Okruhy ke kapitole 1

1.1 Pokusme se charakterizovat naše prostředí, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.2 Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.3 Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

Náměty k okruhu  1.1.

Pokusme se charakterizovat dnešní svět, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

 

1.1.1.      Jsou pro nás věřící pouze ti, kteří chodí do kostela, anebo také ti, kteří se neúčastní života církve?

I ti, co se neúčastní 17

Věřící ti, co se životem hlásí k Bohu 6

Věřící jen ti, kteří chodí do kostela 5

·         Rozhodně ne. Každý člověk je v podstatě věřící. Kostel není podmínkou. Věřící člověk uznává to, co přesahuje hmotu světa. Ideál z hlediska věřícího (křesťana) vidět v každém člověku Krista.

·         Zajímavý byl příspěvek jednoho z členů sněmovního kroužku, který upozornil na to, že podle jeho zkušeností se na mnoho tzv. nepraktikujících věřících hledí jako na odstrčené spolubratry, kterým je třeba zjednat místo na slunci. Oni sami mají spíše povýšený, přezíravý a arogantní postoj k těm, kteří se zúčastňují života církve. Svou (dobře utajenou) víru chápou jako ryzí, nezkaženou stykem s (nehodnými) spolubratry, nekontaminovanou škodlivými vlivy současné společnosti, uchráněnou pokušení zkoumat ji vlastním rozumem. Jejich víra má charakter soukromé dohody s Bohem, které jim dovoluje téměř vše za mlhavý příslib, podle kterého Bohu všechno vrátí, "až k tomu bude vhodná chvíle". I takové lidi je však podle mínění členů sněmovního kroužku třeba zařadit mezi věřící.

·         Povrchní pohled vede spíše k prvnímu názoru, při svědomitějším pohledu je však nutno přiznat, že mnozí z těch, kdo do kostela nechodí,  jsou morálně výš než mnozí ti, kdo chodí. Na to upozorňuje i Ježíš v evangeliích: královna ze Sáby vás předejde do nebeského království.

 

1.1.2.      Je nevěřících lidí v okolí naší farnosti (našeho řádu, mezi našimi mladými kamarády) více, než je nás, křesťanů?

Ano 24

Ne 1

·         Lidí nevěřících je v našem okolí více než křesťanů. Potvrzují to nejen naše subjektivní dojmy, ale i objektivní statistická šetření. Podle názoru členů sněmovního kroužku není závažný samotný fakt malého počtu věřících, důležitější je to, jak se k tomuto faktu samotní věřící postaví. Život v menšině, navíc rozptýlené, je pro některé křesťany obtížný. Vedeni odmalička určitým "stádním" pudem, který jim velí se ztotožnit s "vítěznou" většinou, tito věřící reagují na zveřejněná statistická data neadekvátně až hysteric­ky. Buď objektivní statistické údaje bezdůvodně zpochybňují, anebo jim uvěří a zveřejněná čísla je demobilizují, demoralizují anebo naopak vedou k zášti a nepředloženým činům.

 

1.1.3.      Pro jaké hodnoty tito lidé žijí? V čem se jejich hodnoty liší od hodnot křesťanských?

Materiální hodnoty 15

Peníze 5

Úspěch 5

Moc 3

Duchovní hodnoty 3

Obecné dobro 3

Rodina, děti, kultura 2

Stejné hodnoty jako my (kromě víry v Boha) 4

Křesťané: Bůh, morálka, zdraví, nadání, majetek 3

 

·         Tato otázka je velmi nevhodně položena. Tuto otázku je potřeba položit přímo těmto lidem, neboť nikdo není oprávněn se vyjadřovat v těchto citlivých a intimních věcech o druhých lidech.

 

1.1.4.      Jaké obtíže jim přináší život bez Boha? Jaká nebezpečí, jaká úskalí, jaké problémy?

V potížích bez opory 5

Nedostatek naděje 5

Žádné obtíže - nepřipouští si je 4

Postrádají smysl života 4

Strach z budoucnosti 2

Nemají komu děkovat, koho chválit, prosit 1

Nedostatek společenství 1

·         Z problémů, které jsou z hlediska viry zanedbatelné, mají tendenci dělat nepřekonatelné - a naopak.

·         Táž nemoc u věřícího nepřináší tolik potíží jako u nevěřícího.

·         "Slepota není pro mne trest, ale dar" - výrok 251eté lékařky, která díky nemoci nalezla víru a je nyní šťast­nější než byla dřív .

·         Život bez Boha vede k rivalitě, nervozitě, poplatnosti mínění většiny.

·         Nevěřící si ani příliš neuvědomují, že jejich obtíže mohou být důsledkem života bez Boha, bez křesťanských mravních zásad. Viz např. četné rozpady manželství, ponechání dětí bez výchovy a bez dozoru (rodiče se věnují víc práci a snaze po výdělku, než dětem), mladé páry žijící spolu bez uzavření manželství, odmítání dětí, či oddalování na "později, až na to budeme mít".

·         Snad jimi někdy zatřesou určité životní zkoušky, a tehdy bychom měli být připraveni jim pomoci (materielně i duchovně).

·         Tuto otázku je potřeba položit přímo těmto konkrétním lidem. Někteří členové se domnívají, že jim život bez Boha přináší nebezpečí ztráty věčného života a zmatenější pravidla života vůbec.(Špatná a ztížená orientace v životě).

·         Základním úskalím života bez Boha je pokus postavit sebe na první místo, udělat ze sebe rozhodujícího činitele a soudce. A podle sebe pak přizpůsobit všechny ostatní hodnoty. Ve výbavě člověka má být jak schopnost některé věci měnit, tak i schopnost jiné věci pokorně přijímat. Nevěřící se snaží jen o to první, a to je málo.

 

1.1.5.      Chrání nás naše křesťanství před problémy okolí, nebo se nás také dotýkají?

Nechrání, ale pomáhá je řešit 14

Dotýkají se nás 6

Chrání nás před zlem 1

·         Obojí. Dotýkají se nás a často strhnou ke skepsi, např. zločinnost, tunelování, sociální dopady. Nejvíce jsou zranitelní osamělí lidé.

·         Křesťanství nás však celkově chrání. Nad problémy se dokážeme přenášet silou víry a modlitby. Máme správný náhled na konkrétní situace. Potíže se stávají snesitelnými až nepodstatnými. Pomáhá Desatero, a když se problém předloží Bohu k řešení. Nejsme v těžkostech sami. Je-li na 1. místě Bůh, tak nic není tragédií (ztráta majetku, zaměstnání).

·         Křesťanství nás nechrání před problémy okolí, ale napomáhá nám lépe se v nich orientovat díky hlubší analýze problémů. V sekularizovaném světě se i věřící přizpůsobují životnímu stylu nevěřících, proto mají obdobné problémy. Vyplývá to i z toho, že hranice mezi věřícími a nevěřícími není ostrá, naopak v obou táborech existuje pestrá škála postojů, které se často navzájem prolínají. Křesťanství by nám mělo dávat schopnost důkladněji poznávat příčiny problémů, a to jak lidí věřících, tak nevěřících, z tohoto poznání vyvozovat adekvátní řešení a poskytovat radu nebo povzbuzení nevěřícím, pokud jim jejich nevíra brání vyrovnat se s problémem.

·          Víra by nás měla ochránit před tragickými důsledky a dopady života. Někteří členové se vyslovili v tom smyslu, že problémy se nás dotýkají,  že každý člověk má nést trampoty života.

·         Křesťanství by nás v žádném případě nemělo izolovat od problémů našeho okolí, naopak by nás mělo burcovat k aktivitě, abychom podle našich možností přispívali k řešení těchto problémů. Radosti i strasti života zřejmě prožíváme všichni zhruba stejně, věřící ale za své štěstí děkují Bohu a v těžkých chvílích mají podstatně větší motivaci k přijímání utrpení a hlavně si uvědomují, že i utrpení má nějaký smysl, třeba nám v té chvíli neznámý.

 

1.1.6.      Cítí se být nevěřící lidé v našem okolí nešťastní, nebo mají radostný, či dokonce radostnější život než my, křesťané?

Radost je dočasná 3

Nejsou nešťastní (nechápou smysl víry) 2

Pokud bez problémů - šťastni 2

Navenek není rozdíl 1

Nelze hodnotit 1

·         Přemýšliví lidé jsou radostnější, když jsou křesťany..

·         Pokud jsou v produktivním věku a mohou si dopřát veškeré "světské radosti", mají pocit, že dokáží vše zvládnout a spoléhají na své vlastní síly. S přibývajícím věkem se však může dostavit pocit zatrpklosti.

·         Dokud mají peníze a úspěchy, jsou snad radostní. V mezních situacích jsou vedle. Nám křesťanům zřejmě stačí k radosti i veselí málo.

·         Někteří nevěřící žijí obdivuhodně radostný a příkladný život. Může to být i tím, že my sami svoji víru deformujeme a nakládáme si zbytečná břemena, jejichž nesení po nás Bůh vůbec nevyžaduje. Může tomu být i proto, že jako církev nevěnujeme dostatek energie na bádání v oblastech, které nás hodně trápí.

·         Při řešení svých problémů jsou nevěřící lidé odkázáni jen na své svědomí a pomoc bližních. V životních problémech a krizích se jich netýkají církevní předpisy a zákony, což činí jejich situaci jednodušší.

·         Drtivá většina lidí okolo mne, věřící i nevěřící, na mne působí stejným dojmem. Jsou ustaraní, vážní, nejsou veselí, mají starosti, nemají čas na zábavu. Nejsou se sebou spokojeni a snaží se sami od sebe utéct. Věřící utíkají do společenství či do nějakých aktivit, kde se řeší problémy druhých, nikoli vlastní (vlastní problémy nemůže totiž nikdy společenství vyřešit). Nevěřící utíkají do hospody. Oba druhy lidí nejčastěji utíkají do práce.

·         Mohou se snad cítit v něčem šťastnější, někdy nás třeba i litují, že se musíme v něčem omezovat. Naše zkušenost (jsme v kroužku vesměs starší ročníky) je ale taková, že se nám případná omezení (půst, nedělní „povinnost“, manž. věrnost) nezdála významná. Nevěřící se asi setkávají s problémy (konflikt se zákonem, mezilidské vztahy) Častěji než křesťané, mimo to jim v těžkých životních situacích chybí pomoc a útěcha shůry. Např. publikované memoáry vězněných křesťanů zpravidla vyznívají vyrovnaně a optimisticky, zatímco ty od komunistů jsou vyčítavé a sebelitující.

·         Rozdíl mezi věřícím a nevěřícím může být v prožívání smutku; zatímco věřícímu i ve smutku zbývá naděje, nevěřící často svůj smutek prožívá jako bezvýchodný stav.

·         Křesťan se raduje z každodenních darů od Boha.

·         Nevěřící se raduje ze svých úspěchů a prožitků.

·         Nevěřící i věřící mají prožitek stejný, ale věřící se navíc radují z věcí, darů, které nevěřící nemá, nebo je nepoznal.

 

1.1.7.      Zajímá nevěřící lidi, jaký názor má naše církev na jejich problémy a jaké má návrhy na jejich řešení?

Ne 12

V krizových situacích ano 2

·         Ve většině nemají zájem o názor církve na jejich problémy a domnívají se, že to vědí. Spíš jsou přesvědčeni, že církev je tu proto, aby uplatňovala své „mocenské touhy“.

·         Nezajímá. Maximálně s nějakou jízlivostí či sarkasmem. Zajímají se o péči církve o chudé a nemocné, ovšem cír­kev by to měla dělat s prázdnýma rukama, bez majetku a prostředků.

·         Některé z nevěřících zajímá náš názor proto, že se cítí církvemi ohrožováni, a proto hledají příznaky útoku na svoji suverenitu.

·         Některé nevěřící zajímají naše pohledy proto, že se snaží obohatit pohledy z různých názorových proudů. Jiní v katolické církvi vidí určitou mravní autoritu.

·         Spíš asi jen výjimečně, protože o ní nevědí. Pokud  církev nabízí prevenci vzniku problémů, tedy zachování Božího zákona, nevěřící mají málokdy zájem, protože zachovávání Zákona je pro většinu ještě méně přijatelné než samy obtíže (kázeň v jídle, v sexu, řádná rodinná výchova). Charitativní činnost a školy jsou ovšem oceňovány. To, že církev má prostředky k řešení problémů, by mělo být zřejmě z projevů církevních autorit k aktuálním nepříjemným situacím (např. velmi vhodný nedávný pastýřský list k sociálním otázkám!), ale především z našeho života mezi nevěřícími, kdy můžeme při vhodné příležitosti vydat účinné svědectví a nabídnout pomoc - důležitý úkol pro laiky.

·         Spektrum lidí zajímajících se o názory církve je široké. Většina účastníků je přesvědčena, že největší zájem mají dvě menší skupiny lidí. Příznivci církve a naopak její skalní odpůrci. Většina lidí pak nemá zájem žádný, či jen o zcela specifické otázky (potraty, celibát).

·         Na spoustu problémů a otázek církev nereaguje, či nereaguje dostatečně slyšitelně.

·         Nevěřící rozlišují, co je stanovisko oficiální církve a co stanovisko jednotlivých laiků. Zde pak často záleží na osobní důvěře, či schopnosti věřících něco vyložit.

·         Z velké většiny asi nezajímá. Někoho to dokonce dosti popudí a rozčílí.Někteří se zajímají jen z důvodu polemiky, jak kdo.Velká většina mladých lidí je lhostejná k církvi a k jejím názorům.

·         Nevěřící mají tendenci popírat kompetentnost církve vyjadřovat se ke konkrétním problémům společnosti. Určitý zájem poznat stanovisko církve mezi nevěřícími je, není však veliký. Tento zájem navíc rychle mizí, postoj věřících není v souladu s tím, co nevěřící očekává nebo chce slyšet.

 

1.1.8.      Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů jako své ohrožení, nebo se nám s nimi žije dobře?

Necítíme 14

Občas ano 2

Nerozlišujeme na věřící a nevěřící 1

·         Členové našeho kroužku se cítí ve světě, kde žijí společně s nevěřícími, dobře a ohrožení nepociťují. Nicméně máme zato, že řada katolíků takové ohrožení pociťuje a proti nevěřícím se „opevňuje“, čímž zhoršuje vyhlídky na dialog a brání tomu, aby se obohatili. I nevěřící nám často mají co dát.

·         Nad touto otázkou se všichni srdečně zasmáli. Nikdo se nevyjadřoval.

·         Ani nebezpečí ani ohrožení - kromě pokušení k pohodlnému životu - spíše inspirace a příležitost k zamyšlení, vystoupení z ghetta.

 

1.1.9.      Co nás – věřící a nevěřící lidi – spojuje?

Společný život 18

Lidství 4

Touha po morálních hodnotách 4

Osobní vztahy 3

Vzájemná pomoc 2

Touha po štěstí 1

Problémy světa 1

Bůh 1

·         Problémy s výchovou dětí (např.děti ve školách se chovají vzpurně, obráceně děti se spojují proti některým učitelům).

·         Sociální problémy (Ukrajinci jsou ve společnosti téměř za otroky).

·         Neštěstí a bolest.

·         Zájem o církev v nejbližším okolí většina z nás vůbec nevidí (nanejvýš vyčítají snahu církve o navrácení majetku), mnozí cítí, že je okolí tolerantní.

·         Velikonoční a vánoční svátky.

·         Společná práce.

 

1.1.10.  Ovlivňují nevěřící lidé naše křesťanské hodnoty? Pokud ano, kladně nebo záporně?

Pozitivně:           nastavují zrcadlo 8

               dobrý příklad nevěřících 2

Negativně:         mladé lidi 5

               konzumní styl 4

               média 2

               práce v neděli 2

               máme pocit výlučnosti 1

Oboje 5

Vyzrálého křesťana neovlivňují 3

Neovlivňují 2

·         Nevěřící lidé mne pozitivně ovlivňují, neboť mohu v přímém přenosu sledovat životy bez cíle a životy s cíli velmi pochybnými z hlediska zorného úhlu věčnosti. Ujišťují mne, že pro život bez Boha se asi člověk nenarodil. Možná nevím, zda je Bůh, ale poznávám, že život bez Boha je nesmysl.

·         Pobyt v nevěřícím prostředí může šířit laxnost, otupit cit pro pravdu, čistotu, střídmost, kázeň a pod., někdy naopak naši orientaci na Boha upevní. Doporučuje se utvrzovat se v dobrém modlitbou, bdělostí srdce, četbou, zpytováním svědomí.

·         Někteří věřící se pod vlivem nevěřících upínají natolik k materiálním hodnotám, že jejich životní styl se nijak neliší od nevěřících. Je to typ věřících, pro něž se víra zredukovala na účast na nedělní bohoslužbě a formální modlitbu, ale víra již pro ně není formujícím principem života a duchovní hodnoty, pokud ještě nějaké vyznávají, zůstávají v pozadí jejich konání a uplatňují se jen příležitostně. Tento postoj zpětně působí negativně na nevěřící, neboť jej označují za pokrytecký a odpuzující.

·         Zdá se nám, že ve styku s námi jsou slušnější ve vyjadřování i chování a věří nám.

·         Samozřejmě kladně i záporně. Tím, že člověk žije, pracuje a vůbec pobývá s nevěřícími lidmi, je zákonitě těmito lidmi a prostředím ovlivňován, tak či onak. Záleží na každém jedinci,na jeho víře, jak dalece se nechá ovlivňovat třeba věcmi, které jsou v rozporu s křesťanstvím a evangeliem.

·         Křesťanské hodnoty neovlivňují, spíše v našich očích zlehčují a posmívají se jim i nám.

 

1.1.11.  Jak se k sobě navzájem chováme? Přátelsky, nepřátelsky, nebo jsme si lhostejní?

Přátelsky 9

Lhostejně 4

Všechny druhy 2

·         Členové sněmovního kroužku neurčují své chování k druhým lidem podle hloubky jejich víry, rozdělování lidí podle víry pokládají tak trochu za účelové pro potřeby této diskuse. Určitá nezanedbatelná část nevěřících však vůči křesťanům zaujímá nepřátelské pozice, ač pro to nemá zjevný důvod. I když tito lidé svůj postoj zdůvodňují navenek zdůrazňováním některých negativních stránek z církevní historie, pravou příčinu je třeba hledat podle zkušeností jednoho z členů sněmovního kroužku jinde: křesťanství s sebou vždy nese určitý morální apel, který tyto lidi dráždí.

·         Chováme se k nim zdvořile, přátelsky, pokud jsou v rodině či v příbuzenstvu, snažíme se s nimi vyjít a dohodnout se, pokud bydlí dále od nás, jsou nám lhostejní.

 

1.1.12.  Hledají naši nevěřící spoluobčané nějaké vyšší, duchovní hodnoty? Jak se to dá na nich poznat?

Ano 3

Ano, na stylu života 5

Ano, v umění 3

Zájem o východní náb., sekty 3

Zájem o duchovní literaturu 1

Nehledají 1

·         Zajímají se o světová. náboženství. Hledají, Pozná se to např. podle knih a časopisů, které čtou, videoka­zet aj.

·         Mnozí nepraktikující poslouchají přenosy bohoslužeb v rozhlase.

·         Někteří hledají, věří ve vyšší bytost, ale nechtějí přijmout odpovědnost. Pokud uvěří, zůstávají mimo církev.

·         V našem okolí snad jen, že se o velkých svátcích účastní bohoslužeb, dají křesťansky pohřbít své příbuzné, někdy i za ně během roku nechají sloužit mši svatou.

 

1.1.13.  Jsou v těchto otázkách rozdíly mezi venkovem a městem?

Vesnice: větší otevřenost, slušnost 3

   tradice 2

   materialismus 2

   blíž přírodě 1

Město:    více příležitostí pro hledající 4

   více hledajících 2

   lhostejnost 2

   anonymita 2

 

1.1.14.  Změnilo se něco v otázce hledání duchovních hodnot mezi lidmi kolem nás oproti době do roku 1989?

Dříve se více hledalo, nyní konzum 4

více možností 3

Svoboda vyznání 2

Hledá se méně 2

Vzrostl zájem o sekty 2

Nezměnilo 2

·         Před r. 1989 se pociťoval víc nedostatek svobody a víc se snad o ni usilovalo jako o duchovní hodnotu. Dnes se nabízí víc materiálních - konzumních hodnot, ale příležitostí k životu podle duchovních hodnot je také dost - vzájemná pomoc, solidarita, hájení práva a spravedlnosti, život v pravdě a poctivosti.

·         Lidé jsou otevřenější k otázce hledání duchovních hodnot.

·         Účastníci sněmovního kroužku se shodli na tom, že možností k hledání a objevování duchovních hodnot je po roce 1989 víc než předtím, neshodli se však na tom, jak jsou tyto možnosti a příležitosti reálně využívány. Velká část členů sněmovního kroužku je navíc mladých, takže poměry před rokem 1989 vidí možná trochu jedno­stranně ("tehdy se nedalo dělat nic"). Kolem listopadu 1989 nepochybně zájem o duchovní hodnoty byl, šlo však spíše o módní vlnu, formu protestu a opojení z nebývalých možností. Tento zájem rychle upadl a nastalo deset let budování raného kapitalismu v Čechách. V posledních měsících snad zájem o duchovní hodnoty opět mírně narůstá, jen okrajově je však předmětem zájmu křesťanství nebo dokonce katolictví. Naopak, k našemu zármutku musíme konstatovat, že řada lidí označuje křesťanství za "překonanou" záležitost, aniž se s ním kdy blíže seznámila.

 

1.1.15.  Zajímáme se v církvi o problémy, které pálí lidi kolem nás?

Ano 9

Nedostatečně 6

Ne 2

·         O problémy lidí kolem nás se v církvi zajímáme dost málo, spíš jsme zaměřeni introvertně. Asi jen málo či nedostatečně vnímáme, že jsme všichni na jedné lodi.

·         Abychom mohli být více prospěšní svému okolí, je nutné zapojit věřící do politiky, v místních orgánech, kde mohou prosadit dobré věci.

·         Náš kněz navrhuje, aby mnohé místní problémy v dobrém i v záporném smyslu byly věřícími navrhovány pro přímluvy v liturgii (mši sv.) a staly se tak společným zájmem pro širokou obec věřících, což by současně svědčilo o věrohodnosti našeho života (zájmu).

·         Podporovat činnost Charity – sbírky pro potřebné, tím odstraňovat lhostejnost mezi lidmi,

·         nesmíme však zapomínat, že církev je zde pro spásu a nikoliv aby řešila sociální otázky, i když k nim své názory musí sdělit.

·         V církvi se oficiálně nezajímáme o problémy lidí kolem nás. Pastýřský list o situaci ve společnosti (zadržování mzdy, tunelování apod.) byl vydán až po deseti letech. Charitativní činnost reaguje jen na některé problémy.

·         Jedna členka sněmovního kroužku dokonce upozornila, že i ono "soucítění" s okolím má své hranice, kdy i věřící člověk musí reálně zhodnotit své možnosti a říci si dost. Neustálé prožívání trampot druhých lidí může podle mínění naší členky ohrozit až psychické zdraví a integritu osobnosti, což pocítila kdysi hlavně její rodina.

 

1.1.16.  Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud ano, vnímáme to tak? Pokud ne, proč? Co jim můžeme nabídnout? Děláme to?

Ano, jsme 7

Vzor křesťanského života 9

Pochopení 7

Svůj čas 5

Lásku 3

Modlitbu 3

Nejsme 1

·         Snahu o sblížení s ostatními zatím projevujeme ekumenickými modlitebními shromážděními se všemi církvemi, které zde působí. Ostatním můžeme nabídnout společenství, pokud projeví zájem.

·         Nejsme s nimi na jedné lodi – mají tak protichůdné názory a destruktivní jednání, že tu naši loď potápějí. Nemohu se k nim připojit.

·         Lidé se málo svěřují, pořád ještě se dost bojí. Nemají důvěru. Přesto cítím, že potřebují kontakt a lásku. Komunikaci.

·         Nabídnout můžeme lásku, ale i čas. Modlitbu. Uzavřenost je taková naše "národní vlastnost''.

·         I méně věřící jsou schopni s vděčností přijmout naše ujištění modlitby. Zájem nepraktikujících o napsané modlitby dokazuje, že touha po modlitbě u mnoha lidí je, ale nevědí, jak na to.

·         Církev nemá předkládat konkrétní návody, jak řešit světské problémy, má je pouze pojmenovat (bez kompromisu).

·         má pomáhat v jakékoliv situaci, využívat k tomu svého charismatu

·         má být nezávislá na konkrétním, denním dění

·         věci se mají dotahovat do konce, dodávat lidem sebevědomí

·         často se církev zajímá o věci, které lidi fakticky nezajímají (omluva papeže za hříchy katol.církve)

·         existují vynikající příklady konkrétní činnosti (např. salesiáni v Plzni)

·         Lidem kolem nás bychom mohli (a měli) nabídnout naše křesťanské názory a postoje, často je ale málo známe a také se nějak ostýcháme o nich před nevěřícími mluvit. Takže spíš mlčíme, nebo v našem úzkém kruhu ty druhé kritizujeme.

 

1.1.17.  Uvědomujeme si v našem společenství a v církvi, že lidmi ničená příroda je čím dál méně schopna vydávat svědectví o Boží slávě, a že je to teď hlavně a možná brzy už jedině na nás?

Ano, uvědomujeme 5

Nedostatečně 3

Máme větší zodpovědnost  3

·         Nikdy nesmíme zapomínat, že svět je Boží stvořitelské dílo a podle toho se k němu musíme chovat, resp. měli dávat příklad.

·         Malá angažovanost nás věřících.

·         To si s bolestí uvědomujeme. Často nám připadá, hlavně po zimě, že zahyneme v igelitu a plastech. Snažíme se děti vychovávat v úctě k přírodě, nepohazovat odpadky, hospodařit s vodou, neplýtvat s jídlem.

·         Jako křesťané si uvědomujeme, že přírodu a její zdroje nezachrání jednotlivé izolované akce ekologických aktivistů, že je třeba zásadně změnit vztah člověka k přírodě a její budoucnosti. Jestliže církev brojí proti konzumnímu přístupu k životu, pak jednou z nezbytných změn je nahrazení kořistnického přístupu k pří­rodě postojem dobrého hospodáře, tak jak to zamýšlel Bůh při stvoření. Ekologické otázky nejsou pro věřící křesťany o nic méně důležité než třeba charitativní činnost - jestliže totiž často řešíme následky lidských činů, pak v oblasti ekologie sestupujeme ke kořenům vztahu člověka ke stvoření.

·         Ne, to si neuvědomujeme. Myslíme, že příroda vždy vydává svědectví o Boží slávě a že Bůh má dost síly a inspirace, aby našel prostředky ke své oslavě. My sice máme povinnost oslavovat ho a chránit přírodu jako jeho dílo, ale nejsme tak důležití. Pokud svévolně ničíme přírodu, obrátí se to proti nám, lidem.

 

Náměty k okruhu 1.2:

Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

 

1.2.1.   Lze  větu „církev je svátostí spásy pro svět“ převést do konkrétní životní praxe křesťanů?

Ano 9                 příkladem života 4

                          modlitbou za svět 1

                          výchovou dětí ve víře 1

                          s pomocí boží 1

                          prosba papeže za odpuštění 1

V této společnosti těžko  2

·         Pod pojmem „být svátost spásy“ rozumíme být znamením (nástrojem) záchrany světa. Ta záchrana spočívá v uskutečnění Božího záměru se světem, který snad je možno lidskou terminologií vyjádřit jako „trvale udržitelný život na Zemi (ve Vesmíru)“. „Trvalou“ existenci lidstvu umožňuje jedině zachovávání Božího zákona, podobně jako přírodní zákony umožňují „trvalou“ existenci ostatnímu živému i neživému stvoření. Je tedy úkolem církve a všech jejích údů hlásat, že Boží zákon je nutno zachovávat, a zároveň v tomto Zákoně (jak byl definován ve Starém i naplněn v Novém) bádat (Ž 1,2) v součinnosti s poctivou vědou. Našim úkolem je dosvědčovat svým životem, že život podle Zákona je nejen možný, ale i plný a radostný, a ukazovat, jak nám v tom pomáhá církev svými svátostmi a magisteriem.

·         Tato věta je převáděna do praxe tam, kde je život křesťanů v souladu s Evangeliem a vedením Ducha svatého. Platí to i tam, kde lidé kteří nejsou křesťany, jednají však dobře v souladu se svědomím a  přirozenou mravností. To vede ke spáse a kde je spása, tam je i církev.

·         Ano, několik nevěřících partnerů se nechalo pokřtít.

 

1.2.2.   Našli bychom ve své farnosti (ve svém společenství) příklady toho, jak církev naplňuje své poslání být svátostí spásy pro svět?

Pomoc v nouzi 4

Charita 3

Každý dobrý čin 2

Pouti 2

Církevní škola 1

Pohřby  a křtiny 1

Vytrvalost ve víře i za komunismu 1

Malé společenství 1

·         Kněz, smíšená manželství, sestřičky v Radotíně, mnohá osobní svědectví, příklady: H. do domova důchodců - dává lásku starým opuštěným lidem, sestry z charity - službou nad rámec povinností.

·         Ano, i v naší farnosti se najdou lidé, kteří svým životem, laskavostí, pracovitostí a ochotou pomáhat lidem ve svém okolí, přístupem k bližním, modlitbou, naplňují poslání církve.

·         V pracovně právních vztazích i ve vztahu ke stát. institucím i světským firmám se často církevní organizace chovají špatně - hůře než světské. (zkušenost mnoha členů kroužku).

·         V oblasti morálky klade veřejnost na křesťany větší nároky než na ostatní - není věrohodná - viz. teologická fakulta.

·         Je věrohodná - viz. charita.

·         Místní církev je znamením pro nevěřící už jenom svou existencí, skutečností kostela, chováním věřících. Svým způsobem tyto skutečnosti i provokují.

 

1.2.3.   Našli bychom takové příklady v křesťanských rodinách?

Ano 8

Ano, pěstounská péče 2

Ano, předávání víry dětem 1

·         Křesťanské (a snad i nekřesťanské) rodiny přispívají k záchraně světa tím že jsou řádné a fungující, že vychovávají dětí (především příkladem rodičů) ke skromnosti, úctě k práci a plodům lidské práce, k ohleduplnosti, k lásce k bližnímu i k přírodě a ke zbožnosti.

·         Rodiny mají často lepší vztah ke světu (více kontaktů) než farnost.

·         Styk s  nekřesťanskými rodinami je důležitý.

 

1.2.4.   Jak zprostředkováváme ostatním lidem Boží zájem o svět a jeho blízkost světu?

Osobním příkladem 9

Modlitbou za svět 3

Slovy 2

Láskou k bližnímu 2

Literaturou 2

Koncerty a programy pro veřejnost 3

Pomocí potřebným 1

Pouliční evangelizací 1

Odpovědí na otázky 1

Těžko 2

·         Rozhovory v čekárnách - tam se lidé častou svěří a lze dobře navázat. Jemně lze navázat i na zvláštní chování, vyhlížející na první pohled divně /příklad starší ženy, která dala příspěvek na opuštěná zvířata a pokřižovala se - vysvětlila to tak, že dříve chodila, pokud jí nohy sloužily, do kostela, a tam dávala do kasičky/.

·         Bylo by třeba svědčit nejprve příkladem, příp. pak i slovem. Měli bychom udržovat např. dobré vztahy se sousedy, spolupracovníky, znát je, vědět, co potřebují, pomoci, když je třeba. Pokud je to možné, zavést i hovor na naše společné těžkosti, naznačit možnost řešení z našeho (křesťanského - netřeba ale hned zdůrazňovat) pohledu. Pokoušet se event. laskavě vyvracet mylné názory na křesťanství, ulamovat hroty případným útokům proti církvi a jejím představitelům, trpělivě se snažit odstraňovat předsudky. Ukazovat dobré stránky a aktivity křesťanů a církve.

·         Tyto a podobné přátelské kontakty mezi věřícími a nevěřícími pěstovat jak na úrovni jednotlivců, tak rodin.

·         Asi těžko, protože Boží činnost ve světě, v němž lidé mají svobodu pro konání dobra i zla a kde lidem je Bůh lhostejný, není zřejmá. Často si lidé také nedovedou srovnat představu Boha zajímajícího se o svět a přítomnost zla, válek, hladomorů a.j. ve světě. My Boží zásah vidíme i tam, kde nevěřící vidí jen „náhodu

·         Bez osobního příkladu (například statečnosti a naděje v utrpení, zůstává pro nevěřící lidi Boží zájem o svět nepravděpodobný, protože si například nedovedou vysvětlit utrpení a smrt v souvislosti s představou milujícího Boha.)

·         Nepraktikující katolíci mají sklon přijímat různé pseudonáboženské teorie - například o reinkarnaci. Zde by byla na místě větší populární diskuse (v křesťanských médiích) o jiných náboženstvích a jejich vztahu ke křesťanství. Toto téma by se mělo častěji objevovat i v kázáních. Nevědomost vede buď ke lhostejnosti, nebo k nenávisti.

·         Boží zájem o svět zprostředkováváme zejména doma, ale ani zde se nám to vždy nedaří. Navenek je to možné tam, kde je zájem. Kdo nechce, je to marné. Je nutný osobní příklad. Třeba v neděli důsledně nepracovat, vždy se vzorně chovat, být spravedlivý. Důležitá je modlitba. V rodině je velmi vítaný příklad jiného člověka, dobrá skupina apod.

·         Nabízíme křesťanskou literaturu, letáčky, noviny, časopisy.

·         V Dobříši se osvědčily návštěvy kněze v gymnáziu; když chodí! sám, nebyl zájem, když tam chodil evangelický pastor, také nebyl zájem, když se však domluvili a chodili tam společně a snažili se být v jednotě (zaměřovali se na to, co je spojuje), tak zájem byl; setkávají se se studenty a formou besed na téma, které si studenti sami vyberou, odpovědi na otázky apod. se mohou seznámit s křesťanstvím a se vším. co s křesťanskou vírou souvisí.

·         V Příbrami se naopak neosvědčily návštěvy katolického kněze společně s českosl. farářkou v gymnáziu, neboť kněz cítil tlak na ztrátu své katolické identity skrze nesprávné pojetí ekumenismu.

·         Vlastním dobrým příkladem můžeme okolí podnítit ke zvědavosti po důvodech našeho chování a k případným dotazům, které bychom potom měli umět skromně a přiměřeně zodpovědět.

 

1.2.5.   Je  víra katolických křesťanů v našem okolí v souladu s učením církve?

Ano, je 8

Ne, není 7

Pořádně je neznáme 5

·         Velká pověrčivost, víra v reinkarnaci i mezi věřícími, neznalost učení církve.

·         Měla by být. Přesto je zřejmě dost věřících, kteří se považují za katolíky, ale mají „výhrady“ - mohou to být výhrady k činnosti církevních představitelů, k životu konkrétních katolíků, ale i k učení víry. Ve skutečnosti to nemusí být výhrady, spíš nepochopení plynoucí z toho, že dnešní člověk má snahu o věcech přemýšlet více než se přemýšlelo  dříve, t.j. v době, kdy církev byla rozdělena na církev učící a slyšící. Když člověk něco nechápe v přirozené oblasti, snaží se nějak si věci představit, přiblížit, i za cenu některých zjednodušení či nepřesností. Podobný přístup pak takový člověk používá i v oblasti pravd víry, kde to je obtížnější a třeba to pak přesně neodpovídá dogmatice. Takovéto výhrady by neměly být hned považovány za herezi, spíš by se měl tento „názornější přístup“  podle možnosti uplatňovat v moderní katechezi.

 

1.2.6.   Je  způsob života křesťanů ve farnostech a v diecézích v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá, nebo tam cítíte rozpor? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah věřících ke své církvi? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah nevěřících k církvi?

Ano 3

Jen částečně 3

Rozpor negativně ovlivňuje 7

Malá ochota k dorozumění 1

·         Neochota k dorozumění velmi zarmoutila jedny z nás, kteří se zúčastnili pohřbu svého příbuzného na Moravě. Protože zemřelý byl mladší a mnoho jeho vrstevníků z vesnice je v zaměstnání, chtěli, aby pohřeb byl v sobotu. (Pamatuji se, že v mém rodišti mnoho pohřbů bylo v neděli. I můj otec ho tak měl.) Žádali pana faráře, zda by pohřeb mohl být v sobotu. Ten byl ochoten, jen je žádal, aby tuto záležitost projednali s děkanem. Děkan striktně odmítl, že v sobotu lze mít jen křest a svatbu. Navíc příslušný farář za projevenou ochotu dostal velmi rychle svůj díl od svého děkana.

·         Rozpor je v každém hříchu, a to záleží na každém z nás. Kdo přišel k víře později, bere často i drobnosti zod­povědněji a vážněji.

·         V zásadě snad je v souhlase, ale v některých věcech se liší. Určité problémy nacházíme v hospodaření s majetkem církve, kde se občas dějí věci docela nekřesťanské. Máme pocit, že pokud je to farnost, kdo financuje svůj chod z vlastních darů, pak by o svém chodu také měla rozhodovat. Tento nesoulad vidí i nevěřící - ba právě nevěřící častěji. Dává u nich vznikat představě, že typický věřící je člověk, který není ochoten a schopen sám za sebe rozhodovat.

·         Nejsou zažity věci, které by měly být samozřejmostí. Jde např. o vzájemné vztahy křesťanů, vzájemnou ochotu pomáhat si navzájem, jejich poměrnou uzavřenost (izolovanost i jednotlivců - leckdy úprk okamžitě po skončení bohoslužeb, a třebas i před koncem) vůči ostatním i vůči nevěřícím, ne vždy dostatek sociálního cítění, málo soukromého čtení Písma doma v rodinách, nedostatečný pocit sounáležitosti s farností a spoluzodpovědnosti za farnost.

·         Církev ve svém učení není stálá a jednou za čas ho v určité části změní nebo má sama v sobě rozpor. Například v Katolickém katechizmu z roku 1968 (autor biskup Tomášek, červená knížka) je na straně 112 uvedeno, že trest smrti vykonaný v souladu se světským právem státní mocí je dovolený, neboť je to stejné jako zabít v sebeobraně nebo při obraně vlasti. Stejně tak je napsáno v současném Katechizmu pod bodem 2266, že trest smrti není v případech krajní závažnosti vyloučen. V rozporu s oběma totožnými stanovisky obou katechizmů jsem opakovaně slyšel různé české biskupy, jak bojují svými prohlášeními proti bezvýjimečnému trestu smrti. Stejně tak dnes mi většina kněží řekne, že církev trest smrti v žádném případě nedovoluje. Kdo má pravdu ? Církevní představitelé nebo knihy, které napsali? V souladu s čím mám věřit ? Otázka 1.2.5 snad měla znít: "Žijí katolíci ve vašem okolí podle svého svědomí a jejich svědomí vzdělané nebo primitivní?" To je totiž z duchovního hlediska mnohem důležitější, ale církev to nerada slyší, neboť přestává být člověku šéfem jeho myšlenek a v minulosti za takové úvahy trestala upálením nebo exkomunikací.

·         Snažíme se. Problematické pro praktický život katolíků mohou být: druhé manželství rozvedených, antikoncepce, život v nepravdě - v trvalé přetvářce, dále nedostatek vstřícnosti, trvalá zachmuřenost (Mat 6,16), tendence neangažovat se a neumazat se, neochota pomáhat či přispět k obecnému dobru.

·         jen malé procento křesťanů žije v tomto souladu:

·         chybí duchovní život - modlitba, četba Písma, přijímání svátostí atd.

·         pasivita, nezájem o církev a její život (viz počet účastníků sněm. kroužku) - mnozí křesťané nechodí ani v neděli do kostela

·         pracuje se v neděli (řeže se dříví na cirkulárce apod.)

·         rodiče nevedou děti k víře, ačkoli je dali pokřtít, nepřihlašují je na náboženství nebo jim i brání - špatné sousedské vztahy - závist, nevraživost, pomluvy, nezájem o druhé, uzavřenost

·         bují pověrčivost, horoskopy, magie, oblíbenost všelijakých léčitelů atd. sexuální uvolněnost, pornografie, nevěra, rozpady rodin

·         - honba za majetkem, podvody, krádeže...

·         Soulad nebo rozpor ovlivňují jak vztahy uvnitř církve, tak věrohodnost církve vůči okolí.

·         Například špatný kněz může odrazovat farníky, příliš horlivý a netaktní farník může brzdit aktivitu ostatních apod.

·         Hlavní nešvary: pokrytectví, neláska, neochota odpouštět, falešná laskavost.

·         Každý cítí, že rozpor tady je. Vnímáme, že je hodně nevěřících, kteří jsou lepší my, čehož zneužívají odpůrci církve,jsme málo otevření světu (protestanti jsou nám v tomto příkladem). Sami se izolujeme. Po skončení mše svaté si maximálně několik z nás popovídá před kostelem a to je vše. Nedokážeme žít společenství. (Proto sekty snáze přetahují křesťany).

·         Nejsme si vzájemně oporou.

·         Vidíme, že tento problém se táhne z minulosti, kdy jsme se mnohdy báli i ve vlastní rodině.

·         Málo si povídáme, neumíme se bránit výpadům proti církvi (neumíme odporovat např. Jehovistům),  málo známe oficiální názory a učení církve, je třeba se více vzdělávat.

·         Musíme se naučit odpovídat na otázky dětí, vzájemně se ptát a zjišťovat jaké je oficiální stanovisko církve k daným problémům.

 

1.2.7.   Co ze života našeho společenství může okolní svět přitahovat, čím ho naopak odpuzujeme? Mělo by se na současné situaci  něco změnit? V případě, že ne: Proč? V případě, že ano: Co?

Přitahuje:           křesťanský život 4

                          ochota naslouchat 3

                          naše otevřenost 2

                          snaha pomáhat 2

                          vzájemná láska a radost 2

                          tajemství 1

                          obřady, jesličky 1

Odpuzuje:          nepravdivý život 4

                          vlastnictví pravdy 3

                          netolerance 3

                          požadování majetku 2

                          uzavřenost 1

·         Okolní svět můžeme přitahovat, nejsme-li uzavřeni za zdmi kostela. Náš kaplan je toho živým svědectvím. Otevírá kostely. Otevřený kostel, protože to není obvyklé, přitahuje zvědavce a on s nimi navazuje kontakt. Nebo v jiném našem kostele přicházejí do společenství pěveckého sboru i nepokřtění dospělí i děti, a tak se díky sboru přibližují k víře. Podnětem ke vzájemným kontaktům je i setkávání maminek s batolaty na faře. Zvou do svého středu i nevěřící maminky. Jejich kontakty se neomezují jen na tato setkání. Velký podíl na přitažlivosti mají i osobnosti našich kněží.

·         Církev "odpuzuje" tím, že se její věřící poctivé zpoví­dají a jsou ochotni přiznat vlastní hřích. Svět vytýká církvi to, co dělá sám.

·         Přitahuje stabilita rodin, jasnější orientace v životě, naděje v těžkých situacích, optimismus, radost...

·         Odpuzuje moralizování bez citlivého přístupu, požadování majetku, vesměs domnělý život církevních představitelů v luxusu .

·         Nevěřící oceňují na křesťanech nezávislost na materiálních statcích a hodnotách, optimismus v nesnadných situacích, duševní rovnováhu a solidární přístup k ostatním – charitativní činnost. Kritizují naopak opačný přístup. Odpuzuje je nadřazenost, povýšenost a formalismus.

 

1.2.8.   Když přemýšlíme o budoucnosti, bude za třicet či padesát let v naší obci katolická farnost? Bude-li, v čem bude asi jiná než ta naše?

Ano, bude 13

V čem jiná - živé společenství 2

                  méně zvyková 1

                  větší aktivita laiků 1

·         Z lidského náhledu nebude, věříme, že z vůle Boží bude. Nevíme jaká, jsme přesvědčeni, že bude jiná než v současnosti. Doufáme, že církev svým jednáním i skutky bude blíže Bohu, více v jednotě a bude opravdově žít evangeliem – každá její část.

·         Snad si budou farníci bližší, budou se scházet i jindy než ke mši sv., budou víc studovat a uskutečňovat Písmo. Snad budou otevřenější (církev - dům ze skla), víc zaměřeni na problémy nevěřících spoluobčanů, přispívat k řešení problému obce a vnášet do jejího života křesťanské životní zásady, a obec s nimi bude muset počítat.

·         Geograficky bude farnost stejná. Odlišnosti budou následující:

·             a)      farnost se bude sama financovat

·             b)      hospodářsko - správní činnost budou vykonávat laičtí odborníci

·             c)      farnost bude žít více společenským životem, formální katolíci odpadnou.

·             d)      budou pěstovány ekumenické vztahy na všech úrovních   

 

 

Náměty k okruhu 1.3:

Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

1.3.1.   Vyvíjí naše společenství (farní, řádové, mladých ap.) nějaké úsilí, aby navázalo kontakty s nevěřícími?

Jen jednotlivci 5

Ano, kulturní akce 3

Akce pro mládež 2

Charita 1

·         Nevidíme problémy při komunikaci s druhými v oblasti občanského života. Dorozumívat se s nimi v oblasti víry už i při ochotě druhé strany je náročnější. Jde tu i o otázku poznání na obou stranách.

·         Modlitbou a účastí kupř. v klubu důchodců.

·         Zřejmě zatím ne příliš. Těžko se hledají místa kontaktů - v kostele při mši sv. nejsme zvyklí mluvit, takže náhodného návštěvníka neoslovíme a ani na jeho případné oslovení rádi nereagujeme. Lepší možnost je během duchovního koncertu anebo při modlitebním a jiném setkání, pokud se tam nevěřící dostaví. Takováto setkání by se měla nápadněji publikovat (zřetelnou vývěskou v kostele). Dobrý kontakt lze navázat nabídkou pomoci, přátelským oslovením.

·         Pro přitažlivost společenství je mj. důležitá silná osobnost, vůdčí typ, vzor. Nemusí to být vždy kněz, ale pak je to složitější. Význam silné osobnosti není v tom, aby na sebe         strhávala pozornost a vytvářela ve společenství své osobní vazby, to by naopak bylo škodlivé. Úloha takové osobnosti je poskytovat orientaci těm, kteří mají dobrou vůli tvořit společenství, ale jsou nejistí, nezkušení a nerozhodní. První kontakty s ne­věřícími se daří navazovat prostřednictvím kulturních aktivit a péčí o historické tradice obce.

 

1.3.2.   Jak snadné či obtížné je naopak pro nevěřící proniknout do našeho společenství?

Obtížné 4

Pro zájemce snadné 3

Jsme otevření 3

Nestojí o to 2

Nejsme připraveni je přijímat 1

·         Aby nevěřící navázal kontakt při náhodné návštěvě v kostele při mši sv. je těžko možné Ze schůzky kroužku bychom ho zřejmě nevyhodili, spíš bychom se pokusili ho oslovit a zapojit. Nevěřícím by se mělo umožnit navázání kontaktů na jiných farních aktivitách a setkáních. Nutno využívat každé příležitosti k přijetí nevěřících, ukazovat jim vždy vlídnou tvář, nezahrnout je zákazy a příkazy - neodmítnout je např. ani během úklidu v kostele či při naší špatné náladě nebo v časové tísni.

·         Pro nevěřícího je většinou dost nesnadné proniknout do společenství farnosti a proto by bylo dobré, kdyby nějakou nenásilnou formou byl umožněn diskrétní a nezávazný kontakt jakéhokoliv zájemce se zástupcem farní obce, například zveřejněním telefonního čísla na vývěsce, nebo ve Farních zprávách. Pro „kontaktní“ osobu by to ovšem mohlo znamenat velmi mnoho práce a osobního nasazení. Navíc první styk se zájemcem je psychologicky náročný, aby dotyčného neodradil a ne každý by takový rozhovor správně zvládnul.

 

1.3.3.   Jak je pro ně srozumitelná řeč, kterou hovoříme o svém životě a o své víře? Máme co nevěřícím nabídnout? Nabízíme jasné odpovědi na jejich otázky?

Církevní jazyk je nesrozumitelný 7

Je srozumitelný 2

Nabízíme hlubší pohled na smysl života 1

·         O víře a životě se v křesťanských televizních pořadech hovoří jazykem pro nevěřící naprosto nesrozumitelným. Totéž při kázáních ve mších, přenášených rozhlasem nebo televizí. Televizní vysílání křesťanských magazínů se věnuje idylickým námětům (meditace, hospice, kvízy), problémům světským i církevním se vyhýbá. Pokud jsou v TV diskusní pořady o víře a náboženství, připravují je jiné redakce než náboženská.

·         Používání náboženské terminologie při projevech, které poslouchají i nevěřící v laickém tisku, rozhlasu, televizi (což bohužel platí i pro sv. otce a mnohé naše „mluvčí“) naznačuje, že víra v Boha není pro normální lidi. Bylo by potřeba najít vhodné ekvivalenty, např. místo milost - Boží pomoc, spása - záchrana, hřích - zlý čin který škodí člověku i společnosti. K tomu, abychom mohli takovéto náhradní srozumitelné pojmy nacházet (nejen pro nevěřící, ale i sami pro sebe!), musíme je mít prakticky prožité. Měli bychom také zlepšovat své náboženské vzdělávání, jinak hrozí ujetí do bludu.

·         Katastrofa, zejména jedná-li se o oficiální dokumenty církve a prohlášení církevních hodnostářů - katechismus, koncilní dokumenty, někdy pastýřské listy atd. - na první přečtení často těžko srozumitelné i pro křesťany zvyklé na specifickou terminologii.

·         Pro mnohé to chce hodně dobré vůle porozumět textu i jen po formální stránce nesrozumitelnost formální i obsahová.

·         Kázání mnoha kněží je snad sabotáž.

·         Nevhodná a často dnešním lidem nesrozumitelná vystoupení zejména některých biskupů nadělá mnoho škody.

·         Řeč církve je často nesrozumitelná, používá fráze, archaická a nepochopitelná slova, chybí přirozený výraz. Témata k dialogu volí podle vlastního úsudku a často se tím míjí s potřebami a očekáváním nevěřících, neodpovídá na jejich otázky a nedotýká se jejich problému. Kázání o sexuální etice, o narkomanii, o církevněprávním pojetí manželství a o abstraktních pojmech nejsou pro nevěřící přitažlivá a inspirující. Některá kázání nejsou přitažlivá ani pro věřící, tématem i podáním nedovedou zaujmout a posluchač od nich ve svých myšlenkách odběhne, takže pro něho nemají žádný smysl. Prvním předpokladem navázání dia­logu není dát se do diskuse, ale nalézt téma, které partnera v dialogu skutečně zajímá. Velkým tématem, které oslovuje i ne­věřící, je sociální učení církve.

·         Není. Formulovat srozumitelně obsah naší víry dá dost duševní práce a znamená to také svou víru dobře znát. Je jednodušší uchylovat se k frázím a slovním stereotypům. Nekřesťané pak vůbec nechápou, o čem je řeč a pro křesťany tím vzniká jen  jakási zvuková kulisa, která prostě „patří k věci“.

·         Běžná „církevní“ řeč je pro nevěřícího člověka dost nesrozumitelná a proto je při rozhovoru vhodné používat „civilnějších“ termínů a dávat pozor, zda je posluchač schopen pochopit správný smysl toho, o čem se hovoří. Jasné odpovědi na některé otázky neexistují a je vhodné začínat s tématy, v nichž se jasné a jednoznačné odpovědi snáze naleznou, kde není nutné některá fakta vnímat jenom s pomocí víry.

 

1.3.4.   Kdo ve vašem okolí převládá? Lidé, kteří odpadávají od víry, nebo lidé, kteří přicházejí k víře? Jaké jsou to typy lidí?

Přicházejí 4

Lhostejní 1

Odpadávají 1

Více hledají mladí 1

·         Převládají lidé nevěřící

·         Odpad od víry ve svém okolí příliš nezaznamenávám.

·         Přijetí víry je častější u mladých lidí, nejvíce od budoucího životního partnera

·         Víra a církev jsou společností postupně více akceptovány, a to realističtěji, než těsně po roce 1989.

 

1.3.5.   Jak se naše společenství zajímá o situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící, například o zkušenosti učitelů a učitelek náboženství s dětmi z nevěřících rodin? Jaké jsou další situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící?

Oslovujeme neuvědoměle, chováním, vstřícností, životem 4

Vystihnout vhodnou chvíli při rozhovoru 1

Nezajímá se 1

·         Když se osloví nevěřící děti z rodin, tak nevydrží, velký vliv rodiny.

·         Oslovit je možné jedině „plutím proti proudu“.Některé typy „plutí proti proudu“ jsou ve všeobecném povědomí :

·         „Hleďte, jak se milují“

·         řádný život manželský a rodinný založený na lásce

·         poctivost - nekrást, nelhat, nepodplácet a pod.

·         Jiné typy „plutí proti proudu“ jsou zapomenuty:

·         schopnost veřejně formulovat ožehavá témata tak, aby lidé prozřeli  -  chybí typ proroka

·         zcela zapomenut je typ rytíře, který nedbá hrozeb ani smrtelných rizik a bojuje za dobro

 

1.3.6.   Jak vypadá soužití našeho společenství (farního, řádového, mládeže atd.) s nevěřícími?

Dobré 3

Respektování se 3

Slabé kontakty, jen koncerty v kostele 1

·         Snaha o pomoc všem bez rozdílu, pozvání pro všechny, každý, kdo přijde, je přijat.

·         Snažíme se působit kladně. Při akcích se vzájemně poznáváme a obohacujeme.

·         Účastí křesťanů v zastupitelstvu obce se řada lidí na radnici prvně dozvídá, že farní společenství existuje.

 

1.3.7.   Jsme spokojeni s tím, jak vypadá naše svědectví o Boží spáse tomuto okolí? V případě, že ano, jaké k tomu máme důvody? V případě, že ne, co je v silách vašeho společenství změnit, co nikoliv?

Nejsme spokojeni 11

Více se modlit za svou věrohodnost pro okolí 4

·         Nesmíme a nemůžeme být spokojeni. Společenství nám pomáhá rozšiřovat obzory, vede nás ke vzájemné otevřenosti, ke svědectví, co s námi činí Bůh.

·         Někdo ano - po účasti na mši sv., sněmovním kroužku - vypráví druhým v práci, co ho oslovilo, zaujalo a své nadšení předává, sami se dožadují informací (jde o pokřtěné nepraktikující víru).

·         Někdo ne - něco změnit - více druhým pomáhat, mít větší zájem o druhé, nebát se říct svůj postoj vycházející z víry, být pevný, zásadový, vyzařovat více radosti, pohody.

·         Spokojenost nemůže být - svědectví je často mizivé.

·         Stačí jeden kontroverzní člověk ve společenství -a okolí pak vidí negativně celé společenství.

·         Lidé i věřící říkají často, že je to každého věc, jaký má vztah ke Kristu.

·         Neměli bychom mít pocit, že my jsme ti dokonalí a ostat­ní jsou daleko za námi, ale měli bychom vidět to dobré i na nevěřících a měli bychom jim to dát i najevo, proč si jich např. vážíme.

·         Měli bychom si umět přiznat, že i my jsme chybující.

·         Jako církev bychom měli vyloučit vnitřní spory, anebo, když jsou, řešit je poctivým dialogem a s láskou, a dát tak laickým institucím v té věci příklad. V této oblasti se musíme ještě hodně učit, viz např. různé dopisy čtenářů v katolických časopisech, dopisy často odsuzující, tvrdé, podsouvající zlé úmysly. Jako lidé bychom měli mít a ukazovat víc radosti a vzájemné lásky, měli bychom se naučit vytvářet společenství. Měli bychom šířít zdravý zůsob života, ducha střídmosti, úcty k životu, k lidem, k práci, k přírodě.

·         Sebeuspokojení není na místě, vždycky je co zlepšovat a je stále potřeba hledat nové cesty. Aby toto konstatování bylo spravedlivé, je třeba je vztahovat nikoli pouze na laiky, ale na celou  církev, včetně hierarchie všech stupňů.

·         Cítíme, že se nesmíme bát vyznávat svou víru v příhodných situacích, který nám přináší život, odložit strach, který v nás přetrvává z dob komunismu,musíme s našimi současníky žít (ne se jich stranit) a snažit se  pochopit jejich zásady, vysvětlovat jim své postoje, které musíme mít zdůvodněné a vysvětlitelné tak, aby byly srozumitelné pro všechny.

·         Nemůžeme jen naříkat na špatnou úroveň učitelů, musíme sami zvyšovat své vědomosti, zvlášť, když je teď možnost získat tolik duchovní literatury.

·         Musíme se snažit přemoci svou lenost!!!

·         Musíme mít na paměti, že nevíme, kdy koho co změní kdy koho a co osloví.

·         Cítíme, že musíme společně prosit o požehnání nejen nás samotných a našich nejbližších, ale všech se kterými se denně potkáváme, se kterými denně rozmlouváme.

·         Nemůžeme být úplně spokojeni s tím, jak svým svědectvím působíme na okolí – jako lidé chybující často dáváme špatný příklad a nevěřící hodnotí taková selhání podstatně příkřeji než u ostatních a často je zevšeobecňují. Je na každém z nás, abychom neustále začínali s osobní nápravou a nedávali špatný příklad. Velkým vzorem nám může být současný papež.

 

1.3.8.   Jak může jednotlivý křesťan působit na své okolí? A jak jednotlivé buňky církve (rodiny, farnosti, společenství, diecéze, komunity, hnutí, aktivity, organizace…)? Zkusme shromáždit co nejvíce nápadů a možností.

Svým životem 13

Dávat najevo radost z evangelia 1

Modlitbou 1

Ohleduplná kritika 1

·         konkrétními životními postoji

·         na přední místo dát osobní kontakty (před vyvěšováním nástěnek)

·         obvolat kamarádky a nabídnou pomoc farářovi

·         nepoučovat, nepředělávat, nechat prostor pro dotaz

·         smysl pro nezištnost své aktivity

·         oslovovat lidi, seznamovat se s nimi bez jasného úmyslu pouze pomáhat

·         v politice

·         v zaměstnání

·         v dobrovolné praxi - skauti, sokol, kroužky atd.

·         ve společenských akcích - farní odpoledne apod.

·         Působit na okolí lze nejúčinněji svým životem. Základem je věnovat se vlastním dětem a pak i dětem společenství. Scházet se, podporovat se, hovořit spolu, mít se opravdu rádi.

 

1.3.9.   Vnímáme svoji odpovědnost za společnost a své okolí ve svém městě či obci? Vyvozujeme z této odpovědnosti konkrétní kroky? Jaké?

Ano, vnímáme 11

Snažíme se žít prospěšně 2

Být zodpovědní za své jednání 2

Moc nevyvozujeme 2

·         Zodpovědnosti si vědomi jsme. A zároveň i nutnosti vnášet do aktivit konaných ve prospěch společnosti křesťanské hodnoty.

·          Věřící obvykle nechtějí přijmout odpovědnost za společnost, měli bychom povzbuzovat k větší angažovanosti. Chybí poctivé vzory v politickém životě.

·         Vnímáme. Odpovědnost je třeba rozumně přijímat a nebát se jí (komunální politika, spolky a sdružení, občanská angažovanost).

·         K odpovědnosti je třeba vychovávat děti i dospělé.

 

1.3.10.Jsme vskutku zodpovědní hospodáři – tedy ti, kdo se mají starat o zvířata, rostliny a stvořené věci na Zemi, a jsou Bohu zodpovědní jako spolupracovníci na jeho plánu?

Snažíme se 8

Nejsme 1

·         V mnoha případech ne. Souvisí to však nejenom s mravy, ale také s úrovní poznání o předmětných věcech (technice, přírodě, sociálních vztazích apod.)

 

 

Okruhy ke kapitole 2

2.1 Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.2 Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.3 Co je třeba  v našich podmínkách napravit, abychom v církvi žili opravdu jako společenství Božího lidu?

 

Náměty k okruhu 2.1

Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

 

2.1.1.      Znáte ve světě kolem sebe skupiny lidí, které byste označili pojmem společenství? Znáte takové skupiny lidí v církvi? Jaké jsou jejich charakteristické společné rysy?

Společné cíle, zájmy 12

Přátelství, komunikace 2

V církvi: snaha o prohloubení duchovního života, spása 5

               sdílení 4

Společenství v církvi:     řády 5

                                      sněmovní kroužky 5

                                      rodina 4

                                      mládež 4

                                      charita 3

                                      modlitební společenství 3

                                      matky s dětmi 1

·         V církvi to jsou nějakým způsobem povolaní křesťané, ať to jsou třetí řády kongregací, dobrovolní spolupracovníci řádů nebo ostatní věřící např. ve farním nebo modlitebním společenství (mládež, senioři, Oáza atd.). Spojuje je zájem na růstu církve, společná modlitba, účast na bohoslužbě, svátosti, vzájemná pomoc a dosažení konečného cíle - svatosti.

·         V církvi to jsou např. společenství při mši svaté, farní, mládeže, manželů, modlitební, charita, sněmovní kroužek...Mohou sem patřit i společenství řádů a kongregací. Každá skupina má jiné zaměření a styl práce. Středem je však Kristus.Církevní společenství mají "vyšší cíl", tj. práce v církvi (farnosti) a spása vlastní duše i duší jiných. Křesťanský styl života. Sebezdokonalení v nějakém oboru, který by mohl být přínosný pro ostatní.

·         V křesťanském společenství k rysům dále přistupuje pokora, láska, dobrota, otevřenost. Společným rysem společenství ve světě i v církvi může být touha po komunikaci, sdílení a přirozená touha být spolu.

 

2.1.2.      Je třeba se ve společenství navzájem znát? Do jaké míry?

Dobře 11

Ponechat si soukromí 6

Vytvořit důvěru a přátelství 2

Znát i své problémy 1

·         Tam, kde jsou stanovena pravidla, je vzájemné sdílení a spolupráce podmíněna znalostí druhých členů. V ostatních společenstvích není nezbyté znát úplně všechny členy, stačí některé jen od vidění. Nutno dodat, že anonymní společenství nefunguje.

 

2.1.3.      Je třeba si navzájem pomáhat? Myslíte si, že se to v církvi týká jen duchovní oblasti, nebo i každodenního života? V jakých oblastech je vzájemná pomoc na místě a kde ne (pomoc v domácnosti, péče o staré lidi, finanční pomoc, starost o potřebné, hlídání dětí, pomoc v nesnázích…)? Myslíte, že by se o pomoc měli starat především jednotlivci, nebo i společenství jako celek?

Ano - v běžném životě 14

Ano - v duchovní oblasti 11

Mít vůli pomoc přijmout 5

Jednotlivci i společenství 6

Nutno znát potřeby druhých 2

·         O pomoc se mohou postarat jak jednotlivci, tak společenství. Záleží na situaci. Preferovaná je pomoc jednotlivcem. Ale na druhé straně je výhoda pomoci společenství v tom, že má větší možnosti a akční rádius a lze úkoly rozdělit mezi členy. Pokud však jednotlivec vidí nějakou potřebu, je lepší jednat samostatně ihned a nečekat až se případně společenství sejde. O rozdělení spolupráce se lze dohodnout později.

·         V menší míře je třeba pomáhat, jak to zrovna okolnosti vyžadují. Starší lidé jsou vděčni za každou návštěvu. Důležitá je modlitba za nemocné i vzájemné duchovní povzbuzení. A třeba finanční pomoc je vhodná od celého společenství.

·         Je dobré si navzájem pomáhat, k tomu je nutné znát potřeby druhých. Pomohlo by i obnovení funkce diákonů  a diákonek, kteří by pomoc mohli organizovat.

·         Je nutné vyslovit potřeby, požádat o pomoc.

·         Dobré jsou tabule (nástěnky) v kostele, kde jsou napsány věci ( potřeby ), které je potřeba udělat.

 

2.1.4.      Je potřebným prvkem společenství vědomí spoluzodpovědnosti za osudy druhých?

Ano 12

Ano, ale zachovat svobodu 2

Příliš nadsazeno 1

Ne 1

·         Do jisté míry ano. Ale zodpovědnost, stejně jako láska (k bližnímu), má svůj řád, řízený naléhavostí potřeby. Nelze kvůli závazkům vůči společenství zanedbat důležité povinnosti např. k rodině.

·         Nést spoluzodpovědnost za osudy druhých není možné, každý nese zodpovědnost sám za sebe, každý je strůjcem svého osudu. Otázka snad byla myšlena tak, zda ve společenství je možná lhostejnost k osudům druhých. K tomu lze říci, že charakteristickým rysem společenství by právě mělo být, že v něm není místo pro lhostejnost. Účast na utváření osudu druhých lidí se může pro­jevovat radou, příkladem, povzbuzením, napomenutím, podporou, pomocí, ale to není přijímání spoluzodpovědnosti za osudy druhých.

 

2.1.5.      Je důležité, aby členové společenství vyznávali stejné hodnoty?

Základní hodnoty ano 16

·         Není nutné vyznávat úplně stejné hodnoty, ale je nutná tolerance hodnot druhých. Některá společenství vznikají ale na základě stejných hodnot.

·         Aspoň některé, především ty, kvůli kterým se společenství vytvořilo, které slouží společnému cíli. V ostatním nebo nepodstatném se mohou lišit.

·         Jak už z názvu vyplývá, společenství musí mít něco společného, v uvažovaném případě minimálně víru a zájem něco společně dělat a nějakým konkrétním způsobem svoji víru sdílet. Nevadí, když je ve společenství třeba i nevěřící sympatizant. Záleží na tom, co společenství dělá. Stěží si dovedu představit nevěřícího třeba v kroužku scházejícím se hlavně kvůli modlitbě růžence, ale ve společenství mladých křesťanů podnikajících různé aktivity, nevěřící klidně může s užitkem pro sebe i pro druhé, být. Budou-li tolerantní, nechť jsou klidně pospolu i tzv.konzervativci a liberálové.

 

2.1.6.      Mohou ve společenství nastat konflikty? Pokud ano, jak je řešit?

Ano, mohou, řešit:         dialogem 11

                          s láskou 4

                          s tolerancí 4

                          s modlitbou 4

·         Pokud konflikt zasahuje vlastní účel společenství natolik že ohrožuje společný cíl, je nutný odchod těch, kteří tento cíl přestávají uznávat a o něj usilovat.

 

2.1.7.      Jaký význam hraje ve společenství odpuštění?

zásadní 14

·         Odpuštění je vždy vhodné, předchází-li mu rozumné posouzení celé záležitosti, případně lítost, domluva o budoucnosti.

·         Odpuštění napomáhá soudržnosti společenství. Odpuštění je však třeba chápat jako oboustranný akt – na jedné straně prosbu o odpuštění a předsevzetí k nápravě chyby, na druhé straně prominutí viny a zapomenutí na ni. Velmi chvályhodné je zachovávání zvyku požádat o odpuštění své bližní před přijetím svátosti smíření. Při odpuštění vin spáchaných vůči společenství a jeho jednotlivým členům je vhodné využívat liturgii pokání a společného vyznání vin, zvláště v době postní.

·         Odpouštět se má vždycky a všude. Je však třeba spravedlnosti a lítosti. Ochotu chybu uznat a napravit.

 

2.1.8.      Mělo by společenství brát ohled na lidi v menšině a na okraji? V případě, že ano: do jaké míry?

Ano 6

Nepodrobit se zcela 1

·         Společenství není politickou stranou, kde by se hlasovalo. Každý člen má mít možnost vyjádřit svůj názor a být tolerován a respektován. Vychovávat ke společnému cíli lze pouze vysvětlováním, ne zákazy.

·         Ano. Neumožnit ale, aby pomoci bylo zneužíváno. Pomáhat a brát ohled, když uvidíme, že se i oni snaží.

·         Na menšinu je třeba brát ohled alespoň do té míry, aby se cítila součástí společenství. Většina má právo prosadit svoji vůli, musí tak však činit s mírou. Jinak může nastat situace, kdy je menšině lépe mimo společenství, než v něm, a společenství tuto menšinu ztratí.

·         Ano, brát ohled, ale musejí o to stát. A do té míry, abychom nezasahovali do osobní svobody. Nemanipulovat s nimi.

·         Do jaké míry to ti lidé připustí. Snažit se vystihnout, co ti lidé potřebují a pomáhat neokázale.

·         Jsou dvě oblasti tolerance:

·             a) ve věcech méně podstatných (např. určování termínů společné akce)  lze postupovat podle  názoru většiny.

·             b) ve věcech závažných, například vztahu k menšinám (například invalidé, homosexuálové apod.) je třeba  tolerance, pochopení a citlivý přístup. Podle možností je  třeba pomáhat  jejich zapojení a přijetí mezi ostatní, ovšem ve spravedlivé míře. Vidět v nich Krista (trpícího, nahého...)

 

2.1.9.      Jak se má zachovat společenství, když si povšimne, že na jeho setkání někdo opakovaně chybí?

Zjistit důvod 12

Pomoci 2

Nenásilně zvát 1

Reagovat rychle 1

Být shovívaví 1

·         Zajímat se, co se děje. Navštívit, zjistit důvod. Pokud dotyčné osobě nevyhovuje v rámci společenství určitá hodnota, nemá smysl naléhat.

·         Je třeba zdůrazňovat, že je nutno mít pocit spoluzodpovědnosti za společenství, chodit pravidelně - znamenáme to opakovaně. A pak se nám to zvrhlo v hádku, jestli máme chodit výhradně do své farnosti.

·         Zjistit proč, říct mu to, každý je spoluzodpovědný - může ho potěšit, že o něj společenství stojí.

·         Domluvit se s absentérem, uvážit důvody. Jde-li o nezájem týkající se společného zájmu (jednotící myšlenky) společenství, rozejít se.

 

2.1.10.  Mohou tvořit jedno společenství mladí a staří?

Ano 18

Ano, ale s problémy 1

·         Čas od času jako obohacení snad ano, ale jinak by se zřejmě daleko hůř hledaly společné body.

 

2.1.11.  Mohou tvořit jedno společenství chudí a bohatí? Pokud ano: Jaké vztahy by v něm měly být?

Ano 12

Ano, ale s problémy 1

·         Otázka nám připadá nevhodná.V církvi by se o dělení na bohaté a chudé nemělo uvažovat.

 

2.1.12.  Patří k podstatě společenství také to, že má svého vůdce? Pokud ano: Jaký je vztah mezi ním a společenstvím? Jde o přirozenou autoritu, nebo o autoritu plynoucí z oficiálního pověření? Může být napětí mezi formální a neformální autoritou? Může toto napětí přinést něco pozitivního?

Přirozená autorita 12

Není nutný vůdce 2

·         Společenství musí někdo vést, jinak nastává anarchie. Vůdce by měl být volen nebo přijat jako autorita, má připravovat program setkání a usměrňovat jej. Pouze u duchovního vedení (rádce) je vhodné jmenování. Případné napětí je nutno řešit s láskou diskuzí a motivovat se Duchem svatým.

·         Vůdce s přirozenou autoritou je nutný, musí se snažit odstraňovat napětí.

·         Pokud je autorita z oficiálního pověření, je disciplína dána vědomím, že se patří ji poslouchat.

·         Napětí mezi formální a neformální autoritou může existovat. Pozitivní přínos může v takovémto případě být jak kdy.

·         Pokud vedoucí má přirozenou autoritu a při tom chápe svou pozici jako službu tomu společenství a tomu, proč to společenství existuje, neměly by být problémy. Vedoucí oficiálně ustanovený by tyto vlastnosti měl mít. Vyskytne-li se ale jiný schopnější, mělo by být možné jej (bez hořkosti a emocí) vystřídat.

·         Spíš vedoucí než „vůdce“. Vedoucí je jako služebník společenství. Vztahy přirozené, otevřené a přátelské. Autorita přirozená a samozřejmě pověřená. Tady je důležitá i postava kněze, aby to společenství mělo i duchovní rozměr.

·         Dobře fungující společenství nemusí mít jednoho vůdce,  ale musí mít  „aktivní jádro“.

·         Společenství má svého vůdce vždy. Je dobře, když i oficiálně pověřený vůdce má též přirozenou autoritu, plynoucí z jeho dobrých vlastností, moudrosti, vzdělanosti atd.

·         - Vždy by měl být někdo, kdo vede. Pokud je někdo vedením pověřen, měl by případné konflikty s přirozenou autoritou řešit dialogem a dohodou.

 

2.1.13.  Mohou ve společenství být ještě menší skupinky nebo třeba názorové proudy? Je to společenství ke škodě, nebo k užitku? Za jakých okolností?

Ano, mohou 10

K užitku (rozdílnost doplněná tolerancí) 4

Ke škodě (v lásce se nedomluví) 1

·         Menší skupinky, zejména řešící konkrétní problémy, mohou být pro společenství k užitku. Vzniká-li rivalita a vzájemné nerespektování, může to být počátkem rozpadu společenství. Společenství nesmí být vnímáno jako elitní.

·         Pochopitelně mohou. Stejně může být k užitku i rozdílnost názorů. Jejich polarita, zejména je-li doplněna tolerancí a porozuměním, není na škodu.

·         V každém společenství se profilují  skupiny, názorové proudy, hledají se  spřízněné duše. Pokud se toto děje v rámci poctivého hledání pravdy a v duchu  vzájemné slušnosti, není  to na závadu, naopak to obohacuje.

·         Menší skupinky mohou být, ale pokud rozdíly v názorech jsou příliš velké, myslíme si, že je to spíše ke škodě.

 

 

Náměty k okruhu 2.2

Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

 

2.2.1.      Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč.  Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?

Ano 3

V pastýřských listech 8

V médiích 5

Prostřednictvím charity 1

·         Hájit může ten, kdo má moc a pracuje v dané problematice. Církev vychovává své členy k odpovědnosti za věci veřejné i za práva člověka. Kdo je schopen angažovat se v politice, měl by to přijímat jako službu. Jinak je na každém z nás, abychom se druhého zastávali, je-li mu jakkoli ubližováno.

·         Ne snad hájit, rozhodně by se však měla k této problematice vyjadřovat.

·         Důležitá je znalost situace - vědět, jak se žije rodinám s dětmi; starým lidem apod.

·         Jednou z možností pastýřské listy - přínosem pastýřský list věnovaný sociálním otázkám.

·         NE - církev je tu kvůli jiným věcem.

·         Ano. I zde se šíří Islám, přestože obsahuje výzvu k mučení a zabíjení těch, kteří nejsou muslimy.

·         I v našem zákonodárství společnost a idea, která podporuje utlačování a zabíjení spoluobčanů je zaká­zána - /přesto si mohou u nás muslimové stavět mešity).

·         Církev by měla lépe hájit práva všech občanů, nejen věřících. Měla by např. působit na politiky i podnikatele, aby se účinně zabývali tíživým problémem nezaměstnanosti. Je třeba vytvářet pracovní příležitosti, zaměstnávat i absolventy škol bez praxe, nepropouštět cynicky pracovníky v předdůchodovém věku, legislativně zamezit tomu, aby zaměstnanci nedostávali svou mzdu. Křesťanští laici by se měli velmi angažovat v této oblasti. Církev sama by měla více než dosud pomáhat nezaměstnaným, bezdomovcům, chudým, nemocným a postiženým prostřednictvím Charity, řeholních společenství a různých křesťanských nadací.

·         Církev má hájit práva občanů - oficielními cestami

·         pastýřský list - lidem v kostele, ale i vládě na vědomí

·         z duchovních by se měli vyjadřovat biskupové, kněží ne (ti přes biskupy)

·         církev by měla hájit práva občanů (viz pastýřský list z nedávné doby) a laici byl měli pracovat v komunální politice, kde by se řadu dobrých nápadů dařilo s jejich pomocí prosazovat bez ohledu na politické rozložení.

·         Církev by měla především vyžadovat na státu, t.j. na jeho úřednících i na občanech, dodržování mravních principů. Především musí tyto povinnosti připomínat věřícím (úředníkům i občanům), když k nim mluví v kostele a v křesťanských periodikách. Musí je připomínat i nevěřícím, když má možnost k nim mluvit v mediích a v oficiálních prohlášeních. Vysoce aktuální, ale choulostivá, je otázka přednosti mravních principů před zákony (v souladu s platným právním řádem je možno neplatit dluhy i vytunelovat továrnu či banku, což je vysoce nemravné), ale nelze veřejně označit konkrétního viníka. Hájit jednotlivce může církev asi těžko, leda obecnými morálními apely.

·         Církev by měla hájit především práva sociální a menšinová. K tomu je třeba větší zapojení křesťanů do veřejného a politického života a provádění politické osvěty. Křesťané by se měli více a spontánněji účastnit veřejných akcí na podporu a ochranu lidských a občanských práv a podílet se na debatách a diskusích v médiích. Nedoceněným a plně nevyužitým prostředkem šíření a obhajoby názorů církve a oslovení širokých vrstev občanů jsou pastýřské listy biskupů, zvláště k sociálním, národnostním a rasovým problémům.

·         Církev by se měla k závažným  veřejným záležitostem vyjadřovat vždy a to především ústy biskupů, dobře obeznámených s problémem, nebo prostřednictvím pověřeného odborníka. Měla by se přitom vyhýbat moralizování. Přitom však je třeba být zásadní a mluvit srozumitelně.

·         Kdyby církev měla své právníky nebo soudce, kteří by skutečně hájili spravedlnost, byli neúplatní a řídili by se křesťanskými zásadami, myslíme si,že by to bylo velmi dobré. Ale nemohli by se „ohánět“ církví za každým slovem, prostě se držet zákona lidského, společenského a Božího. Otázka je, jak by takoví lidé obstáli uprostřed dravých a nepoctivých spoluobčanů. Rozhodně by tímto soudcem nebo obhájcem neměl být vysvěcený kněz. Kněz může pomoci, poradit, vysvětlit, ale do politiky se příliš nemíchat, nezasahovat.

·         Hájit práva občanů je především věc občanů samých, tzn. i křesťanů. Proto se jednotliví členové církve mají v těchto otázkách angažovat. Církev jako celek by se měla k dodržování občanských práv vyjadřovat jen výjimečně v případě velmi naléhavé situace.

 

2.2.2.      Jeví se vám církevní aktivity na pomoc romské menšině v naší zemi jako dostačující? Je to problém církve?

Ano 4

Problém celé společnosti, nejen církve 5

Je to problém církve 2

·         Církevní aktivity jsou velmi vstřícné, že to někdy vede i k averzi vůči Romům. Ze strany Romů je to mnohdy zneužíváno. Proces sblížení bude velmi dlouhodobý i proto, že na straně Romů je malá snaha po vzdělání.

·         Pro romské menšiny se dělá dost. Církev je otevřená a vstřícná; problém však mnohdy spočívá v samotné romské menšině - rozdílná mentalita. Nedocenění zásady - má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

·         Kromě sociálních, výchovných a vzdělávacích aktivit, které církev už někde praktikuje (ale jsou velmi málo veřejně známy a nejsou vhodným způsobem, t.j.  nevtíravě, publikovány jinde než v křesťanských vysíláních), by církev měla hlásat věřícím i nevěřícím (metoda: viz výše 2.2.1) lásku k bližnímu (toleranci). Jinak je nutný citlivý, poctivý, ale důsledný spravedlivý přístup bez pozitivní i negativní diskriminace. To zavazuje i nás, např. zastat se tam, kde vidíme očividnou nespravedlnost, anebo kde můžeme pomoci i třeba jen navázáním kontaktu úsměvem a drobnou pomocí..

·         Romská menšina je problém společnosti, nikoli církve. Církev je neoddělují, neutiskuje, chová se k nim stejně jako k ostatním lidem. Nemůže ovšem schvalovat jejich špatné skutky a zvyky (krádeže, hádky, rvačky, křik, vulgárnost a lenost). Nevíme, zda mají Romové snahu přizpůsobit se změnám ve společnosti, kde žijí, spíše si vymáhají ohledy a ústupky, sociální zabezpečení, někdy se nesnaží ani naučit se řeč té země, kde bydlí.

 

2.2.3.      Přispíváme ze svých příjmů na potřeby farnosti a diecéze, apoštolát, charitativní činnost, na misie, na bohoslovce, tzv. svatopetrský haléř na potřeby Apoštolského stolce? Sbírkami při mši svaté, pravidelnými dobrovolnými příspěvky? Příspěvky stanovenými naším biskupem?

Ano 13

·         Na potřeby, které sami uznáváme, přispíváme. Pokud nás biskup přesvědčí, že je třeba peněz na nějaký další účel a že je bude umět odpovědně vynaložit, přispějeme mu rádi také. Pokud by se však pokusil nadeklarovat příspěvky pouze z pozice síly, patrně by zjistil, že žádnou nemá.

·         Snad ano, musíme si zvykat přispívat většími částkami, protože vývoj zřejmě spěje k samofinancování církve. Někdy ale člověku přijde těžko přispívat na církevní (i světské) dobročinné aktivity, jejichž nutnost vyvolává sama společnost (stát) propagací a reklamou násilí, nevázanosti (sexu, rozmařilého konzumu), narušováním rodiny apod.

·         Přispívat na různé dobročinné účely je asi nutností, ale je vhodné se informovat podrobněji o efektivitě využívání získaných prostředků danou organizací. Je vhodné cíleně dávat na to, co nám připadá důležité a kde máme jistotu, že neplatíme jen administrativu “dobročinné“ instituce.

 

2.2.4.      Měl by se nějak změnit vztah katolíků k příslušníkům jiných velkých náboženství, kteří žijí v naší zemi? V případě, že ano, v čem a prostřednictvím koho? V případě, že ne, zdůvodněte svůj názor.

Zlepšuje se 3

Jsme tolerantní 3

Snaha o přiblížení 1

·         Pokud jde o křesťanské církve, rozvíjí se ekumenismus. Jiné nekřesťanské církve, které se u nás nyní objevují, jsou zde netradiční a měly by se opatrně sledovat. Něco jiného je to na celosvětové úrovni, jako to činí sv. Otec. Vzájemné tolerance není mnoho.

·         Je tu vzájemná nedůvěra, která pramení z neznalosti tradic a života těchto náboženství

·         Katolíci jsou patrně nejtolerantnější, i když záleží na jedincích.

·         V případě křesťanů ano - neodsuzovat, hledat společné učení.

·         V případě muslimů si uvědomit nebezpečí, které vyplývá z jejich učení.

·         Vztah k příslušníkům jiných náboženství se zlepšuje. Musíme se lépe poznávat, pořádat společná setkání, spolupracovat v charitní oblasti, organizovat společné přednášky, besedy i kulturní akce. Umožňovat nekatolíkům návštěvu našich církevních škol. Podpořit u zájemců z řad laiků i kněží studium světových náboženství a to i nekřesťanských a vzájemný dialog.

·         U nás dobrý vztah - tolerance, ale dodržování vlastní osobitosti.

·         Především by představitelé naší církve (i státu) měli být ve styku s oficiálními představiteli ne-křesťanských náboženství a snažit se prosadit podobná práva pro křesťanství v oněch nekřesťanských (např. arabských) zemích, jaká jsou vyžadována a poskytována muslimům v Evropě. Aktuální je případ mešity a muslimského společenství v Brně, která byla budována s deklarovanou vstřícností z muslimské strany, ale nic jsme neslyšeli o odezvě brněnských křesťanů či naší biskupské konference a o případných mezináboženských stycích s touto komunitou. S prostými věřícími jsme zatím nepřišli do styku.

 

2.2.5.      Existuje ve Vašem okolí modlitebna nebo společenství jiného náboženství?

Ano 7

Ne 5

·         V Benešově je společenství evangelíků, Husův sbor, adventisté

·         Sedlčany, evangelíci, husitská církev.

 

2.2.6.      Vyjadřuje česká církev (v rodinách, ve farnostech, v diecézích ...) rovnost všech před Bohem a jednotu Božího lidu? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, zdůvodněte svůj názor.

Ano 10

·         Citlivě zvažovat prezentaci církve na veřejnosti. Je třeba pečlivě zvažovat investice do nových objektů tak, aby svým luxusním provedením nebudily u veřejnosti dojem, že církev je rozmařilá. Luxusní stavba biskupského paláce v Opavě nebude u veřejnosti budit dojem, že všichni jsme si rovni před Bohem.

·         Naše církev často nevyjadřuje ani rovnost všech věřících před Bohem. Často to závisí např. na konkrétní osobě kněze. Mnozí stále zdůrazňují nadřazené a privilegované postavení kněze, ministrantů apod. Jednota církve nesmí znamenat uniformitu, omezování osobní svobody a netoleranci k názorům Je třeba velmi prohloubit vnitrocírkevní dialog, který nám citelně chybí. Měli bychom si vzájemně více naslouchat a respektovat odlišné, často velmi dobře míněné názory.

·         Církev se o to snaží, a to je velkým příslibem do budoucna. Není to však jednoduché, neboť za sebou má feudální minulost. Tato minulost ji tíží.

·         Například pravidla pro sestavení farních rad mají k rovnosti daleko. V naší farnosti působí řád (dvě osoby). Pravidla jim dávají jedno místo ve farní radě. Laici tak mají možnost účasti cca. 1 osoby ze sta, členky řádu jedné osoby ze dvou. To není rovnost.

·         Snad ano, velmi přispěla (obapolně) nutnost kněží pobývat s laiky ve vězeních a v civilních povoláních. Jen někde snad přežívají zbytky „triumfalizmu“, někdy naopak (na vesnicích) byl farář považován za příživníka či děvče pro všechno.

·         Česká církev nepříliš vyjadřuje rovnost před Bohem. Zkušenosti jsou různé. Více méně pocit povýšenosti a odstupu. Spíše vyjadřuje církev rovnost slovy než skutky (ve farnosti). Laik spíš "páté kolo u vozu". Ale jsou také místně dobré zkušenosti ( např. ve spolupráci s řády).

·         Z pohledu nevěřícího a neznalého člověka (značná část  národa), je učení o rovnosti všech lidí před Bohem zpochybňováno honosným arcibiskupským palácem a středověkou parádou při církevních slavnostech (rozdíl mezi lidem a klérem je nápadný na první pohled).

 

2.2.7.      Zažívají ženy v české církvi stejně důstojné postavení jako muži?

Ano 10

Ne 3

Ne - nemožnost denního studia na teologické fakultě 1

·         Problém, který se začíná řešit. Záleží na osobě kněze. V Benešově ano.

·         Přítomné ženy se shodly na tom, že postavení žen v církvi je stále obtížné. Ženám se stále ještě spíše brání aktivně působit zvl. v duchovní oblasti, číst Boží slovo, vést bohoslužbu slova, mít promluvu apod. Přitom v našich kostelích a také v našem sněmovním kroužku ženy velmi převažují.

·         Postavení žena a muže je jiné, všude i v církvi, zrovnoprávnění je pro mně osobně nepředstavitelné.

·         Nerovnost v laickém působení je škodlivá a hluboce zakořeněná.

·         Ženy mají dobrou schopnost evangelizovat (spojení a rolí matky).

·         Je nutné všeobecného dosahování práv žen ve společnosti, pak bude i v církvi, ženy se musí o svá práva neustále hlásit.

·         Každý je na své duchovní cestě jinak daleko, neexistuje rovnost lidí před Bohem, žena vnímá Boha jinak než muž, mnohem intimněji, tudíž není disponována pro službu Bohu.

·         Návrh, aby ženy mohly číst a vykládat Písmo (tento názor je ojedinělý a všemi ostatními považovaný za veskrze bludný).

·         Snad se o to pozvolna usiluje - záleží na místních poměrech, na faráři a na těch, kdo mu radí. Služba ministrantek-děvčat může být významnou pomocí, často ale způsobí, že ministranti-chlapci se distancují a ubývá tak významný prostředek k podchycení kněžských povolání.

 

2.2.8.      Zdá se vám, že se mladí v naší církvi příliš upřednostňují, zanedbávají, nebo mají odpovídající pozornost?

Odpovídající pozornost 5

Je třeba je upřednostňovat - naše budoucnost 2

Potřeba jáhna či kněze jen pro mládež 1

·         Záleží na konkrétním místě. Mladí jsou budoucností církve. Prioritou musí být zájem o jejich výchovu a zapojení do dění církve.

·         Mladých je mezi námi stále málo. Je to chybou našich rodin, kněží a také celé naší církve. Kněží by měli lépe komunikovat s farníky i s veřejností, navštěvovat rodiny a také školy, a to nejen při výuce náboženství. U nás se náboženství vůbec neučí. Je dobře možné, aby při výuce občanské výchovy, rodinné výchovy či dějepisu besedovali či promluvili ke všem dětem – dříve tomu i u nás tak bylo. Je však nutné aktivně spolupracovat s ředitelstvím školy i s učiteli. Kněží však musí chodit mezi lidi a nezavírat se na farách či v kostelích.

·         Dříve u nás byly dětské mše, část promluvy byla pouze k dětem, při mši sv. nebo po ní se zpívaly pěkné rytmické písně – to vše nyní zcela odpadlo. Jsme z toho velmi smutní.

·         Snad se o to usiluje. Často jsou vidět u oltáře  staří přisluhující, možná proto, že tam mladé nikdo nepozval a oni sami si pak najdou jinou aktivitu mimo církev, když vidí, že tam nejsou nutně potřeba. Bylo by ale smutné, kdyby kolem oltáře nebyli mladí jen proto, že už tam mají svá místa obsazená staří. To platí zvlášť naléhavě pro malé ministranty, neb: “Jestli z nás, ministrantů, nebudete mít kněze, tak z nikoho“ (cituje P. Method Klement v knížce Legio Angelica, Trinitas 1999). Bylo by potřeba ukázat mladým, že je církev potřebuje i pro jinou než liturgickou službu (v charitě, pro vydávání živého svědectví víry každou angažovaností pro dobrou věc - nezištná služba ve veřejném zájmu, ekologie, čistota prostředí a pod.).

·         V naší farnosti mají odpovídající pozornost bezdětní mladí. Po narození dítěte se definitivně zařazují mezi dospělé a očekává se od nich dospělý život z víry. Domnívám se, že právě v tomto náročném období by mladí rodiče potřebovali zvláštní pozornost a program.

·         Ve venkovských farnostech, které se nacházejí v zanedbaných a ateistických regionech, záleží péče o mladé pouze na schopnostech a vitalitě faráře. Přetíženým farářům, spravujícím mnoho farností, většinou na zvláštní péči o mládež čas nezbývá.

 

2.2.9.      Cítí se děti v našem společenství dobře? Máte s nimi kontakt?

Ano, cítí se dobře 10

Necítí 1

Máme kontakt 6

·         Důležité je vodit děti do farnosti. Děti patní k lidstvu a k životu. Dětem věnovat více pozornosti, dávat jim prostor k činnosti a dosáhnout, aby se staly součástí farního společenství.

·         Měli bychom dělat vše, aby se cítily dobře. Kde to jde by měly být dětské mše, srozumitelné a pokud možno s maximem aktivní dětské účastí. Osvědčuje se oddělená místnost spojená rozhlasem s kostelem a s dohledem (s vedením) schopného „vychovatele“. Když nic jiného, tak je nutná aspoň trpělivost dospělých účastníků bohoslužby (za příležitost cvičit se v trpělivosti bychom měli Pánu děkovat!), a zároveň přiměřené ukáznění dětí. Ukázňovat musejí sami rodiče, které dítě znají a jsou pro ně autoritou, okřikování od cizích je kontraproduktivní.

·         Vzhledem k početnosti naší farnosti jsou i děti početnou skupinou. Je jim věnována značná pozornost od dětské mše přes různé skupiny náboženské výuky po ministrantské schůzky a letní tábory.

·         Na děti působí dobře i to, že se přátelí jejich rodiče a stýkají se i mimo kostel. Proto si myslím, že se děti v naší farnosti cítí dobře.

 

2.2.10.  Jak pečuje naše společenství o své staré a nemocné členy?

Pouze jednotlivci 3

Podle potřeby 2

Návštěvy (nemocnice, domov, domov důchodců) 5

Snaha je 2

·         Častěji připravovat veřejná vystoupení pro staré občany a udržovat s nimi kontakt, a to i prostřednictvím charity. Zajišťovat jim nezbytnou pomoc.

·         Snažíme se slovem, laskavosti pomáhat v domově důchodců a v Soc. ústavu pro mentálně postižené.

·         Péče o staré a nemocné členy podle našich možností - vzájemná pomoc, návštěvy a setkávání, bohoslužba pro nemocné v nemocnici, pomoc při dopravě na bohoslužbu.

·         Roznáší se sv. přijímání, bohoslužby jáhna v domově důchodců. Snažíme se o zmapování potřeb starých spolufarníků.

·         Problém je opět v nevědomosti, že někdo starý potřebuje pomoc ( složit uhlí atd.)

·         bohoslužby slova v domově důchodců

·         kněz a sestřičky v naší farnosti navštěvují nemocné

·         pomoc při vaření a návštěva nemocných

 

2.2.11.  Setkáváme se někde v církvi s nadřazeným či povýšeným jednáním? V případě, že ano: Kde?

Ne 9

Ano:       u našeho kněze 1

               u zaměstnanců církve 2

               u kléru 1

               u konzervativců 1

·         Aktuálně to bylo znát na jednání v aféře mezi kardinálem Vlkem a prof. Wolfem při jmenování děkana KTF v Praze. Někdy je přílišná vzdělanost kněží na překážku normálním vztahům. Pohrdání nad konverzí druhých.

·         Ve farnostech je pak špatným jevem mezi věřícími tvoření různých frakcí, kdy se farníci domnívají, že jsou oprávněni požadovat např. toho či onoho kněze do farnosti apod.

·         Neúcta k lidem, kteří pro farnosti poskytují dobrovolně a zdarma různé služby manuální i intelektuální. Takové služby někdy bývají považovány za „morálně povinné“ a protože jsou zadarmo, pak zřejmě nestojí poskytovatele žádné úsilí a není třeba si dělat starosti, zda bude služba dobře využita nebo naopak promrhána.

·         V případě naší farnosti mi připadá jako povýšené a neuctivé jednání arcibiskupství v záležitosti farní budovy, která léta chátrá vedle kostela. Odpovědi na dotazy o tom, kdy se začne s budovou něco dělat, jsou  v duchu „nestarejte se, víme, co děláme“. Po deseti letech takové  „péče“ je z budovy ruina, která je výmluvným svědectvím schopností církve starat se o navrácený majetek.

 

2.2.12.  Stojí svými kroky a myšlením zodpovědní lidé v církvi vždy na straně člověka včetně plného respektování jeho svobody? Jak vlastně pojmu „stát na straně člověka“ rozumíme?

Ne vždy 2

Ano 1

Hledat a obhajovat boží vůli 1

Starat se o něj 1

·         Je to značně složitá otázka a člověk člověka snadno utlačuje ať z mocenské nebo dominantní pozice. „Stát na straně člověka“ – chtít jeho dobro a společně ho v dialogu odkrývat.

·         Formulace otázky si přímo říká o odpověď: Bohužel, stojí někdy na straně jediného člověka, totiž sebe sama.

·         Stát na straně člověka by dnes mohlo znamenat pranýřovat situaci, kdy nejsou vypláceny mzdy a rozházelo se tolik miliard, že nezbývá na sociální projekty. V této souvislosti oceňujeme nedávný pastýřský list (19.3.2000), který - správně - zůstává v rovině obecných zásad a nemůže kritizovat konkrétní zákony, právní normy a předpisy.

 

2.2.13.  Vnímáme, že znamením času je angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie? Co v tom děláme?

Ano 4

Ne 1

Jednat podle svědomí 2

Volit ty, kdo hájí lidská práva 1

Respektuji člověka vedle sebe 1

Neumíme se angažovat 1

·         Angažovanost ve veřejném životě je velmi potřebná, týká se všech, ale zvláště nás laiků. Někteří stále vzpomínáme na působivé vystoupení J. Luxe loni v srpnu na setkání mládeže na Svaté Hoře. My sami se snažíme různě pracovat v našich obcích, v KDU-ČSL, v iniciativě Impuls 99 apod.

·         Někteří laici se angažují, jiní ne. Angažovanost kněží či biskupů buď není (neexistuje), nebo není příliš vidět. Církev se příliš bojí pohněvat si stát neopatrným výrokem - jako by nám snaha získat zpět církevní majetek svazovala ústa. Nelze sloužit dvěma pánům - kterého si vybíráme my? K čemu nám budou dobré vztahy se stranami, které zanedlouho nemusí být u moci?

·         V celospolečenském měřítku asi nic víc než apely na politické autority. Pokud se mezi těmito autoritami vyskytují křesťané, musí se především oni v té věci rozumně angažovat. V měřítku jednotlivce by se měl umět angažovat i každý z nás v oboru své působnosti a zastat se práv a svobody každého bližního, i neznámého.

·         Snažíme se podporovat angažovanost v otázkách lidských práv podle našich osobních možností (výchovou, podporou, rozhovor, kontakt...)

·         Angažovanost věřících v této oblasti plyne spíše z osobních postojů, morálky a odpovědnosti, které jsou sice ovlivněny náboženstvím, ale nejsou přímým uvědomováním si „znamení času“ (ostatně, co to přesně znamená „znamení času“?).

 

2.2.14.  Jak se díváme na spory v církvi, o kterých informuje rozhlas, televize a tisk? Je to dobré řešení, takto spory zveřejňovat před světem?

Je třeba zveřejňovat 3

Není dobré zveřejňovat 3

Prezentace není nezaujatá 1

Informovat včas a objektivně 1

·         Pokud spory v církvi vzniknou, je lépe je zveřejnit a okomentovat, než to ponechat médiím.

·         Média se snaží zveřejňovat vše, co budí senzaci. Pokud do toho vstupují lidé věřící, můžeme se ptát, co je k tomu vedlo a věřit, že touží po větší otevřenosti, abychom se stávali pro druhé znamením Boží přítomnosti v našem světě. Pan kardinál nás vede k tomu, abychom byli domem ze skla.

·         Jestliže církev nechce být uzavřenou společností, nesmí se bránit kritice ve veřejných mediálních prostředcích. Spory by neměly být podávány nekřesťansky.

·         Sv. Otec říká, že máme být domem ze skla, tak se vším všudy - tutláním děláme mnoho zla.

·         věci veřejné (fakulta) zveřejňovat

·         má-li jeden farář problémy, tak se to má řešit jinak

·         sv. Pavel říká, že nemáme chodit k pohanským soudům, ať už je pravda jakákoliv, je z toho vždy ostuda

·         existuje legitimní postup: napsat biskupovi, pokud zásadně nepochodím, poslat to k církevnímu soudu

·         O sporech v církvi by měli veřejnost informovat církevní představitelé a tisk. mluvčí biskupské konference. Jak to potom "sestřihnou" anebo upraví media, už potom těžko může někdo ovlivnit.

·         Spory v církvi (včetně naší farnosti) nás velmi mrzí. Svědčí to o naší malé pokoře, lásce a toleranci a také o špatné přípravě kněží pro práci ve farnosti. Své problémy bychom měli řešit především sami mezi sebou a zbytečně je, pokud je to možné, nezveřejňovat. Nevěřící čtenáři či novináři mnohdy našim „problémům“ vůbec nerozumí a situaci pak využívají spíše k boji proti církvi.

·         Bylo by lepší, kdybychom uměli své spory řešit uvnitř církve. Pokud to neumíme, je to výpovědí o úrovni komunikace uvnitř. Zveřejňovat spory před světem je špatné řešení, v některých situacích by však mlčení bylo ještě horším řešením.

·         Naše církev není připravena na spory uvnitř. Mnoho z nás má dojem, že existuje jen jeden správný názor (což v praxi obvykle znamená: jen můj názor je správný). Nejsme tak připraveni na konstruktivní dialog, který by nás mohl vést vpřed. Příliš snadno klademe rovnítko „člověk jiného názoru = nepřítel“.

·         Často o problémech informují nezasvěcení lidé, takže informace jsou zkreslené  .

·         Zveřejněné spory jsou většinou z třetí ruky.

·         Někdy je třeba reagovat na nesprávné informace, ale někdy je lépe nereagovat, je to individuální .

·         Není to příjemné, ale dnes je třeba s tím počítat, je zbytečné novináře kvůli tomu odsuzovat. Spíš se musí církev chovat tak, aby ke sporům nedocházelo, anebo, když už k nim dojde, aby se řešily kulturně a nedávaly příčinu k pohoršení (např. ne odmítnutím účasti starokatolického patriarchy na ekumenickém shromáždění, ne odmítáním vyjádření pro media). Aby řešení sporů v církvi spíš bylo příkladem i pro civilní společnost, jak se dají politické spory řešit. Církevní představitelé musí dnes počítat s tím, že budou-li (byť v nejlepší vůli uchránit církev od pohoršení) odkládat či prodlužovat řešení nějakých sporných otázek, zveřejní je media, a to většinou nekvalifikovaným a profanujícím způsobem.

·         Je lépe probrat spory nejdříve uvnitř církve, než se z nich stane bulvární záležitost - názor všech účastníků.

·         Medializace není dobrá a škodí církvi. Je pro věřící bolestná a špatně se roztržky v církvi vysvětlují nevěřícím.

·         Sporům v církvi by se mělo předcházet, ale pokud vzniknou, neměly by se tutlat. To potom zavání pokrytectvím. Přetřásání sporů v médiích je sice jednostranné a vytváří zkreslený obraz o církvi, ale to je stinná stránka novinářské práce, která ve snaze o čtivost sklouzává do podbízivosti a k honbě za senzacemi, aférami a skandály. V médiích nezávislých na církvi jsou to však jediné zprávy a komentáře s církevní tématikou a z tohoto hlediska je alespoň pozitivní to, že i nevěřící občané se mohou něco dovědět o dění v církvi a může to vyprovokovat hlubší zájem o poznání problémů církve. S využitím médií se církev může přiblížit k ideálu být domem ze skla.

·         Bohužel, v církvi je  trvalá snaha o perfektní vizáž, která  ústí v chorobné tutlání negativních jevů a problémů a vede k pokrytectví. Jestliže se nedokážeme s problémy otevřeně vyrovnávat sami, pak samozřejmě neseme s ještě  větší nelibostí jejich propírání v médiích. Je zásadně důležité stavět se k problémů přímo a měřit všem stejným metrem (týká se například selhání kněží v sexuální oblasti).

 

 

Náměty k okruhu 2.3.

Co je třeba v našich podmínkách napravit, aby církev žila opravdu jako společenství Božího lidu?

 

2.3.1        Potřebujeme společenství ke vztahu k Bohu, nebo nám stačí pouze osobní vztah? Zdůvodněte svůj názor.

Ano, podpora, posila k duchovnímu růstu 13

Osobní vztah nestačí 3

·         Je možný osobní vztah k Bohu, pro vztah k církvi je nutné společenství.

·         Společenství je ovšem  prospěšné, minimálně pro zvěstování, pak pro morální oporu, pro výměnu hodnot a zkušeností. Pro vznik společenství je nutná jednotící idea, kterou v případě na Boha orientovaných společenství je pomoc v duchovním životě každého z členů. Kromě toho je vhodný ještě nějaký další společný cíl, např. pracovní úkol, společný zájem, společný způsob zábavy. Otázkou je, nakolik mohou být pro duchovní pokrok užitečná duchovně orientovaná izolovaná společenství nenapojená na církevní struktury. Obecně snad mohou, ale je u nich větší nebezpečí uzavření do ghetta či sekty, riziko nezdravých závislostí a vymývání mozků.

·         Námitka: náboženství ano, církev ne - neobstojí. Člověk je i tělo, potřebuje vnější formu i pro vyjádření vnitřního vztahu, potřebuje řád (zvlášť dokud se formují jeho životní názory), potřebuje zákony a předpisy.

·         Společenství je důležité pro vzájemné povzbuzování ve víře a předávání zkušenosti z prožívání víry. Sám může zůstat na nízké úrovni bez vedení a společenství. Společenství podporuje naši víru při překonávání určitých obtíží. Vyrovnaný život křesťana má mít obě tyto roviny v rovnováze podle Kristova výroku: „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ A ve výzvě k soukromé modlitbě: „když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci“.

·         Myslím si, že společenství vrstevníků hodně potřebuje mládež v kritickém věku, v dospívání. Ale zdá se mi, že právě tuto mládež je docela obtížné nějak podchytit, aby měla zájem nějaké křesťanské společenství mít. Jako rodiči mě záleží na tom, aby naše děti jednou v dobrém křesťanském společenství eventuálně mohli najít svoji životní cestu, životního partnera, další cestu k modlitbě a radosti z víry. Z tohoto hlediska je myslím křesťanské společenství nezastupitelné.

 

2.3.2        Co je třeba kromě formálního ustanovení farnosti biskupem k tomu, aby se v ní “děla” církev?

Živé společenství křesťanů 10

Společná účast na eucharistii 3

Dobrý kněz

·         Podstatou farnosti je trvalé společenství křesťanů, které biskup svěří faráři, společná bohoslužba (KKC 2179). Pokud je farnost živá, měla by být schopna žít i bez kněze aspoň tím, že se z vnitřního pocitu potřeby společně modlí. Hodně tomu může napomoci iniciativní laik, který k tomu dá první podnět.

 

2.3.3        Jak souvisí náš duchovní život a vědomí společenství s lidmi?

Neoddělitelně 1

·         Duchovní život bez společenství s ostatními ustrne v růstu. Může vést k uspokojení a pýše.

·         V rámci zodpovědnosti jednoho za druhého

·         Součást našeho poměru k Bohu je poměr k bližním, jsme s nimi spojeni jako údy jednoho těla, naše chování ve společenství je projevem našeho vztahu k Bohu. Život ve společenství umožňuje učit se ohleduplnosti, součinnosti, praktické lásce k bližnímu, můžeme si navzájem předávat zkušenosti s uplatňováním Božího zákona v životě.

·         Aby se člověk (křesťan) ve svém duchovním životě neuzavíral do sebe, ale vnímal to, že je součástí širšího duchovního společenství ve farnosti. Toto vědomí je výrazem křesťanské zralosti.

·         V současné době jsme svědky paradoxu, kdy ekonomická závislost jedince na společnosti se prohlubuje, jeho duchovní život se však stále více individualizuje. Nenaplněného vztahu k druhým lidem mohou obratně využít nejrůznější sekty, proto by každý věřící měl vědomě dbát na svou otevřenost vůči druhým.

 

2.3.4        Souhlasíme s tím,že: „dnešní společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství, a proto pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení pro svět a veliký příklad”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit?

Ano 8

·         Ano, prožíváním společenství se potlačuje egoismus a člověk se lépe otevírá potřebám druhých.

·         Obrovská část problémů lidstva jsou narušené vztahy, a tím i nedostatek vzájemné sounáležitosti. Kdo jiný by to měl lidem ukazovat, ne-li církev v otevřených společenstvích.

·         Dnešní člověk je orientován egoisticky a většinou chápe světská společenství jako prostředek k seberealizaci. Společenství křesťanů by měla být založena na principu dávání, měla by být vzorem (Sk 2,47 - byli veselí a v přízni lidu). Také by měla sloužit jako základ pro formování orgánů občanské společnosti, sdružovat lidi stejných zájmů m.j. i k prosazování obecně prospěšných věcí ve veřejném životě, a k uplatňování křesťanských životních zásad a životního stylu. Dá se říci, že společnost od nás tuto iniciativu očekává. Příklad: dnes už dost rozšířené sdružování a vzájemná morální i materiální podpora mladých křesťanských rodin.

·         Nesouhlasím s tím, že dnešní společnost trpí. Souhlasím však s tím, že pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení a příklad pro svět, ale především díky obsahu, který církevní společenství mohou předávat. Jako jeden za závěrů se nabízí již dříve diskutovaný návrh na centralizaci malých a živořících farností do větších s bohatším církevně – společenským životem.

 

2.3.5        Žijeme ve farnosti spíše vedle sebe, nebo spolu? Co u nás převažuje? Můžeme posoudit, co převažuje v jiných společenstvích (farnostech, v řádech, v hnutích apod.)? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj?

Vedle sebe 7

Začínáme spolu 4

Spolu 4

Oboje 1

·         Spíše vedle sebe, soudí většina členů sněmovního kroužku. Rozvinula se diskuse, zda uvedený stav by se změnil, kdyby se věřící shromažďovali podle jiného klíče, než je územní princip současných farností. Zda by k větší soudržnosti společenství přispělo, kdyby se věřící scházeli například podle profese, podle věku, podle stupně vzdělání, podle typu spirituality... Takový model našel podporu především mezi příslušníky charismatických hnutí. Mezi staršími členy kroužku byl naopak přijat spíše skepticky. Model by sice možná prospěl jednotlivým společenstvím, je však otázka, zda by obohatil církev jalo celek, zda by přehrady mezi lidmi na jedné straně neboural, ale na druhé straně nestavěl. Přesto se podle shodného mínění členů sněmovního kroužku dá předpokládat, že další vývoj v církvi se bude ubírat tímto směrem. Ať se nám to líbí nebo ne.

 

2.3.6        Jak hodnotíme společenství ve své farnosti? Trpí naše společenství nedostatkem vzájemných vztahů? Děláme něco pro to, aby vzniklo, prohloubilo se nebo se stalo viditelnějším? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jaký?

Rozvoj ke sbližování 3

Rozvoj díky duchovnímu správci 1

Trpí 1

·         Společenství ve farnosti se rozvíjí. Přispívá k tomu zájem duchovního správce a činnosti např. besedy o katechizmu, promítání videokazet, společné poutě, dovolené apod.

·         Vývoj ke vzájemnému sbližování je dobrý i patný. Značně k tomu přispěly i společné práce před znovuotevřením kostela, ale i příprava pohoštění pro slavnost otevření. Ke zlepšování vztahů přispívají i farní časopisy.

·         Naše společenství trpí spíše přebytkem vztahů.

·         Společenství prohlubuje, je otevřené, ale zviditelnění nemáme zapotřebí.

·         Vztahy v našem farním společenství se zlepšují, na aktivním životě farnosti se podílí postupně i další lidé. k upevnění společenství, k většímu vzájemnému pochopení přispěl i náš sněmovní kroužek.

·         Chybí nám stále přislíbená místnost na pronajaté faře, kde bychom se mohli scházet třeba hned po mši sv. Zatím se scházíme střídavě po domácnostech.

·         Vadí nám dost, že stále nenašel mezi nás cestu náš pan farář. Ten po mši odchází, aniž by s lidmi promluvil, o bližší vztahy jeví minimální zájem. I když je dost mladý, má velmi konzervativní názory., které vlastně naše společenství spíše narušují a to jej mrzí.

·         Snažíme se, sami se scházíme na růženec, májové, půlnoční modlitbu na Silvestra v kostele,vytvořili jsme sněmovní kroužek,společně se podílíme na pracích na kostele - nejen úklid, výzdoba, ale i nová střecha, dlažba.

·         U nás se  vytváří několik skupinek, které o sobě vědí a sejdou se při celofarních akcích. Prozatím je k jejich vzniku důležitá iniciativa faráře. Možná, že by někdy  iniciativa faráře nemusela být nutná. Vědomí „jsme sami pro sebe, nikdo nám do toho nemluví“ dává takovému scházení nádech dobrodružství a přitahuje. To se, možná, uplatnilo pro vznik a činnost některých - i velmi hodnotných - společenství za komunismu a ve skryté církvi, kdy scházení bylo spojeno s reálným rizikem. Nejsou-li však členové takovéhoto společenství na vysoké morální a duchovní úrovni, je zde nebezpečí sektářství (viz výše, 2.3.1), takže by podle našeho názoru i o těcho společenstvích měl farář aspoň vědět a měl by mít možnost je občas navštívit.

·         Mezi farníky není rozvinut pocit vzájemnosti. Na uvedeném stavu se však těžko něco změní, pokud věřící budou pociťovat jako normu, kterou není radno měnit. Jakékoliv pokusy oživit atmosféru ve společenství, ať již přednáškami známých katolických osobností nebo třeba besedami s biskupy, skončily nezdarem pro nezájem ze strany farníků. Opět to bylo chápáno jako cosi "nad. rámec běžných povinností".

 

2.3.7        Jsme malým společenstvím, které je vhodným prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času? Jsou taková společenství kolem nás? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je může nahradit?

Ano 6

Ne 1

·         Farní společenství nelze počítat mezi malé a proto nemůže v plné míře vytvářet prostor ke vzájemnému sdílení všech. Jde to pouze u víry, naděje a lásky. Společenství, kde lze promýšlet Boží slovo, hledat Boží vůli a vzájemně se posilovat existují a fungují, pokud počet členů nepřesáhne 25.

·         Ve farnosti jsou společenství: mládež, Taize, senioři, pěvecký sbor.

·         Ano jsme. Společenství, které se schází nad Biblí. Řeší nejen otázky spojené s výkladem Božího slova, ale i osobní problémy. Je vedeno snahou po prohloubení společenství.

·         Pokud takováto společenství existují, je zde reálná naděje do budoucnosti pro zlepšení církve.

 

2.3.8        Je v naší farnosti, církvi dost zralých a silných osobností, kolem nichž by bylo možno vytvářet společenství? Pokud ne: Kde je příčina? Dá se s tím něco dělat?

Není 3


Fatal error: Maximum execution time of 90 seconds exceeded in C:\webs\snem.cirkev.cz\download\03_Praha2000.htm on line 8035