve společenství Božího lidu vždy bez pochybení, ať už ve vztahu k Bohu nebo k bližnímu, zvláště k věřícím jiných církví či vyznání. Bohužel tento odstup přetrvává dále. Například i v našich katolických společenstvích chybí mnohdy ochota a tolerance ke kladnému přijetí členů jiných vyznání.

· Katolíci jsou k jiným náboženstvím indiferentní, nezajímají se o lidi, kteří je vyznávají – není to „jejich“ problém. Rovina tolerování je v naší zemi dostačující. Není podstatné „převracet“ je na naše náboženství, ale svým životem být příkladem křesťanských postojů a života podle svého svědomí.

· Ekumenismus si mnozí představují tak, že naši odloučení bratří ať přijmou všechno, co my, ať se nám úplně přizpůsobí a my je milostivě přijmeme mezi sebe. Ekumenická setkání by pro mnohé nemusela být. Proč nevstoupí do naší církve, vše by tím bylo vyřešeno.Sjednotit se v modlitbách podle nového kancionálu, sjednocovat se ve všem, usilovat o jednotu, rovnost a opravdové bratrství.

2.2.5. Existuje ve Vašem okolí modlitebna nebo společenství jiného náboženství?

Ano 2

Ne 1

· V našem městě je několik církví, které zde mají své představitele. Přednosta okresu si nás každoročně svolává a vzájemně se s námi radí, jak pomoci morálně v našem městě a informuje nás o situaci ve městě. Líbí se nám, že nedělá rozdíly mezi námi, děkuje všem představitelům různých náboženských skupin za dobro, které pro lidi konají. Také my se více sbližujeme a více o sobě víme.

· V Olomouci jsou zastoupeny církve: Adventistů, Bratrská, Českobratrská evangelická, Československá husitská, Pravoslavná, Římskokatolická

2.2.6. Vyjadřuje česká církev (v rodinách, ve farnostech, v diecézích ...) rovnost všech před Bohem a jednotu Božího lidu? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, zdůvodněte svůj názor.

Ano 2

Ne 8

· Mám dojem, že i přes proklamovanou rovnost všech lidí před Bohem, se my, věřící, cítíme nějak „rovnější“. My těm druhým půjdeme pomáhat, protože jsou chudáci, ale ne proto, že by byli našimi partnery. Pokud znám církevní noviny a časopisy, snaží se občas věnovat problematice národnostních menšin nebo jiných náboženství, ale celkově církev žije jakoby se zavřenýma očima. V kostele se mluví příliš všeobecně a nekonkrétně. Diskuze v hromadných sdělovacích prostředcích se bojíme, protože to jsou naše soukromé věci a nebyli bychom v očích nevěřících už tak „dokonalí.

· Z pohledu řeholní sestry: někdy se dává řeholníkům přednost a ne vždy to musí být ostatním laikům příjemné, např. zvlášť vyhrazená místa řeholníkům v kostele při velkých slavnostech. Cítím se lépe, když jsme všichni „na jedné lodi.“

· Rovnost všech lidí před Bohem je možné zažít v naší církvi, např.: při mezinárodních setkáních, nebo u nás, kde ubytováváme hosty v době prázdnin a často jsou mezi nimi nejrůznější věřící a kněží z celého světa, nebo když se člověk účastní liturgie v cizí zemi.

· S další diskuze vyplynulo, že často pozorujeme, že se mlčí o určitých problémech církve. Kněží by měli seznamovat s celou šíří života církve, pozitiva i negativa, otázky mravů, vysvětlovat postoje církve, vysvětlovat i třeba sexuální a jiné úchylky. Očekává se větší osobní zaangažovanost kněží. Je třeba postavit se na stranu ubližovaných. Existuje velké nepřijetí rozvedených lidí mezi věřícími, i když oficiálně je církev přijímá (viz. dokumenty).

· Co se týče rovnosti lidí, je to i otázka¨, jak třeba věřící katolíci posuzují konvertitu z rozvedené rodiny. Nebo naopak ve vztahu ke konvertitům člověk, který vyrostl ve věřící rodině a nejásá neustále v Duchu svatém jako konvertita.

· Podle hierarchického zařazení si nejsme všichni rovni. Jsou zde biskupové, kněží, jáhnové a pak Boží lid.

· Necítíme se jako česká církev, ale jako Římskokatolická církev v Čechách. Před Bohem jsme si všichni rovni. Vážíme si ekumenických modlitebních setkání.

· Osobně mi vadí přehnaná úcta některých lidí k řádovým sestrám, upřednostňování. To zažívám jako nerovnost.

· Ne. Ve většině farností je pan farář někým, ke komu mnozí vzhlížejí, kdo je zde hned ten první po Pánu Bohu (a kněz se podle toho podvědomě chová) a je lidem vzdálený. Kněz je často neomylný nejen ve věcech víry a mravů, ale i ve věcech stavebních, technických, kulturních, jazykových či pravopisných,..., a rozhoduje o všem sám. V některých farnostech je určitým vládcem i varhaník nebo kostelník.

2.2.7. Zažívají ženy v české církvi stejně důstojné postavení jako muži?

Ano 8

Ne 3

· Myslím, že se nedají porovnávat dvě rozdílné hodnoty. Je to jako kdybychom porovnávali dvě misky - jsou různě velké a obě plné. Když to ale vezmu konkrétně, např. vnímám, že nemám na pracovišti takovou autoritu, jako kolegové-muži, což je dáno také tím, že jsem žena a jsem mladá. Obecně ale mohu říci, že ženy mají možnost se v církvi zapojit do mnoha úkolů.

· Žena je v církvi více ctěna než v obecné lidské společnosti; církev vede k úctě k ženě.

· V církvi se hovoří o ženě většinou s úctou - je dárkyně života, srdcem, krbem rodiny; má v rodině svůj úkol.

· Ženy se zapojují i při mši svaté četbou liturgických textů, v pastoraci především katechizují. Ceníme si jejich práce pro kostel, který uklízejí, zdobí květinami a pečují, aby kalichové prádlo a liturgická roucha byla vždy v pořádku.

· Postavení ženy v církvi není rovnoprávné. Nemám potřebu být feministkou, moje ženství mi dává netušené možnosti „seberealizace“ ve službě a lásce, ale přesto vnímám - zvl. od kněží - despekt k ženám (jistě ne u všech a ke všem), ale je tu. Týká se to i řeholnic, i ony jsou „jenom sestřičky“, nemá to moc efekt se jim věnovat... Zbožnost v církvi je „mužská“. Je pravda, že záleží na postoji žen- mnohé se ani v církvi zapojit nechtějí, mnohde je jejich pomoc samozřejmostí. Samozřejmě záleží na chápání a postoji kněze, na druhé straně na kvalitě a velkorysosti žen. Ale mělo by se o této otázce mluvit.

2.2.8. Zdá se vám, že se mladí v naší církvi příliš upřednostňují, zanedbávají, nebo mají odpovídající pozornost?

Odpovídající 4

Zanedbáváni 1

· Mladí lidé se v našich farnostech zúčastňují všech aktivit. Při bohoslužbách vedou zpěvy, mají odpovědnost při různých akcích setkání, slavností farních nebo diecézních.

2.2.9. Cítí se děti v našem společenství dobře? Máte s nimi kontakt?

Ano 4

· Děti v  našem společenství se, jak se zdá, cítí velmi dobře. Stačí milé přivítání, laskavé přijetí jejich osobností, vyslechnout jejich slova - udělat si pro ně čas.

2.2.10. Jak pečuje naše společenství o své staré a nemocné členy?

Pozorně 3

· V našem společenství je zvláště o staré a nemocné sestry dobře postaráno.Článek 56. našich Stanov zní: „Nemocné a staré sestry jsou požehnáním pro naše společenství.Věnujeme jim vděčnou lásku a pozornost a pomáháme jim v bezmocnosti, úzkosti a osamocenosti.“

· Naše společenství pečuje o staré a nemocné členy zřizováním domovů důchodců, pečovatelských služeb, ústavů pro mentálně postižené a poskytuje jim duchovní posilu ve svátostech a mší svatou.

· Pravidelné návštěvy kněží u nemocných, setkání seniorů s odborným i volným programem.

2.2.11. Setkáváme se někde v církvi s nadřazeným či povýšeným jednáním? V případě, že ano: Kde?

Ano, u kněží 2

Ne 1

· Vidíme nyní v církvi pravý opak a za to chceme poděkovat. Biskupové a kněží jsou opravdoví služebníci Božího lidu. Jdou mezi lidi, hovoří s nimi o jejich problémech, je-li třeba, i manuálně s nimi pracují na opravách kostelů.

· Ano – u pyšných lidí, ať mají jakékoliv postavení (i kněží, zasv. osoby, řadoví členové).

2.2.12. Stojí svými kroky a myšlením zodpovědní lidé v církvi vždy na straně člověka včetně plného respektování jeho svobody? Jak vlastně pojmu „stát na straně člověka“ rozumíme?

Ano 1

2.2.13. Vnímáme, že znamením času je angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie? Co v tom děláme?

Ano 1

· Snažíme se pomoci především vlastním dobrým postojem k lidem a výchovou dětí, které jsou nám svěřeny.

2.2.14. Jak se díváme na spory v církvi, o kterých informuje rozhlas, televize a tisk? Je to dobré řešení, takto spory zveřejňovat před světem?

Neřešit přes média 5

· Možná by si biskupové měli platit odborníky v této profesi a předešlo by se tak spoustě skandálům.

· Když nějaký konflikt nastane, bylo by dobré, aby kněz či na vyšší úrovni biskup, vydal oběžník, který by to jasně vysvětlil a věřící by pak věděli, kde je skutečná pravda.

· Když se vyskytnou spory v  církvi, nemají se zveřejňovat před světem ve sdělovacích prostředcích, ale mají se urovnat uvnitř církve. Lidé „silnější“ ve víře se na to dívají s nadhledem, ale „slabší“ ve víře a nepřátele církve to pohoršuje.

· Není dobré, když jakékoliv spory, problém (nejen v církvi) zveřejňují sdělovací prostředky senzacechtivým a neobjektivním způsobem. V médiích je často cítit proticírkevní postoj, případně zesměšňování. Na druhou stranu věřící by měli být o určitých problémech stručně a jasně informováni, neměly by jim být nasazována růžové brýle, že je vše v pořádku a žádné spory neexistují. Na tyto spory pak nejlépe reagovat modlitbou.

· Církev musí vstoupit do světa médií. Způsob, jak ji tam „uvedla“ média je často nepřijatelný. Je nutné, abychom měli odborníky v této oblasti!

· Není dobré, když tisk, rozhlas a televize informuje o sporech uvnitř v církvi.Jsou to informace často zkreslené,lidé, kteří informují mnoha věcem nerozumí a někdy je i úmyslně překrucují a zveličují.

· Není dobré řešit spory před světem, ale neubráníme se tomu. Pro novináře budou spory vždy vítaným tématem, kterého se hned chytnou. Je nutné, aby se odpovědní lidé v církvi (tiskoví mluvčí jednotlivých biskupství nebo ČBK) k těmto tématům zavčas a jasně vyjadřovali.

Náměty k okruhu 2.3.

Co je třeba v našich podmínkách napravit, aby církev žila opravdu jako společenství Božího lidu?

2.3.1 Potřebujeme společenství ke vztahu k Bohu, nebo nám stačí pouze osobní vztah? Zdůvodněte svůj názor.

Ano, potřebujeme 4

Posila 5

Obdarování 3

· Je-li člověk sám a bez společenství, vidí Boha po svém. Ve společenství je předpoklad, aby si každý jednotlivec vytvořil správnou představu o Bohu. Bůh nás může skrze společenství proměňovat.

· Potřebujeme. Člověk je tvor společenský, ne vlk samotář. Společenství může jeho víru podpořit, upevnit; ve společenství se člověk učí, jak milovat Boha skrze druhé lidi, jak mu sloužit skrze druhé … Je dobré vidět a vzájemně si sdělovat svůj vztah k Bohu, zkušenosti a způsob komunikace s Bohem. Ve společenství se učíme přijímat se ve svých rozličnostech; učíme se věřit, že církev je svatá, i když jednotlivci svatí nejsou; přijímáme zodpovědnost za „nemocné“ údy církve.

· Každý člověk je stvořen pro společenství, a proto by nikdo neměl žít sám jen tak pro sebe, zcela uzavřen vztahům. Ve společenství se člověk učí žít ve vztahu. To mu pomáhá prohlubovat vztah k Bohu i k lidem. Společenství mění člověka, jeho postoje, hodnoty, ale i jedinec má vliv a může společenství kladně ovlivňovat – vzájemná formace.

2.3.2 Co je třeba kromě formálního ustanovení farnosti biskupem k tomu, aby se v ní “děla” církev?

· V každé farnosti je třeba, aby věřící žili v duchu Krista Pána, zachovávali přikázání a svým životem šířili radostnou zvěst evangelia.

· Aby se ustanovená farnost stala skutečně živou místní církví je potřebná ochota všech, jak duchovního správce, tak všech věřících. Ochota tvořit společenství, zájem o společné záležitosti.Ze strany kněze je nejdůležitější zájem o každého člověka, ochota spolupracovat s laiky, otevřenost, ochota věnovat jim svůj čas. ze strany věřících zájem o záležitosti farnosti, ochota tvořit společenství, obětovat čas síly i prostředky. Jak roste naše společenství s lidmi, starost o jejich spásu a věčný život, tak roste také náš duchovní život.

2.3.3 Jak souvisí náš duchovní život a vědomí společenství s lidmi?

· Duchovní život nelze pěstovat a necítit odpovědnost a spojení s druhými – dobrý příklad.

· Dobré společenství a dobré vztahy mezi lidmi mají veliký význam, vždyť člověk je obrazem Božím a Bůh sám žije ve společenství. Ježíš říká, že máme být jedno jako On a Otec. Krásné společenství je tedy tím nejlepším svědectvím o Bohu. Vytvářet dobrá společenství s ostatními lidmi podle učení Ježíše Krista je celoživotním úkolem každého křesťana.Ve velké farnosti se nemohou znát a být spolu ve společenství všichni, takže mnoho lidí z farnosti osobně neznáme. Spíše existují v rámci farnosti menší společenství. Domníváme se, že mnoho záleží na kněží a pak také na lidech, kteří jsou schopni něco zorganizovat, pro něco vytvořit.

2.3.4 Souhlasíme s tím,že: „dnešní společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství, a proto pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení pro svět a veliký příklad”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit?

Ano 3

· Především se nebát mluvit o potřebách a problémech a zkusit začít dělat věci jinak i s rizikem, že něco pokazíme, že uděláme chyby. Mít odvahu dát lidem důvěru a snažit se dát podnět k vytváření malých společenství, která mezi sebou spolupracují.

· Naše společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství. Chybí jí otevřenost, zájem o druhého, láska a pochopení. Důležitý je dialog, pokora a odpuštění. Pak se budou moci vytvářet nové mezilidské vztahy a dobré společenství.

· Dnešní společnost trpí i nadále nedostatkem vztahů a společenstvím. Ještě stále přetrvává v řeholních společenstvích uniformita a ne svoboda. I když je to "naše" kaple, přece musím vyjít vstříc těm, kdo se u nás chtějí zúčastnit bohoslužeb a třeba mají už své místo. Prokáži dobrou vůli a vyhovím jejich požadavku.Naše vztahy ve společenství by byly lepší, kdyby se stále neřešily nedokonalosti starších sester a místo toho kdybychom se připravovali na stejné konce našeho stáří. Starším sestrám není jedno, že jsou takové, proto je máme obklopit pochopením a raději zahanbit sebe pro jejich pokoru.

· Společenství a jeho přínos se musí posuzovat jako celek, nelze vypichovat pouze chyby jednotlivců. Důležitá je kvalitní a dialogická spolupráce mezi vedením společenství s jeho členy.

2.3.5 Žijeme ve farnosti spíše vedle sebe, nebo spolu? Co u nás převažuje? Můžeme posoudit, co převažuje v jiných společenstvích (farnostech, v řádech, v hnutích apod.)? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj?

Vedle sebe 2

Spolu 1

· Máme zkušenost, že už během totalitního režimu se různá řeholní společenství sblížila, vzájemně jsme se podporovala a pomáhala si.V současné době se pravidelně schází představení řádů a kongregací, formátorky, animátorky sněmovních kroužků – to považujeme za veliké dobro pro naše řeholní společenství a tím obohacujeme i celou církev.

· S naší farností jsme ztratily hodně kontaktů – stárnou a vymírají sestry, které kdysi pečovaly o nemocné a potřebné, navštěvovaly rodiny – svátky – Mikuláš .Dobrým poutem zůstala služba zpěvem. Sestry cvičí ve farnosti zpěv pro bohoslužby – hlavně mládež – v okolních vesničkách hrají sestry při mši svaté – mladší sestry vyučují náboženství – to dříve nešlo.

· Naše farní společenství - není to jak by to mělo být. Nepodílíme se na životě farnosti, nikdo nás o to nežádá. Aktivně se účastníme všeho dění u nás v kostele - zajištění zpěvu při bohoslužbách, kromě studentských, účast na bohoslužbách. Chtělo by to užší kontakt s těmi, kdo navštěvují náš kostel, zájem o jejich život, případně pomoc, otázka je, zda se to dá rozumně zvládnout k našim povinnostem.

· Farnost žije spolu až na výjimky. Poznalo se to při svěcení zvonů, všichni se podíleli finančně i skutečnou pomocí při přípravách. Opravili faru, kostel, pořídili zvony, v jedné vesnici opravují brigádně z gruntu kapli.

2.3.6 Jak hodnotíme společenství ve své farnosti? Trpí naše společenství nedostatkem vzájemných vztahů? Děláme něco pro to, aby vzniklo, prohloubilo se nebo se stalo viditelnějším? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jaký?

· Snažíme sa vo farnosti žiť v dobrých vzájomných vzťahoch, zapajáme sa do liturgie, starostlivosti o kostol a jeho výzdobu, naša komunita poskytuje obedy starým ľuďom, pomáhame aj při väčších spoločonských udalostiach a při pohreboch konkrétnou pomocou pozostalým, podľa okolností a potrieb sa venujeme deťom a poslúžime chorým.

· Často se scházejí jen ti stejní lidé.

· Snažíme se vytvářet sesterské vztahy v našem společenství, je to naším posláním, obohacuje nás, je naším přínosem, ale i pokáním. Je potřeba více chápat se navzájem, zpříjemňovat si společný život, v pohodě jde všechno lépe. Dnes cítíme i propast nedostatku mladých sester, mnohé nelze přijmou a uskutečnit, co by bylo potřebné.Klást důraz na modlitbu a svátostný život, je to základ a ochrana před sekularizací, která se snaží vniknout i do kláštera. Mladé sestry ať chápou ty staré a sestry věkem pokročilé ať mají pochopení pro mládí. I mezi námi vzniknou nedorozumění a spory. často jde o věci nedůležité. Zdravá kritika je v některých věcech oprávněná a potřebná, napomáhá prohlubování vztahů.

2.3.7 Jsme malým společenstvím, které je vhodným prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času? Jsou taková společenství kolem nás? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je může nahradit?

Ano 6

Nic je nemůže nahradit 3

· Společenství církve, aby bylo tímto vhodným prostorem, musí žít podle svého křtu. K tomu musí být lidé vychováni - a k tomu je právě společenství pomocí. Ve větších městech tato společenství jsou a přináší užitek těm, kteří v nich jsou. - Jde o to, aby se o vytvoření společenství snažit kněz ve farnosti, pokud tam žádné není. - Nahradit nejdou. Mohou však být i neformální - pohovořit si po skončení mše sv. apod.

· Řeholních společenství je v našem okolí hodně a jsou mezi námi opravdu dobré vztahy, pomáháme si navzájem, víme o sobě, spolupracujeme. Bohu díky za to.

2.3.8 Je v naší farnosti, církvi dost zralých a silných osobností, kolem nichž by bylo možno vytvářet společenství? Pokud ne: Kde je příčina? Dá se s tím něco dělat?

· Jsme určitým svědectvím pro druhé, podle nás si řada lidí dělá „obrázek“ o řeholnicích i o církvi jako takové. Nedostatek zralých a silných osobností pociťujeme nejen ve farnosti, ale také v našich společenstvích. Často sami nevíme, jaké máme být a co chtít či nechtít. Neexistuje pro každou situaci univerzální předpis, je to cesta, hledání.

· Nedostatek zralých a silných osobností má kořeny z doby totality. Je nedostatek lidí, kteří by formovali konvertity. Zde je nutné hledat společné myšlení, řeč. Modlitba za obnovu.

2.3.10. Zažíváme v našem společenství spory a hádky? V případě, že ano: O co se přeme? Jak je řešíme? Je taková nejednota v církvi přípustná? Mohly by spory některých členů naší církve vyústit až do jejich odštěpení a založení nové církve? Nebo je rozkol jen dědictví minulosti, které se už dnes neopakuje?

· K řešení problémů jsme přizvány všechny a to doporučujeme, podle možností, jiným.

· Různé povahy, různé těžkosti, každá již ví co od druhé může čekat a požadovat. Nedávat příležitost, nedráždit, neprovokovat. Zlaté mlčení, tím se nic nepokazí. Také přesnost, dochvilnost pomáhá, zamezuje napětí. Být kde mám být v určený čas. Nezaměňovat to.Dojde k nedorozumění-nemůže to být ideální, zakopnou je lidské. Lidství zjemňovat, pomlčet, ustoupit nebo postoupit dál. Nevidíme do té druhé. Dívat se na situace lidsky, vžít se do toho, ani slunko vždycky nesvítí, ale bouřka za chvíli přejde a zase je hezky. důležité je, zdali chybuji ze slabosti nebo ze zloby. Ze zloby ať to nikdy není. Nejsme pokorní a tiší. Kdo se ve společenství neangažuje, nemá problémy.

· Spory a nedorozumění v našem společenství jsou většinou kvůli maličkostem, napomenutí, jinému názoru - řešíme je různě (odejdu uražena do svých "komnat"), nakonec většinou dochází k usmíření, (někdy to trvá dlouho). K rozkolu může dojít i dnes - (nerespektování autority, řeholní pravidla a evangelium si vykládá po svém, představení nezasáhnou včas pro "klid v domě").

· Často dochází ke zbytečnému odštěpení, kterému by se mohlo předejít kvalitním dialogem, nasloucháním, trpělivým hledáním východiska a v neposlední řadě také odpuštěním.

2.3.11. Je oprávněná kritika nedostatků v našem společenství, v naší církvi? Jak rozlišujeme při kritice lidský a božský prvek v církvi? Co mají podle nás dělat ti bratři a sestry, kteří s něčím v životě církve nesouhlasí?

· Kritika je důležitá a oprávněná, ale často se zůstává jen u ni. Neměli bychom nejprve jmenovat to pozitivní, než začneme řešit nějaký problém? Máme odvahu mezi sebou nahlas prosit za odpuštění? Víme, jak mnoho nám chybí a jak musí růst naše řeholní společenství k vnitřní otevřenosti – a co teprve laická společenství?

· Musíme začít každý sám u sebe, vytvářet společenství doma, hledat a uskutečňovat svoji svatost, tj. naplnění své jedinečnosti v Bohu. Budeme-li svatí, nebudeme mít problém života jako společenství Božího lidu.

· Církev je často hodnocena podle jednotlivců. Kritika bývá jednostranná, neschopná vidět věci pozitivní. Učíme se žít pravdivě a nezakrývat nedostatky, kultivovaným způsobem říkat kritiku, aby se stala prostředkem pomoci.

2.3.15. Souhlasíme s tím, že: „malá společenství mohou být velmi dobrým prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit.?

Ano 2

Okruhy ke kapitole 3

3.1 Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.2 Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.3 Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.4 Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

Náměty k okruhu 3.1

Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.1.1. Odpovídá struktura naší farnosti a jiných farností v naší diecézi současnému rozložení věřících? Bylo by lépe sousední farnosti sloučit, rozdělit nebo vytvořit úplně nově?

Ano 3

Ne 3

· V naší farnosti (Zlín) bude třeba rozdělení, které se předpokládá po výstavbě nového kostela.Je to též otázka angažovanosti laiků – někde malá farnost má aktivního laika (laiky), který z ní vytvoří živé společenství a větší farnost je mrtvá, protože takové laiky ani kněze nemá.

3.1.2. Považujeme současné členění naší diecéze na farnosti za odpovídající současnému rozložení věřících nebo by se mělo něco změnit?

Ne 2

· Tyto otázky jsou zvláštní, protože odpověď na ně je jednoroční úkol pro odborníky z fakulty. Ředitel podniku se také neptá uklízečky na organizaci podniku. Pokud vedení církve chce znát názor lidu, nutno formulovat otázky jinak.

3.1.3. Je naše farní společenství spíše vázáno na území a nebo spíše na vztah k určitému kostelu či k osobě kněze, zejména ve městech s  více farnostmi?

Ke kostelu 2

Na území 2

Ke knězi 1

3.1.4. Účastní se trvale našeho farního společenství sestry a bratři z jiných farností?

Ano 2

Ne 1

3.1.5. Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Jak se to projevuje? Jak by se to mohlo projevovat? Máme farní, ekonomickou a pastorační radu v našem farním společenství? Jakou máme zkušenost s jejich zakládáním a prací? Máme dost ochotných a schopných laiků?

Ano : péče o kostel 4

zpěv, hudba v kostele 2

modlitba 3

společná četba Písma 1

· V naší malé komunitě jsme 4 sestry. Snažíme se zapojovat do farnosti tím, že jsme si vzaly na starost péči o filiální kostel: úklid, výzdoba atd. Každou neděli služba při mši svaté. Několikrát do roka mše svatá žáků naší církevní školy.

· Máme farní, ekonomickou i pastorační radu – se změnou kněze mnoho členů chce odejít pro špatnou komunikaci s novým knězem. Jedna sestra by chtěla být členkou farní rady v bývalé farnosti, kam často dojíždí a účastní se na životě farnosti, ale místo nového trvalého bydliště jí nedovoluje stát se členkou farní rady bývalé farnosti.

· Náš formační dům hodnotí sestry jako dostatečně zapojené do dění ve farnosti. Stává se však v konkrétních případech, že nezareagujeme dostatečně ochotně ve chvíli, kdy kněz přijde s prosbou o pomoc. Nejsme někdy pružné v ochotě změnit program ve prospěch chodu farnosti. / př. zajištění kytaristky pro „májové“ /

· Máme o život v naší farnosti zájem. Dle možnosti přispíváme, staráme se o udržování kostela.

· V každé farnosti se najdou ochotní farníci ke spolupráci.

· My žijeme v komunitě a modlíme se za všechny duše bez ohledu, kde jsou.

· Ano účastníme se dění ve farnosti. V našem kostele zajišťujeme zpěv, hraní, květinovou výzdobu,

· vývěsky. I laici se různým způsobem zapojují.

· Vím ze zkušenosti, že se laici mnohokrát nabídli ke spolupráci a byli knězem odmítnuti. Připadá

· mi, jako by kněz nechtěl ztratit svou „svrchovanost“ anebo netouží, aby mu někdo „viděl do karet“.

· Za vlastní farnost zodpovídáme i svou aktivitou když poskytujeme např. prostor pro Mariinu legii, evangelizaci dům od domu a různým institutům.

· Za vlastní farnost spoluzodpovídáme, pomáháme jí i jiným farnostem podle našich omezených možností (praní kostelního prádla, poskytnutí květin pro výzdobu kostela, vyučování náboženství, farní nástěnka, služba akolyty, návštěva nemocných, finanční pomoc, modlitba(o vnitřních otázkách farnosti nemáme přehled) např. farní rada), protože žijeme ve větší řeholní komunitě.

· Spoluzodpovědnost projevujeme: modlitbou, vytvářením vztahů s nově příchozími, zapojení se do služby lektorů, schola, úklidem, výzdobou, charita, odvahou říct připomínky. Máme dost schopných a méně ochotných laiků. Neochota nemusí být projevem nezájmu o  farnost. Pramení z: vědomého pořadí hodnot (rodina, zaměstnání, staří rodiče); schopní a ochotní jsou stále přetěžováni

3.1.6. Spolupracujeme s okolními farnostmi, naším vikariátem, s naší diecézi? V čem?

Ano 4

· Sestry vyučují náboženství, hrají a zpívají v kostelech, na pohřbech, starají se o čistotu kostelního prádla, vypomáhají na farách, podávají sv. příjímání nemocným, dělají kostelníka a slouží nemocnému knězi.

· S místní farností i sousedními ochotně spolupracujeme – v utváření bohoslužby, hudbě, zpěvu – jedna sestra pečuje o kostel – o nemocného pana faráře – ve vyučování náboženství a jinak podle potřeby a našich možností .

· Nemáme jasný přehled o situacích těchto farností a proto se k nim nemůžeme vyjadřovat.

· Ano – na úrovni děkanátů se pořádají dětské dny, děkanátní setkání mládeže, poutě děkanátu za povolání …

· Existuje malá informovanost o životě okolních farností.

· Máme farní časopis i děkanátní časopis, které dostatečně informují.

· Na vývěsce kostela jsou informace a pozvánky i z okolních farností.

· Máme zájem o dění v okolních farnostech i diecézi a dle možnosti přispíváme jak finančně, tak modlitbou i jinou pomocí.

· My spadáme pod děkanství a podporujeme je modlitbou a podle potřeby i finančně.

· Ano, chodíme na adorace na Petrov a podíleli jsme se i na diecézním setkání mládeže s otcem biskupem. Některé sestry učí náboženství i v jiných farnostech.

· Pokoušíme se navázat dialog s farníky, s nejbližšími v okolí - společně s nimi sdílet radosti i bolesti. Jinou možnost spolupráce nemáme ! S děkanátem spolupracujeme výjimečně účastí na mši svaté.

· Poutě, setkání mládeže. Uvítaly bychom domluvu několika farností např. na začátcích mší svatých (aby mohli využít členové jedné rodiny, kteří se potřebují vystřídat).

3.1.7. Máme kontakt s diecézními radami: pastorační, ekonomickou, laickou, kněžskou, katechetickou? Jakou s nimi máme zkušenost? Spolupracujeme s nimi v oblasti pastorace, řízení, vzdělávání, financování, stavební činnosti, rozhodování, komunikace, informovanosti atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Ne 2

· Jedna sestra je členkou pastorační rady naší farnosti.

· Se zájmem sledujeme usnesení diecézních rad a dle možnosti se jimi řídíme.

· Pracujeme poctivě na svých úsecích a kdo má možnost i v katechezi.

· Vaříme na biskupství, kde se schází kněžské rady. Já osobně nevím, že někde existuje nějaká pastorační rada. Ani společně jsme nezjistili co to je, a jak by to mělo fungovat. Myslím si, že řeholní sestry by se asi těžko mohly podílet na těchto radách. Má-li být ve farnosti rada, kde je brzda ? Prosíme tedy o informace. Poznámka: Mělo by se více modlit a méně zasedat !

· Máme kontakt s katechetickou radou a pastorační radou pro mládež. Obě v brněnské diecézi fungují. Spolupráce katechetů s radou je užší, přímá. Spolupráce s radou pro mládež je více závislá na spolupráci kněží.

3.1.8. Máme novinové a internetové zpravodajství našeho společenství, diecéze a církve? Jestliže ano: Slouží nám ke spojení jednotlivých společenství v diecézi a naší církvi? Jak jsme spokojeni s jeho obsahem? Přispíváme do něj? Jestliže ne: Je něco takového pro život našeho společenství a naší církve potřeba?

Farní časopis 2

Ne 1

· Jsme spojeny s naší diecézí odebíráním „Akt kurie a Oldinem“ – těšíme se, že máme vhled do jejich radostí i starostí a známe pokyny, rady a názory našeho Otce arcibiskupa na různá dění v Církvi a ve světě.

· Farní i děkanátní časopis dostatečně informují o dění farnosti i celého děkanátu. Je to obohacením života farnosti, pomáhá k celocírkevnímu cítění.

· Máme nový internet, ale učíme se s ním teprve zacházet. Na vlastní stránku si ještě netroufáme - zatím nikoho nenapadlo, že bychom ji mohli vytvořit a tím přispět ve věci víry a apoštolátu. Stále naříkáme na nedostatek času. Máte návod na tuto nemoc ? Prosím, poraďte !

3.1.9. Známe kněze, kteří byli v době do roku 1989 vysvěceni a žili v manželství? Jak a kde pracují? Jsou se svým zařazením do života církve spokojeni? Jakou máme s nimi zkušenost? Jaké mínění o nich mají naši představení? Je to problém, který se nás týká, nebo nás nezajímá? Máme zkušenost s tzv. skrytou církví? Lze s ní spolupracovat?

Ne 1

· Ano, jsou takoví, ale je těžké na otázku otevřeně odpovídat, protože by mohla vypadat jako donášení. Ve skryté církvi je mnoho velkých osobností, ale i tzv. „samorostů“ nebo podivínů.

· Je těžké posuzovat všeobecně.

· Znám ženatého kněze je dobrý, přestoupil k řeckokatolíkům, má dva syny - římskokatolické kněze, vdovci - dobří kněží, rozvedený - za totality studoval teologii, stal se knězem a je dobrý. Se skrytou církví mám dobré i špatné zkušenosti (patřím mezi ně), mnohým bylo hodně těžké přizpůsobit se klasickému řeholnímu životu, generační problémy, jiné názory a styl života - nyní tyto problémy již nepociťuji, spolupráce je dobrá až na nějaké výjimky, spolupráce je dobrá i s tajně vysvěcenými kněžími a řeholníky.

· Ano, v jedné farnosti. Během týdne je ředitelem křesťanské střední školy, dirigentem chrámového sboru, dirigentem školního sboru. V případě potřeby (a to je často) vypomáhá jako varhaník i jako kněz v různých farnostech. V sobotu v neděli a o svátcích vykonává kněžskou službu (ve farnosti, kde je ustanoven kaplanem a i jinde, je–li potřeba ). Jako s knězem jsou s ním všichni spokojeni.

3.1.10. Jsme spokojeni s prací svého biskupství a jeho jednotlivých středisek v jednotlivých oblastech (pastorace, řízení, vzdělávání, finance, stavební činnost, rozhodování, komunikace, informovanost atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Ano 5

· Biskupství jako celek – s některými pracovníky nejsem spokojená;jsou zde různé postranní věci, člověk musí být taktik, aby dobře proplul, existují zde pomluvy, faleš i nactiutrhání;je třeba pracovníky biskupství i jiných církevních organizací také platit, protože i když pracují pro církev, potřebují také uživit rodinu – což je také důležité – mít cit pro sociální potřeby svých zaměstnanců.

· Ceníme si, čo robí biskupstvo: rozvoj vzdělávania, informovanosť, komunikacia, Trojkrálová zbierka, záujem našich biskupov o jednotlivé rehole a komunity, jsme vďačné Otci arcibiskupovi, že v piatok umožnil získávať v našej kaplnke jubilejné odpustky, vážíme si jeho záujem o kňazov i mládež /stretnutia/.

· Vážíme si a pozitivně hodnotíme práci našich biskupů. Mají velkou odpovědnost v rozhodo -vání a v řešení různých problémů. Ve víře překonávají všechny těžkosti, jsou věrni papeži, usilují o ekumenismus. Jsou dobrými pastýři kněžím i všem lidem.

· Naše biskupství - požadavky ze strany věřících: více kněží v pastoraci ,více informací,ocenění: zřejmá snaha ze strany biskupství správně rozhodovat a vést diecézi.

· Doslýcháme se i samy vidíme velkou snahu našeho arcibiskupství v pomáhání lidem různých kategorií: Centrum pro rodinu, Centrum Alleti, specielní péče o studenty atd. přístřeší a snaha pomoci bezdomovcům. Zdá se nám však, že v některých případech není nabízená pomocná ruka dost přijímána.

· S prací biskupství jsem spokojena, dělá, co je v jejich silách)nemám však přehled o všech jejich činnostech), oceňuji osobní přístup Otce biskupa k jednotlivým farnostem a farníků, vzájemná informovanost je důležitá - farníci mají sdělovat své problémy a postřehy kněžím, kněží mají navštěvovat rodiny a pod. , aby měli přehled o skutečném dění ve farnosti.

3.1.11. Jak napomáhat tomu, aby ti, kdo profesionálně pracují v církvi, neztratili stálý kontakt s děním ve společnosti a správně rozpoznávali a četli „znamení času“?

· Setkávám se především s laiky. Nezdá se mi, že by lidé profesionálně pracující v církvi ztrácely kontakt s děním ve společnosti. - Jeden projev jsem přesto zaznamenala: bylo by dobré, kdyby „profesionálové“ poznali, jak je těžké udržet si práci v běžném prostředí, více by si ji vážili. Často se hřeší na to, že jsme „bratři a sestry“.

· V práci se setkávám především s kněžími. Nemyslím si, že by neměli kontakt s děním, spíše naopak - až moc kontaktů. Někdo možná ne, ale já se setkávám s tímto. Myslím, že není správné se do všeho angažovat, všude být, spíše znát situaci. Lidé pracující v církvi mají kontakt s lidmi např. když je připravují na svátosti. Zde se dozvídají v jaké situaci dnes křesťané jsou - objevují, co je potřeba, jak pomoc, poradit. Tím, že lidé přicházejí a mají zájem, získávají kontakt se společností. Ve městě je větší příležitost, chodí více lidí.

· Profesionálové v církvi – někdy ohroženi ztrátou kontaktu s děním ve společnosti – pomoc:povzbuzení dobrým slovem, modlitba, dobrý příklad, ochota pomoci, ochota naslouchat.

· Bylo by třeba, aby měli pomocníky, kteří by jim podávali zprávy o dění ve společenství a tak

· mohli poznat znamení času.

· Věřím, že tímto návodem je vnitřní modlitba a ztišení se před Bohem a v Bohu. Zde najdeme harmonii pro všechna počínání a neztratíme ani cit pro realitu ani pro „znamení času“ !

· Domnívám se, že je nutno najít způsob jakých si „dnů otevřených dvěří“ v jakékoliv formě.

Náměty k okruhu 3.2

Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.2.1. Jakou úlohu hrají rodiny v našem společenství? Angažují se nějak v jeho životě?

Elementární buňka 2

Angažují 4

· V některých farnostech se sdružují mladé rodiny, navzájem se povzbuzující, v určité dny se scházejí a společně se modlí, rozjímají texty Písma svatého a podnikají různé akce ve prospěch bližních.

· Je snaha některých rodin /zvláště matek/, vytvořit společenství modlitby za Boží požehnání pro děti a vyučující našich církevních škol.

3.2.2. Jakým způsobem přijímáme rodiny s dětmi v kostele? Jak se tam chovají? Jak se tam cítí? Je tam něco i pro malé děti? A mají vůbec chodit děti do kostela?

Ano, mají chodit do kostela 10

· V našom kostele se zúčastňujů bohoslužeb aj rodičia s malými dětmi, ostatní veriaci ich prijímajú normálne, je dobré, ak aj deti chodia od malička do kostela.

· Dobré je, když kněz osloví rodiče i děti, cítí potom, že jsou zde přijímáni. Děti, když jsou osloveny, vnímají, že je kněz má rád. - Děti se učí v kostele vnímat úctu k tomuto prostředí - vidí, jak se tam ostatní chovají. - V některých kostelech mají v době bohoslužby slova zvláštní program pro děti např. ve vedlejší kapli.

· Děti mají chodit do kostela, jak to jen jde. Kněz by měl vydržet hodně, ale i rodiče by měli znát rozumné hranice. - Církev žije v rodině, když rodina žije v církvi. Nestačí, když Bůh žije uprostřed rodiny, musí udržovat kontakt i dál, aby to bylo společenství.

· Pokud jsou děti ukřičené, není dobré, aby byly na mši svaté. Mohou chodit až budou starší. Pokud je možnost více mší svatých (např. ve větších městech), mohou se rodiče vystřídat. Mše svatá není jediná možnost, která napomáhá duchovnímu životu - mohou se více zaměřit na společnou modlitbu v rodině a děti vzít na mši svatou, až jsou schopny vnímat a nerušit.

· Je dobře, když rodiče přinášejí děti už odmalička na bohoslužbu. Učí je už od začátku vniknout do liturgického života a eucharistického společenství. Ostatní věřící, pokud není v kostele vyhrazena místnost pro děti, mají s pochopením tolerovat chování maličkých a vytvářet pěkné prostředí, aby děti i rodiče se cítily mezi námi dobře.

· Rozhodně mají děti chodit do kostela co nejdříve, jak je to možné. Rozoumek ještě nechápe, ale čistá duše vnímá Boha a příklad blízkých. Někde je problém rušení dětskými hlásky a chováním vyřešen izolační skleněnou stěnou.

· V naší farnosti kněz spolupracuje s rodinami, navštěvuje je; konají se dětské mše svaté.

· Snažíme se podělit celý řádek dětí dary, přinášenými k oběti. Některé, docela malé děti, jsou obdivuhodné pro zachovávání mlčení. Když je však dítě hlučné, měl by jeden z rodičů alespoň přes kázání, s dítětem se vzdálit /ohled na druhé, kteří chtějí slovo Boží slyšet a mít z něj užitek/.

· Děti jsou součástí farní rodiny, měly by se účastnit bohoslužeb. Vhodné jsou bohoslužby pro děti – mohou se zapojit (vytváří se živé společenství, které vítají často i staří lidé). Je nutné najít míru mezi živostí dítěte a nutným usměrněním nežádoucího rušení (při dobré vůli se najde správná míra tolerance za všech stran).

· Je dobré, vodí-li rodiče (nebo vozí v kočárku děti do kostela již od útlého dětství - potřebují zažít atmosféru posvátna, vzít děti do kostela nejdříve mimo mši sv., děti se chovají různě, ale také rodiče i ostatní věřící, jsou-li děti malé, neovladatelné, mají rodiče dispens od mše sv.(pokud to je možné, mají se vystřídat, záleží na domluvě(nedělní homilie by neměla být delší než čtvrt hodiny, aby děti vydržely, dítě by mělo být ve třech letech dostatečně vychované, při běžné mši sv. a děti druhé neruší), nebo je v této místnosti pověřená osoba, která přiměřeným způsobem dětem během kázání vysvětluje dění při mši sv. nebo myšlenky z evangelia, když tato možnost není a dítě nezlobí moc, mají to věřící tolerovat, neklidné děti z kostela odvést, děti poznají, kde jsou rády viděny, občas je třeba je usměrnit, nejlépe je zaměstnat při liturgii - nesení darů, pozdrav pokoje, ministrování, zpěv a jiné funkce, ve všední dny mohou rodiče brát děti do kostela, splní-li si své ostatní povinnosti, od dětí nemají odcházet, výchova je přednější, je třeba znát míru a hranice.

· Při nedělní bohoslužbě pro děti se rodiče zapojují do liturgii čtením prvního a druhého čtení. Rodiny s dětmi na bohoslužby ve farnosti přicházejí, některé i ve všední den. Pokud se týče našeho řeholního společenství, jistě jejich účast na bohoslužbách vítáme. Pro malé děti však není náš kostel nijak přizpůsoben. Nemáme žádnou místnost, kam by bylo možno v případě potřeby s dítětem zajít. I rodiče malých dětí mají právo žít opravdovým křesťanským životem a účastnit se bohoslužeb i ve všední dny. Samozřejmě se musí v hlídání dětí vystřídat nebo je vzít sebou.

3.2.3. Mají se matka či otec malých dětí účastnit bohoslužeb ve všední dny? Je správné v tyto dny odcházet od dětí do kostela nebo je brát s sebou? Jaké s tím máme zkušenosti? Patří účast na bohoslužbách ve všední dny k duchovnímu životu lidí žijících v rodině, nebo je to spíše projev nevhodné náboženské horlivosti?

Ano, pokud mohou 4

Ne 1

· Rozhodně je dobré, jestliže se děti účastní s rodiči slavení bohoslužeb (vhodné jsou zejména dětské mše sv.), a to i ve všedních dnech. Záleží na programu a možnostech rodiny.

· Rodičia majú podla možnosti brať deti do kostela, účast bohoslužieb napomáhá duchovnému životu, ale nesmie to byť na úkor rodiny.

· Není vhodné, aby chodili rodiče s malými dětmi ve všední dny do kostela. Mají jim poskytnout větší péči doma.

· Účast na bohoslužbě ve všední dny je chvályhodná, jestliže je možné zajistit všechny povinnosti.

· Účastnit se bohoslužeb ve všední dny je dobré i pro rodiče malých dětí; záleží na jejich individuální situaci a schopnosti zorganizovat život rodiny tak, aby tím netrpěla. Ve všední den je při mši sv. více klidu a prostoru, aby dítě (přiměřeného věku) lépe vnímalo mši sv. (nedělní rozruch a přítomnost mnoha dětí v neděli jim někdy nedává možnost soustředit se na mši sv.)

· Myslím, že ano. Lze se vystřídat, děti brát jen podle míry zájmu.

3.2.4. Prožíváme fakt, že naše rodina je základní buňkou církve? Co si pod tím konkrétně představujeme? Uskutečňuje se v ní duchovní život jejích členů? Jak se uplatňuje všeobecné kněžství v rodinách? Slavíme tam církevní, rodinné i společenské svátky? Jak tam nasloucháme Božímu slovu? Jak se tam modlíme? Potřebujeme společnou modlitbu? Žehnáme se v rodině? Žehná rodinu jen otec, matka, nebo navzájem?

· Modlitba v rodině je jistě důležitá, ale její forma a úroveň záleží na víře rodičů. Nestačí ji dělat jen z povinnosti. Děti jsou velmi citlivé na nepravdu. I když budou poslušné, v dospívání opustí veškeré zvyky, které nebyly naplněny pravdivou vírou. Jestliže děti nechtějí chodit do kostela, ptala bych se rodičů, proč tam chodí oni.

· Je třeba chválit Boha za rodiny, rodiny povzbuzovat, všímat si jich, chválit je, vyjádřit jim patřičnou úctu. Jako řeholnice nemáme moc pojem, co matka musí zvládnout. Rozlišovat: uvědomovat si plné nasazení rodičů, jako řeholnice máme sklon k individualismu. Je dobré organizovat setkání manželů, dětí, maminek na mateřské, modlitební společenství maminek apod. Někde to už funguje.

· V katolických rodinách se zapomíná na společnou četbu Písma sv. Kněží by se na to měli více připravovat, aby v rodinách se četlo Písmo svaté. To velice spojuje. Je třeba: společná modlitba, četba Písma sv., mše sv. a jiné svátosti.

· Rodina by měla být základní buňkou Církve.Je jí tehdy, když rodiče vychovávají své děti příkladem i slovem. Jako pastýři v Církvi mají vést rodiče své děti s láskou a pevně k Ježíši a jeho učení. Mají se společně modlit a číst Písmo svaté. Rodiny by se měly vzájemně povzbuzovat a podporovat. Mnohdy tomu tak není. Rodiny jsou rozvrácené, děti trpí, nevidí dobrý příklad. Je třeba začít s výchovou malých dětí, aby se mohla obnovit nová generace.

· Společné slavení prvních pátků.Vést děti k vhodné mariánské úctě.Účast na společných poutích.Seznamovat děti s postavami světců.Pravdivě dětem přibližovat duchovní dějiny našeho národa.Vzájemná setkání rodin s dětmi - společné akce.Pomoc matkám v nouzi.Vzájemná pomoc jednotlivých rodin.

· Rodiny by si měly více uvědomovat svou důležitou roli základní buňky v církvi, rodiny by potřebovaly více prožívat společenství s ostatními rodinami.

· Rodina je základní buňka církve - kde se spolu modlí (rodiče i děti, modlitba má být přiměřená věku, udělat z ní malou slavnost, každodenní ranní a večerní rituál), žijí v lásce a jednotě, snášejí spolu dobré i zlé, slaví svátky), rodinné, církevní, společenské - je to potřebné děti se učí dělat radost druhým, dny pro ně nejsou všední), vzájemně se žehnají, požehnání rodičů je cenné- znám takové rodiny, ale jsou i rodiny, kde toto všechno chybí - chodí jen v neděli do kostela a tím to končí, hlavní vliv na výchovu má rodina, jen kostel nestačí, chodit dítě do kostela nenutíme, měla by se oživit duchovní četba v rodinách, poslušnost, dobrý příklad, nenásilná náboženská výchova v rodině, prožívání liturgického roku, večeřadla - scházení mladých rodin, četba Písma sv.

3.2.5. Jsou naše rodiny pro své členy prvotním místem setkávání s Kristem? Jakým způsobem? Kdo u nás především předává a rozvíjí víru dětí: rodiče, kněz, nebo katecheta?

Nejprve rodiče, pak kněz, katecheta 7

· Rodiče často nechávají náboženskou výchovu na katechetech. Je třeba více mezi lidmi mluvit o důležitosti rodiny, o její odpovědnosti vůči rozvoji dětí po všech stránkách, tedy i víry. Povzbuzovat rodiče, ukazovat jim, že jejich působení je důležité. Vyjádřit jim svou účast.

· Předávání víry v rodině – situace je různá, někdy jsou to rodiče, mnohdy však je to kněz a katecheté – společnou modlitbou, příkladem, svědectvím, pěstováním duchovní kultury.

3.2.6. Existují v naší farnosti rodiny, které jsou „na okraji“, bez zájmu o společenství farnosti? Jak se jim snažíme přiblížit?

Ano 4

· Je mnoho rodin, které jsou "na okraji" farního společenství, bez zájmu o společenství farnosti. Snažíme se s nimi navázat kontakt přes děti, které chodí před prvním sv. přijímáním do náboženství, nebo navštěvují naši školku.

3.2.7. Co soudíme o těch rodinách, které se tak živě angažují, že život farnosti se bez nich zdá být nepředstavitelný?

Velký přínos 2

Odrazují druhé 1

· Pokud jsou oporou knězi – má v nich posilu.

· Stávají se „podezřelí“, zejména pokud to v rodině moc nefunguje, nebo když členové jinak žijí než mluví.

3.2.8. Jaké máme zkušenosti se společnou modlitbou v rodině? Je rodina křesťanskou rodinou teprve tehdy, když se společně modlí?

· Společná modlitba v rodině je potřebná a milá Pánu – svolává požehnání na členy rodiny i na ty, za které je obětována. Je třeba, aby byla živá, s osobními iniciativami, ne stereotypní a mechanická, ale ze srdce. Je to chvíle sjednocení rodiny.

· Asi je v rodině hodně těžké vytvořit prostor na chvíli společného setkání při modlitbě. V některých rodinách je to modlitba před jídlem – je-li vůbec jídlo společné, někdy modlitba rodičů s dětmi před spaním. Společná modlitba je jistě velmi důležitá, ale rodina může být křesťanská, i když k této formě modlitby nedorostla.

· Společnou modlitbu v rodinu však musí držet oba rodiče. Jinak je to velké úsilí a často bez úspěchu.

· Společná modlitba patří ke křesťanské rodině, ale není to jediná věc, která určuje, že rodina je křesťanskou.

Náměty k okruhu 3.3

Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.3.1. Uměli bychom popsat dosažené výsledky ekumenického dialogu v církvi? Jak je přijímáme?

· Na poli ekumenizmu v naší zemi jde především o úsilí o vstřícný vzájemný pohled, o porozumění, o vyznání chyb, o omluvu a vzájemné odpuštění, a to není málo.

· V oblasti naukové došlo ke vzájemnému uznání křtu křesťanskými církvemi, ke společnému bádání o Mistru Janu Husovi, k letitému biblickému úsilí, které vyvrcholilo vydáním ekumenického překladu Písma...

· Očištění historické paměti, odpuštění a smíření, společná modlitba a snad i radost z usmíření ohledně Mistra Jana Husa. Odprošení na Bílé Hoře. Společný uznaný křest. Společná vězeňská služba a společná duchovní služba v armádě.

· Ekumenický dialog v  církvi, zaměřen na odpuštění a hledání duchovních hodnot, společných cest a dobro bližního různými charitativními činnostmi přijímáme pozitivně.

· Projevuje se snaha o vyvrácení dřívějšího, na mnoze negativního smýšlení, ve vztahu k jiným církvím.

· Dále se projevuje také snaha obrátit to dřívější vyhrocení, hledání chyb u jinověrců a spíše hledat to pozitivní, co sbližuje.

· Výsledky ekumenických snah – v oblasti řeholního života , např. prvky bohoslužby pravoslavných bratří a židů v životě komunit Blahoslavenství nebo smíšení ekumenických komunit typu Chemin neuf.

· Ne, nemáme o tom žádné informace. Všeobecně je mezi laiky znalost výsledků II. Vatikánu minimální (kromě vnějších liturgických změn) - a to za 10 let po listopadu.

· Dobrým výsledkem ekumenických snah v církvi je jistě postup ve vzájemné snášenlivosti a toleranci mezi křesťany různých vyznání.

· Výsledky nejsou valné, ale vidíme snahu ze strany katolíků o společné setkávání, společnou modlitbu. Existuje však nepochopení pro ekumenismus, předsudky, strach z ohrožení „katolicity“. Neumíme ukázat „bohatství“ katolické církve.

3.3.2. Jak učení II. vatikánského koncilu o tom, že katolická církev vlastní plnost všech prostředků spásy souvisí s naším úsilím o dosažení plné jednoty všech křesťanských církví?

· Je ještě dost předsudků vůči nekatolickým křesťanům. Jsou však i takoví experti, kteří berou naprosto všechno od druhých jen z nadšení ekumenismem a zapomínají na základy učení vlastní katolické církve. Je důležité vzdělání v otázkách vlastní víry.

· Cílem ekumenických snah v naší Církvi je, aby všichni lidé, kteří jsou již dnes navzájem těsně spojeni různými sociálními, technickými a kulturními pouty, dosáhli též v Kristu úplné jednoty.

· Děkujeme Pánu za milost přináležení ke katolické církvi, která vlastní plnost všech prostředků spásy a ctíme si členů jiných církví, protože jsme všichni dětmi jednoho Otce a oni žijí podle svého poznání. Konverze jsou ojedinělým darem milosti Boží. Tuto naši nádhernou jistotu nemusíme vyjevovat před našimi odloučenými bratry, pokud bychom je dráždili, ale každý z nás by si jí měl být pokorně vědom a hlavně by se měl snažit z tohoto duchovního bohatství žít.

· Vím, že tato definice silně zraňuje nekatolické křesťany a brání tak plné otevřenosti vůči jednotě.

· Určitě, i když je to vyjádření a vyznání koncilních otců, se dá definovat šetrněji a pokorněji.

· Tato definice vychází z Božího plánu. Jádrem je Ježíšova modlitba na rozloučenou.

· Rozumím tomu tak, že katolická církev má všechny prostředky k dosažení spásy, ale i ostatní církve a společnosti některé mají. Proto je třeba na těchto společných prostředcích budovat jednotu.

· Nekatolické církve určitě nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. To znamená, že i ony

· mohou dojít spásy, pokud nejdou úplně mimo - myslím mimo Kristovu pravdu.

· Otázky 2-4 mě popuzují, protože odpověď je buď známá, nebo je otázka vysloveně teoretická. Např. definici II. vat. koncilu 99% věřících nezná. Proč o tom kněží nekáží a není série promluv o dokumentech ? Kněz ve farnosti by měl v první řadě seznamovat lid vhodnou formou s těmito dokumenty, protože se bezprostředně dotýkají života lidí ve farnosti a to se systematicky děje málokde.

· Učení II. vatikánského koncilu o tom, že katolická církev vlastní plnost prostředků spásy samozřejmě přijímáme. Ve vztahu k jiným církvím však s vědomím, že nemůžeme popírat velký dar svobodné vůle každého člověka, ani soudit jiné.

3.3.3. Snažíme se v rámci ekumenismu spíše o návrat odloučených bratří do katolické církve nebo spíše o vzájemné poznávání, respektování a obdarovávání se z bohatých a podnětných tradic křesťanských církví? Vylučují se tato dvě pojetí, nebo se navzájem doplňují?

O poznávání 4

O návrat 2

· Myslím, že cílem je vzájemné poznání a úcta. V době totality jsme k sobě měli blízko spíš emocionálně, protože společný nepřítel přirozeně spojuje. S příchodem svobody křesťanské církve spíše pociťovaly potřebu jakési emancipace. Jenže po deseti letech poznáváme, že skutečný nepřítel je opravdu jen jeden a to je zlo, hřích a také ateismus či sekty. Nyní nastává uvědomělejší studium naší historie (např. tzv. Husovská komise atd.) a postupné odbourávání předsudků.

· Základem našich snah by mělo být vědomí, že pravou jednotu uskutečňuje Duch svatý, a proto záleží na osobním duchovním životě a spojení s Kristem u každého z nás. Musíme stavět na tom, co nás spojuje. Měli bychom se snažit o jakýkoliv bratrský krok ke druhému a Duch svatý pak vnukne další krok a může pracovat „zevnitř“ obou stran. Cílem snah by mělo být naplnění velekněžské modlitby Kristovy.

· Domnívám se, že cílem ekumenismu na prvním místě by mělo být odstranění vzájemného přezírání, podceňování a všech předsudků, které se v jednotlivých proudech křesťanství (katolická církev, pravoslavná církev, protestantské církve) za staletí pěstovaly a tradovaly. Na druhém místě by to měla být ochota podílet se na určitých projektech společně

· Cílem ekumenismu je vzájemně se poznávat, sbližovat, hledat styčné body, na nichž stavíme a v nichž žijeme. Jsme všichni děti Boží – věřící v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Myslím si, že snaha o dialog je větší v Čechách.

· Cíl ekumenických snah je v naší republice pro nás důležitý, protože v naší zemi je hodně evangelických církví a církviček, kdežto v Polsku je 98% katolíků. Pro velkou roztříštěnost je důležité snažit se o jednotu mezi nimi, aby se urazily hroty a nebyla tam ta řevnivost a nenávist a abychom měli radost z husovské komise, aby se v tom pokračovalo mezi evangelíky a námi.

· Cílem ekumenických snah je jednota, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř jak si Kristus přeje a jak to i předpověděl – že na konci tomu tak bude.

· Ekumenismus má především povahu dialogu. Měly by to být hovory, zaměřené k otevřené budoucnosti, kde by se jednalo zvláště o sblížení křesťanských společenství.

· Předmětem těchto hovorů by mělo být vše, co by sloužilo k jednotě křesťanů v otázkách víry, církve, křesťanského života a působení vůči světu. K tomu přispívá i to, že se představitelé církví scházejí a diskutují o možnosti nalézt cestu ke sblížení.

· Ekumenismus nás oslovuje tím, že chce, abychom nečekali, až druzí přijdou k nám, ale abychom šli my k nim – nečekali, že ONI přijmou a uznají NAŠE „nosné prvky“, ale vyjádřili a spojili se v těch nejvyšších hodnotách, které vyznáváme.

· Jistě, my katolíci věříme, že jdeme pravou cestou a že by se ostatní křesťané měli vrátit na tuto cestu Pravdy. Uznejme však, že právě tak smýšlí i tzv. ostatní křesťané. Proto hájím z plného srdce vzájemnou úctu a vzájemné obdarovávání a věřím, že i přes bolest rozdělení, mají všichni v plánu spásy své místo.

· Nejde o to, aby se všichni stali katolíky, ale abychom žili podle svého(dobře vychovaného svědomí, Desatera a Evangelia, milovali Boha a všechny lidi, abychom si pomáhali a přijímali od druhých vše, co je dobré, co nás sjednocuje, sbližuje, proto se společně modlíme a scházíme, toužíme, aby i nekatolíci měli plnost všech prostředků spásy, jde tu o jednotu v různosti.

· Cílem by mělo být úplné věroučné společenství s církví katolickou, jedna pravá a to katolická, modlit se za jeden ovčinec a jednoho pastýře, jinou církev vždy založil náš odpadlý kněz, první krok k ekumenizmu je naše vlastní obrácení a vzájemné usmíření, sjednocení s Kristem, dobrý vztah ke všem lidem, zvláště k nejbližším, intimní spojení s Bohem, kdo nemá pokoj v sobě, nemůže ho dávat.

3.3.4. Patří společná modlitba, účast na ekumenických bohoslužbách a vzájemné kontakty s nekatolickými křesťany k podstatným úkolům katolického křesťana nebo je to výraz jeho zvláštní angažovanosti?

Zvláštní angažovanost 4

Podstatný úkol 2

· Společná modlitba je dobrá, ale nemyslím si, že by měla být moc často. Důležitější je respekt. Vážit si a chápat jiné cesty víry.

3.3.5. Uměli bychom si představit, že by se na státních školách učilo náboženství společně pro děti nevěřící, pro děti z nekatolických církví i pro děti z naší církve? Jestliže ne: Z jakých důvodů? Jestliže ano: Za jakých podmínek?

Ne 11

Ano 7

· K otázce vhodnosti mezikonfesijní výuky náboženství na školách zaujímáme všechny negativní stanovisko. Jsme přesvědčeny o tom, že dítě neupevněné ve své tradici, není schopné neodnést si do života jen zmatek a přesvědčení, že vlastně vůbec nezáleží, čemu věřím. Hlavně, že všichni máme jednoho Boha!

· Seznamování s ostatními křesťanskými i nekřesťanskými náboženstvími je možné později.

· Výuka náboženství jako křesťanská etika je možná i ekumenicky, záleží na osnovách a na vyučujícím.

· Při výuce náboženství je nutná tolerance, ale nesmí se ubírat z liturgie. Je třeba děti vychovávat k ekumenismu, ať vědí, že jsou i jiné církve, ale nezatěžovat jim zbytečně hlavu. Je třeba jim vysvětlit rozdíly mezi katolíky a nekatolíky, aby se kluci kolem 10 let neprali kvůli náboženství, že znají jen svoji pravdu. Těžiště výchovy je v rodině, výuky pak ve škole. Je třeba učit znát rozdíly mezi církvemi, avšak je třeba toto řešit podle věku. Náboženství na základní škole není ani tak o dogmatice, jako jde spíše o etiku.

· Má-li dítě dobrý katolický základ, nemělo by mu uškodit vyučování evangelíka. Mám zkušenost z doby totality: ve školách se učil ateismus a přesto mnoho dětí víru neztratilo.

· Naše Kongregace, která je zřizovatelem Církevní mateřské školy, má velmi dobré zkušenosti ze spolupráce s křesťany jiných církví, zvláště s církví evangelickou a církví českobratrskou.

· Společné vyučovanie naboženstva pre děti z rozných cirkví a děti z neveriacích rodin by bolo dosť problematické vzhladom k výchove v rodině. Dospělý člověk si dokáže rozlišit a prijať určité hodnoty, dieťa je schopné prijímať od autority všetko a nemá ešte zmysel pre „kritické“ myslenie, može u něho nastať napětí medzi tým, čo sa učí na náboženstvo a čo doma.

· Pokud by měly všechny děti stejné náboženství (např. katolické), bylo by to násilí pro jinověrce. Spíše by byl dobrý princip dobrovolnosti. Nekatolíkům by se muselo více věcí vysvětlovat.

· Neumím si to představit. Muselo by se najít, co je všem společné a to učit. Pokud je společných prvků tolik, tak by to šlo. Ale ne učit všechny jeden směr.

· Nebyla bych pro to - nauka by se ochudila. - Nesprávně chápaný ekumenismus vede často k tomu, že se zajímáme o všechno, ale vlastní potom neznáme. Museli bychom brát na všechno ohled - mnohé by potom chybělo. Každá „církev“ má svého ducha - vysvětlování, liturgie; jak toto spojit? Ten, kdo by učil, nutně by se projevil po svém.

· Na státních školách by nebylo vhodné vyučovat náboženství společně děti z nevěřících a nekatolických rodin s dětmi katolické církve. Děti nemají správný úsudek, docházelo by k různým konfliktům.

· Výuka náboženství na státních školách pro děti jiných náboženství by namnoze byla nevhodná, protože vyučující jiných vyznání by mohli stejnou látku vysvětlovat různě, čímž by děti mohly být desorientovány. Tato otázka je velmi sporná.

· Děti nevěřící, děti z nekatolických církví a děti z naší církve lze spojit při výuce náboženství, jestliže našich dětí je většina a ostatní děti jsou pozorné a učelivé a mají souhlas svých rodičů.

· Velmi je vítané vyučování katolického náboženství na školách, ale odděleně. Rozhodně ne společně s ostatními náboženstvími, neboť jsou ve víře a názorech podstatné rozdíly.

· Dětem samým by to asi nevadilo, pokud by učitelé neposuzovali různá náboženská vyznání.

· Ano, vždyť to tak dříve bylo a nedělalo to problémy.

· Představit si to dovedu, pokud by se při výuce nedusila svoboda, tolerance a pokud by nedocházelo k netaktnímu jednostrannému přesvědčování.

· Nedovedu si představit, jaké náboženství by z toho vzniklo.

· Společná výuka náboženství na státních školách pro nevěřící, nekatolíky a katolíky - nesouhlasím, to by bylo jakési divné náboženství, těžko si lze toto představit, nejdříve musí katolík stát pevně na svých základech, jinak víru ztratí, tato výuka by byla možná až od šesté třídy ZŠ v předmětu "Kořeny světové kultury", přesto by se měla zachovat dále výuka náboženství každé církvi zvlášť -jinak by děti nevěděly, čemu mají věřit (jsou tu zásadní rozdíly v přijímaní svátostí, společenství svatých, mariánská úcta a pod.)

Fatal error: Maximum execution time of 90 seconds exceeded in C:\webs\snem.cirkev.cz\download\01_Zenske_rehole2000.htm on line 8162