Okruhy ke kapitole 1

1.1 Pokusme se charakterizovat naše prostředí, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.2 Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.3 Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

Náměty k okruhu 1.1.

Pokusme se charakterizovat dnešní svět, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

 

1.1.1.      Jsou pro nás věřící pouze ti, kteří chodí do kostela, anebo také ti, kteří se neúčastní života církve?

Věřící i ti, co nechodí do kostela 7

Věřící ti, co v něco věří 6

Věřící v Boha 4

Ano, jsou 3

Všichni pokřtění 1

·         Problém této otázky je v definici věřícího. Jací věřící? V koho nebo co? Otázka je teologicky nepřesná.

·         Pokud budeme myslet věřící křesťany katolického vyznání pak lze za takové považovat některé účastníky bohoslužeb. U ostatních jde o zvyk.

·         Vlastně všichni jsou věřící, ale každý v něco.

·         Dělit lidi na věřící – nevěřící nelze striktně, člověk ani sám sebe nedokáže ohodnotit, statistiky nejsou směrodatné – hodnotit lidi ani není naším úkolem – spíše máme být tolerantní a otevření pro nechodící do kostela.

·         Společnost nevnímá církev jako společenství, kde člověk zakouší radost a štěstí, kde zažívá spásu a kde se člověk sám podílí na tomto Božím díle, na uskutečňování Božího království mezi námi.

·         Stále se vyskytuje stereotypní rozlišení na "ty, kteří chodí do kostela", a ostatní. Málo počítáme s ohromným potenciálem řady lidí stojících "mezi", lidí často s bohatým duchovním životem a identifikujících se s křesťanstvím - ať už vědomě či nikoliv. Lidí vyzrálých, poctivých, těžících bohatě z duchovního a náboženského odkazu předchozích generací,nicméně neidentifikujících se z řady důvodů se stávající formou církevní organizace. Pro některé z nich zůstane institucionalizovaná podoba křesťanství navždy nepřijatelnou a nepochopenou skutečností a tito dojdou k Bohu svými cestami, u jiných by cesta do našeho společenství nemusela být tak trnitou a dlouhou.

 

1.1.2.      Je nevěřících lidí v okolí naší farnosti (našeho řádu, mezi našimi mladými kamarády) více, než je nás, křesťanů?

Ano 15

Ne 2

Úplných ateistů málo 2

 

1.1.3.      Pro jaké hodnoty tito lidé žijí? V čem se jejich hodnoty liší od hodnot křesťanských?

Materiální hodnoty, konzumní život 8

Shodné (běžný život) 5

Rodina, děti 4

Morální zásady 4

Práce, zdraví 3

Charita 1

·         Nelze rozlišovat hodnoty křesťanské a nějaké jiné. Jsou jen jedny a ty jsou ryzí, od Boha. Rozdíl je pouze mezi hodnotami pravými a zdánlivými, přičemž ty zdánlivé jsou falešné záblesky, které ovšem mohou lákat jen proto, že jsou napodobeninou pravého světla. Lidé za tímto kočičím zlatem hledají třeba neuvědoměle to jediné pravé, čeho je onen „šunt“ odleskem

·         Pokud dáme stranou otázku posmrtného života, mají nevěřící velice podobné životní hodnoty jako křesťané. Často mohou být jejich hodnoty i opravdovější, protože je uznávají pouze ze svého přesvědčení a nikoliv proto, že by měli nebo museli.

 

1.1.4.      Jaké obtíže jim přináší život bez Boha? Jaká nebezpečí, jaká úskalí, jaké problémy?

V obtížích bez opory 7

Obtížně hledají cíl života 5

Život bez Boha je prázdný 3

Bez pocitu jistoty a bezpečí 3

Strach ze ztráty zajištěnosti 2

Křesťan má vždy šanci znovu začít 1

 

1.1.5.      Chrání nás naše křesťanství před problémy okolí, nebo se nás také dotýkají?

Nechrání, ale pomáhá hledat východiska 10

Částečně chrání 4

Nemělo by chránit, ale přivádět k nim 1

Máme větší zodpovědnost 1

·         Na druhou stranu ze života v církvi vznikají potíže "nevěřícím" neznámé (např. eklesiologické neurózy).

·         Křesťanství nabízí jiný úhel pohledu na životní svízele: Všechny svoje strasti hoďte na Hospodina.

·         Nevěřící si obtíže života bez Boha spíše neuvědomují a snadněji podléhají vnějším vlivům (bezvýchodnost utrpení, strach, absence cíle)

·         nestačí dávat dobrý příklad, musíme s nimi umět komunikovat

·         být vnímaví k tomu, co se děje kolem nás

·         umět se bavit o víře

·         Velmi málo si uvědomujeme sounáležitost se všemi lidmi, až na výjimky nechápeme a prakticky neprožíváme sounáležitost s celým stvořením a odpovědnost za ně. Staráme se téměř výhradně o sebe. Ani se nesnažíme o formaci a změnu smýšlení tímto směrem. Věta o tom, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kdo nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“ (GS 1), je pouze deklarativní. Globalitu si více uvědomují lidé mimo tradiční církve, zejména orientovaní na různé „nové spirituality“

·         Doufejme, že alespoň do jisté míry se snažíme stále "plakat s plačícími a radovat se s radujícími". Je to další křesťanské pokušení, ta naše "náboženská ulita". Překonávat ji lze mnoha způsoby – osobní angažovaností se tam, kde můžeme pomoci - třeba i slovem a apelem, napsáním dopisu atp., příležitostně i jinak. Je povzbuzující, když se část hierarchie začíná zabývat i dosud málo zmapovanou situací nezaměstnaných, sociálně slabých, setkávat se s minoritami, vedle kázání občas i naslouchat atp. Je žádoucí, když k tomu vybavení křesťané pracují v komunální či i vrcholné politice - ožehavou otázkou však stále zůstává, zda je tak vhodné /nejen z taktických důvodů/ činit pod hlavičkou jedné, tzv.křesťanské strany.

 

1.1.6.      Cítí se být nevěřící lidé v našem okolí nešťastní, nebo mají radostný, či dokonce radostnější život než my, křesťané?

Nejsou nešťastní 4

Na první pohled mají jednodušší život 4

Nelze hodnotit 3

·         Nevěřící se cítí volnější, šťastnější... nejsou svázáni vírou

·         Je zvláštní, že někdy /třeba se nám to jen zdá/ působíme upjatě a strojeně, na rozdíl od "normálních", kteří si na nic nehrají. Na druhé straně z mnohých rodin "na naší vlně" sálá pohoda a teplo, klid, hezké vztahy, rodiče se věnují dětem, snaží se vyhýbat metle rozvodu atp. Mládež: např.studenti VŠ bez náboženského zázemí prožívají život dokonale radostně, dokonale bezstarostně, mnohdy laxně, ze dne na den, se samozřejmostí podvodu a podfuku, bez životní perspektivy, s nevyslovenou hrůzou z budoucnosti.

·         Člověk světa je ve světě šťastný, je bezstarostnější horší je to však s koncem života.

·         Nemají-li závažné problémy, necítí se většinou nešťastni, hluboká radost jim však většinou chybí (naděje).

 

1.1.7.      Zajímá nevěřící lidi, jaký názor má naše církev na jejich problémy a jaké má návrhy na jejich řešení?

Ne 17

Zajímá názor věřících z okolí 3

Ano, ale často zklamáni (necitlivý přístup, fráze) 2

Církev nenabízí řešení 1

Málo 1

·         Zajímá je, jak se církev chová, ale ne to, co církev říká jejich počínání. Sledují, co dělá církev v oblasti majetkové, charitativní a sledují spory mezi představiteli církve.

·         Existují výhrady k církvi jako k instituci, která není nutná pro vztah k Bohu.

·         za svými Není dost atraktivních časopisů a dostatek působení církve v médiích. Je málo lidí, kteří jsou schopni diskutovat fundovaně a pozitivně oslovit veřejnost. Výchova na teologických fakultách by měla odpovídat potřebám církve v dnešní době.

·         Stát za svými hodnotami. Křesťany i nekřesťany spojují základní lidské hodnoty – rodina, děti, sport a další zájmy, nicméně výraznější rozdíly se projeví v mezních situacích – typicky – nechtěné těhotenství.

·         Potom snad i okolí pochopí, že nás jejich problémy pálí a chceme jim skutečně pomoci, ne si udělat čárku za další ovečku. Zatím má okolí dojem, že se snažíme získat zpět majetek a získat privilegované postavení vůči státu.

·         Nárazově. Mezi občas kladené otázky patří dotazy na církevní stanovisko k pestré škále partnerských vztahů, k problémům eutanázie, klonování, k homosexualitě, ekumenických vztahu nebo třeba i pokud jde o události typu Kosova apod. Jinak s výjimkou oněch dotazů na partnerské vztahy nepozorujeme, že by se lidé v našem okolí domnívali, že by církev mohla mít nějaké reálné a akceptovatelné návrhy na řešení jejich osobní         situace. Přesto se tu a tam zeptají i někteří "církvebijci", takže ani jim není stanovisko církve lhostejné.

·         Když jsou bez problémů je jim názor církve lhostejný ale v obtížných životních situacích /vojna, vězení, nemocnice, domovy důchodů/ mnozí z nich rádi přijmou pomocnou ruku církve

 

1.1.8.      Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů jako své ohrožení, nebo se nám s nimi žije dobře?

Neohrožují nás 6

Dobře 3

Děti ohroženy (drogy, zesměšňování) 3

Ano 2

Ohrožením je konzumní způsob života 1

·         Záleží na tom, na jaké morální výši ta skupina lidí je, protože jestliže dojde k takové „bitvě o názory“, tak si myslím, že to může být v tom pro mě jako věřícího dobré, že abych obhájil svůj názor, o té věci přemýšlím, dál se vzdělávám a zdokonaluji se. Ale pokud je to nějaká bitva s dost primitivním posměchem – tomu dotyčnému nejde o to se něco dozvědět, ale udělat z druhého blbce – pak je to trošku deprimující.

·         Světské sdělovací prostředky neinformují objektivně, snaží se vytvořit horší obraz o církvi a věřících, než je skutečnost.

 

1.1.9.      Co nás – věřící a nevěřící lidi – spojuje?

Touha po dobru, lásce, užitečnosti 6

Život na zemi 6

Jsme lidé 4

Společná práce 2

Společné morální a mravní dědictví

Historická kontinuita 1

Shodné etické normy 1

Vzájemná pomoc 1

Manželství 1

 

1.1.10.  Ovlivňují nevěřící lidé naše křesťanské hodnoty? Pokud ano, kladně nebo záporně?

Oboje 7

Ano, záporně 2

Ne 1

·         Ano, kladně. Oni věří ve svůj idol, my máme činit totéž

·         Stahují nás k povrchnímu životu, ale ovlivňují nás i k dobrému, pokud se nevěřící chovají dobře a nutí nás k zamyšlení nad svým vlastním jednáním.

·         celá společnost nás ovlivňuje (my si to neuvědomujeme)

·         my ovlivňujeme  společnost jen sporadicky (ale alespoň něco)

·         kdyby neexistovaly křesťanské dějiny Evropy - jak by asi dnes Evropa vypadala - musíme ovšem přiznat chyby (viz papež,…)

·         Přímo křesťanské hodnoty asi ne, kontakt s "nevěřícími" nás ale někdy může obohatit o nový způsob pohledu, o pohled z vnějšku, vidění sebe sama tak, jak toho v rámci života "uvnitř" často nejsme schopni. Jejich přednosti nás někdy mohou zahanbit, někdy povzbudit.

·         Ovlivňují, protože každého ovlivňuje to, co je kolem něj,nějakým způsobem. Nemusí ho to přímo ohnout, ale vždycky to na něj nějakým způsobem působí

·         Naši vlastní víru v Boha neovlivňují, na tu nemají vliv. V okrajových záležitostech způsobí někdy nějakou pochybnost.

·         Vliv je i kladný, uvědomuji si v čem se musím zlepšit a jak se zachovat v některých situacích.

·         Ovlivňují spíše v kladném slova smyslu, více si je uvědomujeme, tříbíme a ceníme

 

1.1.11.  Jak se k sobě navzájem chováme? Přátelsky, nepřátelsky, nebo jsme si lhostejní?

Přátelsky 12

Lhostejně 8

Vztahy nejsou ovlivněny tím, zda druhý je křesťan či ne 3

 

1.1.12.  Hledají naši nevěřící spoluobčané nějaké vyšší, duchovní hodnoty? Jak se to dá na nich poznat?

Ano, hledají 9

Stoupá zájem o východní náboženství 5

Pozná se při osobním styku 3

Občas zajdou do kostela 1

Jsou přátelští 1

·         Zdá se, že přestože to napovrch tak nevypadá, hodně lidí v naší zemi hledá (co dělat se svým životem...) a bývají ochotni mluvit o smyslu života, někdy i o Bohu s člověkem, jemuž důvěřují. Jsou ale citliví na jakékoliv vnucování, byť i jen stín ideologie, povýšenost, poučování, moralizování, předkládání hotových norem. U křesťana je zajímá, čemu on sám skutečně věří. Berou toho, kdo se s nimi baví otevřeně a upřímně, sám za sebe, kdo nevystupuje z pozice hlasatele a znalce pravdy, který je tu od toho, aby „vše správně vyložil“. Zkrátka s lidmi lze o hlubších věcech včetně Boha mluvit tehdy, když hovoříme také o svém vlastním hledání, o vlastních otázkách a nejasnostech s postojem, že i my jsme na cestě. Lidé více než to, aby jim někdo „udělal jasno“, potřebují, aby s nimi někdo otevřeně mluvil, aby jim naslouchal, aby je přijímal – říká se tomu láska. Když někdo nemluví za sebe, ale jakoby za církev (za křesťanskou víru), je to vlastně ideologie, za kterou se schovává. Takový člověk není autentický, a tím ztrácí věrohodnost. Neříká, čemu on věří, ale čemu se má věřit. Citace skutečného výroku: „ ... když vidím, že tam ten člověk povídá něco, s čím se evidentně neztotožňuje...“ Není divu, že takoví hledající lidé pak půjdou o dům dál. Chceme-li my, křesťané, lidem kolem sebe něco dát, musíme to nejdřív sami mít!

·         Je nemálo těch, kteří je hledají. Spíše ale ve smyslu humanismu

 

1.1.13.  Jsou v těchto otázkách rozdíly mezi venkovem a městem?

venkov: mají k sobě blíž 3

               přátelštější 2

               větší konzumismus 1

               tradiční hodnoty 1

město :   větší anonymita 3

               vyšší kulturní úroveň 1

               roste víra 1

               možnost vybrat si farnost 1

 

1.1.14.  Změnilo se něco v otázce hledání duchovních hodnot mezi lidmi kolem nás oproti době do roku 1989?

Snadnější přístup k pramenům 4

Hned po 1989 zvýšený zájem, nyní upadá 4

Před 1989 větší účast na bohoslužbách 2

Nyní větší chaos 1

Lidé se nebojí hledat 1

·         V době přelomu bylo velké očekávání co církve nabídnou, ale dnes je vše už dávno promarněno.

·         V katolické církvi má na tom velký podíl lidí na vyšších místech jež se snažili nabízet řešení svého mládí tedy první poloviny tohoto století. Celkový regres církev rychle odsunul mimo obzor běžného člověka.

·         Navenek se zdá, že došlo k posunu zájmu k materiálním otázkám. Přesto ale vnímáme mnoho lidí upřímně hledajících duchovní hodnoty – avšak nevidí a nenacházejí v tomto ohledu spojitost s katolickou církví! Liché naděje vkládané do hedonistických a konzumních postojů mohou být i výsledkem takto zklamaných očekávání.

·         Za pronásledování byla víra hlubší. 

·         Přibylo více aktivit (v běžném životě) a tím zbývá méně času na duchovní život

 

1.1.15.  Zajímáme se v církvi o problémy, které pálí lidi kolem nás?

Ano (charita, azylové domy, ohrožená mládež) 5

Ano 4

Málo 4

Málo dáváme najevo 1

·         Tam kde funguje charita ano, pokud se jedná o problémy z její oblasti.

·         Jinak nijak zvlášť, už proto ne, že praktické problémy přinášejí otázky na které katolické církev dnes nemá odpovědi.

·         Oficiální církev na řešení "lidských" problémů nemá žádné praktické síly.

·         Chybí identita služby, zvláště pak kněžské služby, chybí formace odpovídající době ... a proto kněží mají snahu všechny otázka převést na svátostnou praxi.

·         Kněz přijde do kostela jedněmi dveřmi a lidé jinými. Stejně tak i odejdou. Čeho je to asi obrazem?

·         Církev většinou řeší své vlastní problémy.

 

1.1.16.  Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud ano, vnímáme to tak? Pokud ne, proč? Co jim můžeme nabídnout? Děláme to?

Ano, 7

Jsme, ale často to nevnímáme 1

Jsme, ale hierarchie ne 1

Nabízíme křesťanské hodnoty 2

Dobré vztahy 3

·         To co děláme jsou spíše činy jednotlivců – křesťanů, ale postupně se pokoušíme i o akce farnosti.

·         Koncerty v kostele sv. Jakuba, pouť na Horách u České Třebové tak, aby oslovila nejen křesťany, uspořádání výstavy, ...

·         Prostředí je kritické a nedůvěřivé, neboť jeho původní očekávání po r. 1989 nedošla naplnění. Od katolické církve se už nečekají další slova v dnešní době devalvace slov – s tím zřejmě souvisí i nedůvěra a opatrnost vůči Slovu – Logu, jímž je Kristus.

·         pomoc při potížích, vyslechnout, potěšit, pozvat na oběd. Zklamaným a opuštěným lidem pomoci nalézt lidskou důstojnost. Pořádat akce pro širší veřejnost (divadelní scéna, živý betlém, farní den otevřený veřejnosti).

·         ano, globální problémy, dobročinné skutky, diskuse, láska k bližnímu

·         bohužel dost často milujeme jen lidi v našem nejbližším okolí

·         Vnímáme to, jsme na jedné lodi. Nabízíme otevřené srdce a optimizmus

 

1.1.17.  Uvědomujeme si v našem společenství a v církvi, že lidmi ničená příroda je čím dál méně schopna vydávat svědectví o Boží slávě, a že je to teď hlavně a možná brzy už jedině na nás?

Ano 4

Ne, výrazně to schází 3

·         Skutečnost, že žijeme často na úkor jiných životů si dnes málokterý křesťan uvědomuje. Utrpení zvířat není přirozený, Bohem chtěný stav. Velké téma odpovědnosti za přírodu a vše živé není zatím v katolické církvi zdůrazňováno. Je třeba začít u drobností, ale hlavně u sebe, hlouběji procítit kupř. v modlitbě svůj vztah spoluzodpovědnosti – zde bychom si neměli zastírat, že mnozí lidé z okruhu jógy či tzv. alternativních spiritualit jsou v tomto ohledu probudilejší.

·         Zodpovědnost za přírodu vlastně nemůže dost dobře převzít někdo jiný než společenství věřících. Nikdo jiný totiž nemá motiv! Na činnosti Církve se tato motivace však stále ještě neprojevuje.

·         spojuje i s ateisty

·         je třeba více oslovovat k šetrnosti a ke skromnosti, a to i občas v konání aparátu diecéze (rekonstrukce fary)

·         Toto uvědomění nám velmi výrazně schází. Jsme natolik nábožensky formováni (deformováni?) starostí o sami sebe - o naši individualistickou spásu -, že ekologické problémy vnímáme spíše jako problémy tzv."tohoto světa". Kdyžto my jsme přeci z "jiného světa". To je ale především záležitost dovzdělávání se - kněží i laiků. Pokud problém devastace země nepojmeme teologicky a biblicky, bude snaha jedinců a různých spolků okrajovou činností, nesouvisející vůbec s církví, natož s Pánem Bohem.

·         Nedovolila bych si tvrdit, že ta otázka ochrany přírody – jak se v otázce říká – je a bude na nás. Protože si myslím, že zrovna na ekologii v církvi zrovna velký důraz kladený není. Že to jsou právě ti nevěřící, kteří mají přírodu jako Boha. A neříkám, že je to správně. Měli bychom se asi k té přírodě chovat jinak. Lidé, kteří se té ekologii věnují, jsou málokdy věřící.

·         Jsme malí na to, abychom ovlivnili velké ekologické škody)

 

 

Náměty k okruhu 1.2:

Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

 

1.2.1.   Lze větu „církev je svátostí spásy pro svět“ převést do konkrétní životní praxe křesťanů?

Ano 4

Neprožíváme to tak 2

Nabídnout plodný způsob života 2

·         ano, vždy, když se křesťané sjednocují dle představy Krista ( abychom byli jedno)

·         U většiny lidí ve svém okolí nevidím, že by si uvědomovali potřebu spásy.

·         je to specifické, např. svátost smíření, jsou rozdíly mezi křesťany, dané tradicí, výchovou, prostředím, atd.

·         My sami často takto církev neprožíváme.

·         To platí alespoň o její oficielní kanonicko-právní tváři. Chceme-li prožít záblesk krásy Božího království mezi námi, vyhledáváme spíše buď společenství více či méně neoficielně napříč či paralelně anebo uvnitř kanonicko-právních útvarů (farností, diecézí) anebo různé příležitostné dění (exercicie, poutě, duchovní obnovy…).

 

1.2.2.   Našli bychom ve své farnosti (ve svém společenství) příklady toho, jak církev naplňuje své poslání být svátostí spásy pro svět?

Pomoc druhým 5

Vyslechnutí bližního 5

Přijetí do společenství 3

Otevřenost 2

Podpora fungování rodiny 1

Adopce na dálku 1

Aktivity směřují spíše dovnitř 1

·         Měli bychom zprostředkovat lidem Boží zájem o ně, tj. řešit skutečné problémy lidí a nepřevádět je na vlastní, na něž již máme připraveny odpovědi a recepty, být duchovními lidmi, potom bude každá činnost zářit.

·         Je nutné projevit svůj zájem i činností – modlitba je základ, nelze však zůstat při ní. Zatím jsme ochotni se za druhé modlit, čas od času si něco odepřít a přispět druhým, ale to dělají i nevěřící. Organizovaná aktivita není, kněz se zajímá pouze o věřící, k nevěřícím nemá přístup ani schopnost s nimi komunikovat

·         Jako farnost nebo jako farní společenství nikoliv. Kromě charity. Jako jedinci určitě ano.

·          mimokostelních aktivit postupně a trvale přibývá, a to i směrem vně naše katolické prostředí (dětské dny, akce s evangelíky, účast nevěřících z našeho blízkého okolí na našich akcích), tedy snaha většiny prezentovat se pravdivě a věrohodně tu je!

·         celorepubliková úroveň – v médiích církev vystupuje dobře, dělá co může za dané situace, vystoupení jsou věrohodná, ale je jich málo. Nebýt církevních reforem za posledních 50 let, totalitní režim by snad ani nepadl

 

1.2.3.   Našli bychom takové příklady v křesťanských rodinách?

Ano 5

Ano, vzor pro ostatní (kvalitní vztahy) 4

Společná modlitba 1

·         Snaha křesťanské rodiny o svoji identitu a integritu je nepřehlédnutelná. Proto každá rodina, co bere své poslaní poctivě (a je ráda, že je rodinou), je takovým naplněním.

 

1.2.4.   Jak zprostředkováváme ostatním lidem Boží zájem o svět a jeho blízkost světu?

Věrohodností svého života 6

Neděláme to 3

Nedostatečně 6

Osobní pomocí, zájmem o jejich problémy 2

·         Je třeba, abychom na svém životě dávali najevo, že přikázání nejsou omezením, ale k prospěchu  člověka a jeho osvobozením z vlivu zla. Jsou  to pravidla pro šťastný život. Věnujme každému čas když potřebuje, další příležitost už možná nikdy nebude.

·         Sami jsme evangeliem málo zasaženi. Radost a naděje pak sotva mohou být naším poselstvím, když pocitem určujícím tvář naší církve před nevěřícími není radost z poznání Boha vyvádějícího z domu otroctví, ale vědomí zavázanosti mravními normami, které jsou spojeny s náboženstvím (nejen křesťanským – pozn.animátor). Tak zastíráme obraz pravého křesťanství a jeho zvěsti před očima našich bližních, kteří pak vnímají církev jako instituci, která slídí po svobodě svých členů a možná i jejich.

·         Nedostatečně, málo při svých aktivitách hovoříme o Božím zájmu o svět a o jeho blízkosti        

·         světu.

·         Naše prostředí odpuzuje nevěřící téměř vždycky. Záleží ovšem na tom, zda se oprávněně pohoršují nad naším životem nebo zda je proto, že je vlastně provokujeme a ukazujeme bezděčně na jejich špatný život. Je ale jisté, že když se budeme stále více snažit přibližovat nevěřícím tím, že napodobíme jejich způsob života, řeči a stupnici hodnot abychom je neodpuzovali, stejně je nezískáme. Naopak se spíše staneme sami nevěřícími. Ono všechno to nezáleží jen na lidech, jak se dnes často  tvrdí. Je také dobré občas mluvit i o Bohu, jeho vůli a nám neznámých  záměrech.

·         Spolupracovat s lidmi přes hranice víry a církve – společný cíl – nutno postupovat cílevědomě, aktivně a profesionálně – tj. popsat problém, nalézt schůdné řešení a provést realizaci.

 

1.2.5.   Je  víra katolických křesťanů v našem okolí v souladu s učením církve?

Ano 3

Ne, ztrácí se duch evangelia 2

Ne, neuznávají II. Vat. koncil 1

Ne zcela 1

·         Katolická církev k mnoha důležitým věcem žádné současné "učení církve" nenabízí. Nás pak jako rodiče staví do těžkých situací, když dítě z náboženství chodí s doslovným výkladem hexaemeronu ...

 

1.2.6.   Je způsob života křesťanů ve farnostech a v diecézích v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá, nebo tam cítíte rozpor? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah věřících ke své církvi? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah nevěřících k církvi?

Ne 4

Ano 3

·         Sami jsme evangeliem málo zasaženi. Radost a naděje pak sotva mohou být naším poselstvím, když pocitem určujícím tvář naší církve před nevěřícími není radost z poznání Boha vyvádějícího z domu otroctví, ale vědomí zavázanosti mravními normami, které jsou spojeny s náboženstvím (nejen křesťanským – pozn.animátor). Tak zastíráme obraz pravého křesťanství a jeho zvěsti před očima našich bližních, kteří pak vnímají církev jako instituci, která slídí po svobodě svých členů a možná i jejich.

·         Naše církev tak sotva presentuje v očích světa obraz království Boha milujícího člověka až za hrob (za Boží hrob, ten, do kterého jsme mu pomohli), ale jakousi karikaturu nepříliš povedenou.

·         Nelze mluvit o křesťanech, tj. pokřtěných, jako celku. Pokřtěných je neporovnatelně víc než praktikujících křesťanů. Toho, kdo miluje opravdově Boha a církev, nemůže nic ovlivnit. Ovšem nevěřícího bez zdravého úsudku ovlivní jeden příklad špatný víc než deset dobrých.

·         Pod pojmem „co církev hlásá“ si může věřící myslet cokoliv. Jeden názor místního faráře, druhý názor biskupa nebo papeže, třetí co píše Světlo či Report, jiný co se píše v katechismu a někdo zase co vyluštil z Písma. Což většinou není v rozporu, ale právě na těch podružných odlišnostech vyrůstá nevraživost, netolerance a skupinkaření. Pokud vedení církve (představení) k tomu mlčí, prý ve snaze být  tu pro všechny, tato nemoc (nezdravé pnutí) sílí a pozdější náprava bude bolestivá. (Dnes např. kauza teolog. fakulty, zítra latina při liturgii, pozítří krize kněžství nebo manželství…)

·         Nevěřící, zvlášť ti proticírkevně zaměření, tyto rozpory vyhledávají a zdůrazňují. I v historii vyhledávají ty nejhorší případy. Stejný problém je u sdělovacích prostředků, které vyhledávají jenom to špatné. A pak většina lidí žije v přesvědčení, že je všechno špatný. To neplatí jenom o křesťanství.

·         Často není, vztah nevěřících k církvi to samozřejmě ovlivňuje. Život naší farnosti je málo napojen na aktivity diecéze a mnoha věřícím, zejména mládeži, chybí zážitek (pocit) příslušnosti k univerzální celosvětové církvi.

 

1.2.7.   Co ze života našeho společenství může okolní svět přitahovat, čím ho naopak odpuzujeme? Mělo by se na současné situaci  něco změnit? V případě, že ne: Proč? V případě, že ano: Co?

Přitahuje:           Vztahy mezi námi 6

                          Nabízené společenství 5

                          Otevřenost 4

                          Opravdovost života 3

Odpuzuje:          Rozpor mezi vírou a jednáním 2

                          Nadřazenost 2

                          Neupřímnost, netolerance 2

                          Liknavost v řešení problémů 1

                          Zápas o majetek 1

 

1.2.8.   Když přemýšlíme o budoucnosti, bude za třicet či padesát let v naší obci katolická farnost? Bude-li, v čem bude asi jiná než ta naše?

Ano, bude 3

Ne, nebude 3

Bude živá, otevřenější 1

·         Církev bude taková, jak se změní potřeby budoucího světa.

·         Myslím, že nejradikálnější rozdíl bude v tom, že farnost budoucnosti již  nebude „katolická“ ve smyslu římskokatolického vyznání. Měli bychom se připravit na to, že pokud nebude pohoršující rozdělení křesťanů překonáno v blízké době na úrovni magisteria, bude jistě překonáno praxí křesťanských společenství a farností. Jinak nebude pro svět věrohodné.

·         Život v pokračující diaspoře a nouze v počtu kněží povede nutně k prohlubování principu bratrství a spoluúčasti laiků na řízení, správě i duchovním a pastoračním směřování. Jejich spoluzodpovědnost se stane vážně pojímanou skutečností. To připraví situaci pro další změnu.

·         Život velkého procenta kněží se velmi přiblíží životu ve světě tím, že budou vedle služby farnosti zastávat i laická povolání. To, co bývá označováno jako „mocenské struktury“ v církvi, pozbude opodstatnění. Podstatně se změní pojetí autority. Liturgie se bude velmi dynamicky proměňovat včetně odložení nesrozumitelných středověkých symbolů a rouch (co dnešnímu člověku může říct cinkající cukrkandlová biskupská berla a neustálé vyměňování kuriózních čepiček při mši?), jakkoli je tohle zdánlivě věc „vnější“.

·         Pevně věříme, že bude a že křesťanství bude růst a sílit, ale v jiné formě. Učení církve bude jednodušší, všem srozumitelné, přitažlivější.

·         Organizačně některé farnosti zaniknou, prvek společenství však nemůže vymizet. Farnosti budou asi větší, na venkově zůstane princip podle bydliště, ve městech, však může převážit princip duchovní příbuznosti, zájmový či profesní.

 

 

Náměty k okruhu 1.3:

Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

1.3.1.   Vyvíjí naše společenství (farní, řádové, mladých ap.) nějaké úsilí, aby navázalo kontakty s nevěřícími?

Přes kulturu(koncert, výstavy, přednášky) 5

Živý betlém, setkání maminek, výuka náboženství setkání mládeže 1

Nemáme společenství 2

·         U nás společenství, tak jak je asi chápáno v této otázce, není. Farář, přesněji administrátor, se brání jak společenství, tak "ohrožujícím" kontaktům.

·         Naše společenství existuje mnoho let a jeho konkrétní náplň se mění podle zaměření střídajících se kněží. Spíše než kontakty s nevěřícími jsme mnohokrát organisovali různá ekumenická setkání.

·         Žili jsme i v aktivním společenství, jehož evengelizační úsilí neslo hodně ovoce. Základem byla docela dobrá směs modlitby, zábavy a otevřenosti. Společenství mělo ve vztahu k okolí výhodu, že bylo věkově i sociálně pestré a nevzbuzovalo dojem mládežnického úletu.

·         Plodné a užitečné kontakty s nevěřícími mohou navázat jen jednotlivci  nebo rodiny a to zase s jednotlivci, kteří mají alespoň jiskřičku zájmu o církev.

·         Jakožto farnost komunikujeme s nevěřícími (i věřícími) v našem okolí jen skrze obřady, které jsou (trochu paradoxně) vlastně jedinými našimi činnostmi reálně přístupnými veřejnosti. Tyto obřady jsou však pro lidi nezasvěcené do jejich smyslu a tajemství nutně z velké části nesrozumitelné.

·         Oficiálně farnost žádné úsilí o navázání kontaktů s nevěřícími nevyvíjí, spíše to zůstává osobní iniciativou jednotlivých lidí. Jedinou výjimkou, kdy se počítá s účastí nevěřících a program se tomu přizpůsobuje, je např. půlnoční bohoslužba nebo živý betlém.

 

1.3.2.   Jak snadné či obtížné je naopak pro nevěřící proniknout do našeho společenství?

Velmi obtížné 2

Obtížné, ale přicházejí 2

Jsme uzavřeni 1

·         Trvale musíme být otevřeni, aby z naší strany bylo co nejméně překážek

 

1.3.3.   Jak je pro ně srozumitelná řeč, kterou hovoříme o svém životě a o své víře? Máme co nevěřícím nabídnout? Nabízíme jasné odpovědi na jejich otázky?

Nesrozumitelná 4

Nabízíme fráze, intoleranci, nepochopení 3

Srozumitelná, ale nemají zájem 1

·         Často se otázky týkají smyslu života. Mluvíme o formách, ale měli bychom mluvit o obsahu.

·         Jsme pro nevěřící málo přitažliví.

·         Obnovit původní prostotu slov srozumitelných každému je velký úkol. Větší, než se na první pohled zdá.

·         Význam slov pro církev a věřící tak důležitých jako je svátost, spása, kříž, křest apod., zůstává  pro nevěřící nepochopitelný. Záleží na jednotlivých křesťanech, zda sami těmto slovům skutečně rozumějí a dokážou je svému okolí správně a srozumitelně „přeložit“. S tím souvisí i potřeba větší vzdělanosti mezi laiky a také větší trénink v odpovědích na  hlavní otázky. Samozřejmě to pro věrohodnost evangelia nestačí, je třeba, aby na nás působení života s Bohem bylo v praxi vidět

 

1.3.4.   Kdo ve vašem okolí převládá? Lidé, kteří odpadávají od víry, nebo lidé, kteří přicházejí k víře? Jaké jsou to typy lidí?

Přicházející převládají (jdou do hloubky) 3

Povrchní odpadají 2

Konvertité odpadají 1

·         Je potřeba se naučit komunikovat s nově příchozími. I kněží by se měli učit, jak řídit větší množství lidí ve prospěch evangelizace a používat současné poznatky psychologie a technik řízení.

·         Objevují se stále oba typy lidí. Spíše než „odpadlíci“ jsou častější lidé, kteří jsou tak něco mezi – ani věřící ani nevěřící. Snad proto se tolik lidí zabývá různými duchovními proudy, ale lidí , kteří by se hlásili do nějaké z tradičních církví spíše ubývá. Nelze však svádět boom hnutí New Age pouze na jeho líbivost a nezávaznost, podíl na tom má i určitá zdiskreditovanost křesťanství (a hlavně katolické církve), což jsme si částečně zavinili my sami, částečně je to pozůstatek po době komunistické totality. Dnes je také spousta lidí, kteří tvrdí, že Boha nepotřebují, nebo se to nikdy neodváží přiznat.

 

1.3.5.   Jak se naše společenství zajímá o situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící, například o zkušenosti učitelů a učitelek náboženství s dětmi z nevěřících rodin? Jaké jsou další situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící?

Osobní rozhovor 3

Náboženství pro nevěřící 1

Dětské dny 1

·         Ta skupina lidí, co se shromažďuje u nás v kostele, se o dění v náboženství zajímá, ale jen ze svého úhlu pohledu. V něm je rozhodující, kolik dětí přišlo k prvním svatému přijímání, a jaká byla nebo nebyla pěkná sláva.

·         Výuka náboženství je zcela v rukou starého kněze, který už si s dětmi nerozumí, ale zároveň k tomu nechce pustit nikoho jiného. Několik z nás se angažuje v saleziánských chaloupkách, kde se pravidelně účastní i pár nevěřících dětí z okolí.

·         Učit děti z nevěřících rodin málokdy přinese užitek, není-li možné je přivést do společenství kamarádů.

·         Nejen naše společenství, ale celá církev nemá velký zájem o zkušenosti lidí, kteří se věnují práci s nevěřícími, jejich zkušenostem nikdo nenaslouchá, ačkoliv by mohlo být velmi přínosné tyto zkušenosti vyhodnocovat, dále zpracovávat a vycházet z nich při tvorbě programů pro kontakty s nevěřícími. Zároveň se podceňují zkušenosti konvertitů. Potřebujeme se přece dozvědět, co přispělo k jejich obrácení. Více pozornosti by se mělo věnovat i školám. Možným řešením by mohl být třeba nějaký mladý, pečlivě vybraný kněz, který by byl správcem několika středních i základních škol, objížděl by je, dělal by přednášky, besedy, přípravy apod.

·         Být nablízku v těžkostech i radostech

 

1.3.6.   Jak vypadá soužití našeho společenství (farního, řádového, mládeže atd.) s nevěřícími?

Pokojné 4

Hezké 2

Žádné není 1

Je nás hodně, vystačíme si sami 1

·         Osobní rozhovory, vstřícné jednání, zájem a naslouchání.

 

1.3.7.   Jsme spokojeni s tím, jak vypadá naše svědectví o Boží spáse tomuto okolí? V případě, že ano, jaké k tomu máme důvody? V případě, že ne, co je v silách vašeho společenství změnit, co nikoliv?

Spíše nejsme spokojeni 8

Svědčit pravdivým životem 7

Srozumitelně se vyjadřovat( umět diskutovat)  5

Nebýt lhostejní 3

 

1.3.8.   Jak může jednotlivý křesťan působit na své okolí? A jak jednotlivé buňky církve (rodiny, farnosti, společenství, diecéze, komunity, hnutí, aktivity, organizace…)? Zkusme shromáždit co nejvíce nápadů a možností.

Být slušný, nevnucovat se 3

Rozpoznat svou roli ve společnosti a hrát ji poctivě 2

Hlásat radostnou zvěst 1

·         Být slušný po všech stránkách, potom můžeme lidem radit, navazovat situace,aby se lidé ptali.

·         nevnucovat lidem za každou cenu svůj názor

·         cudnost ve víře (neokázalost)

·         měli bychom umět říci, v čem nám víra pomáhá, důvody, které nám dávají radost ze života

·         křesťanství mě činí lepším – mám ideál

·         Jednotlivec příkladem, společenství modlitbami

·         Činností v organizacích a charitě. Zvlášť důležité jsou aktivity pro mládež a staré občany

 

1.3.9.   Vnímáme svoji odpovědnost za společnost a své okolí ve svém městě či obci? Vyvozujeme z této odpovědnosti konkrétní kroky? Jaké?

Ano 5

·         Jsou mezi námi lidé, kteří ji vnímají. Zasazují se například o řešení problémů na radnici.

·         Ekumenismus v praxi – promluvy kazatelů jednotlivých církví  při nedělních bohoslužbách v době velikonoční a respekt a pozitivní reakce našich věřícich.

·         Křsťanství dává sílu. My bychom měli dodávat sílu knězi. Říci, když cítíme, že je něco dobré. Kněz by měl mít dobré zázemí.

·         Snažíme se nikoho nepohoršit, ale moc nad tím nehloubáme.

·         Někomu se zavděčit dá a jinému ne.

·         Každý má být tolerantní.

·         Snažíme se zvát na naše podniky a zúčastňujeme se jejich.

·         Vyjadřujeme se k veřejným záležitostem.

·         Aktivně se podílíme na správě věcí veřejných.

·         V naší farnosti není moc lidí, kteří by se angažovali v politice nebo ve městě. Spíš je to záležitost jednotlivců. Církev k tomu ani moc nevybízí. Obecné povědomí je to, že věřící podporují a musí podporovat výhradně lidovce. Dalším důvodem je jakási falešná skromnost nás věřících, malé sebevědomí nebo i určité pohrdání „věcmi časnými“. Také to vypadá, jako by se nás moc netýkalo Čečensko, Kosovo, nezaměstnanost, tunelování bank apod.  Na druhou stranu je třeba kvitovat, že sbírky na povodně nebo na Kosovo byly v kostelech s velkým náskokem největší.

·         Vnímáme. Věřící lidé jsou v zastupitelstvu obce.

·         Pracujeme v obci, v organizacích, ve službách, mezi přáteli.

 

1.3.10. Jsme vskutku zodpovědní hospodáři – tedy ti, kdo se mají starat o zvířata, rostliny a stvořené věci na Zemi, a jsou Bohu zodpovědní jako spolupracovníci na jeho plánu?

Ano 2

Je třeba se jí učit 1

·         Starost o životní prostředí je naším největším dluhem. Naše pojetí vlastnictví např. půdy je s křesťanstvím nebo i s rozumným hospodařením v rozporu. Mnoho ekologů nám vytýká, že právě křesťanství přineslo ekologickou krizi. Křesťanství samo v sobě starost o Zemi má, pravdou ale je, že západní civilizace tyto věci hrubě nedoceňovala a nedoceňuje. . My křesťané často považujeme ekologii za něco, co se nás netýká, protože nám musí jít především o „spásu duše“. Přitom právě křesťanství hlásá dobrovolnou skromnost, tedy něco, co může tento svět vyvést ze slepé uličky. Ale k lidem kolem hnutí Duha se chováme buď lhostejně nebo povýšeně. Nebo nám je to jedno, protože stejně přijde konec světa. Ale splnit úkol být správnými hospodáři a správci Božího stvoření vyžaduje zcela jiný přístup. 

 

 

Okruhy ke kapitole 2

2.1 Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.2 Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.3 Co je třeba  v našich podmínkách napravit, abychom v církvi žili opravdu jako společenství Božího lidu?

 

Náměty k okruhu 2.1

Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.1.1.      Znáte ve světě kolem sebe skupiny lidí, které byste označili pojmem společenství? Znáte takové skupiny lidí v církvi? Jaké jsou jejich charakteristické společné rysy?

Společné zájmy a cíl 12

Osobní vztah k Bohu 4

Společné  rysy:   komunikace, vzájemné vztahy a zájem o sebe 4

                          Život podle evangelia 4

                          Úcta k sobě, tolerance, důvěra, pravdivost 3

                          Dobré mezilidské vztahy 3

·         Farnost je společenství menších společenství.

·         Společenství církve a v církvi v sobě musí mít vždy něco svolaného. Tím se podstatně liší od náhodné sešlosti spolku zahrádkářů. Zároveň tím vystupuje mimo lidská slova a popisy.

·         Některé aspekty vztahů kněží - nekněží budování společenství příliš nesvědčí. Za hlavní problém lze považovat rozdílnost životních realit, tj: rozdílnou zakotvenost v rodině, profesi, různé vzdělání a přítomnost či nepřítomnost rodičovské role.

 

2.1.2.      Je třeba se ve společenství navzájem znát? Do jaké míry?

Ano, je 11

Znát se dobře 4

Být schopni žít život toho druhého 3

·         Ošidná otázka. Je dobré se znát v dobrých vlastnostech. V těch pokleslých, co v sobě každý skrýváme, raději ne. Mnohé jsou nesnesitelně odporné.

·         Určitě je dobré se znát. A pokud do společenství patří i kněz, pak je to pro něj výzva k odložení ulity neosobních postojů.

 

2.1.3.      Je třeba si navzájem pomáhat? Myslíte si, že se to v církvi týká jen duchovní oblasti, nebo i každodenního života? V jakých oblastech je vzájemná pomoc na místě a kde ne (pomoc v domácnosti, péče o staré lidi, finanční pomoc, starost o potřebné, hlídání dětí, pomoc v nesnázích…)? Myslíte, že by se o pomoc měli starat především jednotlivci, nebo i společenství jako celek?

Ano 11

I v každodenním životě 5

Pomoc je jeden z cílů společenství 5

Péče o potřebné, chudé, nemocné 3

·         Pomoc v rámci společenství je určitě primárně věcí jednotlivce, už jen proto, že každý má jiné předpoklady, schopnosti ale i vlastní vidění věcí, které jsou potřebné. Společenství jako celek se jistě může věnovat dlouhodobé(viz.příklady v otázce) nebo i krátkodobé(např.jednorázová sbírka) službě. Je to dobré nejen pro „obdarované'', ale i pro společenství samotné.

·         Potřebné osobě by měl pomáhat ten, ke komu má největší důvěru, ostatní mohou pomáhat z určité vzdálenosti. Záleží na oblasti. Někdy mohou pomáhat všichni.

 

2.1.4.      Je potřebným prvkem společenství vědomí spoluzodpovědnosti za osudy druhých?

Ano 11

Ne 1

Individuální u každého člověka 1

Bez něj společenství ztrácí smysl 1

·         Přikázání lásky samo o sobě obsahuje pocit spoluodpovědnosti za bližního. Pro křesťany to platí zvlášť.

 

2.1.5.      Je důležité, aby členové společenství vyznávali stejné hodnoty?

Vyznávat křesťanské hodnoty 5

Stejné zacílení 3

Ne zcela 2

Nutná otevřenost, tolerance, respekt 1

·         Sdílení stejných hodnot je velmi důležité pro existenci společenství a pro to, jestli to bude skutečné společenství. Jde o to, aby si lidé vzájemně nešlapali po svých ideálech a nedocházelo k těžkému zraňování. A to zejména když jde o věci a hodnoty, které jsou těm lidem nejcennější a nejdůležitější (se kterými se člověk nejvíc identifikuje), jako víra, Bůh, Církev. Na to jsou (věřící)  lidi nejháklivější a o ně byli vždycky nejnáchylnější se začít bít.

 

2.1.6.      Mohou ve společenství nastat konflikty? Pokud ano, jak je řešit?

Otevřenou diskusí 5

Domluvou 3

Konflikty nutné k osobnostnímu růstu 1

·         Ve společenství - farnosti či diecézi jsou možnosti velmi omezené. Pokud jde o pochybné jednání jednotlivců či skupiny katolických věřících, je možnost (povinnost) si stěžovat (CIC, kánon 212., § 3.) Nicméně vhled do situace či ochotu jít proti proudu těžko od hierarchie čekat. V případě, že půjde o kněze, je vše ještě mnohem svízelnější. Vzorovým příkladem budiž spory o pražskou teologickou fakultu. Sice se k řešení schyluje, ale po kolika letech?

·         Nejpodstatnější jsou vztahy a společný život. Verbální i neverbální komunikace vytváří mj. zpětnou vazbu pro autoritu v určitém společenství. Jenom komunikující lidé dokážou unést konflikt a poučit se z něj.

 

2.1.7.      Jaký význam hraje ve společenství odpuštění?

Značnou 7

Bez něj nemůže společenství působit 3

·         Společná kající bohoslužba je znakem vyspělého společenství a pramen požehnání.

·         Odpuštění je dost velkým kamenem v základě stavby dobrého společenství, ale musí mít také protiváhu opravdové lítosti z druhé strany.

 

2.1.8.      Mělo by společenství brát ohled na lidi v menšině a na okraji? V případě, že ano: do jaké míry?

Ano 5

Otevřenost všem 5

Ano, tolerovat je 1

Nenechat si společenství zničit 3

·         Aby se člověk ve společenství cítil dobře, potřebuje vědět a prožít si, že je pro ostatní něčím důležitý, že není pouze trpěn na okraji. Každý může umožnit to, aby ostatní lidé ve společenství mohli dávat.

 

2.1.9.      Jak se má zachovat společenství, když si povšimne, že na jeho setkání někdo opakovaně chybí?

Zajímat se, proč 6

 

2.1.10.  Mohou tvořit jedno společenství mladí a staří?

Ano 9

Někdy 3

Ano, ale je to  náročné 1

Ne 1

·         Ano mohou,  a z vlastní zkušenosti můžeme říct, že když se podaří ho uskutečnit, tak je to skvělý zážitek. Ovšem ne vždy to jde a je proto lepší nechat tomu „volný průchod“ a pak se přirozeně mohou vytvořit společenství diskusní, přednášková, farní rada atd. a jednou za čas se uskuteční i hromadné společenství tzv. smíšené.

 

2.1.11.  Mohou tvořit jedno společenství chudí a bohatí? Pokud ano: Jaké vztahy by v něm měly být?

Ve vztahu k Bohu jsou si všichni rovni 5

Ano, někdy 2

Ano, ale je to náročné 2

 

2.1.12.  Patří k podstatě společenství také to, že má svého vůdce? Pokud ano: Jaký je vztah mezi ním a společenstvím? Jde o přirozenou autoritu, nebo o autoritu plynoucí z oficiálního pověření? Může být napětí mezi formální a neformální autoritou? Může toto napětí přinést něco pozitivního?

Spíše přirozená autorita 11

Důležité jsou vztahy uvnitř (vnější síla společenství neudrží) 3

Není zapotřebí 2

Ano, formálně někoho pověřit 1

·         V katolickém chápání je autorita a to formální autorita nezbytným konstitutivním prvkem církve. Nicméně s celkovým poklesem významu tohoto chápání autority stoupá tlak na to, aby nebylo těch "co káží vodu, pijíce víno".

·         Z naznačeného napětí vzejde většina sporů v ř.-k. církvi. Zda to pročistí vzduch a povede k úsměvnější tváři církve uvidíme

·         Jedinec, který má tento dar – charisma, má ho jako křesťan uplatnit k obohacení skupiny a k podpoře autority ustanovené. Protože se máme z lásky ke Kristu „podřizovat jeden druhému“.

·         Společenství se nevytvoří  samo, je nezbytné je vytvářet. To musí dělat aktivně alespoň část lidí, ti ostatní to musí aspoň „tiše podporovat“.  Je iluzí myslet si, že společenství vznikne samo, tam, kde ho nikdo nevytváří. Společenství se může vytvořit pouze okolo výrazných osobností – integrovaných, a proto integrujících.

·         Je podstatné, zda ve farnosti je duch společenství či nikoliv. V naší farnosti  je stále patrný odstup kněze od věřících, který ducha společenství nepodporuje. Pokud byl projeven zájem o život společenství, jednalo se spíše o snahu „mít přehled“ než  o konkrétní živou podporu. Ne každý kněz má přirozené schopnosti projevovat vstřícnost a otevřenost v lidských vztazích. Ale každý by měl záměrně formovat  své vztahy  a zvláště liturgii tak, aby ducha společenství podporovala.

 

2.1.13.  Mohou ve společenství být ještě menší skupinky nebo třeba názorové proudy? Je to společenství ke škodě, nebo k užitku? Za jakých okolností?

Ano 6

K užitku - vzájemná korekce názorů 4

Pokud spolupracují - užitek 3

Pokud nespolupracují - zánik společenství 2

 

 

Náměty k okruhu 2.2

Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

 

2.2.1.      Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč.  Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?

Ano 3

Ano, reagovat aktuálně 3

Veřejně se zastat jednotlivce 2

·         Je zásadně důležité, aby se naše církev začala skutečně zajímat o život lidí kolem sebe, zasazovat se o jejich práva a o spravedlnost mezi lidmi. Souvisí to s jejím posláním a opravdovostí.

·         Církev jako instituce by se neměla angažovat v politice, ale měla by veřejně hájit právo a spravedlnost. Sama sebe by však neměla označovat za morální autoritu, mělo by to vyplynout z jejích činů a postojů. Jednotlivý křesťané by se měli podle svých možností a schopností aktivně účastnit veřejného života

·         církev by měla viditelněji hájit práva občanů. Angažovat se alespoň v té míře, jakou hájila právo na restituce. Pastýřský list k této záležitosti měl přijít o pár let dříve.

·         právo vyjadřovat se k této záležitosti má jistě každý člověk, tím více křesťan

·         zavádějící je skutečnost, že se o církvi mluví jako o třetí osobě. Kdo je církev? To jsme přece my všichni pokřtění. Samozřejmě představitelé církve mají větší pravomoci a vliv na veřejné mínění.

·         Samozřejmě ano. Způsobů je několik: Předně svým učením (výkladem bible a svědectvím tradice - včetně přiznání dějinných selhání v této oblasti).  Dále svojí přijatelnou a akceptovanou autoritou (to je ale předpoklad, autoritu nejprve musí církev nabýt). Potom jasně formulovanými prohlášeními představitelů pro média. A v neposlední řadě jasným a statečným přístupem jednotlivých křesťanů  - politiky počínaje a obyčejným venkovským človíčkem konče.

·         Není hlavním úkolem hájit práva občanů, ale neměla by být přezíravá k sociálním křivdám a k celkovému dění ve společnosti. K tomu by se měla vyjadřovat, jako např. Pastýřským listem z března 2000.

·         Já myslím, že by především církev měla díky těm hodnotám, které hlásá, vést lidi k tomu, aby členové církve, kteří jsou k tomu schopni, aby dokázali vstoupit do věcí veřejných a ovlivňovat chod státu, města, v rámci křesťanského smýšlení. Tím se asi dokáže víc, než nějakými prohlášeními církevních představitelů.

·         Jsou ale konkrétní věci, kde by samozřejmě postoj církve měl být znám. Bez nějakých odsudků by mělo být známo, s čím třeba církev nesouhlasí. Např. co se týče potratových zákonů, tam se musí církev jednoznačně vyjádřit. Je nutné, aby se vyjadřovala k určitým nešvarům ve společnosti, ale neměla by se stavět pouze do role nějakého kritika.

 

2.2.2.      Jeví se vám církevní aktivity na pomoc romské menšině v naší zemi jako dostačující? Je to problém církve?

Ano, je 4

Ne 2

Problém všech 2

·         Co se týká praxe našich vztahů k menšinám - nejen k Romům, ale i rozličně postiženým - jsme toho názoru, že jako jednotlivci můžeme účinně pomoci sbírkou, nebo konkrétní pomocí jednotlivým lidem či rodinám, což řada členů farnosti dělá. O hájení práv menšin se musí postarat stát, přispět k tomu může i biskupská konference.

·         Církevní aktivity na pomoc romské menšině jsou nedostatečné. Oni jsou obecně nedostatečné a asi nedostatečné budou vždy.  Škoda jen,  že pokud se někdo romům věnuje, není všeobecně vnímáno, že tato aktivita vychází od církve.  I když někteří z nás vědí o práci s romy, za kterou stojí věřící křesťané.  Konkrétněji Charita - snaha vybudovat malý dětský domov, kde zajisté budou převládat romské děti, nebo Emauzy - péče obecně o bezdomovce a lidi na okraji společnosti. Dále známe několik rodin, kteří si adoptovali romské děti z dětských domovů.

 

2.2.3.      Přispíváme ze svých příjmů na potřeby farnosti a diecéze, apoštolát, charitativní činnost, na misie, na bohoslovce, tzv. svatopetrský haléř na potřeby Apoštolského stolce? Sbírkami při mši svaté, pravidelnými dobrovolnými příspěvky? Příspěvky stanovenými naším biskupem?

Ano 9

 

2.2.4.      Měl by se nějak změnit vztah katolíků k příslušníkům jiných velkých náboženství, kteří žijí v naší zemi? V případě, že ano, v čem a prostřednictvím koho? V případě, že ne, zdůvodněte svůj názor.

Ano, měl 3

Více pokory a tolerance 1

Rozvíjet vztahy na základě toho, co nás spojuje 1

Více informací 1

·         Spíše obecně převládá lhostejnost a občas se pár jedinců ze slušnosti zúčastní ekumenických bohoslužeb. Je to spíš taková hra na ekumenismus, než že by docházelo k nějakému vzájemnému obohacování.  Individuelně ale známe příklady blízkých vztahů křesťanů různých denominací. Vztahů bližších než mnohdy mezi katolíky navzájem. Spíš jsou to vztahy mimoreligiozní - zájmové, pracovní, lidské.

·         Současný stav a vývoj se nám jeví nadějný

 

2.2.5.      Existuje ve Vašem okolí modlitebna nebo společenství jiného náboženství?

Ano 5

·         Existuje „papírový ekumenismus“, praxe bývá jiná – příklad: nedobré reakce některých křesťanů na záměr vystavět v Hradci Králové středisko Nozomi (sice se mnozí zaštítili tzv. ekonomickými problémy, ale byla vyslovena i obava z „buddhistické misie“). Zdaleka ještě nechápeme mimokřesťanská náboženství a duchovní proudy jako legitimní cesty k Bohu a ke spáse lidí jiných kultur.

·         Ano. Modlitebna Čs. církve husitské a Jednota bratrská.

 

2.2.6.      Vyjadřuje česká církev (v rodinách, ve farnostech, v diecézích ...) rovnost všech před Bohem a jednotu Božího lidu? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, zdůvodněte svůj názor.

Ano 2

Ano, ale nedostatečně 2

Ne, někteří hodnostáři povýšení 2

·         Církev upírá rovnost jednotlivci tím, že nemá právo na osobní pravdu. Například kněz může odmítnout podat přijímání hříšníkovi. Nikdo nemá právo někoho soudit a říci o něm, že hřeší, protože do srdce vidí pouze Bůh.

·         Církev nemůže nikoho nutit ke spáse. Každý by měl mít právo rozhodovat o pravdě.

·         Vyznáním určitě ano.  Vyzývá se k toleranci, spolupráci a hledání společného dobra. V praxi to však může být jiné. Když o nic nejde, jsme docela přátelští. Pokud však jde "do tuhého", ukáže se snadno, že proklamovaná rovnost Božího lidu má své "ale". ( Např. vztah k romům, k utečencům a přistěhovalcům, ale i třeba muzice mladé generace, výtvarnému umění, nebo třeba k podnikatelům a nebo k bezdomovcům, případně k muslimům či židům.)

·         Máme určitou hierarchii, to znamená: jsou tady řadoví věřící, pak kněží, biskupové, nejvýše je papež . A zvenku to tak vypadá, že papež má k Bohu nejblíže a pak blíž k němu jsou ti biskupové, další jsou kněží a pak ti řadoví jsou nejníže postavení. Nevím, jestli by s tímto nešlo něco udělat, protože podle mě toto církvi škodí, zvlášť, když  lidé vidí, že ten konkrétní farář není úplně tím vzorem ve farnosti. A oni si řeknou: tak když ten farář je na tom takhle a ten má být ten nejvýš postavený, tak potom nemá cenu být věřícím.

 

2.2.7.      Zažívají ženy v české církvi stejně důstojné postavení jako muži?

Ne 8

Ano 3

Nejsou diskriminovány 1

Vytlačování ministrantek 1

·         když důstojný pán přijde na mši svatou, vždycky nás oslovuje bratři a sestry. Nikdy jsem to neslyšel v opačném znění.

·         Druhá věc: když nasytil Ježíš zástupy, tak autor tam říká: bylo jich 4000 mužů kromě žen a dětí.

·         V naši farnosti není diskriminace. Prostor je. Mnoho žen má názor, že jsou diskriminovány v rodině. Na diecézní úroveň nevidíme.

 

2.2.8.      Zdá se vám, že se mladí v naší církvi příliš upřednostňují, zanedbávají, nebo mají odpovídající pozornost?

Zanedbávají 3

Odpovídající 2

Upřednostňují 1

·         Upřednostňují, většina sil se věnuje jim.

·         Konec konců jsou to celibátníci a kněží jim rozumějí více než rodinám. Dětství mají prožito.

·         Myslíme si, že se zvětšuje počet mladých, kteří jsou vzdělaní, tíhnou k individualismu, o všem chtějí "rozumovat", vše si chtějí vyzkoušet a nevázat se ke společenství, jaké se jim předkládá jako uniforma. Chtějí experimentovat a přitom  nevědomky touží po průvodci.  Ti se často s církví míjí.

 

2.2.9.      Cítí se děti v našem společenství dobře? Máte s nimi kontakt?

Ano, cítí 3

Ne, necítí 2

Chybí pro ně místnost 1

Dění v kostele  není vhodné pro malé děti 1

Účast dětí na mši vhodná 1

Dětská mše 1x za týden 1

 

2.2.10.  Jak pečuje naše společenství o své staré a nemocné členy?

Dobře 2

Pečuje farní charita 2

Návštěvy 2

Příležitostně 1

Nepečuje 1

 

2.2.11.  Setkáváme se někde v církvi s nadřazeným či povýšeným jednáním? V případě, že ano: Kde?

Ano, v hierarchii 2

Ano, při jednání s knězem 1

Ano, u pracovníků biskupství 1

Ne 2

·         V současné církvi velice chybí respektování svobody a vůbec respektování člověka. Není tu smysl pro svobodu, někteří lidé ani dobře nerozumí, co to slovo znamená.

 

2.2.12.  Stojí svými kroky a myšlením zodpovědní lidé v církvi vždy na straně člověka včetně plného respektování jeho svobody? Jak vlastně pojmu „stát na straně člověka“ rozumíme?

Ano 1

Ne, nezastanou se 1

·         Není-li někde aktivních věřících, nemůže společenství vzniknout jejich dohodou a iniciativou. Tam je "vůdce" (to je slovo!) nezbytný

·         Ne, někde je na překážku předpis či zákon,např. podzemní církev, chyběl zde lidský přístup.

·         Někteří ano, jiní nikoliv. Úřad nebo moc i v církvi svádí k manipulaci a nerespektování  svobody bližního, nebo k příkrým soudům nad druhými, případně podsouvání nekalých úmyslů. Je to pokušení, kterému  musí každý jedinec čelit, odpovědný představený zvlášť důrazně.

 

2.2.13.  Vnímáme, že znamením času je angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie? Co v tom děláme?

Ano 2

Děláme, co můžeme 1

Neděláme nic 1

·         Pojem demokracie se nám zdá příliš nedokonalý až někdy negativní, aniž bychom byli schopni nabídnou světu systém reálně lepší. Je to hlavně vlivem odříznutí současné střední a starší generace od demokratického světa. Nová generace včetně katolické inteligence je na tom již výrazně lépe a určitě se snaží. Málo se však tyto otázky diskutují na stránkách katol. tisku. Málo kněží na toto téma pojímá např. promluvy v kostele, i když evangelia k tomu mnohokrát vybízejí.

 

2.2.14.  Jak se díváme na spory v církvi, o kterých informuje rozhlas, televize a tisk? Je to dobré řešení, takto spory zveřejňovat před světem?

Řešit včas 6

Zveřejňovat pravdivě 4

Řešit na církevní půdě 4

Nemedializovat 1

·         Bude-li církev rodinou, tak se má většina potíží řešit doma. Bude-li hlavně institucí, tak se bude snažit všechno tajit, nic neřešit a problémy vysedět. V tom případě je cesta do médií jediná možná.

·         Ventilování vnitrocírkevních sporů před světem  není na škodu, naopak –  k řešení některých sporů by bez toho snad nikdy nedošlo.

 

 

Náměty k okruhu 2.3.

Co je třeba v našich podmínkách napravit, aby církev žila opravdu jako společenství Božího lidu?

 

2.3.1        Potřebujeme společenství ke vztahu k Bohu, nebo nám stačí pouze osobní vztah? Zdůvodněte svůj názor.

Ano 11

Povzbuzení, korekce od druhých 7

Osobní vztah k Bohu je základní 5

Obohacení od druhých 4

Potřebná společná modlitba 2

·         Má-li být naším Bohem ten, kterého nazývá Ježíš Otcem, pak je společenství požadované a nezbytné. Křesťanský Bůh v psané i ústní tradici vystupuje jako ten, který hledá jedince v kolektivu. Jeho poselství nejsou soukromým majetkem osvícených, ale mají směřovat ke všem. A předávání radostné zvěsti, směřování Božího slova od jedněch k druhým, od poučených k neznalým předpokládá vzájemné vztahy umožňují setkání. Děje se osobním zvěstováním. Proto nestačí samo fyzické setkání, není-li slov co se mají vyslovit, není-li společného jazyka. Lidé naplnění vnitřní nejistotou a obolavělí prožitým navenek občas vystupují velmi agresivně. Snaha zapojit je do běžného sdílení bývá obtížná. Nicméně mnohá zranění lze léčit, ať modlitbou nebo "pokecáním u piva", ale jde o dlouhodobý proces. Ovšem jeho koncem může být velmi překvapivá  proměna.

·         Role společenství, zde zvláště podtrhněme společenství víry i přátel a otevřených vztahů, je na této cestě nezastupitelná. Můžeme zde vzpomenout i starou mnišskou zásadu: Běda samotnému

·         K Bohu dojdeme na základě vztahu k druhému člověku.

·         Je nutné aktivně vytvářet vztahy a podporovat všemožné příležitosti ke sdílení víry a života.

·         Společenství je nutné, aby člověk nesešel ze správné cesty, byl korigován ostatními, zažíval s nimi radost i smutek, pro osamoceného je to problém.

 

2.3.2        Co je třeba kromě formálního ustanovení farnosti biskupem k tomu, aby se v ní “děla” církev?

Spolupráce věřících 5

Žít společenství 3

Aktivní činnost kněze 2

Otevřenost pro nově příchozí 1

Život podle evangelia 1

Setkání s knězem i biskupem i mimo bohoslužby 1

·         Nejprve musí někde vzklíčit semínko evangelizace, a pak má smysl tomu dát razítko (strukturu, farní budovu ...).

·         Společenství by se mělo tvořit na základě osobního poznání (společné akce, společenství se zájmem o druhého

·         Je třeba vedle víceméně územních farností otevřít dveře pro ustanovování farností (kvasifarností) personálních (kán. 518), aby tyto existovali tam, kde žije společenství Božího lidu.

·         Slavení eucharistie jakožto středobod všech současných církevních aktivit na úrovni farnosti. Nicméně tato klenba by asi měla vyrůstat ze solidních základů, jakými jsou poctivé a otevřené mezilidské vztahy, vzájemné návštěvy a povzbuzení, ochota farníků a zájem o věci praktického fungování farnosti, společné či individuální studium podpořené modlitbou, tedy i fungující knihovna, farní rada...

 

2.3.3        Jak souvisí náš duchovní život a vědomí společenství s lidmi?

Pomáhá duchovně růst 1

Návaznost 1

·         Podle přístupu k ostatním lidem si můžeme kontrolovat stav svého duchovního života. Odraz v božích přikázáních – společenství <-> duchovní život, navzájem se doplňuje, projevuje se individuálně, prohlubování duchovního života nás může dovést k potřebě komunikace ve společenství (společná modlitba růžence).

·         Předpokladem, a to zcela nezbytným, hlubokého duchovního života je duchovní vedení. Celkově považujeme za překvapivé, jak málo jsou katoličtí věřící schopni vytvářet společenství. Důvodů je zřejmě mnoho, za jeden z hlavních považujeme, že na církevní půdě velmi dlouho nebylo shromažďování obvyklé a ani vítané. Což s duchovním životem souvisí také tak, že byl (je) dáván důraz na zbožnost svázanou přímo či nepřímo se svátostmi. Toto odsouvalo nekněze do role sledovatelů dění (2). Po staletích takovéto formace pak nikoho nemůže překvapit pasivita většiny věřících.

·         Duchovní život není v prvé řadě záležitost osobní zbožnosti, ale je praktikován a vlastně i vyvěrá ze vztahů. Počáteční vztah Bůh - člověk je v praxi viditelného světa realizován a má být zviditelněn ve vztazích mezi lidmi navzájem. Ostatně toto patří k pravému křesťanskému svědectví. Kde se duchovní život odehrává jen v rovině osobní zbožnosti formou jen náboženských rituálů, je to málo.

·         Kvalita duchovního života záleží na kvalitě každého člo­věka.

·         Co přijímáme od Boha, tím můžeme obohacovat společenství kolem nás.

·         Pokud člověk bude žít podle Desatera, tak jeho život je hezký, a tím obohacuje společenství

·         Láska k Bohu se viditelně vyjadřuje ve vztahu k bližnímu.

 

2.3.4        Souhlasíme s tím,že: „dnešní společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství, a proto pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení pro svět a veliký příklad”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit?

Ano, nebýt lhostejný 5

Zlepšit přístup k druhým 3

Vytvořit farní společenství 3

Ne, vztahů je mnoho a povrchních 1

·         Jednou z mnoha cest, která by nás mohla vést k opravdovějšímu a věrohodnějšímu společenství Božího lidu, je pokládat druhého za lepšího nebo přednějšího sebe sama.

 

2.3.5        Žijeme ve farnosti spíše vedle sebe, nebo spolu? Co u nás převažuje? Můžeme posoudit, co převažuje v jiných společenstvích (farnostech, v řádech, v hnutích apod.)? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj?

Vedle sebe 12

Spolu 5

Proti sobě 1

·         Běžný církevní provoz ani neobsahuje žádné aktivity jež by vedly k nějakému sblížení. Na to je třeba vyjít velmi daleko za hranice toho, co kanonické právo považuje za nutné konání ve farnosti. A protože mnozí kněží nezvládají ani to "nutné", o "vhodné" či "potřebné" se nestarají. Také k tomu byli minimálně formováni a díky svému životnímu stylu rozumějí spíše osamoceným, než formování společenství. Toto velmi výrazně vynikne, pokud jde o manželské společenství .-- Scházíme se především k bohoslužbám, občas spolu konáme pouť, vidíme se na lidoveckém plese. Zájem o větší skupinová setkání tu nepochybně je, nicméně je jen málo lidí organizačně schopných a ochotných se něčeho ujmout.

·         Žijeme ve farnosti zatím vedle sebe, ale díky společným akcím (oprava kostela, výlety, sběr ovoce pro postižené) se sbližujeme.

 

2.3.6        Jak hodnotíme společenství ve své farnosti? Trpí naše společenství nedostatkem vzájemných vztahů? Děláme něco pro to, aby vzniklo, prohloubilo se nebo se stalo viditelnějším? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jaký?

·         Má znaky úpadku, vidíme i vývoj k lepšímu (scházíme se na kroužku, začala znovu fungovat farní rada), nedaří se jako dřív společné akce (například poutě), kde můžeme ukázat, jak katolíci žijí.

·         není společenství bez společně prožitých aktivit. Proto je na nás dělat co nejvíce pro sebe, své rodiny, každého, kdo se chce zapojit. To jest chodit na výlety a zvát ostatní, udělat agapé, prázdninový pobyt a vůbec všechno co se nabízí. Teoretizováním u stolu zážitky nevzniknou. Otázkou zůstává, nakolik do popisovaného dění zapojit kněze ve farnosti. Je potřebná patřičná míra samostatnosti. Není možné, aby pracně budované vazby byly zmítány častými výměnami kněží a jejich rozdílnými názory na to, co má společenství dělat a co ne. (Administrátoři přichází a odchází, společenství zůstává.)

·         Chybí stmelující prvek. Ano. Snažíme se, ale narážíme na nezájem ostatních farníků. Ne - konzervativní přístup starší generace, mladá generace chybí.

·         v naší farnosti existuje více společenství, vzájemně nespolupracujeme, ale scházíme se

·         při slaveni eucharistie a při různých akcí pořádaných farností

·         Existuje-li tedy společenství věřících, společně prožívajících evangelní radost, přijímající účast na zvěstování evangelia, je žádoucí ustavit toto jako farnost či kvasifarnost (kán 516), než se snažit je vtěsnat do historických institucí často již fakticky odumřelých.

·         Jako autoritu ustanovovat pak v těchto společenstvích ty, kteří již tam autoritu (přirozenou) mají, a ne žádat uznání autority těch, kdo jsou ustanoveni bez ohledu na mínění společenství a většinou jsou implantováni zvenčí.

·         Totéž platí obdobně o ustanovování služebníků Slova a svátostí. Zde je třeba zvláště dbát rozličných darů Ducha sv.

·         Při ustanovování farností i jejich pověřených služebníků respektovat tedy Ducha svatého, který „vane kam chce“, a ne se Ho snažit zmermomocnit do našich zkostnatělých institucí. To snad může sloužit k udržení mocenského postavení těch, kteří mají být služebníky, ale sotva již k vytváření prostoru pro působení Ducha sv. a tak uskutečňování Božího království v Božím lidu.

·         Dříve byla naše farnost více anonymní, dnes se to značně zlepšuje. Někteří to ale vidí stále jako aktivity pouze určité skupiny ve farnosti. Problémem je rozdílnost věku, prožívání osobní svobody jako odpovědnosti - dokázat vyjít ze své ulity, překročit práh „své“ víry a otevřít se spolufarníkům

·         naše farní společenství jako každé společenství v dnešní době trpí nedostatkem vzájemných vztahů

·         naše aktivity, aby se stav napravil:

·         sportovní aktivity /hokej, fotbal/

·         společný zpěv /svatby, křtiny, půlnoční, žalmy/

·         společenství katolických žen

·         společenství mladých /společné výlety, společná setkání/

 

2.3.7        Jsme malým společenstvím, které je vhodným prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času? Jsou taková společenství kolem nás? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je může nahradit?

Ano, jsme 5

Ano, jsou kolem nás 2

·         Církev jako celek se o znamení času nestará a žije si svým životem. Vystačí si.

 

2.3.8        Je v naší farnosti, církvi dost zralých a silných osobností, kolem nichž by bylo možno vytvářet společenství? Pokud ne: Kde je příčina? Dá se s tím něco dělat?

Ano 3

Ne 3

Nevíme, nemají se kde projevit 1

·         Ne. Příčinu vidím v malém sebevědomí křesťanů, z něhož následně plyne celkově nízká angažovanost, uzavřenost a ostych, strach před výměnou názorů, neochota či nechuť vystupovat z oblasti osobních zájmů (zaměstnání, studium a jiné aktivity) a pomáhat konkrétní činností církvi či místnímu společenství. Cestu ke zlepšení situace vidím v pěstování kultury dialogu (přednášky a besedy s širokým tematickým záběrem, vydávání farních a církevních časopisů atd.) a v samostudiu laiků.

·         Ne. Podle našeho názoru bývají "udušeni" konzervatismem nadřízených dříve, než stačí jejich osobnost vyrůst.

·         Společenství vždy bude zahrnovat jedince od pasivních až po aktivní tahouny je to tak přirozené a dobré.

 

2.3.9        Jakou máme zkušenost se vztahy v našem společenství? Narážíme v našem společenství nebo jinde v církvi na přetvářku, faleš, pomluvy a nactiutrhání? Výjimečně, často, nebo vůbec ne? Snažíme se v našem společenství (v naší církvi) cílevědomě vytvářet, prohlubovat a očišťovat vztahy? Je to důležité? Vyplývá z toho něco konkrétního?

Občas 3

Ne 1

Často 1

Začít u sebe 4

Odpouštět a otevírat se ostatním 1

Důležitá je přítomnost „tahounů“ 1

·         Zkušenosti jsou různé, objevují se i útoky proti druhým lidem. Každý by se měl ve společenství projevit, jaký je, k upevnění společenství je nutné prohlubovat vztahy mezi lidmi, oprostit se od osobních negativních vztahů k druhým

·         Velice nám vadí neschopnost komunikace církevních představitelů s věřícími

·         Určitá názorová polarita či myšlenková rozmanitost uvnitř církve je bezesporu pozitivním jevem. Je však obrovská škoda, pokud tuto rozmanitost devalvujeme a místo obohacující komunikace vedeme boj znepřátelených táborů, který často sahá i k nečestným prostředkům, jako jsou pomluvy a povrchní soudy. Máme tendenci zaškatulkovávat jinak smýšlející lidi z našeho okolí a předvídat, co si asi myslí. Často si hrajeme na vlastním písečku a druzí jsou nám lhostejní. Pěstování vztahů uvnitř církve je určitě jednou z nejdůležitějších věcí. Soužití s druhými lidmi je největší umění

·         Přetvářka, faleš a pomluvy v církvi existuje, jako v každé jiné společnosti. Jinde se o tom alespoň mluví, v církvi se o tom cudně mlčí. Proto je třeba věci vždy poj­menovat pravými jmény a na druhé straně je třeba při­jímat oprávněnou kritiku.

 

2.3.10    Zažíváme v našem společenství spory a hádky? V případě, že ano: O co se přeme? Jak je řešíme? Je taková nejednota v církvi přípustná? Mohly by spory některých členů naší církve vyústit až do jejich odštěpení a založení nové církve? Nebo je rozkol jen dědictví minulosti, které se už dnes neopakuje?

Ne 3

Ano, o malichernosti 2

Spory ano, hádky ne 1

·         Spory a hádky patří k životu společenství. Názorová nejednota v církvi je nejenom přípustná, ale možná dokonce nutná, má-li jít právě o jednotu v různosti. Výsadou svobodného křesťana nemůže být uniformita a slepá poslušnost. Témata sporů a diskusí mohou být velmi pestrá. Liturgie, věrouka, celibát, svěcení žen, pastorace rozvedených, sexualita, vztah církve a státu, dialog se světem atd. Pokud budeme k takovým diskusím přistupovat s otevřeností, ochotou naslouchat tomu druhému a nechat se poučit, s upřímností a připraveností přijímat toho druhého i v jeho jinakosti, pak mohou být taková setkání vzájemným obohacením a velkou motivací. Zakládání nových církví v důsledku vnitrocírkevních sporů se mi nezdá jako aktuální problém, znepokojivou skutečností současné doby se mi však jeví fakt, že mnozí otevření a aktivní lidé jsou uvnitř církve různými způsoby omezováni ve své činnosti

·         Spory jsou důkazem života a pohybu ve společnosti, názory je třeba si objasňovat a vyjasňovat - různost názorů neznamená nejednotu. Neměli bychom prosazovat zásadně jen svůj názor, ale s pokorou naslouchat i hlasu druhých.

 

2.3.11    Je oprávněná kritika nedostatků v našem společenství, v naší církvi? Jak rozlišujeme při kritice lidský a božský prvek v církvi? Co mají podle nás dělat ti bratři a sestry, kteří s něčím v životě církve nesouhlasí?

·         Ano, kritika je oprávněná jak v našem farním společenství, tak v celé české církvi. Spíše ji předávat jako radu nebo otázku. Je třeba problémy řešit, nenechávat, to pak odradí

·         Otázka je nesmyslná. Některá kritika je oprávněná a jiná ne.

·         Božský a lidský prvek se snažíme odlišovat. Také proto, abychom vůbec mohli být katolíci. Tj. abychom si uchovali víru, že konečné řešení je v rukou Božích a ne lidských.

·         Stížnosti na činnost kněží biskupové neradi slyší. A i nejvážnější věci řeší pouhým přeložením. Že doposud nikdo z hierarchie nebyl obviněn za „neoznámení trestného činu“ je projev benevolence státních orgánů. Církev je (doposud) jistým způsobem blízká státní správě. Minimálně svým napojením na rozpočet a úzkým sepětím se státem v oblasti školství. Proto by se naši představení mohli podívat, jak se řeší závažná podezření tam: dotyčný je postaven mimo službu a pobírá 60% platu. Samozřejmě nám může někdo namítnout, že ten či onen kněz byl postaven „mimo službu“. Ale obecný princip je jiný: zatloukat. A občas dosti trapně...

·         Zatím se v naší církvi nějak nerozlišuje co je projev přehnané nespokojenosti, co důležitá kritická připomínka a co, fakticky vzato, oznámení trestního činu.

·         Je rozdíl mezi skutečností Božího lidu a jeho ideálem. Církev jako instituce nemůže být v rukou malé skupiny. Měla by více reflektovat přání Božího lidu. Musí existovat systém odpovědností, právo kontroly a zpětná vazba

·         Kdo útočí na nedostatky a zlořády církve, útočí na skutečnou církev v její dějinné podobě, ale neútočí na vnitřní jádro církve. Jako církev jsme společenstvím hledajících, putujících a hříšných lidí. Církev, která nechce vzít na vědomí, že se sestává z hříšných lidí, se stane zatvrzelou, samospravedlivou a nemilosrdnou. Když si ale církev zůstane vědoma své viny a hříchu, potom může radostně a klidně žít a čerpat z Božího odpuštění, neboť je jí dáno zaslíbení, že kdo se sám poníží, bude povýšen. Přál bych si, aby každý, kdo s něčím v životě církve nesouhlasí, měl právo a možnost svůj názor svobodně na různých úrovních vyjádřit. Kéž bychom si uvědomili, že upřímná kritika není aktem nepřátelství, ale naopak výrazem lásky a směřování k pravdě.

·         Projevují-li se nedostatky je kritika oprávněná. Nedostatky je potřeba kritizovat v počátcích - ne dělat pštrosí politiku a reagovat teprve až přijde kritika zvenčí - to bývá již pozdě.

·         Rozlišit Božský a lidský prvek v církvi je mnohdy ve­lice obtížné. V současné době Svatý Otec přehodnocuje události v dějinách církve /křižácké výpravy, husitství, období 2. svět. války,.../ Proto je pro nás mnohdy obtížné v takovýchto kontroverzních otázkách zaujmout vlastní stanovisko.

·         Jestliže s něčím v životě církve nesouhlasíme, měli bychom se snažit daný problém řešit uvnitř církve prostřednictvím kněží, biskupů, atd. Pakliže nebudeme vyslyšeni, je možno v krajním případě použít médií. Tuto možnost je nutno velmi pečlivě zvážit.

·         Je oprávněné kritizovat. Farní rada v rámci farnosti. Farní rada může komunikovat s biskupem

 

2.3.12    Prosíme opravdu o odpuštění své bratry a sestry? (Dokážeme jít za konkrétním člověkem, kterému jsme ublížili nebo mu svým myšlením a jednáním ubližujeme, podívat se mu do očí a říci: „Odpusť mi, prosím“?)

Snažíme se 3

Obtížně 1

·         Věříme, že bychom to dokázali, jde jen o to, uvědomit si to. Pokud vůbec prosíme o odpuštění, pak většinou jen formálně (nepřímo) v rámci modliteb, přímluv mše svaté, s konkrétní prosbou o odpuštění se setkáme jen zřídka.

·         Mnohdy ublížíme nevědomky a nepovažujeme omluvu za nutnou, i když na to druhý čeká.

·         Někdy může být křivda vzájemná - neumíme udělat první krok ke sblížení.

 

2.3.13    Žije naše společenství (farní, řádové, mladých...) ve shodě s ostatními společenstvími, která žijí v jeho blízkosti? V případě, že ano: Jak jsme se dopracovali k tomuto stavu? V případě, že ne: Co vyvolává naši či jejich nelibost, co vzájemné spory, co odcizení?

Ve shodě 2

Bez konfliktu a spolupráce 1

Jsme uzavřeni 1

·         Nás, tedy diskusní skupinku plenárního sněmu, několik farářů považuje za velmi nežádoucí spolek. Proč, to sice nevíme, ale asi nemají rádi novoty českých biskupů.

·         Osobně mám dojem, že pokud v naší farnosti žije více společenství, pak fungují spíše vedle sebe než ve vzájemné spolupráci. Často víme pouze o jejich existenci, jsme vůči sobě chladní až lhostejní, nezajímáme se. Možná se nám nechce, možná se stydíme, možná je nám to jedno. Jediným společným místem setkání je zřejmě jen nedělní bohoslužba.

 

2.3.14    Sdělujeme svým duchovním pastýřům své zkušenosti s běžným životem, aby v nich mohl rozpoznávat a číst „znamení času“?

·         Laici své zkušenosti ochotně sdělí, alespoň pokud se jedná o nás. Ale kněží dílem nechtějí slyšet a dílem nerozumí. Žijí ve velmi odlišném světě.

·         Duchovní pastýř má své představy a názory a naše zkušenosti ho nezajímají

·         Zde vidím (i sám u sebe) veliký dluh. Často se náš vztah k našim pastýřům omezuje na pouhé zdvořilostní pozdravy, ne-li přímo na rezervovaný odstup či lhostejnost. Bližší kontakt s knězem není možný, pokud žijeme náš náboženský život způsobem: jednou za týden na mši a rychle domů. Iniciativa musí vyjít z naší strany. Kdo z nás třeba dobrovolně nabídne faráři své služby, síly či schopnosti? Kdo ho pozve někdy k sobě domů na přátelský rozhovor? Často převládá falešný ostych, odstup a nezájem. Cítím, že v této oblasti toho ještě mnoho dlužíme.

 

2.3.15    Souhlasíme s tím, že: „malá společenství mohou být velmi dobrým prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit.?

·         Jsou dobrým prostorem pro sdílení všeho, co rozděluje a pro vyřešení všech pochybností.

·         CIC by mělo akceptovat existenci těchto společenství a vyjadřovat se k nim stejně obsáhle jako k jiným způsobům organizace věřících. Tím myslíme vyváženou podporu existence společenství a zároveň jejich kontroly.

·         Menší společenství je lepší - ve větším je ostych

·         Méně lidí, více prostoru pro vyjádření názoru každého jednotlivce.

·         Při modlitebním setkání je prostor. Cílem je žít s druhými, žít společenství a nabízet jej druhým. Vydávat svědectví, že je to dobré. Zvát kněze.

 

 

Okruhy ke kapitole 3

3.1 Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.2 Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.3 Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.4 Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

 

Náměty k okruhu 3.1

Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.1.1.      Odpovídá struktura naší farnosti a jiných farností v naší diecézi současnému rozložení věřících? Bylo by lépe sousední farnosti sloučit, rozdělit nebo vytvořit úplně nově?

Ne 4

Ano 2

Nevíme 2

·         Farnost musí být tam, kde jsou lidé ochotní se scházet.

·         Současný systém kněží/teritoriálních farností je zcela vytížen "svátostným servisem" a nemá čas na nic jiného. Je žádoucí zřetelně rozdělit péči o lidi, kteří jsou objektem pastorační péče, a na druhé, kteří spadají do škatulky evangelizace.

·         Současné rozložení farností neplní svůj účel, některé farnosti nepotřebují mši svatou každou neděli a bylo by mnohem vhodnější těch pár farníků svážet do farnosti, která žije. S tím se pojí také spousta času ztraceného obhospodařováním majetku takovýchto farností. Navíc by se v některých farnostech mělo působit spíše misionářsky a ne tak, jako že tam církev funguje

·         Struktura odpovídá ve středně velkých městech a obcích. Jistě neodpovídá ve velkých městech s novými rozsáhlými sídlišti a naopak zase v malých obcích , kde farnost jako společenství vůbec neexistuje.

 

3.1.2.      Považujeme současné členění naší diecéze na farnosti za odpovídající současnému rozložení věřících nebo by se mělo něco změnit?

Ne 3

Rozdělit podle společenství, ne podle kostelů (personální farnosti) 7

Nevíme 3

·         Prožít společenství při mši: kněz má v neděli 3 - 5 mší a nemůže lidem umožnit prožít společenství, protože spěchá ze mše na mši.

·         Řešení: Jednu nebo dvě mše - střídat v různých farnostech, každou neděli v jiné. Kněz by tak měl dostatek času před i po mši, mohl by se na mši dobře připravit a mohl by se v klidu věnovat lidem před i po mši.

 

3.1.3.      Je naše farní společenství spíše vázáno na území a nebo spíše na vztah k určitému kostelu či k osobě kněze, zejména ve městech s  více farnostmi?

Na území 4

Na kostel 3

Na kněze 1

 

3.1.4.      Účastní se trvale našeho farního společenství sestry a bratři z jiných farností?

Ne 5

Ano, chalupáři 2

Ano 2

 

3.1.5.      Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Jak se to projevuje? Jak by se to mohlo projevovat? Máme farní, ekonomickou a pastorační radu v našem farním společenství? Jakou máme zkušenost s jejich zakládáním a prací? Máme dost ochotných a schopných laiků?

Ano, spoluzodpovídáme 2

Ano, účast na liturgickém životě, charitě, společenství 3

Ano, hudba při mši, úklid, dovoz kněze autem 1

Ne 1

Farní rada pracuje dobře 5

Nemáme farní radu 3

Máme farní radu, ale rozhoduje kněz 1

Kněz rozhoduje sám 1

Kněz je přístupný akcím 1

·         Oficiální farní radu nemáme. Kněz se pouze radí s minimálním počtem těch, kdo jsou ochotni přiložit ruce k dílu. Tam, kde je kněz schopen držet otěže farnosti pevně ve svých rukou v každém směru, jsou jistě zmíněné rady namístě. V opačném postavení se vyskytnou jedinci zneužívající svého postavení, a jsou pro kněze přítěží.

·         Naše farnost má problémy v komunikaci, o spoustě aktivit se ani neví. Pak někteří říkají, že se v naší farnosti nescházíme na modlitbu, že tady není žádné společenství. Všechno tu je, ale mnozí o tom ani nevědí. Nevím, čím to je, jestli jsme tak uzavření? Je pravda, že někteří jen kritizují, že se tady nic nedělá, podívejte se tamhle..., ale sami pro to nic nedělají.

·         V našem farním společenství byla uskutečněna vlastní varianta voleb pastorační a ekonomické rady, bylo částečně ovlivněno duchovním správcem. Zkušenosti s prací těchto rad nemůžeme pro krátkost času hodnotit.

 

3.1.6.      Spolupracujeme s okolními farnostmi, naším vikariátem, s naší diecézi? V čem?

Ne, pouze jednotlivci 4

Ano, organizace poutí 2

Ano, kultura 2

Ano 1

S diecézí - jen setkání animátorů sněmovních kroužků 1

·         Spolupráce s farnostmi, které jsou zpravovány naším p. děkanem - zde můžeme hovořit o částečné znalosti poměrů a spolupráci, a spolupráce s ostatními farnosti a vikariátem, která je až na výjimky nulová. Těmito výjimkami je např. služba varhaníka při pohřbech a nebo dnes se rýsující spolupráce chrámových sborů v Chrudimi a Heřmanově Městci.

·         V určitém směru spolupracujeme: velikonoční slavnosti centrálně slavené, půjčování lešení.

 

3.1.7.      Máme kontakt s diecézními radami: pastorační, ekonomickou, laickou, kněžskou, katechetickou? Jakou s nimi máme zkušenost? Spolupracujeme s nimi v oblasti pastorace, řízení, vzdělávání, financování, stavební činnosti, rozhodování, komunikace, informovanosti atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Ne 4

S katechetickým střediskem 2

 

3.1.8.      Máme novinové a internetové zpravodajství našeho společenství, diecéze a církve? Jestliže ano: Slouží nám ke spojení jednotlivých společenství v diecézi a naší církvi? Jak jsme spokojeni s jeho obsahem?  Přispíváme do něj? Jestliže ne: Je něco takového pro život našeho společenství  a naší církve potřeba?

Ano, IKD 6

IKD nečteme 2

Diecézní časopis, zlepšil se 2

Farní časopis 1

Noviny ano, internet ne 1

Internet ano 1

Ne 1

 

3.1.9.      Známe kněze, kteří byli v době do roku 1989 vysvěceni a žili v manželství? Jak a kde pracují? Jsou se svým zařazením do života církve spokojeni? Jakou máme s nimi zkušenost? Jaké mínění o nich mají naši představení? Je to problém, který se nás týká, nebo nás nezajímá? Máme zkušenost s tzv. skrytou církví? Lze s ní spolupracovat?

Neznáme 4

Ano, pět, působí jako řeckokatoličtí 1

Máme pozitivní zkušenost 5

·         Je potřeba trvat na tom, že kněží zapojení v popisovaném dění hledali a představovali jiný typus kněžství, než stojí za ideou klasické farní správy. Proto mnozí měli praktické potíže s veřejným vystupováním. Nicméně, ať měli potíže či nikoliv, chceme jasně říci, že je sprosté, jak s nimi bylo nakládáno.

·         Celkově vzato se nám zdá, že ta část „skryté církve“ schopná včlenění do stávajících struktur, pracuje dobře. Známe i několik ženatých kněží a jsou fajn.

·         Pro ostatní, kteří se blíží dělnickým kněžím, není jiná možnost, než pracovat dál po svém. Také pro ženatého biskupa se žádné řešení nenašlo.

·         Podle mého názoru se církevní představitelé s tajnými kněžími „nevyrovnali“ zrovna nejlépe, přistupovali k nim z hlediska souladu s předpisy a ne z hlediska lidskosti, nedokázali ocenit to, co pro církev v minulosti udělali.

·         Někteří přijali podmínečné „přesvěcení“ a slouží jako kněží  východního ritu nebo jako jáhni. Jiní odmítli zpochybnění původního svěcení a slouží lidem, kteří jejich službu potřebují a přijímají – lidem spíše na okraji  církevního života. Kdysi přijali pověření pro stav nouze a  pokud si nepřipustíme, že stav nouze trvá, spolupráci s nimi nedoceníme a dokonce o ni z oficiálních míst neprojevíme opravdový zájem. Myslím, že chybou biskupské konference při začleňování těchto lidí bylo, že nebrala vážně  jejich světitele, často je dokonce zpochybňovala (nešlo spíše o otázku moci a poslušnosti?) a  pokud s nimi někdy vůbec jednala, pak šlo o jednostranný monolog. 

·         Není nejhorší, že se tu často krutě křivdí vzácným lidem (někteří podle našich vlastních zkušeností konali svou službu s velikou osobní vydaností, jejich vzdělání o mnoho převyšuje vzdělání většiny farních kněží, nechybí jim znalost starostí z praktického života, „mají kontakt s děním ve společnosti a předpoklady, aby četli znamení času“  - viz čl. 3.1.11!)

·         Největší škodou v této věci je, že v některých případech se nejedná jen o samotné ženaté kněze, ale o celá společenství, která hledala a léta ověřovala zcela nový druh pastorace, vzájemného soužití i způsobu evangelizace. Hledali a nacházejí cesty, kterými stejně církev bude muset jít a které bude muset hledat.

·         Společenství tzv. podzemní církve učinilo vzácné a často i draze zaplacené zkušenosti (především  vyzkoušení a ověření možností společenstvích Božího lidu jinými způsoby než jsou nyní obvyklé kanonicko-právní útvary). Obávám se však, že nebudou náležitě zhodnoceny a zužitkovány. Ne proto, že by neměly hodnotu, nýbrž proto, že nejsou po chuti některým nositelům církevní moci, protože umožňují účinně zpochybnit některé tzv. hodnoty či právní uspořádání prý katolické, např. nutnost celibátu pro přijetí svátosti svěcení v některých jeho stupních či nezbytnost absolvování tzv. formace budoucích kněží v seminářích. kněží podzemní církve, s kterými jsem se setkal (a někteří z nich jsou i ženatí včetně biskupů!), jsou kněžími skutečně Ježíšovými, prostředkovateli laskavé, láskyplné, a proto bezpodmínečné Boží péče o člověka, skutečnými služebníky svým bližním, kterým tak přinášejí opravdu radostnou zvěst o Bohu. Často tuto zvěst tak přinášejí lidem, ke kterým bychom se my bezchybně zařazení v institucích církve štítili vůbec přiblížit. Možná právě v tom je třeba hledat pravý důvod neochoty přijmout tento způsob uskutečňování kněžské služby jako vpravdě katolický, že přítomnost takového způsobu je zrcadlem a výzvou, kterou se ovšem zdráháme následovat.

·         Opačný názor (kněz, Polák): Domnívám se, že přijetí podmínečných svěcení je oprávněným požadavkem pro zařazení do řádné služby v církvi. Sám znám takové kněze, kteří uposlechli výzvy ČBK a dnes jsou zařazeni i v naší diecézi a jejich služba je přínosem. Ordinářem kněží svěcených v tzv. podzemní církvi nemůže dnes být nikdo jiný než příslušný diecézní biskup. Světitel ještě není samočinně ordinářem.

·         V našem okolí žijí takoví kněží. Nemyslím, že by byli ozdobou církve, někteří jí přímo škodí. Osobně považuji za velmi opovážlivé, že za daných okolností kněžské a dokonce biskupské svěcení přijali.

·          Samozřejmě, že znám. Jeden tady jezdí každou neděli autobusem. Oni byli vysvěceni už jako ženatí pro východní obřad.

·          Já znám taky jednoho řeckokatolického kněze, který je ženatý a má děti, ale po roce 1989 dostal svolení sloužit oba obřady, takže často slouží i v římskokatolických kostelích.

·         Jak a kde pracují?

·         vede domy Emauzy - Rychnov/Kn.

·         opravuje střechy

·         Všechny, co známe, jsou pravdiví a poctiví lidé, kteří našli svou cestu v církvi. Je ostudné, jak někteří na ně pohlížejí a smutné, že se s nimi tak málo počítá. Je docela možné, že nové generaci již tradiční struktura církve nebude nic říkat a budou ji vnímat jako překážku v hledání odpovědí na otázky smyslu života. Tito lidé vždy byli a jsou blíže radostem a strastem obyčejných lidí, potácejících se složitým světem. Nerozumíme tomu, proč jsou tito kněží jaksi lidmi druhé kategorie

·         S podzemní církví jsme se setkali. Někteří se zařadili, někteří se cítí ukřivděni. Nemůžeme posoudit, zda vždy právem.

 

3.1.10.  Jsme spokojeni s prací svého biskupství a jeho jednotlivých středisek v jednotlivých oblastech (pastorace, řízení, vzdělávání, finance, stavební činnost, rozhodování, komunikace, informovanost atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Nevíme, co se tam děje 4

Ano, vzdělávací cykly 2

Ano, jsme 2

Situace se zlepšila 1

·         Mnoho věcí na biskupství (královéhradeckém) se dělalo nekompetentně a neodborně, často podle zásady: „Když je někdo věřící, je automaticky odborníkem na všechno“. I o velkých a zásadních věcech se rozhodovalo neprůhledným způsobem, někteří mluvili do všeho, ale za nic nenesli konkrétní odpovědnost. Je patrná snaha tuto situaci zásadně změnit od nástupu diecézního biskupa Duky. Tato snaha již přináší částečně výsledky. Stále ovšem někdy chybí profesionalita, vzdělání a také zásady práce naprosto běžné ve společnosti. V poslední době mám obavy, že budováním organizační struktury ustupuje do pozadí schopnost vidět konkrétní lidi s jejich radostmi a starostmi. V jistém smyslu se tím hierarchické struktury místní církve stále více vzdalují životu běžných lidí – křesťanů i „nevěřících“.

·         Postrádáme ale občasný přímý kontakt biskupa s věřícími s možností prodiskutovat problémy farností, které náš farář nevidí. Profesionálové v církvi musí především konat své povinnosti a pak teprve hovět svým koníčkům, i když jsou ušlechtilé  jako zpěv.

 

3.1.11.    Jak napomáhat tomu, aby ti, kdo profesionálně pracují v církvi, neztratili stálý kontakt s děním ve společnosti a správně rozpoznávali a četli „znamení času“?

Modlit se a být nablízku 1


Fatal error: Maximum execution time of 90 seconds exceeded in C:\webs\snem.cirkev.cz\download\07_Hradec2000.htm on line 9803