Okruhy ke kapitole 1

1.1 Pokusme se charakterizovat naše prostředí, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.2 Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.3 Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

Náměty k okruhu  1.1.

Pokusme se charakterizovat dnešní svět, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

 

1.1.1        Jsou pro nás věřící pouze ti, kteří chodí do kostela, anebo také ti, kteří se neúčastní života církve?

Pouze ti, kteří chodí do kostela 4

I ti, kteří se neúčastní 12

·         Lidé všeobecně neodmítají Boha, ale chovají se, jako by se jich netýkal. Ano, Bůh je, ale mně se to netýká. Dále s tímto problémem souvisí i nechuť ke společenství jako takovému, a to v jakékoli formě, způsobené nuceným spolčováním minulého režimu. Víra dříve byla hodně zvykovou záležitostí, a odstranění „pouhé zvykovosti“ bychom považovali za jistý klad totality. Svým způsobem byli věřící „protříbeni“.

·         Řešení: vést dialog s těmito lidmi, trpělivě ukazovat potřebu mše sv., svát. eucharistie i ostatních svátostí.

·         Kritériem víry není, jestli člověk chodí do kostela, ale víra v Boha, víra v Ježíše, jako Božího Syna a Nejsvětější Trojici.

·         Každý člověk je věřící (tedy: něčemu věří), protože jen málo věcí opravdu víme. Další pole, které lze zahrnout pod pojem „věřící“, je důvěra k nějakým ideálům nebo životnímu stylu, které ovšem s vírou v Boha nemusí mít nic společného. Pro účely této debaty si stanovujeme, že věřícím je člověk, který věří v Boha a zúčastňuje se náboženských obřadů svého společenství. (To ovšem neznamená, že bychom ty, kdo věří v Boha a neúčastní se života nějakého společenství, nepovažovali za věřící. Jde pouze o omezení významového pole za účelem snazšího porozumění.)

 

1.1.2        Je nevěřících lidí v okolí naší farnosti (našeho řádu, mezi našimi mladými kamarády) více, než je nás, křesťanů?

Ano 17

 

1.1.3        Pro jaké hodnoty tito lidé žijí? V čem se jejich hodnoty liší od hodnot křesťanských?

Hmotné hodnoty 15

Rodinu 5

Zdraví 5

Kariéru, úspěch 5

Radost, krásu 4

Duchovní hodnoty 3

Moc 1

Zaměřují se jen na tento život 5

Dodržují společenské normy 3

Moc se neliší 1

·         Ale pozor – i křesťan má nebo může být „dravý“, když to odpovídá jeho naturelu a pokud je to v rámci pravidel – nemá sedět v koutě, ale ozvat se, když je třeba, má dát své úsilí ve prospěch druhých. Hodnoty věřících : nepodřizovat vše okamžitému prospěchu, ale mít na mysli dobro obecné, dobro všech.

·         Vztahy v rodině, pomoc druhým je u nevěřících mnohdy lepší než u „věřících“.

·         Leckterý nevěřící se dokáže příkladně obětovat pro bližního a někteří věřící by si vyškrábali oči kvůli výšivkám na oltářním plátně. Je třeba, aby duchovní připomínali svým ovečkám častěji tuto nejednoznačnost a někdy i trochu umírňovali jejich (případné) nesprávné chápání vlastní vyvolenosti.

·         V podstatě lze obecné hodnoty jimiž se lidé řídí rozdělit na kladné a záporné. Pokud jde o kladné, jsou v podstatě stejné jak pro křesťany, tak pro nevěřící (všichni si v zásadě váží zdraví, práva, zachovávají principy obecné slušnosti), oproti tomu u nevěřících se silněji projevují negativní hodnoty (sobectví, touha po penězích, moci apod.), přičemž některé z nich jsou vnímány dokonce jako kladné (kariérismus apod.) Křesťan je oproti tomu schopen vidět kladné rysy i u hodnot, které jsou mezi nevěřícími vnímány čistě jako negativní – je schopen vnímat smysl nemoci, utrpení, apod., což mu umožňuje snadněji překonávat krizové situace v životě.

 

1.1.4        Jaké obtíže jim přináší život bez Boha? Jaká nebezpečí, jaká úskalí, jaké problémy?

V krizi bez opory 9

Bez pomoci při nemoci a smrti blízkých 7

Bez naděje 6

Bez smyslu života 3

Těžko chápou nesnáze 3

Nedostatek vyšších hodnot 2

Bezradnost v pokušení 1

·         Menší, než by jim přinášel život s Bohem. Podřízení se zákonům Božím by pro ně bylo mnohem nepřijatelnější a těžší než život v hříchu. Problémy: celková demoralizace, rozpad hodnot a vazeb - především rodinných - malá odolnost vůči manipulaci, hrubost, sobectví, nespolehlivost, atomizace.

·         Nevěřícím nechybí nic. Právě jejich nevěrectví jim dává jakousi svobodu od povinnosti a řádu. Otázka je, zdali tento jejich klid je také pokojem.

·         Řešení: ukázat těm, kteří opravdu začnou hledat pokoj a nespokojí se s pouhým klidem a bezstarostností, kde jej mohou nalézt v plné míře.

·         Nevěřícím život bez Boha nepřináší žádné obtíže, protože o Bohu nic neví. Někteří jedinci si to uvědomí, pokud se jejich život dostane do nějaké krize

 

1.1.5        Chrání nás naše křesťanství před problémy okolí, nebo se nás také dotýkají?

Nechrání, ale pomáhá řešit 8

Částečně chrání 3

Dotýkají se nás 5

·         Křesťansky jednající a smýšlející člověk je stále víc v nevýhodě, nemůže se zcela "přizpůsobit", začíná být čím dál víc "jiný", což je také jeden z hlavních důvodů odpadů dospívajících, kteří se snaží do společnosti spíš zařadit, než se z ní vyčleňovat.

·         Dává jasná kritéria (hranice) – Desatero. Zásadní otázky, např. manželství rozvést či nerozvést, jsou zbytečné a odpověď je jasná, tedy neplýtváme energií. V ostatním usnadňuje řešení – otázka hmotných statků, osvobodit se od závislosti…

·         Před některými problémy nás křesťanství chrání. Když žijeme podle Božích přikázání, bývá v našich manželstvích více věrnosti, lásky a úcty. Jestliže děti vychováváme dobře a vedeme je k Bohu, tak se na nich dožíváme radosti a ne zklamání, přijímáme stáří jako přípravu na setkání s Bohem a všechny těžkosti můžeme Bohu odevzdávat. Obecné problémy, např. nedostatek bytů, nezaměstnanost apod., se nás také dotýkají.

·         Vztah k Bohu nás chrání a dává nám jistotu, ale zároveň i zvýšenou citlivost pro problémy okolí.

 

1.1.6        Cítí se být nevěřící lidé v našem okolí nešťastní, nebo mají radostný, či dokonce radostnější život než my, křesťané?

Nejsou radostnější 3

Nelze odpovědět 3

Nešťastnější 2

Radostnější 2

Spíše nespokojeni 1

Někteří jsou šťastní a radostní 1

·         Jestliže je člověk věřící naplno, nebere víru jen jako povinnost, pak prožívá hlubokou, pravou radost, kterou nevěřící mít nemohou.

·         Při prvním povrchním pohledu se zdají být mnozí nevěřící šťastnější a spokojenější než lidé věřící.

·         Ale při bližším zjištění se objevují hranice ( např. při rozhovoru na hlubší témata ), za které nevěřící nemohou nebo nechtějí jít. A to buď proto, že některé problémy ze svého života záměrně vytěsňují nebo je určitá témata nezajímají, nic o nich nevědí, často jsou zaměřeni převážně materialisticky a tudíž je jejich život poněkud ochuzen o duchovní rozměr.

·         Nešťastní asi ne. Jsou se svým způsobem života vcelku spokojeni, zvláště ti, kterým se daří dobře. Je to ale dost individuální. Tomu, co nás děsí se smějí, nebo jako zlo vůbec nevnímají. Společnost je pro ně dnes lépe zařízena než pro nás. Záleží jim na podstatně míň věcech jak nám.

·         Nepřipouští si hřích a na tom spočívá jejich jepičí radost; jsou šťastní, že jsou slepí.

·         „Štěstí“ života bez Boha nemá dlouhého trvání. Radost a štěstí křesťana nemá kořen ve věcech světa, ale v jistotě IMANUELA (Boha s námi).

 

1.1.7        Zajímá nevěřící lidi, jaký názor má naše církev na jejich problémy a jaké má návrhy na jejich řešení?

Ne 11

Ano 6

Ano, ale nemluví o tom 1

·         Nevěřící se zajímají, o názor církve na určité otázky. Ne všechny odpovědi však přijímají.

·         Zveličují jednotlivé drobnosti a vytváří z nich hlavní témata.

·         Projevím-li opravdu zájem o nevěřícího,  vyslechnu jeho (obvykle starosti, trápení) se snahou přijímat jej Ježíšovým způsobem, mohu většinou sdělit svědectví, jak na moje problémy Bůh odpovídá. Nesetkávám se s nezájmem. Uvedené však neplatí v tom případě, jestliže projevím obvyklý „společenský takt“. Bývá to pak řeč veskrze světská, a to oboustranně.

·         Ano,zejména v určitých kritických životních situacích, např. pokud se narodí postižené dítě, mají staré rodiče o které se nemohou starat, vidí kolem sebe zanedbanou mládež, bezdomovce.

 

1.1.8        Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů jako své ohrožení, nebo se nám s nimi žije dobře?

Necítíme 10

Obecně ne, jednotlivci ano (děti) 4

Ohrožení mravním zlem, konzumismem, materialismem 3

Žije se nám s nimi dobře, normálně 4

 

1.1.9        Co nás – věřící a nevěřící lidi – spojuje?

Běžný život 10

Láska k bližnímu, tolerance 6

Hledání dobra 3

·         Vyšli jsme z Boží ruky a k Bohu směřujeme. Někteří to však neví.

 

1.1.10    Ovlivňují nevěřící lidé naše křesťanské hodnoty? Pokud ano, kladně nebo záporně?

Kladně (zrcadlo) 6

Záporně 5

Posunutí hranic mezi dobrem a zlem 6

Základní hodnoty neovlivňuje 1

Záporně hlavně mladé 1

·         Nevěřící lidé nám mohou být v mnohém příkladem, např. jejich rozhodnost, profesionálnost, prozíravost, praktičnost,smysl pro odpovědnost, odvaha, smysl pro pokrok, otevřenost, upřímnost, obětavost. Záporně nás jistě také ovlivňují zase např. uzavřeností mezi své, neupřímností, sklonem k osudovosti, požitkářství.

 

1.1.11    Jak se k sobě navzájem chováme? Přátelsky, nepřátelsky, nebo jsme si lhostejní?

Přátelsky 8

Lhostejně 7

Stejně k věřícím i nevěřícím 2

Normálně 2

Nepřátelsky 1

Nedůvěřivě 1

 

1.1.12    Hledají naši nevěřící spoluobčané nějaké vyšší, duchovní hodnoty? Jak se to dá na nich poznat?

Někteří ano 14

Uchylují se k: sektám 5

                      k východním náboženstvím 3

                     mimo církev 3

Poznáme podle zájmu a vztahu k lidem 2

·         Rozdíl je mezi věkovými skupinami. Vyšší duchovní hodnoty hledají hlavně mladí lidé (na středních a vysokých školách).

·         Mnoha lidem je duševní námaha cizí a nezatěžují se tím, je to důsledek konzumní společnosti.

·         Spousta nevěřících nám závidí víru. ale neustoupí ze svého názoru - je to v nich příliš zakořeněné.

·         Hledání se pozná na chování lidí. (Tolerance, schopnost slyšet názor druhého...)

 

1.1.13    Jsou v těchto otázkách rozdíly mezi venkovem a městem?

Ano 2

Nepodstatné 4

Město:    více možností hledání 3

               větší anonymita 3

               snáze se tvoří společenství 1

               větší odcizení 1

Venkov:  větší zaměření na hmotné statky 3

               více tradice 2

               více jsou vidět chyby a slabosti věřících 2

 

1.1.14    Změnilo se něco v otázce hledání duchovních hodnot mezi lidmi kolem nás oproti době do roku 1989?

Po roce 1989 více možností hledání 5

Zvýšila se touha po duchovních hodnotách, nyní klesá 5

Před rokem 1989 snazší, nyní vliv konzumní společnosti 4

·         Před rokem 1989 v otázkách duchovních hodnot docházelo k předávání tradice, děti věřících měly předpoklad k zájmu o duchovní hodnoty; nevěřící tuto možnost prakticky neměli.

·          Nyní se o tom mluví mnohem více, avšak k výraznému posunu nedošlo, spíše naopak (svobodu si každý vysvětluje jinak).

·         Beztrestnost jakýchkoliv duchovních aktivit otevřela dveře působení pochybných sekt, duchařských aktivit, východních náboženství, které jsou pro duchovně hladovějící lidi přijatelnější než křesťanství, protože nepočítají s tím, že člověk je tvor chybující a hříšný. Uvědomění si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti je v dnešním světě individualismu a spoléháním se na sebe velmi nepopulární.    

 

1.1.15    Zajímáme se v církvi o problémy, které pálí lidi kolem nás?

Ano 12

Málo 2

·         Pro mnohé jednotlivce je obtížné vyjít ze sebe a svého soukromí a poskytnout jiným pomoc : je totiž nesnadné spojit dohromady povinnosti vůči vlastní rodině a nejbližším a zároveň podat pomocnou ruku potřebným – někdy je nutno udělat rozhodnutí, čemu dát přednost.

·         Církvi se vyčítá, že přichází se svým příspěvkem k řešení sociálních problémů vždy pozdě, ale primárním úkolem církve není řešit pohotově sociální otázky. Církev zaujímá „systémové“ stanovisko ke vzniklým problémům, naznačuje možné cesty řešení, poukazuje na „zlořády“ ve společnosti a jejich viníky (viz např. pastýřské listy biskupů apod.)

·         Jistěže, jak v organizované formě (např. Charita), tak i co se jednotlivců týče, ale ve značně různé intenzitě. Ale všeobecně nás "problémy" společnosti i lidí těsně kolem nás pálí mnohem víc jak lidi nevěřící. Ti je totiž většinou jako "problémy" nezačali ještě ani vnímat.

 

1.1.16    Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud ano, vnímáme to tak? Pokud ne, proč? Co jim můžeme nabídnout? Děláme to?

Ano, jsme  9

Boží řešení 2

Křesťanské zásady 1

·         Osobní svědectví o cestě s Ježíšem, který je řešením a pánem každé situace a když se Boží milost toho druhého dotkne, nabídnout svůj život (= svůj čas, modlitbu, slzy, duchovní dary, které právě pro tato setkání máme svěřeny jako hřivny). Ve vlastní rodině pokřtěných nevěřících však sloužím tak, že je mám ráda a o Ježíši v současné době nehlásám a téměř nesvědčím,  protože si to „zakázali“ a já jejich svobodu (stejně jako každého člověka) respektuji. Vždyť Bůh je má rád víc než já kdy budu moci mít a jeho plán spásy s nimi je dobrý.

·         Jsme na jedné lodi, ale máme větší zodpovědnost. Musíme být příkladem, nabízíme křesťanské řešení různých těžkých životních situací.

 

1.1.17    Uvědomujeme si v našem společenství a v církvi, že lidmi ničená příroda je čím dál méně schopna vydávat svědectví o Boží slávě, a že je to teď hlavně a možná brzy už jedině na nás?

Ano 5

Ne 1

Málo 1

·         Svědectví o Boží slávě však nepodává jenom příroda nebo evangelium. Nejdůležitější je, co dělá člověk, kterému Bůh svěřil přírodu nejen k využívání jejího bohatství, ale také aby o ni pečoval. O Boží slávě má svědčit především  člověk.

·         S politováním zjišťujeme, že ekologičtí aktivisté většinou nejsou křesťané. Snad to může vyplývat také z nesprávného pochopení celoživotní orientace křesťana na posmrtný život a tudíž úsilí o zachování důstojných podmínek pozemského života pro příští generace se nemusí jevit jako důležité. Dokonce se objevuje nesprávná interpretace Božího příkazu prvním lidem o „množení , naplnění země, jejího podmanění a panování nad vším živým“ (viz kniha Genesis), jako by to snad ospravedlňovalo nekontrolované rabování bohatství živé i neživé Země.

·         Nezdá se nám, že by příroda, i  když  je ničená, byla čím dál méně  schopna  vydávat svědectví o Boží slávě. Myslíme naopak, že ona se stává pomalu jedinou, která o ní na zemi ještě svědčí! Soudíme, že devastace člověka pokročila podstatně dál, než devastace přírody. A máme obavu, že se jí my, lidé, bráníme méně úspěšně jako příroda. Příroda je nevinná, ale my jme vinní. 

·         Ničivý vliv lidí na přírodu si uvědomujeme. Snažíme se chránit spíše to životní prostředí, které nám patří. V našich zahradách a v okolí našeho bydliště. Daleko větší vliv mají ti, kteří mají pravomoci rozhodovat. Nemyslíme si, že by to možná už brzo záleželo jedině na nás.

 

 

Náměty k okruhu 1.2:

Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

 

1.2.1.   Lze  větu „církev je svátostí spásy pro svět“ převést do konkrétní životní praxe křesťanů?

Ano 8

Ne vždy 2

·         Označení církve jako svátosti spásy pro svět považuji za nešťastné, protože mu kromě hrstky teologů nikdo nerozumí. Dokonce ani většina kněží není schopna mluvit o svátosti jinak, než ve scholastickém pojetí. Použijeme-li místo slova svátost např. výrazu setkání s Bohem, posouvá se úvodní věta výrazně do oblasti srozumitelnosti. Ano, církev je (ne však výlučným) místem setkávání Boha s člověkem.

·         Nakolik jako pokřtění žijeme to, v co věříme, nakolik je náš život svědectvím zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše, natolik jsme svátostí neboli znamením živého Boha pro tento svět. ‑ jestliže ve svém rodinném životě uskutečňujeme křesťanské zásady, řídíme se jimi v práci, podnikání, uplatňujeme je v politickém a společenském životě.

·         Hlásáním, liturgií a diakonií.

 

1.2.2.   Našli bychom ve své farnosti (ve svém společenství) příklady toho, jak církev naplňuje své poslání být svátostí spásy pro svět?

Ano 4

Kostel, škola, nemocnice 2

Otevřenost rodin 1

Fara otevřena každému 1

·         Křesťané všímající si opuštěných lidí a beroucích je mezi sebe

·         Každou neděli je mše sv. za farníky. Jistě z toho mají užitek všichni obyvatelé města.

·         Pořad bohoslužeb bývá vytisknut před svátky v časopise Horizont i v Kulturním životě pro všechny obyvatele. Křesťanská akademie uvádí v Kulturním domě vzdělávací programy s náboženskou tematikou pro veřejnost. Poslední svátek Těla a Krve Páně byl oslaven mší svatou na veřejném prostranství v parku a Eucharistický průvod šel městem. Setkávání maminek s malými dětmi s názvem Sedmikrásek, je pro věřící maminky, ale nejen pro ně. Několik let je již v Šumperku pořádán každým druhým rokem Festival duchovní hudby – letos průvodní slovo měl kněz. Svátek sv. Mikuláše i s programem a nadílkou byl uskutečněn na náměstí u radnice. Ve velikonoční a vánoční době služba v kostele, aby mohl být otevřen mimo dobu obřadů pro veřejnost, kdo chce přijít k jesličkám, k Božímu hrobu atd., nástěnky v kostele i venku a mnohé jiné.

·         Pomoc rodinám, centra pro rodinu, charita, „mládežnické“ kroužky, skaut, centrum pro mládež, varhanní koncerty ...

·         Naše církev usiluje o naplnění mnoha formami, ať už po stránce materiální, tak i duchovní. (Pastorační činnost – nedělní bohoslužby slova v domovech důchodců, schola..., Materiální činnost – Charita, Nemocnice milosrdných sester...)

 

1.2.3.   Našli bychom takové příklady v křesťanských rodinách?

Ano 8

Nevíme 1

·         Jsou tady křesťanské rodiny, které se nebály přijmout více dětí, které se snaží je křesťansky vychovat. Svědectví jedné rodiny bylo natolik silné, že dokázali pomoci k víře několika dalším lidem.

 

1.2.4.   Jak zprostředkováváme ostatním lidem Boží zájem o svět a jeho blízkost světu?

Svým životem 5

Těžko 4

Vyzařováním pokoje a radosti 3

Pomocí a zájmem o druhé 3

Aktivitou farního společenství 3

Liturgií 2

Péčí o staré a nemocné 1

·         Věřící zprostředkovávají víru svým každodenním životem. Mají být vyrovnaní, spokojení, radostní, mít pro každého dobré slovo, na rozdíl od těch, kteří nejsou s ničím spokojeni a stále si na něco stěžují. Lidé by měli z našeho jednání poznat, že Bůh má o ně zájem a my se také zajímáme o jejich problémy.

·         Kdybychom my křesťané dokázali odrážet světlo Kristovo, vypadala by naše společnost asi jinak. V našich podmínkách stále přežívá názor, že evangelizovat má pouze kněz. Změnit toto myšlení považuji za jeden ze stěžejních úkolů dnešní církve. Bude to vyžadovat odvahu biskupů k závažným rozhodnutím, jiný způsob práce mnoha kněží, reorganizaci farností, zapojení dnes již stovek laiků, absolventů teologického studia, atd. Nevidíme ale jinou cestu, jak uvést koncilové myšlenky do života.

·         Před svátky (velikonoce, vánoce) byly občanům města předávány letáčky s programem chystaných liturgií a jiných akcí spojených s těmito svátky.

 

1.2.5.   Je  víra katolických křesťanů v našem okolí v souladu s učením církve?

Ne zcela 5

Těžko se hodnotí 4

Ne )nauka o antikoncepci) 3

V základních věcech ano 3

Nemůže být, většina zná učení církve jen zhruba 4

·         Dost časté a snad i velké odchylky jsou zřejmě v oblasti morální, především v oblasti ochrany nenarozeného života, antikoncepce a sexuality vůbec, v oblasti rozvodů a následných sňatků, euthanasie, daňových úniků a poctivosti ve věcech finančních.

·         NE, křesťanský lid je nevzdělaný, snadno ovlivnitelný falešnými naukami, které jsou dnes v módě. I někteří kněží jsou dezorientováni.

 

1.2.6.   Je způsob života křesťanů ve farnostech a v diecézích v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá, nebo tam cítíte rozpor? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah věřících ke své církvi? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah nevěřících k církvi?

Ano, je 5

Rozpor přináší bolest, stud 3

Rozpor  nevěřící utvrzuje v negativním pohledu 4

Ne, není 1

·         Soulad: protože všichni jsme hříšní, tak v naprosté dokonalosti asi u nikoho. V praxi velmi odstupňovaně. Někteří určitě v rozporu trvalém anebo častém (nekanonická spolužití, neláska, zášť, antikoncepce, nepřijímání svátostí atp.).

·         Rozpor: každý trvalejší rozpor vztah k církvi narušuje.

·         U věřících: narušuje nejprve vztah ke svátostem, později k církvi a nakonec k Bohu. Někdy ale vzbuzuje větší touhu po smíření.

·         U nevěřících: je rozpor vítán, slouží ke zdůvodnění vlastní nevíry, hledajícího deprimuje a odpuzuje.

·         Soulad nevěřícího dráždí, hledajícího přitahuje.

·         Rozpor mezi tím, co církev hlásá a jak se chovají věřící, vede k odchodu z církve. Rozporu mezi tím, co si lidé myslí, že církev hlásá a jak se chovají věřící, vede nevěřící k odporu k církvi.

·         Cítíme rozpor. Způsob života Božího lidu neodpovídá tomu, co církev hlásá. Chladné vztahy, protiživotní postoje, amorální postoje, bariéry mezi mladými a starými v rodinách, mezi knězem a laiky. ‑ pomluvy, nepřátelství, nepoctivost apod. ‑ Konzumní životní styl v rodinách, snaha vyrovnat se svému okolí. ‑ Chybí nadšení, radost z toho, že jsem členem všeobecné církve. Postrádají se impulsy ke vzdělávání a duchovnímu růstu.

·         Nevěřící nevidí, v čem by jim mohla být víra užitečnou, zdá se jim, že náš život se významně neliší od jejich života.

·         Otázka způsobu života křesťanů ve velké míře souvisí s otázkou vnímání zla ve světě. V prvé řadě lze postřehnout jakousi netečnost křesťanů vůči zlu. Velmi často, když se setkávají se zlem, chovají se pasivně a snaží se úlohu boje s tímto zlem přenést na někoho druhého, koho považují za kompetentního daný problém řešit. Další otázkou je vymezení hranice mezi dobrem a zlem – zde je potřeba sebekriticky přiznat, že věřící často správně nerozlišují, co je skutečně dobré a co zlé, a mnohdy překračují i ustanovení církve, která o těchto otázkách jednoznačně hovoří, protože stanovisko církve považují za konzervativní a zastaralé a přiklánějí se spíše k názorům dnešní sekularizované společnosti, především proto, že takovýto postoj k životu je mnohem snazší. Toto pak má za následek velmi často i ochabnutí víry, což zase zpětně negativně ovlivňuje vztah křesťana ke své církvi. Nežije-li křesťan důsledně svou víru, má to vliv i na to, jak církev vnímají nevěřící.

 

1.2.7.   Co ze života našeho společenství může okolní svět přitahovat, čím ho naopak odpuzujeme? Mělo by se na současné situaci  něco změnit? V případě, že ne: Proč? V případě, že ano: Co?

Přitahuje:           ochota pomoci 5

                          vyrovnanost 5

                          slavení, chrámová hudba, pohoda vánoc 4

                          to, že jsme křesťané 2

                          soudržnost, přátelství 2

                          smysl života 2

                          jasnost stanovisek 2

                          morálka 2

Odpuzuje:          nežijeme ve shodě s vírou 4

                          nedostatky věřících 3

                          uzavřenost 3

                          netolerance 2

·         Co by se mělo změnit: opravdovost, odvaha vyznávat a žít svou víru veřejně, neschovávat se za zdi kostela, mluvit bez vytáček a jasně: ano, ano, ne, ne. Podstatně zvýšit zájem o skutečné učení církve, zvýšit účast věřících na aktivitách církve.

·         Významným faktorem, který pozitivně ovlivňuje vnímání církve ze strany světa, je působení církve v sociální oblasti. Zde nejde pouze o praktické vykonávání charitativní pomoci, ale je potřeba, aby se církev podílela i na budování celkového systému řešení sociálních otázek a především aby vstoupila do dialogu s příslušnými státními orgány, připomínala jim jejich zodpovědnost za řešení sociální problematiky občanů (přičemž by ovšem i sama nabízela pomoc), a tak se stala vlastně jakýmsi „svědomím státu“. Aby se toto mohlo v plné míře uskutečňovat, je potřeba, aby se také rozvinul i širší dialog uvnitř církve, především aby se zvýšila komunikace mezi věřícími a duchovenstvem.

 

1.2.8.   Když přemýšlíme o budoucnosti, bude za třicet či padesát let v naší obci katolická farnost? Bude-li, v čem bude asi jiná než ta naše?

Ano, bude 9

Bude lepší 2

Budou užší duchovní vazby 1

Bude menší 1

Asi nebude 2

·         Rozhodující pro existenci farností za 30 nebo za 50 let nebude počet věřících, ale počet kněží. Důležitá bude organizace kněžské služby - zda bude žít víc kněží pohromadě a budou zajišťovat službu ve farnostech společně z jednoho místa nebo zda bude  každý žít a spravovat farnost sám, jak tomu je ve většině případů v současnosti.

·         Věříme, že naše farnost bude existovat i po 30 letech ve stejné podobě jako dnes.

 

 

Náměty k okruhu 1.3:

Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

1.3.1.   Vyvíjí naše společenství (farní, řádové, mladých ap.) nějaké úsilí, aby navázalo kontakty s nevěřícími?

Ne 5

Ano 3

Koncerty, besedy, přednášky 5

Příspěvky do novin 3

Tříkrálová sbírka 3

Akce pro děti a seniory 2

Po mši sv. fara otevřena všem 1

Modlitba za nevěřící 1

Taneční akce 1

·         Ve svém poslání katechetů se setkáváme s nevěřícími dětmi. Přivádějí je především věřící děti, které svým kamarádům chtějí ukázat, co je to náboženství. Přijímáme je citlivě a s láskou  a oni někdy pozorují, jindy se i aktivně zapojí. Málokdy vytrvají. Většinou si rodiče nepřejí, aby náboženství navštěvovali. Dále lze na nevěřící děti působit na dětských křesťanských táborech. Velký význam má apoštolát dětí.

·         Vyvíjí (Ekumenické okénko, Biblická výstava, Křesťanská akademie, křesťanské školy...) P. JŘ zdůraznil nutnost, aby věřící laici vedli osobně dialog s nevěřícími, ne jenom kněz

·         Úvodem k této otázce je potřeba poznamenat, že v naší společnosti existuje jakási bariéra mezi věřícími a nevěřícími, která je z velké části dána historickým vývojem naší země, zejména pak totalitním režimem, s jehož neblahým dědictvím se v mnohých oblastech života budeme vyrovnávat ještě dlouho. Toto je také důvod, proč kontakty s nevěřícími na bázi náboženského dialogu jsou velmi složité. Asi nejčastějším způsobem kontaktu s nevěřícími je oblast sociální a kulturní. Především oblast sociální pomoci nevěřící výrazněji oslovuje. Řada farních společenství se zabývá pomocí sociálně slabým, nezaměstnaným. (Problémem dosti často je malá informovanost o těchto aktivitách. Je potřeba proto zvážit možnosti, jak tuto pomoc lidem více prezentovat. Nabízí se možnost informovat pomocí letáčků či zlepšením spolupráce se státními institucemi, které vyvíjejí obdobnou činnost. Je také potřeba jasněji formulovat zásady sociální politiky církve.) Na základě takto navázaných kontaktů se pak mnohem snáze buduje i náboženský dialog, předvším proto, že obě strany se již znají a k dialogu přistupují bez předsudků a zkreslených názorů o druhé straně.

·         Pasivně: Účast na dvoudenní výstavě církví působících ve městě, projev - řeč faráře na Silvestra před půlnocí na náměstí,

·         Aktivně: noční průvod se svíčkami a s křížem na Velký Pátek, Tříkrálová sbírka (arcidiecézní akce), všeobecně práce charity ("nedělají to jen pro peníze"), Základní škola Integra a její akce (provozuje salesiánské sdružení Dona Bosca), Živý betlém (akce do níž je zapojené celé město), Tříkrálový karneval pro děti (veřejná akce), Regionální biblická soutěž v místním rádiu (za odměnu kreslené bible).

 

1.3.2.   Jak snadné či obtížné je naopak pro nevěřící proniknout do našeho společenství?

Těžké 7

Snadné 4

Pro mladé snadné 1

Pro starší obtížné 1

Snadné proniknout, těžké vydržet 1

·         Někteří nevěřící nebo slabě věřící, kteří se třeba zúčastní našich bohoslužeb, si naříkají, že se tam necítí dobře, nikoho neznají. Ti věřící se po bohoslužbě baví mezi sebou, ti „noví“ se cítí osamělí a „mimo“. Dobré je aspoň vybídnutí kněze k pozdravení pokoje.

·         Proniknout do společenství věřících je pro nevěřící obtížné kvůli předsudkům, nesrozumitelnosti, nesprávnému způsobu oslovení. Nejsme často schopni odpovědět na jejich otázky. Obtíže jsou na obou stranách.

·         Na jedné straně není těžké zapojit se do liturgického života farnosti, který je v tomto religiózním kraji bohatý, ale je to pro nově příchozí též těžké, protože se zde lidé více znají a druzí na ně zvídavě hledí; společenství je též neosobní, bez zájmu o druhé, proto se vněm samotný člověk cítí ztracený. Lépe se proniká skrze známé, kteří je přivedou.

 

1.3.3.   Jak je pro ně srozumitelná řeč, kterou hovoříme o svém životě a o své víře? Máme co nevěřícím nabídnout? Nabízíme jasné odpovědi na jejich otázky?

Nesrozumitelná řeč, skutky 4

Naučit se mluvit civilním jazykem 6

Jasné odpovědi nabízejí jen sekty 3

Nabízíme příklad života 2

Nabízíme radost z evangelia 1

Odpovědi jsou jasné, ale nepřijatelné 1

Řeč je srozumitelná pro toho, kdo má zájem 1

·         Řada věcí je tajemstvím víry, mnohým věcem ani nemůžeme rozumět – otázka pokory. Prosit za poznání - je to dar. Není možné vnucovat. Nevěřící nás nechápou - nesrozumitelnost naší řeči a skutků.

·         Všichni se shodujeme v tom, že současný člověk nestojí o „jasné“ odpovědi na své otázky, a proto by bylo pošetilé je vnucovat. Domníváme se , že je dobré volit pokornější postoj : být tím, kdo doprovází hledajícího člověka na jeho cestě, kdo je ochoten mu pomoci v orientaci, sdílet s ním jeho problémy a nejistoty.

·         Máme nevěřícím co nabídnout? Určitě ano - totiž to nejcennější. Jsme ale málo vzdělaní a neumíme správně a v pravý okamžik odpovědět. Můžeme nabízet jasné odpovědi jen tam, kde máme sami jasno. To je ovšem dnes narůstající problém, prohlubovaný bohužel i zevnitř církve některými "moderními" teology a aktivisty a často i neuváženým, bezbřehým ekumenismem. V některých věcech nemají zcela jasno ani někteří kněží. 

·         Jasný hlas církve je velice slabě a zřídka slyšet. Důležitá je zkušenost víry. Určitě lepší možnost oslovovat nevěřící mají konvertité, protože mají i zkušenost nevíry. Všeobecná zkušenost: čím bohatší víra, tím bohatší možnost nabídky.

·         Většina věřících nedokáže jasně mluvit o své víře a odpovídat na otázky nevěřících, zvláště mladí lidé. Rodiče přenechávají náboženskou výchovu škole, která za současného stavu (necelá hodina náboženství týdně, někdy odpadne, nekvalitní vzdělání katechetů) nemůže dát solidní náboženské základy. Ukončením základní školy končí většinou i náboženská výuka těch, kteří jdou do učení nebo odborné stř. školy. Považujeme za velmi důležité řešit problém nábož. vzdělávání dětí a mládeže, jinak ztratíme i mládež z tradičních katolických rodin.

·         I na tuto oblast má velký vliv umělá izolace církve od společnosti v minulých letech. Křesťané o náboženských otázkách ve velké míře hovoří jazykem, který je pro nevěřící nesrozumitelný. Dalším problémem je, že věřící vůbec nejsou zvyklí s nevěřícími o otázkách víry hovořit. Velice často pak volí k diskusi témata, která jsou pro nevěřící nepochopitelná. Zabývají se spíše praxí náboženského života než podstatou víry, což ve svém důsledku budí dojem, že křesťanství je pouze jakousi formální záležitostí, životním stylem. Celý dialog se navíc často odehrává v atmosféře vzájemné nedůvěry, která je důsledkem pokřiveného obrazu křesťanství ve společnosti.

 

1.3.4.   Kdo ve vašem okolí převládá? Lidé, kteří odpadávají od víry, nebo lidé, kteří přicházejí k víře? Jaké jsou to typy lidí?

Přicházející 6

Odpadající 2

Rovnováha 1

 

1.3.5.   Jak se naše společenství zajímá o situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící, například o zkušenosti učitelů a učitelek náboženství s dětmi z nevěřících rodin? Jaké jsou další situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící?

·         Složitá situace je u dětí z nepraktikujících rodin, které někdy do náboženství chodí. Protože však nechodí do kostela, při vyučování náboženství na rozdíl od dětí z rodin praktikujících katolíků nevědí, o co jde. Vzniká situace nepříjemná jak pro děti, tak pro katechetky. Tyto děti také ve 3. nebo 4. třídě do náboženství chodit přestávají.  

·         Nevěřící je možno oslovit spíš příkladem, teprve později v konkrétním rozhovoru. I zde však výjimky potvrzují pravidlo.

·         Zkušenosti jednoho člena našeho společenství, který je učitelem na civilní škole: vedení školy ode mne očekává, že jako věřící pedagog budu přínosem ve výchovném procesu při předávání křesťanských, ale i obecně lidských hodnot žákům  (obecně platí, že společnost, přestože církev kritizuje, od ní očekává plnění této role).

·         Jsem docela bedlivě pozorován kolegy, kteří si nepřejí, abych vystupoval jako „katolík-profesionál“, netouží po věroučných pravdách, nýbrž očekávají rovnocennou partnerskou spolupráci, otevřenost, poctivost – vlastně solidní mezilidské vztahy.

 

1.3.6.   Jak vypadá soužití našeho společenství (farního, řádového, mládeže atd.) s nevěřícími?

Dobré, normální 6

·         Snaha vycházet, nevyhledávat konflikty, mluvit o běžných věcech, některým lidem se vyhýbáme.

 

1.3.7.   Jsme spokojeni s tím, jak vypadá naše svědectví o Boží spáse tomuto okolí? V případě, že ano, jaké k tomu máme důvody? V případě, že ne, co je v silách vašeho společenství změnit, co nikoliv?

S osobním ne 5

S osobním ano 3

Ano, některé akce se nám daří 4

Ne 2

Modlitba za nevěřící, otevřenost srdce 2

·         Zkušenosti některých dalších z nás, když jsme poskytli sociální, psychickou či duchovní podporu bližnímu v nouzi (důvodem uspokojení je zmírnění či odstranění této nouze) – diskuze o tom proběhla na předchozím jednání kroužku.

·         Mnoho křesťanů, aniž by o jejich přesvědčení ostatní na pracovišti věděli, žije nenápadně – bez vyhlašovaného programu, ale poctivě a pravdivě - a tak se stávají kvasem

·         V jiných případech jsme nespokojeni: jako křesťané jsme mnohdy nevěrohodní, protože se chováme jako teoretici: naše jednání se odlišuje od toho, co ústy vyznáváme.

·         Stavíme se do role mravokárců a jsme neschopni vést partnerský dialog (chybí nám tolerance).

·         V rámci širšího farního společenství : existenci neokatechumenátních společenství u nás vnímáme nikoliv jako obohacení (jednota v různosti), ale jako rozštěpení farnosti – příčinou je patrně nedostatečná schopnost – na obou stranách - vést bratrský dialog.

·         Co můžeme změnit : sebevýchovou a vzájemnou výchovou učit se pozorně vnímat stanovisko druhého a tlumit netolerantní tendence

·         Nezmění se v podstatě nic, pokud budou kněží poskytovat pouze náboženský servis a neotevřou se pastoraci odpovídající dnešní situaci, pastoraci, která by zasáhla a dosáhla až k tomu poslednímu ve farnosti. Tento náročný úkol lze zvládnout jen spoluprací s laiky.

·         Ano. Např. účastí na mši sv., vyznáním a postavením se za odlišné priority, než které propaguje svět (masmédia, politikové...), zasíláním přání k svátku, Velikonocům, Vánocům ap. s křesťanským textem.
Ne. Projevovat větší účast k událostem života našich nevěřících spoluobčanů, více a otevřeně komunikovat o zásadách křesťanství, nemůžeme změnit či ovlivnit odmítání či zatvrzelost, pouze se modlit za tyto lidi

·         Spokojení nemůžeme být nikdy. Změnit můžeme informovanost o sobě, naučit se mluvit pravé slovo v pravou chvíli - ztratit ostych, chovat se odpovídajícím způsobem - křesťan - křesťansky...Kurzy pro psychicky blokované křesťany zejména střední generace, naučit se asertivně jednat jakožto křesťan. Nebát se v agresivním prostředí. Nedá se odpovědět na to co nemůžeme změnit

·         Radost je z krásných existujících rodin a jejich života i oslovujícího života mnohých jednotlivců.

·         Svědectvím je i poměrně velká účast věřících na liturgických akcích (i když většinou z tradice)

·         Kladné je i působení místní Charity a její svědectví okolí.

 

1.3.8.   Jak může jednotlivý křesťan působit na své okolí? A jak jednotlivé buňky církve (rodiny, farnosti, společenství, diecéze, komunity, hnutí, aktivity, organizace…)? Zkusme shromáždit co nejvíce nápadů a možností.

Osobní příklad 12

Společenství jednotlivců, rodin 3

Modlitba na konkrétní účel 3

Šíření křesťanské morálky 2

Pozvat na akce společenství 2

 

1.3.9.   Vnímáme svoji odpovědnost za společnost a své okolí ve svém městě či obci? Vyvozujeme z této odpovědnosti konkrétní kroky? Jaké?

Ano, vnímáme 7

Účast v komunální politice 2

Volit 1

Působení na pracovišti 2

Křesťanská výchova dětí 1

Společná modlitba 1

·         Úroveň našeho křesťanského "přesvědčení" je velice nízká. Objektivní, zjevenou pravdou si nejsme už natolik jisti, abychom ji byli ochotni a schopni prosazovat vně svého vlastního, osobního života. Všechny jistoty jsou, bohužel i ze zdrojů uvnitř církve, zpochybňovány. Převládá "ušlápnutý image": "Vždyť my už někdy ani nevíme, zda si máme toho, že jsme katolíci vůbec ještě vážit, anebo se z toho kát." To není prostředí pro nějaké nadšené a velké činy. A tak ze svého vědomí zodpovědnosti nevyvozujeme nakonec o nic větší kroky než mnozí nevěřící. Jediná větší akce zaměřená vně našeho společenství, která se "povedla", byla letošní "Tříkrálová" charitní sbírka.

·         Odpovědnost za společnost a své okolí vnímáme. Z této odpovědnosti vyvozujeme potřebu poznávat svou víru, růst ve své víře a žít ze své víry.

·         Svoji odpovědnost za společnost a své okolí vnímáme rozpačitě. Mnohdy se chováme uzavřeně, jako by nás okolí a společnost nezajímala. Přetrvává ostych a nedůvěra ke všemu, co nevychází z farnosti a církve. Východiska z tohoto stavu, se domníváme, má několik rovin, ve kterých se musíme pohybovat a přitom nevyčerpáme všechny možnosti.

·         Neustále je třeba hledat cesty, jak se dostat blíž lidem, musíme být vynalézaví a pokoušet se do akcí, které podnikáme, zatahovat tolerantní a nezaujaté lidi

·         Mnohdy na mši sv. do kostela zabloudí nevěřící či hledající. Měli bychom je oslovovat, navazovat společenské kontakty, konkrétně těmto lidem sdělovat, že nám nejsou lhostejní

·         Kolikrát hodně námahy věnujeme na údržbě vnější fasády církve nebo farnosti a málo vynakládáme své síly na vnitřní obnovu, málo si uvědomujeme, že nejdříve nám musí hořet srdce, a pak můžeme někoho oslovovat a evangelizovat

·         Nevyužíváme vhodných příležitostí, např. při přípravě na křest dítěte, první svaté přijímání a podobně neoslovujeme vhodně rodiče dítěte

 

1.3.10. Jsme vskutku zodpovědní hospodáři – tedy ti, kdo se mají starat o zvířata, rostliny a stvořené věci na Zemi, a jsou Bohu zodpovědní jako spolupracovníci na jeho plánu?

Ano 6

Ne 1

·         Na ekology se často díváme pohrdlivě, místo abychom jim pomáhali s pohledem věřícího člověka mírně a laskavě ukazovat původce, ukazovat na ekologii, která vychází z našeho nejvnitřnějšího smýšlení a jednání.

·         Měli bychom uvážlivě podporovat každé aktivity, Skaut, Junák, které vychovávají mládež v duchu úcty a ochrany ke všemu stvořenému.

·         Málo studujeme Písmo svaté, abychom se dokonaleji seznámili s Božím plánem a získávali pro jeho naplnění ostatní.

·         Mnohdy nám je zatěžko zasadit se za dobrou věc, nepřímo podporujeme lhostejnost ke kultuře, k tradici a jsme pasivním společenstvím.

 

 

Okruhy ke kapitole 2

2.1 Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.2 Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.3 Co je třeba  v našich podmínkách napravit, abychom v církvi žili opravdu jako společenství Božího lidu?

 

Náměty k okruhu 2.1

Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

 

2.1.1.      Znáte ve světě kolem sebe skupiny lidí, které byste označili pojmem společenství? Znáte takové skupiny lidí v církvi? Jaké jsou jejich charakteristické společné rysy?

Společné cíle, zájmy 12

Život podle evangelia, cesta k Bohu 4

Ministranti 6

Schola 4

Řády a kongregace 4

Společenství matek 4

Sněmovní kroužky 4

Modlitební společenství 3

Mládež 3

Rodina 4

Charismatická hnutí, charitativní organizace 2

Touha se sdílet 1

 

2.1.2.      Je třeba se ve společenství navzájem znát? Do jaké míry?

Dobře 12

Zachovat svobodu jednotlivce 5

Znát se tak, abychom byli schopni pomoci 6

Není nutné blíže se znát 1

·         Podle našeho názoru není nutné, aby se lidé navzájem nějak blízce znali. První křesťané o sobě pravděpodobně příliš mnoho nevěděli – a jejich společenství tím zřejmě netrpělo. To, že pocházeli z nejrůznějších vrstev společnosti, nebylo až zase tak příliš podstatné. To, co je spojovalo, byla přijatá a sdílená víra v Boha a Ježíše Krista.

·         Nezdá se nám vhodné otevřeným způsobem si např. odhalovat navzájem své nedostatky a slabosti. Je třeba naopak si ponechat vlastní svobodu, osobní důstojnost a právo na soukromí.

·         Ve venkovské farnosti nebývá problémem se navzájem znát. Potíž je, že se lidé ostýchají překročit hranici vzájemné povědomosti a sblížit se nebo přes přátelské vztahy hovořit o víře a sdílet ji. V našem případě bylo impulsem pro překročení těchto hranic založení sněmovního kroužku. Někteří členové tvrdí, že celý život přemýšleli nad věcmi víry a že jim chyběl někdo, s kým by si o tom povyprávěli, i  když byli např. každou neděli v kostele.

 

2.1.3.      Je třeba si navzájem pomáhat? Myslíte si, že se to v církvi týká jen duchovní oblasti, nebo i každodenního života? V jakých oblastech je vzájemná pomoc na místě a kde ne (pomoc v domácnosti, péče o staré lidi, finanční pomoc, starost o potřebné, hlídání dětí, pomoc v nesnázích…)? Myslíte, že by se o pomoc měli starat především jednotlivci, nebo i společenství jako celek?

Ano 11

Nejen duchovně 6

Ano, s láskou, rozumně 2

·         Pomáhat si je třeba. To se týká i každodenního života. Ve sdělovacích prostředcích panuje názor, že církev má pomáhat např. Rómům, bezdomovcům, drogově závislým atd. Toto však není poslání církve, která nemá prostředky ani pracovníky na zajišťování těchto věcí. Nemůže ani nikomu nařídit, aby tyto věci zajišťoval. Církev může pouze lidi přesvědčovat, aby např. přispěli na dobročinné účely, pomáhali nemocným apod. Pomáhat nemůže církev ani společenství jako celek, ale jednotliví lidé, křesťané.

·         Mluvit o duchovních záležitostech a nevšímat si potíží, které mají jiní lidé v běžném životě, si protiřečí. Víra bez skutků je mrtvá a přátelská pomoc je posvěcována vírou. Je třeba být všímavý a vynalézavý – to je úkolem jednotlivců i společenství, vždy podle charakteru té které služby.

 

2.1.4.      Je potřebným prvkem společenství vědomí spoluzodpovědnosti za osudy druhých?

Ano 8

Nutná 5

Ve velkém společenství ji necítíme 1

 

2.1.5.      Je důležité, aby členové společenství vyznávali stejné hodnoty?

Základní směřování ano 19

·         Kdybychom hodnoty seřadili do „žebříčku hodnot“, tak ty nejdůležitější, které jsou na předních místech, by měli uznávat všichni členové společenství.

 

2.1.6.      Mohou ve společenství nastat konflikty? Pokud ano, jak je řešit?

Ano 10

Dialogem, bezodkladně 8

S láskou, pokorou, v Duchu sv. 5

V klidu a modlitbě 4

S důvěrou a otevřeností 2

Zásadní konflikty rozchodem 1

 

2.1.7.      Jaký význam hraje ve společenství odpuštění?

Nutné pro existenci 13

 

2.1.8.      Mělo by společenství brát ohled na lidi v menšině a na okraji? V případě, že ano: do jaké míry?

Ano 2

Tolerance, ale nedopustit rozbití společenství 5

Opatrně 2

·         Máme respektovat lidi v menšině a na okraji společnosti a podle potřeby jim pomáhat, vysvětlovat. Ohled však neznamená přizpůsobování nebo podporování jejich požadavků, jestliže nejsou správné.

·         Je to otázka otevřenosti s. vidět tyto lidi a v umění případně přizpůsobit s. tak. aby se lidé z okraje měli možnost se svobodně stát plnohodnotnými členy společenství.

 

2.1.9.      Jak se má zachovat společenství, když si povšimne, že na jeho setkání někdo opakovaně chybí?

Zajímat se, proč 11

Nabídnout pomoc 6

 

2.1.10.  Mohou tvořit jedno společenství mladí a staří?

Ano 11

Ano, ale je to těžké 1

Těžko 1

 

2.1.11.  Mohou tvořit jedno společenství chudí a bohatí? Pokud ano: Jaké vztahy by v něm měly být?

Ano 10

Ano, ale je to těžké 2

Těžko 1

Vztahy: solidarita, rovnoprávnost, respekt 1

 

2.1.12.  Patří k podstatě společenství také to, že má svého vůdce? Pokud ano: Jaký je vztah mezi ním a společenstvím? Jde o přirozenou autoritu, nebo o autoritu plynoucí z oficiálního pověření? Může být napětí mezi formální a neformální autoritou? Může toto napětí přinést něco pozitivního?

Ano 12

Ne 1

Přirozená autorita 7

Oficiální pověření 2

·         Měla by to být přirozená autorita, ale pokud taková není nebo pokud vede k rozkladu společenství, měla by se tímto vedením pověřit nějaká jiná schopná osoba. Napětí může nastat, ale přináší většinou problémy.

·         Autorita ve společenství by měla mít duchovní vedení od vyšší autority, kdo vede, měl by být veden.

·         Nepatří, podstatou společenství jsou vztahy a ne vůdce. Pojem společenství však nevylučuje vůdce. Pokud společenství má vůdce, pak oboustranný vztah mezi vůdcem a společenstvím musí být kladný a pozitivní. Autorita může být přirozená nebo z oficiálního pověření. Mezi formální a neformální autoritou může vznikat napětí a může přinášet něco pozitivního.

·         Ideální je když přirozená autorita je též oficiálně jmenována.

·         Měla by to být přirozená autorita, ale pokud taková není nebo pokud vede k rozkladu společenství, měla by se tímto vedením pověřit nějaká jiná schopná osoba. Napětí může nastat, ale přináší většinou problémy.

·         Ano. Měl by být „služebníkem“ společenství, jednotící silou. Autorita může být obojí, lepší je přirozená, nejlepší obojí v osobě vůdce propojená. Napětí mezi formální a neformální autoritou vznikat může a může přinést něco pozitivního jen tehdy, jsou-li nositelé formální i neformální autority pokorní a vstřícní. V opačném případě to společenství ničí.

 

2.1.13.  Mohou ve společenství být ještě menší skupinky nebo třeba názorové proudy? Je to společenství ke škodě, nebo k užitku? Za jakých okolností?

Ano, objektivnější přístup, názorové obohacení 8

Ne, pokud se nedomluví - rozpad 2

Ne, zdroj problémů 1

 

 

Náměty k okruhu 2.2

Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

 

2.2.1.      Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč.  Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?

Ano 6

Vyjadřovat se k právům občanů, mít kompetentní osoby 6

Ne 1

Dělají, co mohou 1

Jak: pastýřskými listy 4

·         Na obhajobu práv našich občanů se církev má ozvat, ale ne se na tuto činnost plně soustředit. Církev vyjadřuje postoj křesťanů, ale práva si musí občané hájit sami.

·         Určitě ano – hlavně těch nejbezbrannějších – tj. nenarozených nevinných dětí, chudých, starých a nemohoucích. Ale zároveň s „právy“ by měla připomínat také „povinnosti“. Jak? a)  veřejným vystupováním představitelů církve k jednotlivým problémům ( jako např. pastýřský list ke 2. neděli postní r. 2000) b) pojmenovávat věci jasně, srozumitelně, odvážně, beze strachu, bez vytáček a „politikaření“: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne a ne“. c)  vychovávat v té věci členy církve d)  podporovat v tomto směru zaměřené akce věřících osobní účastí

·         Kdo?  Každý na svém místě: věřící ve svém okolí, rodiče v rodinách, kněží ve farnostech, biskupové na úrovni regionů, národů a států, církev jako celek na úrovni celého světa, a to při každé alespoň trochu vhodné příležitosti, ať je to pro adresáty příjemné nebo ne. Je ovšem třeba ty „příležitosti“ také aktivně vytvářet.

·         Biskupové by měli pružněji zareagovat na porušování práv pastýřským listem, kněží by se měli vyjádřit od ambónu k problému, laici by měli reagovat každý ve svém prostředí, ve kterém žije a pracuje.

·         Ano, česká církev by měla důsledněji hájit práva našich občanů. Např. prosadit uzavření smlouvy s Vatikánem a naším ministerstvem kultury. Hájit práva rodiny. Prosazovat ochranu lidského  života od početí a narození až do přirozené smrti. Podporovat zřizování hospiců. Zvážit pomoc církevních právníků, jejich případné zastupování věřících u občanských soudů, kdy se např. jako důsledek rozvodu projednává rozdělení dětí.

·         Hájit práva občanů by měli věřící modlitbou, finančně, praktickou pomocí atd. Církev jako organizace by neměla vstupovat do politiky, v naší společnosti by to zřejmě jako v minulosti vedlo k problémům a odcizení.

·         Česká církev by se měla více zajímat o všední starosti věřících i nevěřících. Dobrým vykročením tímto směrem byl nedávný pastýřský list českých a moravských biskupů o sociálních tématech. Z textu pastýřského listu jsme měli dojem, že byl důkladně připraven a konzultován s odborníky (některé jiné listy působí jako mlhavé mluvení za každou cenu). Ačkoli se v něm neřeklo nic překvapivě nového, církev se jasně vyjádřila k současným sociálně-ekonomickým nešvarům (nevyplácení mezd apod.). Ve svém okolí jsme zaznamenali, že lidé pocítili tento list jako morální podporu ze strany svých biskupů. Nedocenitelné je, že se jasně řeklo, že některé věci jednoznačně nejsou dobré – někteří lidé mají potíže s názorovou orientací v době, kdy se záměrně stírají rozdíly mezi dobrem a zlem. Takový list měl ale přijít o několik let dříve.

·         Ve vztahu k politice by se církev měla držet mezi extrémy, z nichž jedním je vlastní a přímá politická činnost a druhým netečnost vůči politickým otázkám.

·         Ano, pomocí médií, pastýřskými listy, které by měly mít širokou publicitu, nejen čteny v kostele, jednáním s politiky na národní i mezinárodní úrovni.

·         Má‑li být církev svědomím národa, pak se nutně ústy svých představitelů musí vyjadřovat k jakémukoli bezpráví, ke všem aktuálním problémům, ihned a kompetentně.

·         Církev by každopádně práva občanů hájit měla. Mělo by se tak dít především v rovině obecné – církev by se měla jednoznačně vyjadřovat k novým zákonům, otázkám projednávaným v parlamentu, k vnitřní i zahraniční politice státu. Tato prohlášení by měla být činěna bez ohledu na to, která politická strana právě vládne či iniciuje ten či onen zákon, nařízení, vyhlášku. Veškeré připomínky ze strany církve by měly být činěny pouze z hlediska toho, zda dané ustanovení je v souladu či rozporu s křesťanskou morálkou a etikou, zda neodporuje přirozenému právu.

·         Otázkou je, kdo by toto měl prakticky vykonávat. Jako možné řešení se jeví zřízení zvláštní komise při ČBK, která by se zabývala těmito otázkami. Aby práce této komise měla smysl, měla by se zasedání této komise konat pravidelně a velmi často, aby mohla pružně reagovat na aktuální otázky. Proto by v komisi měli pracovat lidé, kteří nejsou přespříliš v církvi zatížení jinými úkoly, jako to vidíme u jiných komisí, jejichž činnost je pomalá a těžkopádná. V komisi by měli zasedat především odborníci – politologové, sociologové, právníci a teologové. Komise by měla jednak vypracovávat stanoviska, která budou veřejně publikována, jednak by její práce měla sloužit jako podklad pro jednání oficiálních představitelů církve s představiteli státní moci, jejichž vzájemné kontakty by měly být také mnohem častější.

·         Důležité je, aby církev své stanovisko vyjádřila včas – tj. v době, kdy se nové ustanovení připravuje, a je zde prostor pro diskusi, a tudíž i příležitost prosadit změnu. Dále je nezbytně nutné, aby tento postoj církve jasně vnímali nejen věřící, ale celá společnost. S tímto pak úzce souvisí i otázka mediální politiky církve, o níž je možno dnes prohlásit, že je naprosto nedostatečná. Drtivá většina z toho mála církevních prohlášení, jejichž obsah je adresován celé společnosti, se nakonec dostane pouze k uším věřících, kterých se toto prohlášení někdy týká méně, než zbytku společnosti (např. pastýřský list – advent 1999 – o sociálních otázkách). Je nezbytné, aby církev pronikala postupně stále více do všech veřejných sdělovacích prostředků.

 

2.2.2.      Jeví se vám církevní aktivity na pomoc romské menšině v naší zemi jako dostačující? Je to problém církve?

Ano, dostačující 7

Nedostačující 4

Dluh v evangelizaci Romů

Není problém církve, ale občanského soužití 7

Je to problém církve 3

·         Tuto otázku nelze jednoznačně posoudit. Např. některé komunity salesiánů DB se cíleně zabývají výchovou a využitím volného času rómské mládeže (Ostrava), některé pobočky ČKCH přispívají k hmotnému zabezpečení Rómů  - třeba i u nás ve Val. Meziříčí. Není to jistě hlavní problém a úkol církve, ale je to  také  problém církve....

·         Zajímalo by nás nejprve, „co“ je pro Romy vůbec „dostačující“. Velice rádi bychom poznali toho, kdo to ví. Jistěže je to „i“ problém církve, a to nejen problém charitativní, ale také, a to snad především, i problém misijní. Tím se ale, zdá se nám, moc lidí v církvi nezabývá. To je názor většiny, zazněl však i názor, že to problém církve není a aktivity jsou dostačující.

·         Nemáme dostatečný přehled, jaká je situace v naší zemi. V naší farnosti mají Romové nejčastěji zájem o křest a křesťanský pohřeb. Méně už o církevní sňatek. Animátorka našeho společenství z pověření šumperského faráře připravovala mnoho romských rodičů ke křtu jejich dětí. Byli mnohokrát srdečně zváni na pravidelné bohoslužby. Někteří přislíbili nebo přišli jen několikrát. Říkali, že víru mají v srdci, že v Boha věří a modlí se k němu doma.

 

2.2.3.      Přispíváme ze svých příjmů na potřeby farnosti a diecéze, apoštolát, charitativní činnost, na misie, na bohoslovce, tzv. svatopetrský haléř na potřeby Apoštolského stolce? Sbírkami při mši svaté, pravidelnými dobrovolnými příspěvky? Příspěvky stanovenými naším biskupem?

Ano 11

Sbírky na zvláštní účely (třeba ohlásit týden předem) 5

Nedělní sbírky 4

Živý Betlém 1

·         Při sbírkách na různé účely by se mělo dát ve farnosti předem vědět, na co se bude vybírat a pak by se věřící měli dozvědět to, kolik se vybralo v jejich farnosti a také to, kolik se vybralo např. v rámci státu, případně na co se peníze použily, a měli by to vědět pro povzbuzení a pocit sounáležitosti.

·         Na potřeby farnosti, tedy především farního chrámu mnoho. Na ostatní vyjmenované potřeby církve – pokud je sbírka předem řádně oznámená, což, bohužel, ani zdaleka samozřejmé není – tak podle okolních farností je u nás průměr podstatně vyšší. Bohužel sbírky pro potřeby církve nejsou někdy avizovány vůbec. Zda a jak jsou odváděny sbírky stanovené biskupem i ostatní neohlášené sbírky a v jaké výši, není farníkům, a tedy ani nám známo. O případných darech jednotlivců nemáme přehled.

 

2.2.4.      Měl by se nějak změnit vztah katolíků k příslušníkům jiných velkých náboženství, kteří žijí v naší zemi? V případě, že ano, v čem a prostřednictvím koho? V případě, že ne, zdůvodněte svůj názor.

Oficiální vztahy jsou dobré 4

Více tolerance, ale neztratit identitu 2

Více úcty 1

Opatrnost vzhledem k východním náboženstvím 1

U starší generace pouze formální 1

·         Myslíme, že v průměru je dostatečně přátelský a vstřícný, někdy až nad míru vedoucí k ohrožení vlastní identity. Zdá se nám, že jsme v současné době k jiným náboženstvím nebo církvím v průměru daleko vstřícnější než oni k nám. Určitě by mělo být obecně podstatně víc znalostí o tom, co nás „skutečně“ spojuje, ale také i o tom, co nás dělí. Jinak je to všechno buď falešné, anebo zůstává to jen na povrchu, na úrovni propagandy, anebo módy, bez patřičného vhledu, což nám samým víc škodí než prospívá.

·         Měl by se změnit zcela odmítající postoj některých katolíků v duchu závěrů 2. vatikánského koncilu (Nostra Aetate) i prostřednictvím kněží a katolického tisku (popř. jiných křesť. médií).

·         Církev by měla horlivěji vést své věřící k prohloubení víry, k tomu, aby si vážili své víry, aby se nedali snadno zmást a přecházeli k jiným církvím. V tom by měli zlepšit pastoraci zvláště biskupové a kněží. Mají k tomu nejvíce příležitostí.

·         Česká církev jako celek má snad dobrý vztah k příslušníkům jiných náboženství, je však třeba zlepšit individuální postoje na úrovni farnosti. A to nejen ve smyslu sblížení, komunikace s odloučenými bratry, ale zlepšit i uvědomování si své katolické identity a misijního poslání. Je totiž tendence k zjednodušování ekumeny: všichni máme stejného Boha, a tak je to jedno. Kněz a vzdělaní laici mohou pomoci k správnému pochopení. Do pastoračního plánu zařadit modlitební setkání, společné veřejně prospěšné akce apod.

 

2.2.5.      Existuje ve Vašem okolí modlitebna nebo společenství jiného náboženství?

Ne 2

ČS. církev husitská, evangelická, jehovisté 2

Baptistická, českobratrská  3

Pravoslavní 1

 

2.2.6.      Vyjadřuje česká církev (v rodinách, ve farnostech, v diecézích ...) rovnost všech před Bohem a jednotu Božího lidu? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, zdůvodněte svůj názor.

Ano 4

Ne vždy 3

Jak: v kázáních 1

V ochotě pomoci každému 1

·         Co se týká rovnosti před Bohem, určitě ano. Co se týká jednoty Božího lidu, zdá se nám, že je jí tím méně, čím víc se ní mluví. Narůstá i v našem farním společenství relativizmus, neúcta k učitelskému úřadu církve – a to i u jejích placených služebníků – laxnost v morálce, kázni i víře.

·         Snaží se o to, dává se větší prostor laikům, aby vyjádřili rovnost před Bohem s příslušníky hierarchie, často však jak ze strany laiků, tak i kněží rovnost před Bohem mezi hierarchií a laiky ještě úplně pociťována není a možná i to narušuje jednotu Božího lidu.

·         Česká církev vyjadřuje rovnost všech před Bohem. Dokladem je například, že přiměřená duchovní výchova je poskytována i lidem s mentálním postižením, pro tělesně postižené jsou budovány bezbarierové vstupy do nových kostelů, charitativní organizace zajišťují péči o staré lidi, skutečně potřebné bezdomovce atd.

·         Ano. Ve mši svaté, svým učením, v rodinách vzájemnou úctou, respektováním potřeb jednotlivců, totéž ve farnosti – společenství mladých, manželů, seniorů. Ne vždy však tento postoj dodržujeme do důsledku i na svých pracovištích nebo při spolunažívání s ostatními občany (ovlivňování okolím, způsobem životních postojů nevěřících).

 

2.2.7.      Zažívají ženy v české církvi stejně důstojné postavení jako muži?

Ano 8

Ne vždy 3

Zlepšuje se 1

·         Většina žen zřejmě ano. Ty, které pravdivou sebereflexí svého vztahu k církvi netouží po kněžském či biskupském svěcení, zjišťují, že se mohou plně realizovat prakticky ve všech ostatních službách uvnitř církve, a mají pro ně mají mnohdy lepší předpoklady než muži ( přizpůsobenější biologické, psychologické či emoční vybavení ).

·         V naší farnosti mohou mít někdy ženy pocit, že se mužským vzorům dává přednost – např. při svatořečení Jana Sarkandra mu byla přiznána  větší pozornost než bl. Zdislavě – nebo podivně působícím výrokem kněze : „Písmo sv. uvádí, že žena byla stvořena až jako druhá“....

·         Určitě ano. Navíc jsou ženy mnohem početnější, a tím i  výraznější skupinou v běžném bohoslužebném a modlitebním životě církve domácí i farní.

·         Dvě ženy: formálně jsou omezeny - myslí tím přístup ke kněžství – ale nepociťují to jako křivdu.

·         Většinu české církve tvoří ženy. Jejich spolupráce je však často nedoceněná a považuje se za samozřejmost. Duchovní si někdy neuvědomují míru nasazení svých farníků a investice času nebo peněz přehlížejí s odkazem na to, že se jedná o službu Bohu. Někteří kněží se projevují jako misogynové.

·         Bylo by vhodné, aby do pozic, u kterých to zákon dovoluje, vstupovaly ve větší míře ženy. Jako matky, sestry atd. mohou říct např. o pastoraci nebo kráse liturgie někdy více než někteří odborníci.

·         Větší zájem by se měl věnovat formaci prostých žen-důchodkyní, které snadno podléhají vlivu líbivých tiskovin uvádějících někdy velmi pochybné názory (např. Světlo, Mezinárodní report). Tyto ženy nemají většinou po ruce alternativu.

 

2.2.8.      Zdá se vám, že se mladí v naší církvi příliš upřednostňují, zanedbávají, nebo mají odpovídající pozornost?

Odpovídající 5

Upřednostňují 2

Zanedbávají 2

·         Pro mladé se nikdy nedělá dost. Akce většího rozsahu nemají být hlavním způsobem práce s mladými lidmi. Ačkoli se takovou událostí umí nadchnout, po návratu do ztuhlé farnosti nemohou neochabnout. Podstatná je práce s dětmi a mladými přímo ve farnosti. Často ovšem lidé svalují svou odpovědnost za předávání víry mladé generaci na kněze. Příklady táhnou

 

2.2.9.      Cítí se děti v našem společenství dobře? Máte s nimi kontakt?

Ano 6

Spíše ne 2

·         Máme dětské mše svaté, ministrují i malí předškolní chlapci, malá i starší děvčata zpívají ve schole. Kněz pořádá letní tábory pro chlapce – ministranty a pro děvčata. Při mši svaté děti rády nosí obětní dary a čtou přímluvy. Pořádají se společné akce pro děti i dospělé.

·         Dětem není věnována dostatečná pozornost, kterou si zasluhují. Je třeba aplikovat nové katechetické metody (viz Katechetický věstník). Dále přizpůsobit dětské mše skutečným potřebám dětí a jejich vnímání – místo homilie zavést katechezi, kterou povede jim blízký člověk (třeba laik) – vyučující jejich náboženství – s cílem vytvořit vzájemný  vztah a snahu o aktivní zapojení do liturgie ( čtení, zpěvy, přímluvy, hravé pojetí s pohybovými prvky apod.).

·         Dále si myslíme, že je potřeba věnovat se více dětem také v organizování jejich volného času – soutěže, hry v přírodě, táborové pobyty, poznávací výlety atd.

·         Každý věřící, který má své vlastní děti, má i s jinými dětmi, jejich kamarády, nějaký kontakt. Kontakt s určitou skupinou má jistě i katecheta, nějaký, ale dost rychle slábnoucí kontakt s dětmi mají i někteří věřící skrze místní organizaci Junáka. Ale farní společenství jako takové s dětmi nepracuje. Část věřících se staví k přítomnosti menších neklidných dětí na bohoslužbách nevraživě až nepřátelsky. Zapláče-li nebo promluví dítě v kostele, cítí se maminka provinile. Bývalý místní duchovní maminky přímo vybízel, aby zůstaly s dětmi doma. Ony se však už většinou do kostela nevrátily, ani když děti odrostly.

 

2.2.10.  Jak pečuje naše společenství o své staré a nemocné členy?

Dobře 5

Návštěvy doma a v nemocnici 3

·         Jako společenství nijak. Jako jednotlivci v rámci rodin a přátelských styků snad poměrně dobře. Není alespoň slyšet o nějakém zvlášť křiklavém případu nevšímavosti ke starým a nemocným lidem v naší obci, a to ani mezi nevěřícími. Společné udílení svátosti nemocných se u nás ve farnosti ještě nikdy nekonalo, ani nebylo nabídnuto, což je určitě veliký pastorační nedostatek

·         Farní společenství může zajistit svátost pomazání nemocných, poskytnutí ostatních svátostí, poskytnutí duchovní rady a útěchy. Samozřejmě i návštěva starého a nemocného někdy spojená i fyzickou pomocí se v našem farním společenství často vyskytuje.

·         O staré a nemocné věřící v domácnosti pečuje Charita po stránce tělesné, 1x za měsíc návštěva kněze, každou neděli přinášejí Eucharistii akolyté. Chybí duchovní služba v penzionu, domově důchodců a nemocnici. Zmapování potřebných a nemocných v celé farnosti není.

 

2.2.11.  Setkáváme se někde v církvi s nadřazeným či povýšeným jednáním? V případě, že ano: Kde?

Ne 3

Ano (u kněží a hnutí) 2

Ano, u zaměstnanců farních úřadů 1

Arogantní reakce na některé dopisy v Katol. týd. 1

·         Někdy u kněží, kteří se cítí být „nedotknutelní“, neberou námitky anebo žádosti laiků dost vážně, rozhodují často bez jakékoliv konzultace se svými spolupracovníky ve farnosti a často i bez ohledu na jejich problémy a potíže. Jako příklad uvádíme výrok kněze o organizačních záležitostech: „Farníkům zásadně neustupuji!“ S vyššími církevními představiteli se setkáváme jen vzdáleně nebo zprostředkovaně, v místě jen výjimečně při mimořádných příležitostech. „Špatnou“ zkušenost ale nemáme.

·         Ano, někteří kněží dávají přednost lektorům mužům, nepřijmou připomínky a otázky k homilii, chovají se povýšeně ke konvertitům

·         Nadřazenost nad ostatní církve se individuálně u katolíků vyskytuje - považujeme se za něco víc.

·         Též se objevuje nadřazenost ze "skutkačení" – víc skutků zbožnosti (mší sv., modliteb, poutí…) než druzí.

·         Jsou to pozůstatky konce minulého a začátku tohoto století, které se stále udržují v povědomí též díky malé náboženské vzdělanosti. Jeden prvek řešení (samozřejmě ne jediný) je lepší vzdělávání střední a starší generace.

 

2.2.12.  Stojí svými kroky a myšlením zodpovědní lidé v církvi vždy na straně člověka včetně plného respektování jeho svobody? Jak vlastně pojmu „stát na straně člověka“ rozumíme?

Ano 2

Ne 2

·         Zodpovědní církevní funkcionáři vždy nestojí na straně lidí. Záleží na jejich informovanosti a názoru. Zde si uvědomme romskou otázku. Z hlediska Romů by církevní představitel měl hájit jejich etnikum, ale z hlediska neromských lidí je třeba aby stál na straně pořádku, a tedy mnohdy proti Rómům.

·         Ano, u některých kněží a hnutí. Zodpovědní ano, ale ne všichni jsou zodpovědní. "Stát na straně člověka" znamená snahu porozumět, neponižovat, vyhovět, pokud je to možné, pomoci v nouzi, ať už duchovní, vztahové, nebo hmotné, správně rozlišovat a nebojácně pojmenovávat dobro a zlo, mluvit pravdu.

·         Stát na straně člověka znamená podle nás, že se mu snažíme porozumět, neponižovat ho, vyhovět mu, pokud to jde, anebo mu alespoň vyjít maximálně vstříc, soucítit s ním a být připraveni ku pomoci, kdykoliv se ocitne v jakékoliv nouzi, ať už duchovní anebo hmotné.

·         Kněží i pastýři by se měli přiblížit k bídě tohoto světa, jít např. mezi stávkující, nezaměstnané, postižené, do rodin. Vidět bídu dětí ohrožených televizí, reklamou, drogami a amorální výchovou ve škole, burcovat svědomí nejen věřících, ale i učitelů a celé společnosti, povzbuzovat osobně laické organizace a hnutí, která se v této oblasti angažují. Měli by bránit lidi proti nespravedlnosti, zneužívání politické a ekonomické moci, podporovat solidaritu v duchu sociální nauky církve. Pak jejich pastýřské listy budou věrohodné a budou je adresovat nejen křesťanům, ale i podnikatelům, politikům, zákonodárcům, měli by se snažit poznat bolesti a mínění lidí ve farnosti, řešit konkrétní situace, vyslechnout obě strany, nenechat se ovlivňovat jednostrannými informacemi od toho, kdo nemá cit pro vytváření jednoty ve farnosti.

·         Stát na straně člověka znamená také pomáhat mu, aby uskutečňoval své lidství

·         Povzbuzovat rodiny k velkorysosti, dodávat odvahu k tomu, jít vlastní cestou, lišit se od svého okolí. Pomáhat bořit předsudek i v křesťanských rodinách tradovaný, že děti musí mít to, co ostatní, jinak by byly frustrovány.

 

2.2.13.  Vnímáme, že znamením času je angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie? Co v tom děláme?

Ano 4

Volíme stranu, obhajující lidská práva a demokracii 1

Organizace peticí, podpora hnutí 1

·         Vnímáme všichni. Jsou to jistě hodnoty samy o sobě kladné, pokud ovšem nepřekračují zákony a práva Boží. Pak se stávají modlami, na jejichž oltář byla již hozena, jedno po druhém, prakticky všechna Boží přikázání. Angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie je jistě "znamením dnešních časů", ale my bychom s naprostou jistotou měli vědět, a také to jasně hlásat, že spása nepřijde koneckonců ani od lidských práv, ani od lidských svobod, ani od demokracie, ale od Krista ukřižovaného.

·         Ano, vykupování lidí z otroctví, snaha o respektování lidských práv, boj proti potratům, pomoc maminkám v tísni, přednášky, adopce na dálku, eutanasie, týrání dětí.

·         Vnímáme, ale neuznáváme sobecký, kořistnický, parazitující přístup prosazování svých požadavků na úkor druhých, případně společnosti. Nemoc naší společnosti: právo ano, povinnost ne – nutnost rozlišování.

 

2.2.14.  Jak se díváme na spory v církvi, o kterých informuje rozhlas, televize a tisk? Je to dobré řešení, takto spory zveřejňovat před světem?

Otevřenost, nic nezatajovat 4

Zaujímat jasná stanoviska 1

Pořádat besedy na ožehavá témata (rádio Proglas, Křesťanský magazín) 1

Nezveřejňovat spory 3

·         Současný rozhlas, televize a tisk nejsou schopny informovat o sporech v církvi objektivně. Jejich lidé církvi většinou vůbec nerozumí, často jsou proti ní až velmi nepřátelsky naladěni. Spory v církvi je v podstatě těší. Proto do jejich relací nepatří. Jsou prakticky vždy pojaty (přinejmenším) zkresleně. Církev by ale měla k informování o svých případných sporech víc využívat svého křesťanského rozhlasu a tisku. Spory by se neměly "ututlávat", ale řešit a srozumitelně objasňovat.

·         Spory v církvi by měly být řešeny interně, v lásce, v dialogu, jen s osobami, kterých se týkají.

·         Nelíbí se nám, že v jiných případech se respektuje anonymita osob, kdežto v případech týkajících se církve se uvádí plná jména osob. Pokud jde o pravdivé svědectví, událost, a nejsme schopni toto řešit, anebo je nutno objasnit dodržování občanských zákonů, mělo by se toto dít v pravdě a pokoře, aby naši spoluobčané poznali, že ctíme zákony Boží i lidské, že žijeme Pravdou.

 

 

Náměty k okruhu 2.3.

Co je třeba v našich podmínkách napravit, aby církev žila opravdu jako společenství Božího lidu?

 

2.3.1        Potřebujeme společenství ke vztahu k Bohu, nebo nám stačí pouze osobní vztah? Zdůvodněte svůj názor.

Ano 7

Přínos ve vztahu k Bohu 5

·         Jenom ve společenství se může člověk plně rozvinout. Osobní vztah k Bohu je vrcholným vyjádřením duchovního života.

·         Ve vztahu k Bohu potřebujeme zcela určitě společenství křesťanů. V kruhu sobě známých máme možnost vzájemně se povzbuzovat ve víře, chválit Boha svým svědectvím, sdílet se,číst Boží slovo a hledat Boží vůli, řešit určité problémy. To je možné ve společenství lidí toužících po živém Bohu.

·         Ve vztahu k Bohu upřednostňuji osobní vztah před společenstvím. Zkušenost mi ale říká, že teprve ve společenství tato osobní víra přináší plody, ale zároveň ještě i dozrává.Troufám si říct, že bez společenství by toto dozrávání nebylo možné.

·         Potřebujeme společenství. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, jako společenství. Církev byla připravována a založena jako společenství Božího lidu s úkolem spolupracovat na spáse světa. Osobní duchovní život není cílem, ale základem pro společenství s lidmi. Ve společenství si mohu ověřit pravdivost osobního vztahu k Bohu. Nemiluješ‑li svého bratra, kterého vidíš, jak můžeš.......

 

2.3.2        Co je třeba kromě formálního ustanovení farnosti biskupem k tomu, aby se v ní “děla” církev?

Vytvořit živé společenství 4

Intenzivní křesťanský život 1

Sloužit mše sv. 2

Hlásat Boží slovo 1

·         Ve farnosti je důležité, aby kněz žil pro lidi a lidé žili pro kněze. Jeden bez druhého, to není   možné.

·         Tahounem nemusí být vždycky kněz. To je typická nemoc našich farností: pokud jsou bez kněze, náboženský život se téměř zastaví. Věřící se nesejdou v kostele ke společné modlitbě či bohoslužbě slova, nedokáží se sami aktivovat. Je to dědictví minulosti, kdy ústřední postavou farnosti byl kněz a věřící se nechali vést svým pastýřem. Dnešní situace je zcela jiná, ale model stáda a všezachraňujícího pastýře se  používá dál, jako bychom žili v baroku.

 

2.3.3        Jak souvisí náš duchovní život a vědomí společenství s lidmi?

Duchovní život je povzbuzován společenstvím 2           

·         S růstem našeho duchovního života roste i touha po společenství s lidmi, a to se všemi, nejen v církvi. Roste-li náš vztah k Bohu, roste i naše vnímavost k hlasu Ducha, a tím i vědomí, jak vytvářet společenství s lidmi.

·         Kdo chce žít duchovní život, měl by žít nejzákladnější přikázání. Milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe. Milovat bližní by neměla být jen teorie. Skutečná láska vede ke společenství s lidmi.

 

2.3.4        Souhlasíme s tím,že: „dnešní společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství, a proto pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení pro svět a veliký příklad”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit?

Ano, souhlasíme 5

Společenství nelze ničím nahradit 2

 

2.3.5        Žijeme ve farnosti spíše vedle sebe, nebo spolu? Co u nás převažuje? Můžeme posoudit, co převažuje v jiných společenstvích (farnostech, v řádech, v hnutích apod.)? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj?

Oboje 3

Vedle sebe 3

·         Ve farnostech a řádech žijeme většinou vedle sebe, v hnutích žijeme spíše spolu. V posledních letech se ve farnostech prohlubuje touha žít spolu, dobrý vliv má zapojování laiků, stále ale bude nejvíc záležet na tom, kdo vede, především na knězi, jak umí dávat lidi dohromady. Mnohdy jsou lidé ochotni spolupracovat, něco spolu prožívat, ale očekávají od vedení, že je k tomu bude vybízet, dávat konkrétní podněty. Ve farnostech, kde jsou lidé vychováváni k odpovědnosti, k aktivní účasti na životě církve, tam jsou postupně i schopnější sami navazovat vztahy mezi sebou.

 

2.3.6        Jak hodnotíme společenství ve své farnosti? Trpí naše společenství nedostatkem vzájemných vztahů? Děláme něco pro to, aby vzniklo, prohloubilo se nebo se stalo viditelnějším? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jaký?

Rozdrobené 1

Více propagovat setkání 1

·         Naše farní společenství je dalo by se říci  rozdrobené. Věřím, že každá malá aktivita - společné akce, brigády, sněmovní kroužek dává lidi dohromady. Ale myslím si, že mnohem důležitější jsou modlitební společenství, ve kterých lidé rostou ve vzájemné lásce (v lásc  k Bohu i k bližním). Na těchto základech se pak dá budovat velké farní společenství.

·         V naší farnosti je celá řada společenství. Členové chodí do toho „svého“, někteří věřící jsou členy  více společenství.

 

2.3.7        Jsme malým společenstvím, které je vhodným prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času? Jsou taková společenství kolem nás? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je může nahradit?

Ano 5

·         Jako KOINONIA J. KŘTITELE jsme. Tato společenství kolem nás jsou – jsou to domy modlitby. V Kyjově je jich 6 v každém pak kolem 10 lidí. Je třeba, aby tato společenství měla v naší farnosti prostor ke zviditelnění a pochopení ze strany církevních představitelů.

 

2.3.8        Je v naší farnosti, církvi dost zralých a silných osobností, kolem nichž by bylo možno vytvářet společenství? Pokud ne: Kde je příčina? Dá se s tím něco dělat?

Málo, vytíženi 3

·         Jednou z příčin neúspěchu v budování společenství je možná právě absence zralých a silných osobností (vycházím ze zkušenosti své venkovské farnosti). Dále, že si vidíme „až do talířku“ a jednoduchost našeho myšlení nám nedovoluje dívat se na sebe očima dětí Božích, ale jen pohledem tohoto světa. Co se dá dělat? Trpělivě, s novým odhodláním se o budování živého společenství znovu pokoušet.

·         Člověk je Bohem vyzván ke spolupráci. Zralá osobnost jistě uznává Boží vedení. Neuznávání  „silných a zralých“ a uznávání „ochotných a poslušných“ je divný protiklad. Očekávám totiž, že právě „silným a zralým“ se  stává člověk vůči Bohu „ochotný a poslušný“.

 

2.3.9        Jakou máme zkušenost se vztahy v našem společenství? Narážíme v našem společenství nebo jinde v církvi na přetvářku, faleš, pomluvy a nactiutrhání? Výjimečně, často, nebo vůbec ne? Snažíme se v našem společenství (v naší církvi) cílevědomě vytvářet, prohlubovat a očišťovat vztahy? Je to důležité? Vyplývá z toho něco konkrétního?

Přátelské vztahy 2

Přetvářka 1

Problémy jsou, vztahy očišťujeme, prohlubujeme 1

·         Z vědomí toho, že máme být dobří, svatí, někdy plyne přetvářka, že už takoví jsme, a očekáváme určitou úroveň i od druhých - jakési nasazení určitého zbožného standardu a kdo se odchýlí, může mít pocit viny.

 

2.3.10    Zažíváme v našem společenství spory a hádky? V případě, že ano: O co se přeme? Jak je řešíme? Je taková nejednota v církvi přípustná? Mohly by spory některých členů naší církve vyústit až do jejich odštěpení a založení nové církve? Nebo je rozkol jen dědictví minulosti, které se už dnes neopakuje?

Ano, zažíváme 2

Pouze rozdílné názory, ne hádky 1

 

2.3.11    Je oprávněná kritika nedostatků v našem společenství, v naší církvi? Jak rozlišujeme při kritice lidský a božský prvek v církvi? Co mají podle nás dělat ti bratři a sestry, kteří s něčím v životě církve nesouhlasí?

Ano, vychází-li z Božího vedení 3

Ano, ale vyjádřit v církvi, ne navenek 1

·         Kritika nedostatků a chyb v církvi je jistě oprávněná. Ostatně potlačování kritiky si církev již vyzkoušela a víme, jak to dopadlo. Jádro problému je označeno právě ve druhé části otázky – jak rozlišit, co je autentické Boží zjevení a co lidský prvek. Zde by měla pomoci služba teologů. Jejich svobodné diskuzi nesmí bránit cenzura ani autocenzura. Je třeba potlačit vliv kuriálních úředníků. Je-li v české církevní provincii prostor pro kritiku církevních poměrů malý, v olomoucké diecézi pak téměř žádný a ve farnostech už vůbec žádný. Kritika faráře je považována za jeho zneuctění, kritik pak za rebelanta, odpadlíka či nepřítele církve.

·         Někdy je kritika nedostatků v církvi oprávněná. Jedna z možností jak projevit nesouhlas je zřetelné vyjádření svého názoru prostřednictvím sněmovních kroužků.

 

2.3.12    Prosíme opravdu o odpuštění své bratry a sestry? (Dokážeme jít za konkrétním člověkem, kterému jsme ublížili nebo mu svým myšlením a jednáním ubližujeme, podívat se mu do očí a říci: „Odpusť mi, prosím“?)

Snažíme se 4

 

2.3.13    Žije naše společenství (farní, řádové, mladých...) ve shodě s ostatními společenstvími, která žijí v jeho blízkosti? V případě, že ano: Jak jsme se dopracovali k tomuto stavu? V případě, že ne: Co vyvolává naši či jejich nelibost, co vzájemné spory, co odcizení?

Ano 3

Nestýkáme se 1

·         Naše společenství se s ostatními malými skupinami – společenstvími ve farnosti prakticky nestýká. Jsou-li ve farnosti, jako je ta naše, uzavřená společenství neokatechumenátní cesty, pak to může vyvolávat u těch nezúčastněných minimálně rozpaky, když už ne přímo pocit rozdělení či odcizení.

 

2.3.14    Sdělujeme svým duchovním pastýřům své zkušenosti s běžným životem, aby v nich mohl rozpoznávat a číst „znamení času“?

Ano, pokud mají zájem 3

Ano, ochotný, vstřícný pastýř 1

Ne, náš pastýř nemá zájem 1

 

2.3.15    Souhlasíme s tím, že: „malá společenství mohou být velmi dobrým prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit.?

Ano 5

·         Ano. Měla by se cílevědomě budovat, vytvářet a podporovat, všude, na všech možných bázích: modlitebních, věkových, zájmových, stavovských a jiných. Musí ale splňovat určitá kritéria:   1. musí čerpat svůj pokrm z Božího slova, ne z nějakých extrémních ideologií, zjevení apod.   2. musí se vyvarovat hanění církve pod záminkou, že jen oni mají pravdu. Pravda je vždy v církvi!   3. Mají být začleněny do místní církve a oddány církvi všeobecné.   4. Mají udržovat upřímné spojení s pastýři, které dal své církvi Pán.   5. Nesmí si přivlastňovat právo, že jedině oni jsou oprávněni hlásat evangelium.   6. Mají denně zrát ve studiu víry, v plnění povinností a v apoštolské horlivosti vůči jiným.   7. Mají mít otevřené srdce pro všechny, ne jenom pro určité skupiny lidí.

 

 

Okruhy ke kapitole 3

3.1 Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.2 Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.3 Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.4 Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

 

 

Náměty k okruhu 3.1

Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

 

3.1.1.      Odpovídá struktura naší farnosti a jiných farností v naší diecézi současnému rozložení věřících? Bylo by lépe sousední farnosti sloučit, rozdělit nebo vytvořit úplně nově?

Ano 6

Ne 3

Slučuje se 1

Nesouhlasíme se slučováním 1

·         Potřebujeme spíš místního než dojíždějícího kněze. Slučováním farností se situace jen zhorší, zvláště tam, kde je věřících ještě dostatečný počet. Administrativní rozdělení nebo sloučení  farností samo o sobě nic nevyřeší. Měly by se hledat cesty, jak přenést administrativu farností a hmotnou starost o ně na jáhny či pověřené laiky, aby měli kněží volnější ruce pro pastoraci. Máme ale pocit, že by se to nelíblilo především kněžím.

 

3.1.2.      Považujeme současné členění naší diecéze na farnosti za odpovídající současnému rozložení věřících nebo by se mělo něco změnit?

Ano, odpovídá 4

Je třeba změny 1

Vytvořit „misijní farnosti“ 1

·         Členění považujeme za dobré, i tam, kde je malý nebo nepatrný počet věřících a není přítomen kněz, by měl jáhen nebo pověřený laik shromažďovat hlouček věřících k modlitbě, naslouchání Božímu slovu a vytváření společenství s Ježíšem uprostřed.

 

3.1.3.      Je naše farní společenství spíše vázáno na území a nebo spíše na vztah k určitému kostelu či k osobě kněze, zejména ve městech s  více farnostmi?

Na území 6

Ke kostelu 2

Na vše 2

 

3.1.4.      Účastní se trvale našeho farního společenství sestry a bratři z jiných farností?

Ano 11

 

3.1.5.      Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Jak se to projevuje? Jak by se to mohlo projevovat? Máme farní, ekonomickou a pastorační radu v našem farním společenství? Jakou máme zkušenost s jejich zakládáním a prací? Máme dost ochotných a schopných laiků?

Ano

Ekonomická rada 9

Pastorační rada 5

Farní rada 1

Pastorační a organizační činnost 1

Modlitby za farnost 1

·         Spoluzodpovídáme za vlastní farnost tím, že většina z nás se nějakým způsobem zapojuje do pastorační a organizační činnosti, která je navázána na život farnosti. I když zde nefunguje ani ekonomická ani pastorační rada, snažíme se napomáhat angažovaným přístupem a rozvíjenými aktivitami tomu, aby zapojení laiků do celostního života farnosti bylo co nejširší. Děje se to vlastně činností tohoto sněmovního kroužku, účinkováním chrámového sboru, založením místní skupiny ČKA, katechetickou výukou, systémovými přípravami snoubenců na svátost manželství apod.

·         Zmíněné aktivity se projevují zejména viditelným a zjistitelným způsobem – dále však existují ještě jiné projevy spoluzodpovědnosti za farnost, které souvisí spíš s vnitřním duchovním profilem jednotlivých farníků a jakousi dispozicí nežít své křesťanství jako výlučně soukromou záležitost, nýbrž sdílet veškerý život rodin (i jednotlivců) s ostatními spolu-věřícími.

·         Je nutné rady ve farnosti nejen vytvořit, ale umožnit jim i pracovat, případně na jednotlivé členy delegovat část pravomocí, aby se stali kvalifikovanými spolupracovníky kněze. Z vlastní zkušenosti však vím, že kněží mají v tomto směru konzervativní přístup k laikům, nevyužívají jejich schopností a v mnoha případech se vyčerpávají činností, kterou by profesní laik udělal lépe než oni. Myslím, že je nezbytné budoucí kněze na spolupráci s laiky připravovat již během  studia.

·         Ekonomická farní rada je, pastorační není. Ekonomická farní rada byla však založena až z donucení, pod hrozbou sankcí ze strany arcibiskupa a nebyla po zákonné lhůtě volbami obnovena. Finanční záležitosti spravuje celkem dobře, ale z hlediska farníků dost neprůhledně. Ochotných laiků není „naprostý“ nedostatek, ale mohlo by jich být víc, pokud by byli vhodně osloveni.

 

3.1.6.      Spolupracujeme s okolními farnostmi, naším vikariátem, s naší diecézi? V čem?

Ano, poutě, zájezdy, akce pro mládež 3

S diecézí ano 2

Ne 3

·         Spolupracujeme v diecézi – ministrantská pouť, duchovní akce (Slavnost Seslání Ducha svatého – sv. Michal v Olomouci), děkanátní pouť, pouť za obnovu rodin, setkávání katechetů apod., koordinace sněmovních kroužků, setkávání seniorů – pí prof. M., laické studium teologie.

·         Věřící z děkanátu jezdí na společné modlitby za obnovu rodin a za duchovní povolání do Olomouce, ale sjíždí se i na některé jiné akce v rámci děkanátu či diecéze, jako je děkanátní či diecézní setkání mládeže, fatimský apoštolát v Koclířově. V děkanátě se schází laičtí zástupci farností a na těchto schůzích koordinují různé takové akce. Kromě toho se na faře v Hranicích schází katecheté z celého děkanátu

 

3.1.7.      Máme kontakt s diecézními radami: pastorační, ekonomickou, laickou, kněžskou, katechetickou? Jakou s nimi máme zkušenost? Spolupracujeme s nimi v oblasti pastorace, řízení, vzdělávání, financování, stavební činnosti, rozhodování, komunikace, informovanosti atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Ne 5

Ano 1

S katechetickou ano 1

·         Máme kontakt s katechety v rámci diecéze a kněží v sněmovním kroužku, ekonomické problémy byly diskutovány s poradci v diecézi dle potřeby.

 

3.1.8.      Máme novinové a internetové zpravodajství našeho společenství, diecéze a církve? Jestliže ano: Slouží nám ke spojení jednotlivých společenství v diecézi a naší církvi? Jak jsme spokojeni s jeho obsahem?  Přispíváme do něj? Jestliže ne: Je něco takového pro život našeho společenství  a naší církve potřeba?

Ne 4

Farní časopis 3

Diecézní časopis 5

Farní okénko v místním tisku 1

Internet 1

 

3.1.9.      Známe kněze, kteří byli v době do roku 1989 vysvěceni a žili v manželství? Jak a kde pracují? Jsou se svým zařazením do života  církve spokojeni? Jakou máme s nimi zkušenost? Jaké mínění o nich mají naši představení? Je to problém, který se nás týká, nebo nás nezajímá? Máme zkušenost s tzv. skrytou církví? Lze s ní spolupracovat?

Neznáme 4

·         Zařazování těchto kněží do života církve bylo poněkud problematické: jeden z nich, aby mohl být přijat do oficiální struktury církve jako kněz, se musel zříci svého manželství, jiný musel přejít k řeckokatolickému ritu. Tento důsledek je námi vnímán jako ochuzení naší církve o dobré a osvědčené kněze, kteří navíc mají zkušenost manželského, rodinného a vůbec sekulárního života.

·         Domníváme se, že je ke škodě církve, když je mnoho informací týkajících se tajně vysvěcených kněží po dlouhou dobu zamlžováno či dokonce zcela blokováno – připravila se tím živná půda pro lecjakou fámu. Dále si dost dobře nedovedeme vysvětlit, jak je možno pro účel oficiálního – veřejného výkonu kněžské služby „zrušit“ (nebo přerušit?) trvání svátosti manželství .....

·         Skrytá církev byla, kromě tajných řeholníků, dle našeho názoru především pro ty, kdo potřebovali svou víru z nějakých, převážně ekonomických nebo prestižních důvodů skrýt. My jsme se hlásili vždy k církvi viditelné, i když bité, bez ohledu na to, že jsme se tím stávali občany druhého řádu, bez možností studia či vstupu do ekonomických a společenských funkcí. Ze skrytých struktur církve byl pro nás důležitý pouze samizdat. Lidé ze „skryté církve“ mají podle našich zkušeností často jistý komplex „zvláštní důležitosti“, jsou příliš sebestřední, nemají často dost úcty k církevním autoritám a mají potíže s liturgickou i církevní kázní. Spolupráce s nimi je spíše obtížná, jsou to lidé poněkud „zvláštní“. Jistěže to neplatí o všech, ale naše zkušenost je taková

·         Členové kroužku soudí, že situace kolem tzv. podzemní církve je složitá a že ji nelze hodnotit obecně, protože se pravděpodobně liší osudy tajně vysvěcených kněží a biskupů případ od případu. Je ovšem škoda, že nebyly dostatečně využity dary, síly a schopnosti těch, kdo se ve skryté církvi angažovali. Žádoucí je rychlé vyřešení problému, který se táhne již deset let a kvůli kterému vzniklo nemálo nevraživosti.

·         Známe jednoho, který se dnes s plným nasazením věnuje nemocným, vozíčkářům. Navštěvuje je, podává svaté přijímání. O svých pocitech nemluví. Tento problém je věcí církevních představených

 

3.1.10.  Jsme spokojeni s prací svého biskupství a jeho jednotlivých středisek v jednotlivých oblastech (pastorace, řízení, vzdělávání, finance, stavební činnost, rozhodování, komunikace, informovanost atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Bez informací 3

·         Neměli bychom se bát zbavovat se starých, nevyužívaných farních budov, které jsou v havarijním stavu. Když obec. úřad chtěl převzít a využívat prázdnou budovu fary, a dieceze to odmítla, vzbudilo to v obci rozhořčení. Rozpadající se fara zůstala prázdná, a na opravu nejsou peníze.

·         Myslíme si, že by biskupové měli věnovat více úsilí způsobům, jak informovat věřící a zapojit do přípravy tak důležité události, jako je Plenární sněm. V praxi se tím zabývají členové sněmovních kroužků a ta naprostá většina věřících o sněmu ani v kostele nic neslyší.

·         Oceňujeme práci Centra pro rodinný život při Arcibiskupství v Olomouci a jeho úsilí pastoračně pomoci věřícím.

 

3.1.11.    Jak napomáhat tomu, aby ti, kdo profesionálně pracují v církvi, neztratili stálý kontakt s děním ve společnosti a správně rozpoznávali a četli „znamení času“?

Chodit mezi lidi 3

·         Nebezpečí ztráty kontaktu s děním ve společnosti u laiků nehrozí. Kněží nejsou izolováni. Když chtějí žít mezi lidmi a promlouvat k nim, musejí se zajímat o jejich problémy a starosti. Kromě hromadných sdělovacích prostředků jim k tomu mohou pomáhat např. společné akce pořádané v rámci farního společenství.

·         Jako vhodné způsoby uplatňování vidíme např. možnost nabídky účasti kněží na nejrůznějších kulturních a sportovních akcích ve městě, vytvoření podmínek pro širokou komunikaci mezi a kněžími a katechety – a současně ale také zájem duchovních o sekulární život laiků, zájem o vytváření zpětné vazby mezi laickou a hierarchickou společností atd.

·         Nevidět v nich nekritizovatelné nadlidi, nebát se vést s nimi diskuzi, ale přijímat je také mezi sebe bez ostychu, bez přetvářky a přátelsky.

·         Za úvahu a přehodnocení stojí pořadí priorit, podle kterých jsou PROFESIONÁLOVÉ (!) vyhledáváni a vyhledáváni a vybíráni: profese je až na 5. místě v pořadí důležitosti! Přednost má 1. víra uchazeče, 2. jeho aktivita („praktikující katolík“), 3. rodina v pořádku (?), 4. loajalita ... !!!

·         Růst v osobní svatosti, umět naslouchat ‑ i těm, kteří říkají nepopulární věci. ‑ mít dobré rádce, kteří budou pravdivě informovat.

 

 

Náměty k okruhu 3.2 

Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

 

3.2.1.      Jakou úlohu hrají rodiny v našem společenství? Angažují se nějak v jeho životě?

Elementární buňka v předávání víry 5

Angažují - setkání rodin, farní časopis, akolyté, ministrantské akce 5

 

3.2.2.      Jakým způsobem přijímáme rodiny s dětmi v kostele? Jak se tam chovají? Jak se tam cítí? Je tam něco i pro malé děti? A mají vůbec chodit děti do kostela?

Kladně, s radostí 5

Ne vždy dobře, ruší 1

Zvláštní místnost pro rodiny s dětmi 3

Dětské mše 2

Zapojení - přímluvy, dary, zpěv 1

Ano, rozhodně mají chodit do kostela 5

·         Myslím si, že je povinností církve věnovat náležitou pozornost pastoraci dětí a mládeže, tzn. vycházet vstříc potřebám rodin, zapojovat aktivně děti do děje bohoslužby (děti jako lektoři, homílie a přímluvy pro děti, zpěv a hudba apod.) Nepochybně je tu rozhodující postoj faráře k dětem v kostele, od něj se pak odvíjejí i vztahy ostatních věřících.

 

3.2.3.      Mají  se matka či otec malých dětí účastnit bohoslužeb ve všední dny? Je správné v tyto dny odcházet od dětí do kostela nebo je brát s sebou? Jaké s tím máme zkušenosti? Patří účast na bohoslužbách ve všední dny k duchovnímu životu lidí žijících v rodině, nebo je to spíše projev nevhodné náboženské horlivosti?

Podle okolností 8

 

3.2.4.      Prožíváme fakt, že naše rodina je základní buňkou církve? Co si pod tím konkrétně představujeme? Uskutečňuje se v ní duchovní život jejích členů? Jak se uplatňuje všeobecné kněžství v rodinách? Slavíme tam církevní, rodinné i společenské svátky? Jak tam nasloucháme Božímu slovu? Jak se tam  modlíme? Potřebujeme společnou modlitbu? Žehnáme se v rodině? Žehná rodinu jen otec, matka, nebo navzájem?

Modlitba 4

Žehnáme se 3

Četba Písma nedostatečná 2

 

3.2.5.      Jsou naše rodiny pro své členy prvotním místem setkávání s Kristem? Jakým způsobem? Kdo u nás především předává a rozvíjí víru dětí: rodiče, kněz, nebo katecheta?

Nejdříve rodiče 7

Pak kněz a katecheta 5

Hlavně matka 1

Rodiče ne, babička, pak kněz a katecheta 1

 

3.2.6.      Existují v naší farnosti rodiny, které jsou „na okraji“, bez zájmu o společenství farnosti? Jak se jim snažíme přiblížit?

Ano 6

Zveme na akce 5

Nesnažíme se 1

·         V těchto dnech budou u nás probíhat lidové misie. Do každé rodiny byly rozneseny zvací listy a poté i misijní program. Věříme, že to přinese velký užitek pro církev.

 

3.2.7.      Co soudíme o těch rodinách, které se tak živě angažují, že život farnosti se bez nich zdá být nepředstavitelný?

Jsou přínosem 5

Nemáme 1

·         Takové aktivní rodiny by měly část svého nadšení předat i druhým ve farnosti a vyzvat i ostatní ke spolupráci, pověřit úkoly.

 

3.2.8.      Jaké máme zkušenosti se společnou modlitbou v rodině? Je rodina křesťanskou rodinou teprve tehdy, když se společně modlí?

Dobré 7

Je svědectvím víry 1

Hlavním kamenem je život z víry 1

Rodina není křesťanskou teprve tehdy, když se společně modlí 5

·         Myslím si, že společná modlitba v rodině není něčím určujícím - rozhodující podmínkou jejího života, nýbrž tím je zásadně způsob vnitřního soužití jejích členů.

·         Společná modlitba v rodině by měla být co nejvíce spontánní – chybou je, když je výhradně nadirigována dominantním rodičem.

·         Je rodina křesťanskou teprve tehdy, když se společně modlí? Asi ne – ale opravdu „živou“ křesťanskou rodinu z ní teprve společná modlitba (a vzájemné žehnání) udělá.

 

 

Náměty k okruhu 3.3

Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

 

3.3.1.   Uměli bychom popsat dosažené výsledky ekumenického dialogu v církvi? Jak je přijímáme? 

Posun v myšlení a vztahu k evangelíkům 1

Vědomí společné příslušnosti ke Kristu 1

Ekumenické bohoslužby 1

Omluva papeže 1

·         Vlastní pokrok ekumenismu očekáváme spíše na teologické, případně na vrcholné rovině. Viz např. společné prohlášení katolických a luterských teologů o ospravedlnění 31.10.99 v Augsburgu. Nebo vzájemné snětí klatby mezi pravoslavnými a katolíky v 60. letech.

·         Jedním z výsledků ekumenického dialogu v církvi je např. posun v myšlení a vztahu katolíků k evangelíkům: dříve byli námi považováni za „odloučené bratry“, dnes představují „církve, které nejsou s katolickou církví v plném společenství“. Prohlubuje se vědomí společné příslušnosti ke Kristu.

·         Výsledky ekumenického dialogu jsou v naší církvi přijímány převážně kladně, přesto však k nim mají někteří katolíci výhrady v obavách, aby „se nezašlo příliš daleko“ – patrně je tu strach ze ztráty vlastní identity.

·         Obecně značná skepse: hodně snahy – vhodné i nevhodné – především z naší, katolické strany, opravdových výsledků málo. Křečovitá snaha o jednotu, bez opravdovosti. Často snaha ukázat se hlavně před světem, ekumenismus za každou cenu, mnozí teologové si na tom budují své ego. Nějaké skutečné sjednocení – tedy v nauce a ve svátostech - vidět není. Snad jen vzájemné uznání křtu mezi námi a některými církvemi – ale platně pokřtít může za určitých okolností i ateista – takže to zas až tak moc velký pokrok není. Společné prohlášení o „ospravedlnění“ muselo být doplněno výkladem, takže se toho vlastně moc nedohodlo. Protestantské církve svěcením žen, sňatky homosexuálů, pohledem na rodinu, na antikoncepci  atd. se nám ve skutečnosti v praxi stále víc vzdalují než přibližují.

·         Větší vhled do výsledků ekumen.dialogu v církvi nemáme, ale kladným výsledkem vidíme již to, že dialog nastal, je ochota se sejít a přestává vzájemné odmítání.

 

3.3.2.   Jak učení II. vatikánského koncilu o tom,  že katolická církev vlastní plnost všech prostředků spásy souvisí s naším úsilím o dosažení plné jednoty všech křesťanských církví?

Nelze ustoupit od základních článků katolické víry 1

Nejprve znát katolickou nauku, pak vstřícné kroky 1

·         Může se tu vyskytovat jedno skryté úskalí: Jestliže II. Vatikánský koncil učí o tom, že katolická církev vlastní plnost všech prostředků spásy, pak mnozí katolíci na základě tohoto učení považují za hlavní nebo jediný projev úsilí o jednotu křesťanů snahu o návrat „odloučených“ bratří do katolické církve – a nikoliv vzájemné poznávání, respektování a obdarovávání se z bohatých a podnětných tradic křesťanských církví.

·         Jedna členka našeho kroužku od svých přátel – adventistů získala zkušenost, že členové této církve jsou ve střehu před katolíky, poněvadž se je snaží získat (či dokonce „přetáhnout“) do své vlastní církve.

·         Nijak. Je to jen jinak formulovaná známá věta "..mimo církev (samozřejmě katolickou) není  spásy." Já pořád cítím v jednání určité části katolické hierarchie určitou (byť skrytou) nadřazenost k jiným církvím. I samotná těžko přeložitelná věta "subsistit in Ecclesia catholica" (čl. 8 LG), svědčí o tom, že i pro koncilní otce to byl téměř neřešitelný problém.

·         Podle nás souvisí naprosto zásadně. Vlastní-li totiž některá církev opravdu „plnost všech prostředků spásy“, není jiné cesty ke sjednocení, než aby ty církve, které onu „plnost“ nemají, k oné „plnosti“ došli. Nelze jít naopak. Nemůžeme přece v zájmu „jednoty“ svou „plnost“ ztrácet. Nemůžeme ani, pokud opravdu milujeme své bratry a sestry, kteří onu „plnost prostředků spásy“ nemají, ve svém ekumenickém snažení dělat nic jiného, než hledat cesty, jak jim tuto „plnost prostředků“ ukázat, nabídnout a dát, jak je právě k této „plnosti“ přivést. Nemůžeme se přece dost dobře a upřímně snažit zanechat svého bratra v chudobě a v nedostatku a radovat se z toho. Skutečná jednota nemůže uvíznout jen v rovině „dobrých vztahů“, ale musí být jednotou svátostí a nauky. Jinak je to jen „hra“ na jednotu. Přátelské vztahy nejsou jednota, ale jen první vykročení. Ale – prozatím, díky Pánu Bohu i za to!

 

3.3.3.   Snažíme se v rámci ekumenismu spíše o návrat odloučených bratří do katolické církve nebo spíše o vzájemné poznávání, respektování a obdarovávání se z bohatých a podnětných tradic křesťanských církví? Vylučují se tato dvě pojetí, nebo se navzájem doplňují?

Touha po sjednocení 2

Jde o poznávání, respektování a obdarovávání se 2

Nic nevnucujeme 1

·         Buď jsou naši bratři odloučeni a měli by se k nám tedy vrátit, anebo můžeme opustit svoje a běžet za nimi. Máme-li však my „plnost“, bylo by bláznovstvím běžet k „neplnosti“. Otázkou ovšem je, zda naši bratři o naši „plnost“ stojí. Někteří jistě ano, a ti se dřív nebo později sami vrátí a my bychom jim neměli vyprávět, že toho není třeba. Ti, kdo o ni nestojí, vždycky si najdou dost důvodů, aby se nevrátili. Jenom my, když se za nimi budeme příliš honit, nakonec ztratíme sami sebe, což už se namnoze také děje. Neumíme si představit jednotu v odloučení.

·         Zdá, že zůstáváme stále jen na povrchu a místo hledání skutečné „jednoty“ zůstáváme jen u hledání „společných zájmů“. A když se dotkneme podstatných věcí, těch, které nás opravdu dělí, jdeme si tak jako tak každý svou cestou. Otec v podobenství o marnotratném synu mu také vychází vstříc, ale vrací se s ním domů. Proč by to měla naše církev dělat jinak? 

 

3.3.4.   Patří společná modlitba, účast na ekumenických bohoslužbách a vzájemné kontakty s nekatolickými křesťany k podstatným úkolům katolického křesťana nebo je to výraz jeho zvláštní angažovanosti?

Zvláštní angažovanost 5

Podstatný úkol 1

 

3.3.5.   Uměli bychom si představit, že by se na státních školách učilo náboženství společně pro děti nevěřící, pro děti z nekatolických církví i pro děti z naší církve? Jestliže ne: Z jakých důvodů? Jestliže ano: Za jakých podmínek?

Ne 2

Ano 1

Těžko 1

·         Jako katecheta si to nedovedu představit a nesouhlasím s tímto nápadem.  Důvod: U nevěřících je třeba provádět nejprve prvotní evangelizaci, která by měla vypadat  jinak, než katecheze věřících. Byla-li tato otázka myšlena vážně, jedná se o nerespektování důležité katechetické zásady.

·         Společná katecheze dětí z různých církví v zásadě možná je, dokonce jsem se s tím v praxi již   setkal.

·         Co by se tam vlastně učili, čemu všemu by se museli vyhnout, co by se učili o svátostech, o mariánské úctě, o nerozlučitelnosti manželství a dalších odlišných naukách? Co všechno by pan učitel zamlčel, co by vybral, co zesměšnil? To bychom si spíš dovedli představit  solidnější výuku společnou pro katolické a nevěřící děti. než společnou pro děti různých církví.

·         Umíme si to představit jako biblickou výuku, výuku desatera a toho, co je všem společné a to za podmínky, že by byla možnost pro děti naší církve výuka katolického náboženství.

 

3.3.6.   Jsou to pro nás jasné a konkrétní formulace, kterými katolická církev stanovuje cíle ekumenismu?

Ano 2

Ne 1

Pořádně je neznáme 1

·         V zásadě ano, být tolerantní ve věcech nepodstatných, ve věcech zásadních vysvětlovat ostatním katolické stanovisko a pokud je nepříjmou, nic nevnucovat, ale modlit se za to, aby pochopili třeba  později a pak jim být nápomocni.

 

3.3.7.   Formuluje naše společenství cíle, o které usiluje ve vztahu ke společenstvím nekatolických křesťanů, která žijí v jejich okolí? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, proč?

Ne, žádné v okolí nemáme 2

Neformuluje 2

·         Raději buďme aktivní ve společné službě bližním než v úsilí o vlastní zviditelnění: je škoda, že např. v našem městě Diakonie CČE a Česká katolická charita pracují mimoběžně, spíše si konkurují místo toho, aby hledaly cesty ke spolupráci.

 

3.3.8.   Když se modlíme za obnovení jednoty církve, máme konkrétní představu, za co se vlastně modlíme?

Ano 1

Za dary Ducha sv. 1

Za jednotu věroučnou i organizační 1

·         Modlíme se za obnovení jednoty církve, za vnitřní jednotu katolické církve a za shledání se s odloučenými bratry a sestrami v nebi po smrti.

·         Modlíme se za to, abychom se dokázali navzájem přijímat, abychom dokázali hledat to, co nás spojuje, čím se můžeme obohatit, doplnit.

 

Náměty k okruhu 3.4

Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

 

3.4.1.      V čem se můžeme od našich nekatolických sester a bratří inspirovat v oblasti nasazení pro potřeby světa?

Studium Písma 1

 

3.4.2.      Žije v blízkosti našeho společenství (farního, mládežnického, řeholního...) nějaké společenství nekatolických křesťanů? V případě, že ano: Jaké společné aktivity podnikáme (charitní práce, modlitby, vzdělávání...), případně jak často?

Ano, nic nepodnikáme 2

 

3.4.3.      Co nabízí naše společenství v oblasti ekumenismu naší diecézi a všeobecné církvi?

Modlitbu za jednotu 2

Koncerty v kostele 1

Slavnosti na faře 1

 

3.4.4.      Pořádá naše společenství ekumenické akce a bohoslužby? Účastní se jich kněží, které známe?

Ne 1

 

3.4.5.      Účastníme se ekumenických bohoslužeb pořádaných z iniciativy nekatolických křesťanských církví? Sledujeme ekumenické bohoslužby, které při významných příležitostech přenáší česká televize?

Ano 1

Ne 1

 

3.4.6.      Kolik známe smíšených manželství? V jaké víře  vychovávají své děti? Co víme o jejich problémech? Pomáháme jim? Účastní se děti ze smíšených rodin života naší farnosti? Jak se cítí tyto rodiny v našem společenství?

·         Několik, málo. V jaké víře vychovávají děti? Jedno v katolické, ostatní v žádné. Děti se účastní života farnosti, rodiče ne. Je to spíš záležitost a vliv babičky.

·         Dvě smíšená manželství – děti většinou vede k víře matka. Máme více smíšených manželství, kde jeden je věřící a druhý nevěřící. Děti ze smíšených rodin se účastní života naší farnosti. jak se cítí, nevíme.

 

3.4.7.      Spolupracujeme s nějakými ekumenickými organizacemi v naší zemi? Které to jsou? Považujeme jejich počet za dostatečný? Máme dojem, že se rozvíjejí, nebo spíše spějí k zániku? Jaké to má důvody?

Ne 2

 

3.4.8.      Jak chápeme kritické události naší církve v historii (např. odsouzení katolického kněze Mistra Jana Husa, křížové výpravy, rekatolizace...) i v současnosti (např. svatořečení Jana Sarkandera)?.

·         Tyto historické události jsou bolestné. V současnosti věříme, že Svatý Otec je veden Duchem svatým a proto se k nim rozhodl. (kněží mají dalšího přímluvce v nebi.) Ze strany nekatoliků je to spíše přecitlivělá reakce.

·         Jako na politováníhodné události, které by nemusely proběhnout tak jak proběhly, kdyby bylo u aktérů na obou stranách víc pokory jak pýchy. Co se týká výrazu „katolického“ kněze Jana Husa – církevní sněm v Kostnici usoudil, že zrovna moc „katolický“ není, a nikdo zatím, pokud je nám známo, oficiální opravu v této věci neučinil. Podle nás byl Hus katolický asi tak jako Odilo Štampach. Tedy „zpočátku“ určitě ano.

·         Co se týká svatořečení Jana Sarkandra: Proč by mělo být „kritickou“ událostí a pro koho vlastně? Buď byl Jan osobou svatořečení hodnou, anebo takovou osobou nebyl. Nevěříme ale, že by se svatý Otec tak zásadně mýlil. Tak tedy: jakápak „kritická“ událost?! Pro nás snad nadmíru radostná.

 

3.4.9.      Jak jsou v našem společenství přijímáni bratři a sestry z nekatolických křesťanských církví? Jestliže nejsou, co by se u vás mělo změnit?

Dobře 1

·         Děti z nekatolických rodin či nevěřící lidé přicházejí do kostela či na faru při oslavách (hody, sv. Mikuláš, Slavnost těla a krve Páně).

 

 

Okruhy ke kapitole 4

4.1 Jak vypadá život laiků v našem společenství a v celé naší církvi?

4.2 Jaké je poslání laiků v životě našeho společenství, celé církve a společnosti a jak by se mělo uplatňovat?

4.3 Jak vypadá a může vypadat duchovní život laiků?

 

 

Náměty k okruhu 4.1

Jak vypadá život laiků v našem společenství a v celé naší církvi?

 

4.1.1.      Jak a kde konkrétně žijí všichni pokřtění bratři a sestry naší farnosti? Kdo má o nich adresný přehled?Kolik se jich z toho aktivně účastní bohoslužebného společenství?

Přehled nemáme 4

 

4.1.3.      Kdo ví něco o tom, kde pracují? Jsou mezi námi významní odborníci, členové zastupitelstva místní obce nebo státu?

Členové zastupitelstva 3

Odborníci 4

Starosta 1

 

4.1.4.      Udržují obětaví laici u nás životaschopnost společenství, kam pouze občas dojíždí kněz?Vedou u nás z nedostatku kněží bohoslužby laici? Má to dobrou budoucnost? Proč ano? Proč ne? Máme s něčím podobným zkušenost z jiných farností?

Ne, máme kněze 5

Ano, bohoslužba slova a přijímání 2

Ne 1

·         Někteří členové našeho SK mají zkušenost z farností v pohraničních oblastech, kde byla z nutnosti svěřena část pastorační služby laikům. Domnívají se, že to má dobrou budoucnost, neboť rovnocenná a široká komunikace mezi pastoračními asistenty a ostatními věřícími přináší lepší vzájemné poznání, dobrou zpětnou vazbu, bližší vztah k mládeži a problémovým skupinám atd. Jako rizika této služby vidí sekularizaci, obtíže s přijetím této formy ze strany střední a starší generace, málo zkušeností a – výši finančního ohodnocení, pokud by bylo potřeba vykonávat tuto činnost místo svého civilního zaměstnání.

·         V nedaleké obci udržují obětaví laici živé společenství. Zorganizovali stavbu kaple, schází se v ní k modlitbě a bohoslužbě slova, jednou za týden tam přijíždí kněz. Nečekají na to, co jim kněz naservíruje až na stůl. To je budoucnost církve v ateistické společnosti.

·         Vadí mi, že odpovědní hierarchové vědí, že tato situace nastane velmi brzy, ale nikdo na tuto situaci nepřipravuje tu hrstku křesťanů, která ještě zbývá.

 

4.1.5.      Zůstávají odrůstající děti z rodin v našem společenství aktivními členy církve? Nebo převažují ti, kteří církev opouštějí? Proč?

Opouštějí 2

Zůstávají 1

·         Většinou ano, pokud byli aktivní i jejich rodiče. Někdy se vrací po určitém přerušení. Někteří opouštějí církev možná proto, že nejsou ve víře dostatečně zakotveni. Může to být způsobeno nedostatkem teologických vědomostí, nebo zkreslená či příliš náročná výchova k víře. Děti si z toho mohou do života odnést určité zranění. Vliv má určitě i komunistická, materialistická výchova ve školách, která byla realizována do nedávné doby.

·         Část dospívající mládeže přestává být s dospělostí aktivními členy církve, někteří církev  opouštějí, jiní začínají po příkladu rodičů žít „tradiční víru“. Jen malé procento našich dětí  zůstává i v dospělosti aktivními členy církve. Proč? Nepředali jsme našim dětem dar „živé víry“. Proč? Protože ji nemáme, svědčí o tom způsob života nás „křesťanů“.

 

4.1.6.      Jak vnímáme postavení laiků v našem společenství, v naší církvi? Jaké v ní mají místo, jak podněcuje jejich křesťanský růst a uplatnění v životě?

Po roce 1989 se více zapojují do života církve 1

Nejsou omezováni 1

Dobrá spolupráce s knězem 1

Nemohou působit bez přímé návaznosti na kněze 1

Málo se aktivují  1

·         Po pádu totality v naší zemi se laici prostřednictvím kněze daleko více zapojují  do církevních aktivit. Vnímáme, že laici jsou potřební pro rozvoj církve a potřeba jich se bude stále zvyšovat, však bohoslužbu máme raději s knězem než s laikem.

·         Podle našeho mínění je postavení laiků u nás charakterizováno těmito rysy :

·         farní rady ekonomické ani pastorační mnohde nefungují (nebo je to pouhá formalita)

·         laici nemohou často působit bez přímé návaznosti na kněze (nutno mít vše detailně schváleno)

·         mezi věřícími není zájem o vedení bohoslužeb slova laiky

·         katecheté nemají dostatečný prostor pro katecheze při bohoslužbách pro děti

·         přestože netrpíme nedostatkem absolventů teologických fakult, není jejich vzdělání příliš využíváno

·         V naší farnosti jsme nenašli žádné možnosti pro křesťanský růst. Jako začínající laici máme velmi malou podporu – spíše se dá říci, že se nám naše činnost nezakazuje. Je zde problém, že jsme napojeni na KOINONII J. KŘTITEL v Plzni, která nemá v naší diecézi „povolenou činnost“.  Ale právě tato komunita se velmi dobře stará o formaci a duchovní růst svých členů. Je zaměřena na novou evangelizaci, duchovní kurzy, biblickou školu, vedení mládeže. Je charakterizovaná zkratkou KE-KA-KO  -  KERIGMA – CHARIZMA – KOMUNITA. Pod vedením této komunity pracujeme 3 roky a vedeme živé společenství.

 

4.1.7.      Jak spolupracují laici a kněží v našem společenství, v naší církvi ? Máme v této oblasti nějaké vlastní zkušenosti? Jak hodnotíme vztah svých církevních představených k činnosti laiků?

Dobře 2

·         Existuje spolupráce laiků s knězem (při bohoslužbě, farní rady, sbor, setkávání seniorů apod.) Vztah otce arcibiskupa Jana i otce biskupa Hrdličky k nám je dobrý, nejsme jim lhostejní.

·         Církevní hierarchie v naší zemi po II. Vatikánu začala zvát laiky převážně ke spolupráci v ekonomické oblasti, zatímco spolupráce v pastorační oblasti spíše vázne nebo je rozpačitá. V naší farnosti byla na základě diecézních instrukcí farářem jmenována pouze ekonomická rada (domníváme se, že je lépe provést volbu většiny členů), která se schází značně nepravidelně. Domníváme se, že mezi duchovními vládne jakási obava z laiků jako nežádoucích konkurentů a narušitelů hierarchických  kompetencí. Na druhé straně se my laikové musíme učit vstřícnější a objektivní kritice včetně ochotné nabídky svého potenciálu v odborných oblastech. Důležitější než dosažené vzdělání se nám však jeví míra trpělivosti, taktu a moudrosti a celkového rozhledu k tomu, aby byly uváženy potřeby celé farnosti, nikoliv jen jednotlivců či skupin.

·         Mám zkušenost, která vypovídá dost přesvědčivě: Stávající pastorační radaarcidiecéze existuje již 20 měsíců a za tuto dobu byla svolána pouze jednou a to po 15 měsících od ustanovení. Může potom biskup požadovat po farářích, aby zakládali fungující pastorační rady? Existuje tu opravdová (ne pouze formální snaha) zapojit laiky do církve, jak to chtěli koncilní otcové? Je biskup opravdu přesvědčen, že laici mohou být této diecézi užiteční?

·         Vypovídá to o tom, že jsou to právě laici, kdo „stojí v přední linii života církve“ (KKC 899) ?

 

4.1.8.      Uplatňují laici v našem společenství právo a povinnost sdělovat pastýřům své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve? Máme s tím nějakou zkušenost?

Ano, ale nevyplatí se to 4

Ano, na pastorační radě 1

Ano, v anketě 1

Ne, po negativní zkušenosti 1

·         Mám osobní zkušenost. Farář se mnou jednal jako s mentálně retardovaným děckem.

·         Věřících se stejnou zkušeností znám víc. Reagovali podobně -  „víc mě tam nikdo nedostane.

 

4.1.9.      Mají v našem společenství laici teologické a katechetické a jiné vysokoškolské vzdělání? Jak ho využívají k šíření evangelia?

Ano, katechetické 3

Ano, teologické 3

Bohoslužba slova, katecheze, sněmovní kroužek 2

·         V našem společenství mají základní teologické vzdělání – pastorační kurz – 2 laici. Oba ho využívají při bohoslužbě slova v nepřítomnosti kněze, v pastorační resp. ekonomické radě a při dalších akcích farnosti.

·         Mají, uplatňují ho ve vyučování náboženství na školách, vedení ministrantského sboru,sněmovního kroužku, ve svém zaměstnání. Chybí zde aktivity, které by se týkaly celé farnosti, společenství apod.

 

4.1.10.  Mají laici, kteří jsou pověření nějakou zodpovědností v církvi (pastorální asistenti, členové poradních sborů, diecézní, pastorační nebo ekonomické rady) odpovídající vzdělání? Snaží se jej doplnit?

Ano 1

Nemají, nesnaží 1


Fatal error: Maximum execution time of 90 seconds exceeded in C:\webs\snem.cirkev.cz\download\08_Olomouc2000.htm on line 8666