Okruhy ke kapitole 1

1.1 Pokusme se charakterizovat naše prostředí, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.2 Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.3 Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

Náměty k okruhu  1.1.

Pokusme se charakterizovat dnešní svět, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

 

1.1.1.   Jsou pro nás věřící pouze ti, kteří chodí do kostela, anebo také ti, kteří se neúčastní života církve?

Ano 1

Ne 1

Ti, kdo věří v Boha 1

·         Otázka není příliš vhodně položena. Chodit do kostela - jaké jsou motivy? Účast na životě církve - moc široký pojem. Chtělo by to konkrétnost. Mnoho lidí (staří, nemocní a mohou být i jiné důvody) nechodí na bohoslužby nebo nechodí pravidelně, a přesto mohou mít velkou účast na životě církve.

 

1.1.2.   Je nevěřících lidí v okolí naší farnosti (našeho řádu, mezi našimi mladými kamarády) více, než je nás, křesťanů?

Ano 4

Opravdu nevěřících je méně 1

 

1.1.3.      Pro jaké hodnoty tito lidé žijí? V čem se jejich hodnoty liší od hodnot křesťanských?

Hmotné hodnoty 3

Pohodlí, majetek 2

Úspěch 2

Sebestředně 2

Umění, věda 1

Pro bližní 1

Zdraví 1

Křesťan vidí v bližním Krista 1

·         Určitě nelze ztotožňovat vlastnosti jako spolehlivost, čestnost, upřímnost, ohleduplnost, pouze s věřícími lidmi. Mnohé z těchto ctností mají i mnozí nevěřící z našeho okolí. Někteří dokonce v mnohem větší míře než někteří „věřící“.

 

1.1.4.      Jaké obtíže jim přináší život bez Boha? Jaká nebezpečí, jaká úskalí, jaké problémy?

·         Obtíže jsou v tom, že hodnoty, ve které skládají naději, práci, elán a budoucnost, je často zklamou (o peníze přijdou ve vytunelovaných bankách, leckdy je může někdo okrást). O morální hodnoty jako je dobročinnost, almužna, finanční pomoc pro Charitu... jsou hodnoty, o které nás nikdo připravit nemůže.

·         A protože i lidství obecně a o to více konkrétní jedincovo "já" má své hranice, dochází téměř vždy u těchto lidí ke "zhroucení světa", protože svět a člověk v něm mají smysl jen v Bohu. Poslední hranice, na kterou narazí a která je (i ostatní) donutí přemýšlet o smyslu života je umírání a smrt. Křesťan má a musí žít v naději, že život má jistý smysl, a to i události nešťastné a těžké.

 

1.1.5.      Chrání nás naše křesťanství před problémy okolí, nebo se nás také dotýkají?

Ne, ale pomáhá povznést se nad ně 3

Chrání před beznadějí 1

Dotýkají se nás 1

·         Mám za to, že křesťanství nás chrání před mnoha problémy, které k nám doléhají z našeho okolí. Tato ochrana ovšem není v tom,že by tyto negativní okolnosti neměly pro nás negativní důsledky. Spíše nás naše víra chrání od fatálního pojímání těchto těžkostí a problémů a často nám umožňuje i vidět malichernost a omezenost těchto problémů. Ve světle věčnosti takovéto problémy věřícího křesťana nezlomí, ale spíše vedou k intenzivnějšímu a opravdovějšímu hledání Boha.

·         Mám za to, že křesťanství před ničím nechrání.(Bůh přece vydal svého Syna, svého jednorozeného Syna…) Přece však některé problémy nám umožňuje víra vidět hlouběji, a tím nás také hlouběji zasáhnou. Křesťanskou radost vnímám jako eschatologickou vlastnost. Jako křesťan věřím, že to, co v tomto světě vidím a vnímám, není konečné, ale že je ještě něco „za ním“. Toto vědomí mi ale vždycky klid nezaručuje.

 

1.1.6.      Cítí se být nevěřící lidé v našem okolí nešťastní, nebo mají radostný, či dokonce radostnější život než my, křesťané?

·         Pokud nevěřícího člověka nic vážného neohrožuje, zvláště je-li mladý, cítí se v pohodě a rád ukazuje, že právě on je to, který "žije".

·         Nevěřící člověk, který nenarazil na závažnější životní problém, žije jistě vesele. Vždyť už princip pohanské vlády ve starém Římě byl: chléb a hry. A radost u křesťanů se nesmí zaměňovat s jakousi veselostí. Víme, že spása se zrodila skrze utrpení.

·         Jejich spokojenost je falešná.

 

1.1.7.      Zajímá nevěřící lidi, jaký názor má naše církev na jejich problémy a jaké má návrhy na jejich řešení?

Ne 2

Některé ano 1

Nemají možnost se s nimi seznámit 1

·         Dotkne-li se nevěřících nějaký životní problém, může to být příležitost, aby se začali ptát po smyslu života. Může být positivní, že otázka nesměřuje hned k Církvi, ale ptá se po Bohu. Bohužel vlivem masivní anticírkevní propagandy (a to je problém starý takřka 100 let) je Církev chápána v lepším případě jako fakultativní cesta k Bohu, v případě horším jako falsifikantka Božího zjevení. Řešení konkrétních životních problémů a těžkých životních situaci podle církevního učení ale není možné bez solidního duchovního života, bez obrácení. Jinak se řešení, předkládaná Církví, mohou jevit jako příliš tvrdá a nesmyslná.

 

1.1.8.      Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů jako své ohrožení, nebo se nám s nimi žije dobře?

Necítíme 6

Dobře 3

·         Ohrožení ve víře od svých „nevěřících“ spoluobčanů může pociťovat pouze člověk ve víře slabý. Už sám termín „nevěřící“ je velmi sporný. Řečeno poněkud volně: ten, kdo nevěří, by pro zítřejší den už ani prstem nehnul. Čili lidé nějak věří: v život, v lásku, v konečnou spravedlnost, v pravdu – ale to je přece také víra. S takto „nevěřícími“ lidmi se mi žije dobře.

·         Pocity mohou být pozitivní i negativní. Kdo pamatuje dobu nesvobody a dopady atheismu na vlastní kůži, ten asi bude vždy ovlivněn minulostí, kterou může a musí odpustit, ale na kterou nemůže zapomenout. Bude zdůrazňovat opatrnost. Pokud nevěřící praktikují přirozená lidské ctnosti a chtějí-li být tolerantní, může se rozvinout užitečný dialog.

 

1.1.9.      Co nás – věřící a nevěřící lidi – spojuje?

Život 1

Společná práce, zábava, pomoc 1

·         V krizovým situacích (povodně, kalamity, neštěstí ap.) si člověk vždy uvědomí svou slabost a nedostatečnost a lépe chápe vzájemnou odpovědnost.

 

1.1.10.  Ovlivňují nevěřící lidé naše křesťanské hodnoty? Pokud ano, kladně nebo záporně?

U vlažných katolíků záporně 1

U praktikujících kladně 1

Záporně - jako špatný příklad 1

·         Mluvím li za sebe, tak mne nevěřící okolí ovlivňuje natolik, nakolik se jím ovlivnit dám. V kladném smyslu, to je směrem k větší toleranci (s pochopením beru chyby druhých), v negativním smyslu v ne-křesťanském žebříčku hodnot.

·         Záporně tím, že pokouší. Nabízí volnost, radost, život v pohodě a v bezstarostnosti. Je to pořád stejná písnička. "Kladně", ale v úmyslu to nemá, působí tím, že sám na sobě ukazuje, jaké jsou jeho konce. Kdo se snaží žít podle evangelia, může snadněji chápat, na těchto negativech, že víra je obrovský nezasloužený dar, že je světlem, i když jsou věřící permanentně označováni za tmáře. Ale i ateisté mají čas svého navštíveni.

·         Je jisté, že tlak moderní společnosti a početní převaha nevěřících nad věřícími mohou životní hodnoty křesťana (ne však křesťanské hodnoty) ovlivnit. Jistá normalita (ve smyslu běžnost) hříšného chování (předmanželský sexuální život, homosexualita, antikoncepce, ale i delikty směřující proti ostatním Božím přikázáním - drobné krádeže na pracovišti atd.) může deformovat představu křesťana o správném způsobu jednání. Nejen jasně hříšné chování, ale i skutky mravně nelišné mohou vyústit v odklon od správného životního zaměření (touha po kariéře, lepším životě) atd. Je ale také možné, že některé zájmy a životní postoje nevěřících mohou motivovat věřící k zamyšlení nad některými otázkami života, a tím je ovlivnit positivně (občanská angažovanost, ekologie apod.)

 

1.1.11.  Jak se k sobě navzájem chováme? Přátelsky, nepřátelsky, nebo jsme si lhostejní?

Lhostejně 5

Přátelsky 3

Nepřátelsky 1

 

1.1.12.  Hledají naši nevěřící spoluobčané nějaké vyšší, duchovní hodnoty? Jak se to dá na nich poznat?

Většinou ne 1

Únik k východním náboženstvím, okultismu, sektám 1

·         Uznáváme-li, že je duše lidská v podstatě křesťanská, vyplývá z toho, že i nevěřící musí nějakým třeba neuvědomělým způsobem Boha hledat. Jsou to právě obtížné situace v životě člověka, nemoc, smrt blízkého, otřesy, zhroucení jistot. Projevy takového hledání jistě jsou, někdy snad rozpačité, skrývané. Jakoby "náhodou" se třeba setkává s někým, koho považuje za věřícího a jakoby mimochodem se dotazuje na jeho mínění, případně radu. Hledání může naznačovat i změna chování ve vzájemném styku v zaměstnání, v místě bydliště. Může to třeba být sklon k vyhledávání ústraní, samoty. Dá se pozorovat, že takový člověk je víc zadumaný, že přemýšlí, že je prostě jiný než jak se projevoval dosud.

 

1.1.13.  Jsou v těchto otázkách rozdíly mezi venkovem a městem?

Vesnice: vliv tradice 4

               více lnou k přírodě 1

               méně duchovní četby 1

               více tolerance 1

Město:    snáze lze uniknout tlaku okolí 2

               potřeba dalšího vzdělávání a duchovního růstu 1

·         Na venkově, kde se všichni mnohem lépe znají, kde znají i soukromí svých sousedů, než je tomu ve větších a velkých lokalitách, bývá přístup k víře nebo k ateismu odlišný. Na rozdíl od měst jsou na venkově už jaksi z minulosti zaškatulkováni. Může se zatajovat víra a nevěra. Je mnoho těch, kdo přišlo v nedávné minulosti z venkova, z prostředí tradičně věřícího, do měst a svou víru bez většího nátlaku odložili. Známé je: „Když přijedu domů, tak to musím do kostela. Neobstál bych.“ Na městských sídlištích se dá pravdivěji rozpoznat, jaká je u nás religiozita ve skutečnosti.

·         Vidím v tom záležitost „volného pohybu osob“. Venkovské farnosti či společenství jsou přece jenom často statická, nedochází v nich k častému a početnému přesunu osob. Jsou tedy nuceni přizpůsobit se sobě navzájem v mnohem větší míře. Pokud ale toto přizpůsobení se není možné, pak toto mnohdy vede takto postiženého k odpadu od víry (necítí možnost jakéhosi sebeuplatnění). Ve městech je možno, aby člověk, který se nezapojí do života farnosti, v níž žije, zapojil se do farnosti jiné městské části. Lidé se zapojují tam, kde se cítí dobře.

 

1.1.14.  Změnilo se něco v otázce hledání duchovních hodnot mezi lidmi kolem nás oproti době do roku 1989?

Ano, negativně 1

Větší výběr, menší potřeba 1

·         V době totality byl život z víry jednou z forem protestu proti režimu, možností najít smysl života jinde, než bylo nuceno. S obdobím svobody přišla určitá lhostejnost v těchto věcech, ale konkurence, jak nových "náboženských" směrů, tak praktického materialismu, otevírá stále přináší model rozhodování.

 

1.1.15.  Zajímáme se v církvi o problémy, které pálí lidi kolem nás?

Málo 1

·         Otázka je velmi povšechná a anonymní. Problém se týká především biskupů a jim podřízených kněží a jáhnů, tedy církve hierarchické. Je těžké až skoro nemožné vést věřící a přitom neznat jejich starosti, bolesti, úzkosti nebo prosby. Vnitrocírkevní dialog vázne, pokud vůbec je, a je chápán víc jako konfrontace. Tak se spíš blíží k monologu, a tomu odpovídá mlčení. Farnost přesně vycítí, zda je její duchovní správce především otcem než správcem. Když se podřízený přesvědčuje, že jeho starosti a bolesti se pouze neberou na vědomí, ale podle možnosti i řeší nebo odstraňují, pak se může očekávat i odezva.

 

1.1.16.  Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud ano, vnímáme to tak? Pokud ne, proč? Co jim můžeme nabídnout? Děláme to?

Ano 1

Nabízíme mravní zásady, vzájemné vztahy, duchovní perspektivy 1

·         Máme svědčit Kristu a to tak, aby ti mimo viděli naše dobré skutky a až přijde jejich čas navštívení, také se stali věřícími. Selháváme pro svou malověrnost. To je ta pravá nabídka, zní to sice komerčně, měli bychom místo pojmu nabídka spíše užívat pojem povinnost. Zde máme dluh, protože neděláme to, co je nám přikázáno.

 

1.1.17.  Uvědomujeme si v našem společenství a v církvi, že lidmi ničená příroda je čím dál méně schopna vydávat svědectví o Boží slávě, a že je to teď hlavně a možná brzy už jedině na nás?

Někteří ano 1

·         Ateistické smýšlení se v současnosti projevuje neúctou a přímo mařením Božího stvoření. Honba za dočasným a pomíjivým ziskem. Řadový věřící zcela jistě sám neovlivní kácení rovníkových pralesů, ale může "štípit ráj" ve svém nejbližším prostředí. Separovaný sběr odpadů šetří surovinové zdroje, životní prostředí a může získávat prostředky na podporu prospěšných činností. Pro věřící to musí být otázka svědomí a příležitostí k dobrému příkladu. Někde se začít musí.

·         Křesťané by měli být příkladem v poznání, že člověk není pánem přírody, ale její součástí a odpovědným správcem. Je třeba začít od maličkostí a svým zodpovědným chováním dávat příklad i ostatním (separovaný odpad, šetrné využívání energií apod.) Bezohledné drancováni přírody se ale často dává za vinu křesťanskému pojetí světa. Přesto přese všecko je příroda stále krásná a křesané by měli rovněž žit "krásně" - jsou přeci vrcholem přírody, Božího stvoření.

 

 

Náměty k okruhu 1.2:

Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

 

1.2.1.   Lze větu „církev je svátostí spásy pro svět“ převést do konkrétní životní praxe křesťanů?

·         Tuto větu lze převést do konkrétního života za předpokladu, že věřící budou zásady křesťanské morálky žít a uplatňovat na veřejnosti v konkrétních situacích a činech. To však vyžaduje znalosti, vzor, zázemí, podpora ostatních a živé žité Božích pravd. Velký podíl na tom mají kněží. Ti by nám měli toto vše ukazovat svým „Kristovským“ životem. Je to však velice těžké. Vyžaduje to ode všech velkou víru, živenou eucharistií a modlitbou.

·         Církev je svátostí spásy pro svět už svou existencí. Uvědomuje li si to ve svých údech, chová se cudně, skromně a nenápadně.Zdánlivě mnoho příkladů tohoto poslání nenacházím. Proto také vidím požehnání v tom, že se nestává vůdčí silou společnosti, ale je tlačena více j okraji. Toto jí více sluší k jejímu sebeuvědomění (pokud se to tak dá říci). Kdo žije ve světě, ten také musí živě reagovat na jeho potřeby např., v prosbách při liturgii. To zase vyžaduje dobrou informovanost, která mnohým kněžím chybí.

·         Samotné pravdivé pochopení pojmu Církve takové přejití do praxe předpokládá a vyžaduje. Církev je projev života Zmrtvýchvstalého Krista, který proto přišel na svět, aby svět spasil. Každý křesťan v míře takové, v jaké je v Krista zakotven a zakořeněn, toto poselství světu nese.

 

1.2.2.   Našli bychom ve své farnosti (ve svém společenství) příklady toho, jak církev naplňuje své poslání být svátostí spásy pro svět?

Ano, jednotlivci 2

·         Víra nemůže být, jak si to mnozí přáli a přejí dodnes, záležitostí kostelních lavic, musí přesahovat, přetékat. každá angažovanost ve veřejném, politickém životě, ale i skrytá pomoc bližnímu svět uzdravuje.

 

1.2.3.   Našli bychom takové příklady v křesťanských rodinách?

V několika 3

Ne 1

·         U několika rodin ano. Snaží se žít podle víry a vychovávat svoje děti v tomto duchu. Často nenachází ani porozumění z řad kněží.

·         Nejkonkrétnějším a nejvšednější podobou je život v rodině - každodenní nasazení pro nejbližší z bližních, v němž ztrácíme svůj život, abychom ho v Kristu nalezli.

·         Je to i v ochotě pomáhat faráři v jeho nelehké práci, ale i v modlitbě za farnost. U samotného faráře pak snaha porozumět svým farníkům, nemocným, chudým a zvláště porozumět mládeži.

 

1.2.4.   Jak zprostředkováváme ostatním lidem Boží zájem o svět a jeho blízkost světu?

V nahodilých diskuzích 1

V eucharistické bohoslužbě 1

 

1.2.5.   Je  víra katolických křesťanů v našem okolí v souladu s učením církve?

Ano 3

Snaží se 1

 

1.2.6.   Je  způsob života křesťanů ve farnostech a v diecézích v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá, nebo tam cítíte rozpor? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah věřících ke své církvi? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah nevěřících k církvi?

Ano, je 3

·         Hlásání je jedna věc a uskutečňování do života druhá. Ateistické, materialistické prostředí, ve kterém žijí křesťané, je značně ovlivňuje. Svody k nepoctivosti a různým „neřestem“ nás provázejí stále. Pokušení je každodenní.

·         Necítím rozpor mezi způsobem života v naší farnosti a tím, co hlásá církev. Začal li bych některé sporné věci či nepříjemnosti v postojích některých lidí považovat za důležité, vždy mi vychází, že to jsou především problematičtí jedinci a vztahovat toto na celé společenství bych si netroufal. Ohledně vztahu k nevěřícím vlastně ani o žádných nevím. Oficiální akce se konají za „zavřenými dveřmi „ kostelů (v zimě jsou zavřeny kvůli topení), a v podstatě žádný „zainteresovaný“ se jich neúčastní. Jednotliví členové církve (laici) se samozřejmě stýkají s nevěřícími, ale pouze jako soukromé osoby a vzbudit zájem či naopak nezájem či odmítání, to je docela v jejich kompetenci. Mám dojem, že se ani v navazování nějakých vztahů příliš neangažují. Kněží jsou přetíženi povinnostmi v pastoraci (jak kteří) a práci s věřícími. Kde by tedy vzali čas na někoho dalšího?

·         U některých věřících je znát výrazný strach z nového, a to i u kněží. To je potom značný problém. Dobrý hospodář pracuje se starým i s novým. Toto je také důvod, proč se mnozí z nich uchylují i k předkoncilní praxi tridentské, což je dokonalý únik. Znovu podotýkám, že je nutný styk s rodinami, poznávání problémů lidí a nevystupovat jako ti, kteří mají „patent“ na řešení. To se teprve musí pracně hledat. (Jedná se však o styk velice ohleduplný a cudný).

·         Mnohdy cítíme rozpor a někdy i jisté farizejství ( neupřímnost a pokrytectví), a to především u vyššího kléru. Tyto skutečnosti ovlivňují společenství vždy. Pozitivně ovlivňovat můžeme jen a jen osobní svatostí.

·         Nerozlišuje-li se mezi skutečnou a neměnnou naukou církve a mezi praxí, kdy se povoluje volba (třeba přijímání do úst nebo na ruku) a postojem duchovního správce, mohou mezi věřícími nastat potíže, které zneklidňují i ty, kteří se k víře blíží.

 

1.2.7.   Co ze života našeho společenství může okolní svět přitahovat, čím ho naopak odpuzujeme? Mělo by se na současné situaci  něco změnit? V případě, že ne: Proč? V případě, že ano: Co?

Přitahuje:           solidarita a starost o druhé 4

                          láska 3

                          pomoc, charita 2

                          život podle víry 2

                          práce s mládeží 1

                          ekumenismus 1

                          poznávání smyslu života 1

Odpuzuje:          nežitá víra 2

                          exkluzivita 2

                          neláska, pomluvy 2

                          zákazy, příkazy 2

                          manipulace 1

                          touha po majetku 1

·         Přitahuje řešení Husovy problematiky. Ovšem kromě omluvy je nutné zdůraznit i to, že koncil chtěl odstranit nepořádek v církvi a Hus byl pouze jednou z nich. Je nutno zasadit se o objektivní zhodnocení husitství a tzv. protireformace – ale to je jistě věcí budoucnosti.

·         Dále by přitahovala revize v otázce morálky a antikoncepce, řešení problematiky okolo biskupa Gaillota, moralisty B. Haringa a uznání práce a úsilí biskupa F. M. Davídka.

·         Přitahovala by i revize závažnosti hříchů u církevních přikázání.

 

1.2.8.   Když přemýšlíme o budoucnosti, bude za třicet či padesát let v naší obci katolická farnost? Bude-li, v čem bude asi jiná než ta naše?

ne 1

·         Jistěže budou farnosti i v budoucnosti. Snad v jiných hranicích a v jiných možnostech a docela možná, že i v jiném obsazení (s ženatým knězem a nebo s ženou v jejím čele). Budou skromnější ale opravdovější věřící, kteří budou mnohem více nastaveni vanutí Ducha svatého (hlubší duchovnost).

·         Možná nebude klasická farnost, jak ji dnes chápeme, ale církev Kristova bude. Je docela nemožné udělat si představu o tak vzdálené budoucnosti (30 let), při tempu změn pozitivních i negativních, které nás čím dál více obklopují.

·         Mám za to, že farnosti budou a lidé budou svou duchovnost mnohem více prožívat.

·         Jistě ano. Vzroste význam laiků. Nejspíše budou i ženatí kněží a velice vzroste význam a postavení žen.

·         Po padesáti letech bude mít církev určitě jinou tvářnost. Pastorační činnost snad bude více a užitečněji specializovaná, farní správa bude upřednostněna v lidnatějších oblastech, podstatně větší pozornost bude věnována rodinám a přípravě na rodičovství, pozornost a péče o staré, nemocné i jinak postižené lidí by se měla rozšířit a prohloubit, vznikne sít' hospiců a snad i hustší sít' studijních a exercičních středisek, celosvětová církev nebude tolik zdůrazňovat centralismus a posílí se postavení diecézí. Ted' je ale čas k modlitbám k Duchu svatému.

·         Vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní města Prahu, tak zcela jistě ano. S ohledem na specifičnost našeho církevního společenství se asi příliš nezmění. Dá se očekávat, že se bude v liturgickém životě stále více uplatňovat čeština. Co se týká celé naší Církve, měla by za tu dobu být vytvořena fungující sít' farností, dořešeny problémy s bohoslužebnými prostory a budovami pro zázemí duchovenské činnosti.

 

 

Náměty k okruhu 1.3:

Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

1.3.1.   Vyvíjí naše společenství (farní, řádové, mladých ap.) nějaké úsilí, aby navázalo kontakty s nevěřícími?

Ano 2

Ne 1

Mladí při vánočních zpěvech, sportovních akcích 1

·         Ano, vyvíjí, zvláště v oblasti sociální, kulturní, a to i s nevěřícími.

·         Nevyvíjí. Jako by to nebylo na programu. Zde zjevně není sebemenší ochota duchovních správců. Nebo se snad bojí?

·         Příležitosti jsou zejména velké svátky (Vánoce, Velikonoce), v rámci kterých se konají i akce jiného než čistě kultovního, charakteru (koncerty apod.) Jistým specifikem našeho církevního společenství je jeho více-méně národní charakter (Slováci - Východňári, Rusíni, Ukrajinci), takže i po této linii (národních menšin) lze navázat kontakt.

 

1.3.2.Jak snadné či obtížné je naopak pro nevěřící proniknout do našeho společenství?

Vystačíme si sami 1

 

1.3.3.   Jak je pro ně srozumitelná řeč, kterou hovoříme o svém životě a o své víře? Máme co nevěřícím nabídnout? Nabízíme jasné odpovědi na jejich otázky?

·         Pokud se setkáváme s nevěřícími třeba v kostelech, při pohřbech, svatbách, křtech, jsou to trpní, nechápající diváci. Je na knězi, aby je oslovil přijatelným a srozumitelným jazykem. Jedna z možností je podchytit děti a ty přivedou rodiče (i to se stává). Kněží se nevěřícím při bohoslužbě jeví jako herci.

·         Církevní mluva používá mnoho specifických pojmů. Kdo je s nimi obeznámen povšechně nebo jen okrajově, má pochopitelně obtíže. Odpovídající musí k této okolnosti přihlédnout a případné mezery doplnit.

·         Církevní jazyk, který často těží z konce minulého století, je jistě mnohdy nesrozumitelný. Pokud se odstraní tato bariéra, je zde obsah, který je nutno ostatním zprostředkovat. Církev poskytuje jasné řešení životních situací, předpokládá to však hlubokou víru a poctivý duchovní život.

 

1.3.4.   Kdo ve vašem okolí převládá? Lidé, kteří odpadávají od víry, nebo lidé, kteří přicházejí k víře? Jaké jsou to typy lidí?

·         Určitě jsou apostaté. O něco více bude nových věřících. Nadějné ale je, že přibývá těch, kdo o náboženství přemýšlí. Je ovšem otázka, jak by se změnila situace, kdyby byla zavedena církevní daň.

·         Odpadlíci od víry zcela jistě jsou (také jen "matrikoví" katolíci - v dětství pokřtěni, bez náboženské výuky, bez víry). Procento konvertitů také není zanedbatelné, a zde je jistota, že je to osobni rozhodnutí, za kterým si každý stojí a jen tak ho neopustí.

 

1.3.6.Jak vypadá soužití našeho společenství (farního, řádového, mládeže atd.) s nevěřícími?

Nulové 1

 

1.3.7.   Jsme spokojeni s tím, jak vypadá naše svědectví o Boží spáse tomuto okolí? V případě, že ano, jaké k tomu máme důvody? V případě, že ne, co je v silách vašeho společenství změnit, co nikoliv?

Ne 1

 

1.3.9.   Vnímáme svoji odpovědnost za společnost a své okolí ve svém městě či obci? Vyvozujeme z této odpovědnosti konkrétní kroky? Jaké?

Málo 2

Ano 1

Spíše staří lidé 1

·         Kroky? Ve všech možných institucích. Ve veřejném působení politickém, kulturním, sociálním, zdravotnickém, hudebním. Škála je obrovská, jen chtít a chodit s otevřenýma očima

 

1.3.10. Jsme vskutku zodpovědní hospodáři – tedy ti, kdo se mají starat o zvířata, rostliny a stvořené věci na Zemi, a jsou Bohu zodpovědní jako spolupracovníci na jeho plánu?

Ano 1

 

 

Okruhy ke kapitole 2

2.1 Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.2 Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.3 Co je třeba  v našich podmínkách napravit, abychom v církvi žili opravdu jako společenství Božího lidu?

 

Náměty k okruhu 2.1

Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

 

2.1.1.      Znáte ve světě kolem sebe skupiny lidí, které byste označili pojmem společenství? Znáte takové skupiny lidí v církvi? Jaké jsou jejich charakteristické společné rysy?

Společné zájmy (Písmo, modlitba, sport, vzdělávání) 3

Známe - rodina, farnost, hnutí v církvi 1

 

2.1.2.      Je třeba se ve společenství navzájem znát? Do jaké míry?

Ano, stále lépe se poznávat 4

Poznání je vždy nedokonalé 1

 

2.1.3.      Je třeba si navzájem pomáhat? Myslíte si, že se to v církvi týká jen duchovní oblasti, nebo i každodenního života? V jakých oblastech je vzájemná pomoc na místě a kde ne (pomoc v domácnosti, péče o staré lidi, finanční pomoc, starost o potřebné, hlídání dětí, pomoc v nesnázích…)? Myslíte, že by se o pomoc měli starat především jednotlivci, nebo i společenství jako celek?

Ano, 4

V obou oblastech 1

 

2.1.4.      Je potřebným prvkem společenství vědomí spoluzodpovědnosti za osudy druhých?

Ano 3

 

2.1.5.      Je důležité, aby členové společenství vyznávali stejné hodnoty?

Ano 3

Ne, ale nesmí chybět tolerance

Ano, v duchovní oblasti 1

 

2.1.6.      Mohou ve společenství nastat konflikty? Pokud ano, jak je řešit?

Ano, naslouchat si, modlit se za odpuštění a odpouštět 1

 

2.1.7.      Jaký význam hraje ve společenství odpuštění?

Stmeluje lidi a přibližuje je k Bohu 1

 

2.1.9.      Jak se má zachovat společenství, když si povšimne, že na jeho setkání někdo opakovaně chybí?

Ptát se proč 2

 

2.1.10.  Mohou tvořit jedno společenství mladí a staří?

Ano 3

 

2.1.11.  Mohou tvořit jedno společenství chudí a bohatí? Pokud ano: Jaké vztahy by v něm měly být?

Ano 3

Vztahy normální, bez závisti 1

 

2.1.12.  Patří k podstatě společenství také to, že má svého vůdce? Pokud ano: Jaký je vztah mezi ním a společenstvím? Jde o přirozenou autoritu, nebo o autoritu plynoucí z oficiálního pověření? Může být napětí mezi formální a neformální autoritou? Může toto napětí přinést něco pozitivního?

Přirozená autorita 2

Obě autority - trochu napětí je přínosem 1

·         Společenství potřebuje někoho, kdo dbá, aby se dodržoval stanovený program, aby diskuze se týkala tématu, aby každý účastník měl prostor k vyjádření, aby shrnul dosažené výsledky ap. Přirozená autorita bude jistě vítána. Oficiální pověření bývá ovšem běžnou praxí.

·         Každé společenství potřebuje někoho, kdo jeho program řídí a usměrňuje. Přirozená autorita je jistě výhodou, v praxi je ovšem častější model s oficiálně pověřeným vůdcem. Ideální je spojení obou prvků v jedné osobě. Pokud ale veškerá odpovědnost a iniciativa visí pouze na jednom člověku, často se stává, že když tento po čase odejde (kněz, stěhování; studium) společenství bez autority živoří a zaniká.

 

2.1.13.  Mohou ve společenství být ještě menší skupinky nebo třeba názorové proudy? Je to společenství ke škodě, nebo k užitku? Za jakých okolností?

·          Mám za to, že to může být k užitku, protože se učíme tolerovat názory druhých, rozšiřujeme své obzory a tak získáváme i pohledy z jiných stran.

·         Mohou být (je li společný Střed). Různost může i těšit (Variatio delactat).

·          Může to i obohacovat, pokud nepřevládnou sobecké zájmy.

·          Takové společenství bez různých pohledů na věc si nedokážu představit. Bylo by to něco nenormálního.

·          Ano, je to k vzájemnému užitku, pokud si opravdu nasloucháme.

·         Jakási polarizace je možná, může škodit a rozvracet, ale může v některých případech být i prospěšná. Záleží na úmyslech.

·          Drobné názorové odlišnosti jistě nejsou na škodu, pokud se nestanou nástrojem nějakého vnitřního boje o výhodnější pozice ve společenství. Naopak mohou vést k přemýšlení, k precisaci vlastního životního postoje.

 

 

Náměty k okruhu 2.2

Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

 

2.2.1.      Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč.  Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?

Ano 2

Hlavně včas 1

·         Mám zkušenost kterou si neustále ověřuji z různých zdrojů,že katolická církev v ČR žije doposud převážně ve svých vnitřních problémech a o lidi kolem sebe se až příliš nestará. (Snad s výjimkou profesionalizovaných charitativních činností, dále činností ve školství a ve výchově mládeže.) Plyne to zřejmě ze zastaralého modelu pastorace a misijní činnosti, ale i z převažující individualizace, určité uzavřenosti, nekontrolovanosti, sobectví, pýchy a lenosti nemalé části nositelů služebného kněžství. Proto navrhuji utvořit na úrovni diecéze či exarchátu fundované týmy, které by mapovaly dodržování podmínek důstojného života lidí, výrazné porušováni lidských práv, nenaplňování základních lidských potřeb a na tomto základě orientovaly vstřícné aktivity katolických křesťanů. Podobnou činnost by měli vykonávat pověření lidé na úrovni děkanátů, farností, středisek mládeže, církevních škol, charitativních organizací, řádů apod.

·         Ano. Líbilo se mi nedávné prohlášeni církve k nevypláceným mzdám a k sociální politice. Bylo to však pouze prohlášení...a co dál? Proč se takové prohlášení neobjevilo v denním tisku, v televizi v rozhlase, vždyť media nesledují jen křesťané, ale hlavně nevěřící. Tam by to mělo patřičný dopad...)

 

2.2.2.      Jeví se vám církevní aktivity na pomoc romské menšině v naší zemi jako dostačující? Je to problém církve?

Ano 1

·          Uvědomují si snahu církve. Romové však by měli přistoupit na to, že chtějí li práva, musejí nutně přijmout i povinnosti. (Paria officia - pana iura).

·         Církevní aktivity by měly být stimulovány naléhavostí a aktuální potřebou za předpokladu, že se nezapomíná na prozíravost a prevenci. Aktivity pro romské etnikum jsou zatíženy i pasivitou tohoto etnika a vědomím, že je mu ubližováno at' se děje, co se děje. Nabídka předpokládá nějakou odezvu. Bud' se přijme nebo odmítne. Výrok jednoho mladého Roma: "Vy se o nás musíte starat, dostáváte na nás peníze". Romská otázka dnes varuje, že neřešené a odkládané problémy se musí v budoucnosti platit i s úroky.

·         Církevní aktivity musejí alespoň zčásti směřovat k duchovnímu dobru, musí být vedeny skutečnou nutností, užitečností a prozíravostí. Romské etnikum je velmi pasivní, proto mu každá materiální pomoc, kterou si nějak aktivně nezaslouží (pomocné práce atd.), v podstatě škodí.

 

2.2.3.      Přispíváme ze svých příjmů na potřeby farnosti a diecéze, apoštolát, charitativní činnost, na misie, na bohoslovce, tzv. svatopetrský haléř na potřeby Apoštolského stolce? Sbírkami při mši svaté, pravidelnými dobrovolnými příspěvky? Příspěvky stanovenými naším biskupem?

Ano 2

·         Nezanedbatelný je přínos dobrovolné neplacené práce, pravidelné i brigádnické. Je třeba také vidět, že většina věřících nepatří k majetnější vrstvě národa. Zde by se mohl otevřít prostor pro diskuzi o možnosti vnitřních úspor (marnotratnost nebo plýtvání - "Seberte zbylé kousky, at' se nezkazí").

 

2.2.4.      Měl by se nějak změnit vztah katolíků k příslušníkům jiných velkých náboženství, kteří žijí v naší zemi? V případě, že ano, v čem a prostřednictvím koho? V případě, že ne, zdůvodněte svůj názor.

Ano, podle II.vatikán. koncilu 1

Rozšířit prostor pro dialog 1

·         Prvním krokem je jistě informovanost, věřící by měli vědět, v co a jak jejich spoluobčané věří a jak svou víru praktikují. Potom se může otevřít prostor pro dialog, který by ovšem měl probírat nejen to, co velká náboženství spojuje, ale i to, co je rozděluje.

 

2.2.5.      Existuje ve Vašem okolí modlitebna nebo společenství jiného náboženství?

Ano 2

Ne 1

 

2.2.6.      Vyjadřuje česká církev (v rodinách, ve farnostech, v diecézích ...) rovnost všech před Bohem a jednotu Božího lidu? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, zdůvodněte svůj názor.

·         Proklamativně ano. O jiných vyznáních se často hovoří jako o "odloučených bratřích", což zní nadřazeně.

·          Rovnost všech se sice hlásá, ale mám za to, že ne vždy se tak také jedná. Například s východními kněžími někteří biskupové jednají jako s kněžími "druhého řádu". (Vyhýbavé odpovědi nebo vůbec žádné nebo neochota přijat jejich zpovědní činnost, viz brněnská diecéze ap.).

·         U některých kněžských představitelů církve může být tato povýšenost patrná i z touhy kázat z kazatelny, ačkoli dnes je to nezdůvodnitelné, jelikož elektronika lidský hlas zesílí odkudkoli. Kněz patří mezi lid, nikoli "nad něj"...

·         Interpretuje-li věrně.Kristovo učení, pak ano. Jednotu Božího lidu může vyjadřovat ovšem pouze do té míry, do jaké tato existuje.

 

2.2.7.      Zažívají ženy v české církvi stejně důstojné postavení jako muži?

Ne 2

Ano 1

·         Nedá se říci, že by byly ženy v naší církvi diskriminovány, ale také by bylo přehnané tvrdit, že by se už nedalo nic zlepšit. Ženy jsou viditelné převážně jako sloužící s hadrem, kbelíkem nebo smetákem, jako pradleny a kuchařky, někdy jako lektorky, katechetky, charitní pracovnice, méně jako ekonomky nebo účetní, i když mají patřičné vzdělání a mohly by odlehčit kněžím v naprosto nekněžských oblastech. Jakoby se zapomínalo, že jsou sestrami Panny Marie a prvními vychovatelkami budoucích kněží. Rádo se cituje výrok sv. Pavla: „Žena at' v církvi mlčí“ a nepřihlíží se k jiným místům v jeho listech, kde se apoštolská práce žen oceňuje.

·         Vzhledem k vyšší religiozitě v sociální skupině žen, zastávají snad ještě důležitější úlohu než muži. Je nutné ovšem respektovat pravdivou roli ženy v životě ve společnosti, v rodině, v církvi. Žena je tou, která dává život a to nejen biologicky, ale i duchovně - výchovou, katechezí v rodině. Zapojují se také velmi užitečně do organizačních struktur. V naší liturgické tradici mají velmi důležité místo na posici kantorek - vedou liturgický zpěv (při některých bohoslužbách objemově podstatný prvek bohoslužeb).

 

2.2.8.      Zdá se vám, že se mladí v naší církvi příliš upřednostňují, zanedbávají, nebo mají odpovídající pozornost?

·         Jedni říkají, že mladí mají vždycky "zelenou", druzí zase, že se na ně zapomíná. Jak kde. Budoucnost církve je v mládeži, která ale také zestárne a bude se cítit opomíjena. Rozpory mohou vzniknout ve farnostech, kde převáží názor, že kytara je jediným hudebním nástrojem vhodným pro bohoslužbu.

 

2.2.10.  Jak pečuje naše společenství o své staré a nemocné členy?

·         Jednorázové akce. Pomazání nemocných jednou za rok jenom pro některé, jsou vzácné výjimky, že duchovní správce pravidelně navštěvuje tyto nemocné o prvních pátcích. O mnohých ani neví. Teoreticky je pastorace této skupiny věřících propracována do detailů. Praxe je jiná. Bezvěrecké okolí starých věřících velmi často brání této službě.

·         Největší pozornost zasluhují ti staří a nemocní, kteří nemohou pravidelně nebo vůbec navštěvovat bohoslužby. Ti se cítí být "odloženi" a "odstrčeni". Církev o ně pečuje svými prostředky: modlitbou a svátostmi. Společenství by mělo zajistit, aby se duchovní o nich dozvěděl a mohl je navštěvovat.

 

2.2.11.  Setkáváme se někde v církvi s nadřazeným či povýšeným jednáním? V případě, že ano: Kde?

Ano 1

Ne 1

·          Někdy ano, zvláště ze strany farního správce, při autoritativním rozhodnutí bez jakýchkoli argumentů či bez otevřené diskuse.

·         Hierarchie nemusí mít argumenty jelikož má "moc..." Při tom zapomíná, že se jedná o "moc" služby...

·         Jako příslušníci katolické církve byzantského obřadu, tedy společenství nepříliš známého, se někdy s takovýmto jednáním setkáváme. Jde ale jistě jen o problémy, způsobené neinformovaností a neznalostí.

 

2.2.12.  Stojí svými kroky a myšlením zodpovědní lidé v církvi vždy na straně člověka včetně plného respektování jeho svobody? Jak vlastně pojmu „stát na straně člověka“ rozumíme?

·          Tato otázka je formulována dost nešťastně. Odpovědní lidé v Církvi musí stát především na straně Boží a Zákona, Jím zjeveného. Tak stojí i na straně dokonalého člověka, dokonalého lidství, které člověku přinesl Kristus. Tak je také třeba chápat větu :"na straně člověka". Proti falešné svobodě člověka ve smyslu volnosti od mravních norem musí vždy a tvrdě vystupovat.

 

2.2.13.  Vnímáme, že znamením času je angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie? Co v tom děláme?

Ano 1

 

2.2.14.  Jak se díváme na spory v církvi, o kterých informuje rozhlas, televize a tisk? Je to dobré řešení, takto spory zveřejňovat před světem?

Ne 1

Řešit uvnitř církve 1

·         V každém případě je lepší kvalifikovaně a otevřeně se vyjádřit ke kontroversnímu tématu, nežli hrát "mrtvého brouka".

·         Co se stane doma, to se řeší doma. Církev ale není žádný do sebe uzavřený systém (a běda, jestli se jím stane). Proto dostanou li se naše domácí spory do masmedií, je namístě otevřeně a upřímně na ně reagovat Samo o sobě by stálo za to vyřešit otázku, co je to v církvi a co je to mimo církev...

·         Církev by měla být "domem ze skla", je tedy dobře, že je na dění v Církvi vidět. Jinou otázkou je kvalita těchto informací a kvalifikace, těch, kteří je zprostředkují. Církev by měla sama dbát na svůj mediální obraz, aby se kryl se skutečností.

·         Církev tvoří lidé jako každé společenství dobří i chybující. Diskuze o názorových různostech se považují za něco normálního. Bylo tomu tak od počátku. Co chybí, je přístup k řešení. Jestliže stojí na prvním místě osobní zájem nebo přání v záležitostech, v nichž je možné i jiné stanovisko, signalizuje to nedostatek lásky a tolerance. Příkladů by se našlo dost. Je třeba si také uvědomit, že zatajování problémů v církvi jenom podporuje "chuť“ sdělovacích prostředků k šíření domněnek anebo nepravd. Část nevěřících tím ospravedlňuje svoji nevěru a také to může šířit mezi věřícími neklid.

 

 

Náměty k okruhu 2.3.

Co je třeba v našich podmínkách napravit, aby církev žila opravdu jako společenství Božího lidu?

 

2.3.1        Potřebujeme společenství ke vztahu k Bohu, nebo nám stačí pouze osobní vztah? Zdůvodněte svůj názor.

Ano, vzájemné obohacování 2

Oboje 1

 

2.3.2        Co je třeba kromě formálního ustanovení farnosti biskupem k tomu, aby se v ní “děla” církev?

Boží lid 1

Živé společenství 1

 

2.3.3        Jak souvisí náš duchovní život a vědomí společenství s lidmi?

·          Duchovní život bez drahých lidí je jaksi samoúčelný. Člověk je stvořen jako muž a žena a toto je základní lidské společenství. Teprve ve spojení s druhým je celý a úplný.

·         Život z víry nemůže směřovat jen k vlastní spáse, ale také k tomu, aby všichni lidé byli spaseni. Na úrovni duchovního života je třeba se za obrácení a spásu celého světa modlit.

 

2.3.4        Souhlasíme s tím,že: „dnešní společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství, a proto pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení pro svět a veliký příklad”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit?

Ano 2

 

2.3.5        Žijeme ve farnosti spíše vedle sebe, nebo spolu? Co u nás převažuje? Můžeme posoudit, co převažuje v jiných společenstvích (farnostech, v řádech, v hnutích apod.)? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj?

Vedle sebe 1

 

2.3.6        Jak hodnotíme společenství ve své farnosti? Trpí naše společenství nedostatkem vzájemných vztahů? Děláme něco pro to, aby vzniklo, prohloubilo se nebo se stalo viditelnějším? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jaký?

·         Kromě mladých, kteří se nechtějí spokojit "pouze s kostelem" a navštěvují "biblické večery" po rodinách (jedná se asi o 12 - 15 rodin). Je zde i několik starých a nemocných farníků, kteří vytvořili jádro společného setkáváni hlavně nad biblí . Ty kroužky jsou celkem čtyři. Jinak se viditelně v naší farnosti "nic nemění".

 

2.3.7        Jsme malým společenstvím, které je vhodným prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času? Jsou taková společenství kolem nás? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je může nahradit?

Ano, společenství je nenahraditelné 1

Ano 1

 

2.3.8        Je v naší farnosti, církvi dost zralých a silných osobností, kolem nichž by bylo možno vytvářet společenství? Pokud ne: Kde je příčina? Dá se s tím něco dělat?

Ano 1

·         Ano, díky Bohu jsou a angažují se v různých skupinách a společenstvích, ale do farní kurie nepatří.

·         Jedná se spíše o tři až čtyři lidi. Někteří z nich patří do naší farnosti jen okrajově. (Narodili se zde, ale kněžsky působí jinde a k nám dojíždějí). Jsme za ně vděčni.

 

2.3.10.  Zažíváme v našem společenství spory a hádky? V případě, že ano: O co se přeme? Jak je řešíme? Je taková nejednota v církvi přípustná? Mohly by spory některých členů naší církve vyústit až do jejich odštěpení a založení nové církve? Nebo je rozkol jen dědictví minulosti, které se už dnes neopakuje?

Ne 1

Občas 1

·         Na několika případech z blízké minulosti vidíme, že někteří kvůli nedorozumění, ale i necitlivému přístupu ze shora a své vlastní neústupnosti přecházejí do jiných církevních společenství (Štampach), nebo nějaká quasicírkevní společnosti sami zakládají (Vokoun).

 

2.3.11. Je oprávněná kritika nedostatků v našem společenství, v naší církvi? Jak rozlišujeme při kritice lidský a božský prvek v církvi? Co mají podle nás dělat ti bratři a sestry, kteří s něčím v životě církve nesouhlasí?

Ano, nutná 1

·         Oprávněná jistě je, tak jako v každém jiném společenství. Rozlišit Božský a lidský prvek, to dokáže pouze člověk moudrý, kterých nebývá mnoho, avšak toto je věc základní. Co je nedokonalost lidská tady je potřeba změny k lepšímu . Každá taková změna se má nejprve dokonale a hluboce promodlit.

 

2.3.12.  Prosíme opravdu o odpuštění své bratry a sestry? (Dokážeme jít za konkrétním člověkem, kterému jsme ublížili nebo mu svým myšlením a jednáním ubližujeme, podívat se mu do očí a říci: „Odpusť mi, prosím“?)

Ano 1

·         Těch, kteří opravdu pro odpuštění přijdou, nebývá mnoho. Ale ani v rodině to tak často neděláme jakby si naše skutky zasluhovaly.

·         Je to rozhodně jednání, které dokonale vytváří hluboké vztahy. Proto by se o takovéto jednání mělo usilovat.

 

2.3.13.  Žije naše společenství (farní, řádové, mladých...) ve shodě s ostatními společenstvími, která žijí v jeho blízkosti? V případě, že ano: Jak jsme se dopracovali k tomuto stavu? V případě, že ne: Co vyvolává naši či jejich nelibost, co vzájemné spory, co odcizení?

·          Se svým duchovním správcem takovéto osobní hovory nevedeme. Není k nim ani příležitost, a proto nejsou ani oboustranně vyhledávány.

·         Pokud o takové osobní informace stojí, tak ano. Ale oni o ně moc nestojí.

·         Často vůbec nebývá čas. Duchovní pastýři bývají tak zaneprázdněni, že obyčejně spěchají honem dál, dál. za dalšími úkoly a povinnostmi.

·         Jistá isolace našeho společenství je dána příslušností k byzantskému obřadu, takže z neznalosti ostatních nejsme často považováni za katolíky. Se společenstvími v naší církvi vycházíme dobře, i když jsou od našeho prostorově dost vzdáleny.

 

2.3.14.  Sdělujeme svým duchovním pastýřům své zkušenosti s běžným životem, aby v nich mohl rozpoznávat a číst „znamení času“?

Snažíme se 1

 

2.3.15.  Souhlasíme s tím, že: „malá společenství mohou být velmi dobrým prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit.?

Ano 2

·         Malá společenství, to mohou být i rodiny se svými otevřenými systémy. .."domácí církev". Tak se může časem obnovit všechno.

·         Plně s tím souhlasím, jelikož vím, co mi to dává.

 

 

Okruhy ke kapitole 3

3.1 Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.2 Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.3 Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.4 Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

 

Náměty k okruhu 3.1

Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

 

3.1.1.      Odpovídá struktura naší farnosti a jiných farností v naší diecézi současnému rozložení věřících? Bylo by lépe sousední farnosti sloučit, rozdělit nebo vytvořit úplně nově?

Ano 2

·         V současné době dělá problémy obzvláště starým lidem doprava do kostela v neděli pro absenci dopravních prostředků. Pokud nemá své vlastní vozidlo rodina a chybí ochota dětí, nemohou se staří lidé zúčastňovat nedělních nebo svátečních bohoslužeb. Při cestě na bohoslužby kněz tyto věřící sváží. V domovech důchodců je to jednodušší a vstřícnější. Myslím, že ani sloučením farností se tento problém nevyřeší. Tím nastanou ještě větší vzdálenosti. Jedno z řešení, a myslím, že se již někde uskutečňuje, by bylo konat bohoslužby v zasedacích místnostech na Obecních úřadech. Obzvláště v zimních měsících.

 

3.1.2.      Považujeme současné členění naší diecéze na farnosti za odpovídající současnému rozložení věřících nebo by se mělo něco změnit?

Ano 1

 

3.1.3.      Je naše farní společenství spíše vázáno na území a nebo spíše na vztah k určitému kostelu či k osobě kněze, zejména ve městech s  více farnostmi?

Na území 1

Nuceně na území 1

K duchovnímu správci 1

 

3.1.4.      Účastní se trvale našeho farního společenství sestry a bratři z jiných farností?

Ano 1

Ne 1

 

3.1.5.      Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Jak se to projevuje? Jak by se to mohlo projevovat? Máme farní, ekonomickou a pastorační radu v našem farním společenství? Jakou máme zkušenost s jejich zakládáním a prací? Máme dost ochotných a schopných laiků?

Ano 2

·         Soudržnost farnosti, jak to bývalo dříve, již taková není. Na víkend odjíždějí mladé rodiny za sportem, návštěvami a zábavou, jsou-li účastni na bohoslužbě vůbec, tak je společenství farnosti tak mnoho neláká. Farní radu nemáme, protože není zájem od duchovního správce a ekonomickou radu zastává jediný farník, který má důvěru faráře. Zde se projevuje opotřebovanost kněze, který je stár kolem 80 roků. Uskutečňuje-li se nějaká akce kolem farního společenství, tuto akci si zařizují farníci sami. (opravy kostela, kaplí atd.)

 

3.1.6.      Spolupracujeme s okolními farnostmi, naším vikariátem, s naší diecézi? V čem?

Málo 1

 

3.1.7.      Máme kontakt s diecézními radami: pastorační, ekonomickou, laickou, kněžskou, katechetickou? Jakou s nimi máme zkušenost? Spolupracujeme s nimi v oblasti pastorace, řízení, vzdělávání, financování, stavební činnosti, rozhodování, komunikace, informovanosti atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Bez kontaktu 2

·         Někteří mladí jsou v kontaktu s diecézní mládež a jejím centrem při biskupství. Lepší spolupráci vidím v aktivitě kněze, který nabízí tuto spolupráci věřícím laikům. Mnozí z nich nevědí, že nějaká aktivita existuje.

·         V exarchátě pracuje pouze kněžská rada. Spolupráce s ní je, opět díky úzké navázanosti farnosti a ordinariátu dost úzká.

 

3.1.8.      Máme novinové a internetové zpravodajství našeho společenství, diecéze a církve? Jestliže ano: Slouží nám ke spojení jednotlivých společenství v diecézi a naší církvi? Jak jsme spokojeni s jeho obsahem?  Přispíváme do něj? Jestliže ne: Je něco takového pro život našeho společenství  a naší církve potřeba?

Diecézní noviny 1

Občasné zpravodajství 1

Ano, je to potřeba 2

·         Na internetových stránkách se pracuje. Na úrovni diecéze - exarchátu vychází již 11. rok informační zpravodaj Jedinym serdcem v české a ukrajinské jazykové .mutaci. Příspěvky dodávají zástupci jednotlivých farností. I když časopis vzniká v polních podmínkách, jeho obsahová úroveň je slušná, úroveň grafická je dostačující. Vzhledem ke značnému rozptýlení věřících je existence zpravodaje naprosto nutná.

 

3.1.9.      Známe kněze, kteří byli v době do roku 1989 vysvěceni a žili v manželství? Jak a kde pracují? Jsou se svým zařazením do života  církve spokojeni? Jakou máme s nimi zkušenost? Jaké mínění o nich mají naši představení? Je to problém, který se nás týká, nebo nás nezajímá? Máme zkušenost s tzv. skrytou církví? Lze s ní spolupracovat?

Ano, řeckokatoličtí kněží 1

Pomoc v nemocnici, domově důchodců 1

·         Pro východní je svěcení ženatých běžné a ani věřící západního obřadu se nad tím nikterak nepohoršují.

·         Spíše naopak to vítají. Zkušenosti s tzv. skrytou církví máme, vždyť jsme k ní patřili. Dnes, kdy už tzv. skrytá církev není nutná, povětšině je hodnocena kladně. Avšak horší je, když nás někteří biskupové jen s těžkým srdcem přijímají (snad abychom jim nenarušovali tzv. „celibátní morálku“…)

·         Ano, jsem jedním z nich…

·         Sám jsem k ní patřil a byl jsem „zařazen“ do služeb východní církve. Mnohdy zastupuji za nepřítomného kněze nebo při vyučování náboženství. Častěji přicházejí západní věřící s „intencí“, když se na ně již nedostalo pro množství potřeb. Dokonalejší a plnější by byla tato spolupráce možná při obdržení možnosti biritualizmu…

·         Tyto kněží tvoří velkou většinu presbyteriátu naší diecéze. Ti, kteří tuto službu přijali, jsou se svým postavením spokojeni. Jejich pastorační nasazení je značné, mají velmi mnoho zkušeností z práce v podzemí. Skrytá církev, která nepřijala papežské podmínky odtajnění, není pro nás, pro tento její postoj, partnerem ke spolupráci, spíše partnerem pro dialog a hledání vzájemné cesty k sobě.

 

3.1.10.  Jsme spokojeni s prací svého biskupství a jeho jednotlivých středisek v jednotlivých oblastech (pastorace, řízení, vzdělávání, finance, stavební činnost, rozhodování, komunikace, informovanost atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

Ano, jsme 1

Přebujelá administrativa 1

 

3.1.11.    Jak napomáhat tomu, aby ti, kdo profesionálně pracují v církvi, neztratili stálý kontakt s děním ve společnosti a správně rozpoznávali a četli „znamení času“?

Zajet na vesnické farnosti bez ohlášení 1

·         Je potřeba, aby se tito "profesionálové" v kontaktu s děním ve společnosti i v Církvi sami udržovali (sledování denního tisku, zpráv na TV). Jsou posláni do světa, mají mu hlásat radostnou zvěst, proto musí vědět, jaké potřeby svět má a co od nich očekává.

 

 

Náměty k okruhu 3.2

Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

 

3.2.1.      Jakou úlohu hrají rodiny v našem společenství? Angažují se nějak v jeho životě?

Prioritní 2

Ano, angažují 1

Neangažují 1

·         Pořádají Mikulášské besídky pro své děti, jezdíme na kolech na vikariátní setkání dětí a mládeže a na konci školního roku na jednodenní výlet do 20 km vzdáleného okolí.

 

3.2.2.      Jakým způsobem přijímáme rodiny s dětmi v kostele? Jak se tam chovají? Jak se tam cítí? Je tam něco i pro malé děti? A mají vůbec chodit děti do kostela?

Každý týden dětská mše 1

·         Každotýdenně jsou dětské mše sv. Děti se chovají soustředěně. Je však zapotřebí je neustále udržovat v pozornosti jak vhodnými písněmi s rytmickým charakterem, tak přinášením darů, otázkami při homilii. Při "Otčenáši" se držíme za ruce kolem obětního stolu. Na tuto skutečnost se těší a od pozdvihování se připravují. Používáme také dětské kánony, aby mohly číst texty a příležitostně odpovídat. Dospělým to nijak nevadí. I při nedělních bohoslužbách jsou ukázněné.

·         Děti v kostele nevadí, pokud vysloveně a vytrvale neruší. Malé dítě může i pláčem chválit.

·         Ano, děti by si měly zvykat na toto duchovní prostředí, ale nemusí v něm být přece po celou dobu. Mělo by to být rozumné a moudré. Ve všední dny může být účast na bohoslužbě projevem zájmu o Boží přízeň a o duchovní život. Nikdy by však tím neměla utrpět rodina.

·         Děti do kostela chodit mají. K duchovnímu životu účast na mši sv. i ve všední dny patří, a to i s dětmi.

·         Větší děti jsou ve společenství ostatních dospělých a malé jsou s rodiči v přilehlých místností, která má spojení s presbytářem kostela, a to i s dětmi v kočárku. Pokud mají možnost, je dobré, když se rodiče zúčastňují s dětmi i ve všední den. Bůh jim pomáhá při výchově. (svědectví učitelů: „Tady se snadno učí,tady jsou děti úplně jinačí“)

·         Přítomnost dětí v kostele na bohoslužbách je radostí pro všechny, případné "zlobení" nevadí, je to přeci v tomto věku normální. V byzantské liturgii se stále něco, je to prostor pro vyjádření víry celým člověkem, tělem i duší , všemi smysly - i to děti přitahuje. Do kostela děti samozřejmě chodit mají, podle byzantské tradice mají od křtu i přijímat, protože až do užívání rozumu nejsou schopny hřešit.

 

3.2.3.      Mají  se matka či otec malých dětí účastnit bohoslužeb ve všední dny? Je správné v tyto dny odcházet od dětí do kostela nebo je brát s sebou? Jaké s tím máme zkušenosti? Patří účast na bohoslužbách ve všední dny k duchovnímu životu lidí žijících v rodině, nebo je to spíše projev nevhodné náboženské horlivosti?

·         Je velmi nutné brát děti s sebou a nechat jim volnost, pokud nevyrušují. Zvyk a příklad rodičů jsou bezesporu ty pedagogické argumenty. Odcházet od dětí by rodiče neměli, aby měli by je brát, pokud to je možné, s sebou. Jistě návštěva bohoslužeb ve všední den je pro rodinu obohacením ale při dnešním náročném zaměstnání a starostí o rodinu to je až na výjimky nemožné.

·         Málo se o tom mluví. Vůbec se nehovoří o tom, že rodina má být obrazem Nejsvětější Trojice. Nejvíce v duchovním životě rodiny záleží na matce. Všeobecné kněžství se de facto neuplatňuje, vždyť se o něm tak málo slyší, a to ještě s obavami, aby se to nepřehnalo a kněžím to neubralo na „důstojnosti…

·         Slovu Božímu naslouchat v rodině…? To je věcí duchovní kultury v rodině, která je velice vzácná. Společná modlitba v rodině je základ rodinné kultury křesťana. Žehnání se nekoná, snad občas. Kněží to sami  nedělají, jak to mohou učit druhé? Naučit se žehnat mají už i děti a nestydět se za to, vždyť i ony jsou plnohodnotnými křesťany a je to velice důležité.

·         Roztříštěnost společenství se nejvíce projevuje právě na rodině, která ztrácí svou jednotu. Pokud někdo praktikuje duchovní život, bývá to jen s malými dětmi a později je ponechává „svému osudu“ a duchovně si žije každý sám.

·         Jednotě se dá učit především v rodině, ale též ve společenstvích. Mám za to, že jen málo manželů a rodin se dovede společně a neformálně pomodlit, a přece modlitba je základním předpokladem nejen jednoty. Proto by bylo správné klást důraz na modlitbu v rodinách a v malých společenstvích. Společný růženec, křížová cesta, společné prosby za společné potřeby, zájem jeden o druhého…

·         Rozhodně by se měli bohoslužeb zúčastňovat a brát děti s sebou. Děti přece nejsou překážka duchovního života, prožívaného v Církvi a s Církví. Je ale nutné si uvědomit konkrétní situaci - např. chlad v kostelních budovách v zimním období atd.

 

3.2.4.      Prožíváme fakt, že naše rodina je základní buňkou církve? Co si pod tím konkrétně představujeme? Uskutečňuje se v ní duchovní život jejích členů? Jak se uplatňuje všeobecné kněžství v rodinách? Slavíme tam církevní, rodinné i společenské svátky? Jak tam nasloucháme Božímu slovu? Jak se tam  modlíme? Potřebujeme společnou modlitbu? Žehnáme se v rodině? Žehná rodinu jen otec, matka, nebo navzájem?

Mělce 1

·         Církev se potřebuje jako zprostředkovatelka milostí a svátostí. Nějaká aktivní a stálá činnost zde není. Zase záleží na knězi, jak dokáže sladit potřeby farnosti s možností jejích konkrétních členů, nebo na někom, kdo by se o tento fakt staral s požehnáním kněze, ale první impulz musí přijít od kněze. Stále lidé nevědí, co si mohou nebo nemohou dovolit. V rodinách se společná modlitby moc neaplikuje. Jen při nedělním obědě, kdy se schází celá rodina. Žehnání se v mnoha případech nepoužívá, věřící si myslí, že žehnat smí pouze kněz. Božímu slovu se v rodinách nenaslouchá, ani se nečte. Vliv veřejných médií je značný a podmanivý. Naslouchání slovu Božímu se děje pouze v kostelích při bohoslužbách. Společnou modlitbu potřebujeme, ale aby ji někdo začal a vedl k tomu, potřebuje jednak znalosti, a pak sebedůvěru. Mnozí jsou velmi ostýchaví. Je mnoho věřících, kteří čekají na oslovení a pozvání.

·         Fakt, že rodina je základní buňkou církve, je neoddiskutovatelný. Tam přichází dítě na svět, tam se seznamuje se základními pravdami víry, tam prožívá svědectví svých rodičů nebo prarodičů o Kristu. Rodina by se měla společně modlit, společně se účastnit bohoslužeb. V rodině se oslavuji i svátky - jak náboženské, tak rodinné, kterým se dá dát i náboženský rozměr poděkování Bohu.

 

3.2.5.      Jsou naše rodiny pro své členy prvotním místem setkávání s Kristem? Jakým způsobem? Kdo u nás především předává a rozvíjí víru dětí: rodiče, kněz, nebo katecheta?

Ano 2

Rodiče základ, katecheta a kněz rozšiřuje 2

·         Pokud rodič není jenom "chodič" do kostela, určitě cítí potřebu sdělit, předat svou víru svým dětem. Často v této roli vystupují i prarodiče. Pokud je prvním až katecheta, zdá se, že je to pozdě. Dítě to bere jako něco, co se učí, jako ostatní předměty ve škole, ne něco základního, životně důležitého.

 

3.2.6.      Existují v naší farnosti rodiny, které jsou „na okraji“, bez zájmu o společenství farnosti? Jak se jim snažíme přiblížit?

Zveme je na akce 2

 

3.2.7.      Co soudíme o těch rodinách, které se tak živě angažují, že život farnosti se bez nich zdá být nepředstavitelný?

Nemáme 1

Díky Bohu za ně 1

 

3.2.8.      Jaké máme zkušenosti se společnou modlitbou v rodině? Je rodina křesťanskou rodinou teprve tehdy, když se společně modlí?

Ne, není 1

Ano, je 1

·         Společná modlitba je povzbuzující, ospravedlňující. Ale někdy to z pracovních a jiných důvodů prostě nejde. Ale zážitek duchovní z takovéto modlitby obzvláště děti mají. Alespoň když se s ním modlí jeden z rodičů. Zvlášť je potřebná modlitba svými slovy. Děti to inspiruje, aby do této modlitby daly všechny své znalosti a svůj um.

 

 

Náměty k okruhu 3.3

Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

 

3.3.1.   Uměli bychom popsat dosažené výsledky ekumenického dialogu v církvi? Jak je přijímáme? 

·         Pokud se setkáváme při ekumenických setkáních a hovoříme spolu, rozumíme si. Někdy se i vyhledáváme. Božská liturgie je ještě z období před rozdělením, také proto by nás mohla také spojovat.

·         Společenská setkání jsou stále jaksi formální a hlavně nejsou častá. Překážkou je spíše vidění toho, co nás rozděluje, nežli toho, co nás spojuje.

·         Dobrým výsledkem je nastolení vzájemného porozumění a hledání toho, co nás spojuje, nežli se křečovitě držeti toho, co nás dělí.

·         Nejvýznamnější úspěchy ekumenického dialogu jsou jistě dohody o uznání křtu mezi Katolickou církví a CČE a CČSH a tzv. ekumenický překlad Písma svatého.

 

3.3.2.   Jak učení II. vatikánského koncilu o tom,  že katolická církev vlastní plnost všech prostředků spásy souvisí s naším úsilím o dosažení plné jednoty všech křesťanských církví?

·         Tu plnost sice máme, ale nemusíme s ní vždy dobře nakládat (nevěrou, neláskou, pýchou ap).Jiní ji nemusí mít, a přece mohou dosáhnout více (vírou, láskou, pokorou ap). Tím, že se jí už nyní plně otevírám a říkám jí: Ano!, prosím o ni a tak se na ni rozumem i srdcem upřímně připravuji.

·         Uctivým chováním vůči nim a nepodbízením se ústupky.

·         Touha po jednotě musí být spojena s touhou přivést všechny lidi do této plnosti. Jednotě se nesmí obětovat tato plnost prostředků spásy, zachovaných v Písmu a Tradici .

 

3.3.3.   Snažíme se v rámci ekumenismu spíše o návrat odloučených bratří do katolické církve nebo spíše o vzájemné poznávání, respektování a obdarovávání se z bohatých a podnětných tradic křesťanských církví? Vylučují se tato dvě pojetí, nebo se navzájem doplňují?

·         Je nutné studovat tyto tradice. Oni to myslí dobře, a přece i dobře myšlená aktivita může se ukázat mylnou. Avšak i tady platí: “těm, kteří milují, všechno pomáhá k dobrému“ Milovat je jako Kristus!

·         Zúčastňujeme se jejich akcí i besed.

·         Opravdové vzájemné poznávání a respektování a obdarovávání se z bohatých tradic křesťanských církví, přivádí k návratu k jednotě a původnosti

·         Návrat odloučených bratří je cílem ekumenického snažení, poznávání cestou jak ho uskutečnit. Řeckokatolická církev je toho příkladem. Jedná se původně pravoslavné diecéze, které se vrátily do společenství s římským biskupem, a přitom si zachovaly většinu svých tradic.

 

3.3.4.   Patří společná modlitba, účast na ekumenických bohoslužbách a vzájemné kontakty s nekatolickými křesťany k podstatným úkolům katolického křesťana nebo je to výraz jeho zvláštní angažovanosti?

Samozřejmost 2

 

3.3.5.   Uměli bychom si představit, že by se na státních školách učilo náboženství společně pro děti nevěřící, pro děti z nekatolických církví i pro děti z naší církve? Jestliže ne: Z jakých důvodů? Jestliže ano: Za jakých podmínek?

Není vhodné 1

Ano 1

·         Takovým způsobem se dá přednášet religionistika, čili informace o náboženství, nikoli náboženství jako takové. Výuka náboženství vyžaduje u dětí víru. Přístupy ke katechizaci nevěřících jsou odlišné od katecheze pro děti s náboženskou výchovou v rodině. Značně by se ztížilo předávání katolických invariantů, věcí, které jsou vlastní pouze katolické tradici, ale které nejsou rozhodně na okraji důležitosti - Eucharistie, Maria atd.

 

3.3.6.   Jsou to pro nás jasné a konkrétní formulace, kterými katolická církev stanovuje cíle ekumenismu?

Ano 1

·         Jedině na úrovni respektu, lásky, odpuštění a naděje.

·         Vzájemnou rostoucí láskou.

·         V harmonii a v modlitbě, apoštolském učení a v lámání Chleba.

·         V církvi je dost společností a hnutí, která někdy i rozdělují tím, že druhým vnucují své způsoby modlitby, chování. Existují i skupiny někdy velmi početné, které „zachraňují církev“, progresivní i tradicionalistické. Útočí a kritizují druhé bez lásky a bez porozumění, čímž druhé nutí vydat se „do boje“. Potom se boří to, co se má budovat. Setkávání rodin je velice důležité i k tomu, aby si vyměňovaly názory na slavení svátků a života v církevním roce.

 

3.3.8.   Když se modlíme za obnovení jednoty církve, máme konkrétní představu, za co se vlastně modlíme?

·         Modlíme se za odstranění věroučných omylů v části křesťanstva a za návrat všech církevních společenství do jednoty (podřízenosti) Svatému Stolci.

 

 

Náměty k okruhu 3.4

Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

 

3.4.1.      V čem se můžeme od našich nekatolických sester a bratří inspirovat v oblasti nasazení pro potřeby světa?

Pomoc lidem v nouzi 1

Evangelizace 1

·         V jejich konkrétním uskutečňování evangelijních pravd. V jejich konkrétních skutcích pomoci, porozumění, najití si času pro dialog. Znalost Písma svatého. Z toho vyplývá i předešlá zmínka. Abych mohl něco konkrétního uskutečnit, musím k tomu mít potřebné základní znalosti. To u jiných křesťanských církví je. Je to asi dáno tím, že daleko více času i při bohoslužbách věnují výkladu Písma.

 

3.4.2.      Žije v blízkosti našeho společenství (farního, mládežnického, řeholního...) nějaké společenství nekatolických křesťanů? V případě, že ano: Jaké společné aktivity podnikáme (charitní práce, modlitby, vzdělávání...), případně jak často?

Ne 1

Nevíme 1

Ano, nic nepodnikáme 1

 

3.4.3.      Co nabízí naše společenství v oblasti ekumenismu naší diecézi a všeobecné církvi?

·         Snažíme se seznamovat s východní liturgií a s východní spiritualitou, kamkoli nás pozvou. Taktéž příspěvky do časopisů a pořady do rozhlasové stanice “Proglas“.

·         Společné modlitby.

·         Zatím modlitbou, obětí a pomocí sbírkou.

 

3.4.4.      Pořádá naše společenství ekumenické akce a bohoslužby? Účastní se jich kněží, které známe?

Ne 1

Ne, v okresním městě bohoslužby 1

 

3.4.5.      Účastníme se ekumenických bohoslužeb pořádaných z iniciativy nekatolických křesťanských církví? Sledujeme ekumenické bohoslužby, které při významných příležitostech přenáší česká televize?

Ano, ano 2

Nejsme zváni, tudíž ne 1

 

3.4.6.      Kolik známe smíšených manželství? V jaké víře  vychovávají své děti? Co víme o jejich problémech? Pomáháme jim? Účastní se děti ze smíšených rodin života naší farnosti? Jak se cítí tyto rodiny v našem společenství?

Neznáme 1

·         V manželství je často spojen řeckokatolík s pravoslavným. Zde je velkým plusem, že praktická podoba víry obou konfesí je totožná.

 

3.4.7.      Spolupracujeme s nějakými ekumenickými organizacemi v naší zemi? Které to jsou? Považujeme jejich počet za dostatečný? Máme dojem, že se rozvíjejí, nebo spíše spějí k zániku? Jaké to má důvody?

Ne 2

·         Naše společenství přispívá na individuální úrovni na chod především České biblické společnosti. Její činnost je nanejvýš potřebná, neboť Boží Slovo je společné všem křesťanům a potřebné celému světu.

 

3.4.8.      Jak chápeme kritické události naší církve v historii (např. odsouzení katolického kněze Mistra Jana Husa, křížové výpravy, rekatolizace...) i v současnosti (např. svatořečení Jana Sarkandera)?.

·         Je to obtížné posuzovat z hlediska laiků. Třeba tyto události posuzovat z historického hlediska, očima tehdejší doby. Určité přehmaty z pohledu katolického zde byly. Upalování čarodějnic, inkvizice a pálení knih o. Koniášem. Jenomže dokažte nekatolíkům, že to bylo vše oprávněné. Že knihy byly proticírkevní. I dnes se takové knihy vydávají a nikdo je nelikviduje a nechávají se kritice čtenáře. Možná, kdyby tehdy inkvizice proti "čarodějnicím"měla více tolerance a lásky, určitě by se podobné věci nestávaly. Pán Ježíš také nikoho nelikvidoval. Kdyby však nebyly křížové výpravy, jak by asi dnes vypadala posvátná biblická místa. Našli bychom vůbec jejich místa, alespoň zběžně? Jan Hus byl jistě věřící katolický kněz, ale v posledních dnech byl již pod tlakem stoupenců a již neměl kam ustoupit. Zneužili jeho učení, které ovlivnilo prosté lidi.

·         V kontextu doby. Zločin zůstává zločinem i dnes, lež, věrolomnost, zrada taktéž. Jan Hus je mučedník (martyr). Přesto se husitským hnutím nemůžeme chlubit. Křížové výpravy měly dobrý úmysl, který se lidskými vášněmi zvrhl. Rekatolizace nešťastná, ale vytýkejte lidem, že to tehdy tak chápali. Svatořečení Jana Sarkandra bylo poněkud necitlivé a snad i předčasné.

·         Tak, jak tradičně určila katolická církev. Svatořečení Jana Sarkandra bylo správné a pro dnešní dobu potřebné.

·         Hodnocení historických událostí je velmi ošemetné. Často se zdá, že se historické události hodnotí pod prismatem současnosti, která má jiná měřítka. Vezmeme-li konkrétní uvedené události:

·         Jan Hus - jeho názory, v té době houfně přijímané, by, pokud by nebyl odsouzen a označen za heretika - a tím skutečně byl - rozvrátily tehdejší společnost a způsobily mnohem větší zmatky a anarchii, než se jim to povedlo.

·         Křížové výpravy - byly pokusem o ochranu katolické víry stejnými prostředky, jakými bojovali její odpůrci.

·         Rekatolizace - běžně přijímáme Jiráskovsko-komunistický blud, že šlo o "dobu temna", přitom je to období nebývalého rozkvětu české kultury, školství atd.

·         Jan Sarkander - mučedník pro víru, dalšího komentáře netřeba.

 

3.4.9.      Jak jsou v našem společenství přijímáni bratři a sestry z nekatolických křesťanských církví? Jestliže nejsou, co by se u vás mělo změnit?

·         S bratřími a sestrami z nekatolických církví máme ty nejlepší zkušenosti. Vždy jsou laskaví, upřímní a srdeční. V mnohém jsou nám příkladem. Je na nich vidět, že svoji víru žijí i v praktickém všedním životě.

·         Vzhledem k řečenému přichází k nám značné množství pravoslavných, kteří jsou přijímáni normálně lidsky a bratrsky. Samozřejmě existují bariéry pro plné společenství, vyjádřené účastí na Eucharistickém chlebě, ale po splnění právem stanovených podmínek, mohou i oni přistoupit s námi k jednomu Chlebu a Kalichu.

 

 

Okruhy ke kapitole 4

4.1 Jak vypadá život laiků v našem společenství a v celé naší církvi?

4.2 Jaké je poslání laiků v životě našeho společenství, celé církve a společnosti a jak by se mělo uplatňovat?

4.3 Jak vypadá a může vypadat duchovní život laiků?

 

 

Náměty k okruhu 4.1

Jak vypadá život laiků v našem společenství a v celé naší církvi?

 

4.1.1.      Jak a kde konkrétně žijí všichni pokřtění bratři a sestry naší farnosti? Kdo má o nich adresný přehled?Kolik se jich z toho aktivně účastní bohoslužebného společenství?

Nevíme 1

Na faře je neúplný seznam 1

·         S ohledem na specifikum naší farnosti a na to, že po dlouhá léta to byla jediná farnost Řeckokatolické církve na území ČR, tak se jejího života účastní věřící, žijící nejen na území Prahy, ale i jejího širokého okolí. Valná většina jich odebírá exarchátní zpravodaj, takže adresy jsou na exarchátní kurii. Aktivně se bohoslužebného života účastní v neděli asi 300 osob, o velkých svátcích asi 2000 lidí, ve všední dny pouze 10 věřících.

 

4.1.2.      Jak velkou část naší farnosti tvoří důchodci, děti a studenti, kolik zbývá na střední generaci?

Důchodci 80%, střední generace 15%, děti 5%

Důchodci 30%, děti a studenti 30%, střední generace asi 40% všech

účastníků bohoslužeb.

 

4.1.3.      Kdo ví něco o tom, kde pracují? Jsou mezi námi významní odborníci, členové zastupitelstva místní obce nebo státu?

·         O tom, kde kdo pracuje, ví vždy někdo další ze společenství. Mezi našimi věřícími jsou i vědečtí pracovníci, i osoby veřejně činné.

 

4.1.4.      Udržují obětaví laici u nás životaschopnost společenství, kam pouze občas dojíždí kněz?Vedou u nás z nedostatku kněží bohoslužby laici? Má to dobrou budoucnost? Proč ano? Proč ne? Máme s něčím podobným zkušenost z jiných farností?

Ne 1

·         Každá farnost má svého kurátora, laika, který zajišťuje její chod a pomáhá dojíždějícímu knězi. Byzantský obřad liturgickou bohoslužbu vedenou laikem nezná.

 

4.1.5.      Zůstávají odrůstající děti z rodin v našem společenství aktivními členy církve? Nebo převažují ti, kteří církev opouštějí? Proč?

·         Většina dospívajících dětí v našem farním společenství zůstává. Vztah ke Kristu totiž pokládají za něco, co je životně důležité.

 

4.1.6.      Jak vnímáme postavení laiků v našem společenství, v naší církvi? Jaké v ní mají místo, jak podněcuje jejich křesťanský růst a uplatnění v životě?

·         Laici tvoří většinu Božího lidu, společenství lidí jedné víry. Vzhledem k nedostatku kněží, leží i na nich značná odpovědnost za správu církve a starost o její prosperitu.

·         Církev je v diaspoře.

 

4.1.7.      Jak spolupracují laici a kněží v našem společenství, v naší církvi ? Máme v této oblasti nějaké vlastní zkušenosti? Jak hodnotíme vztah svých církevních představených k činnosti laiků?

·         Jejich postavení je velmi odtažité. Tak nanejvýš ministrantské. Přesto jsou velice potřební, ba nezbytní. Bez nich si nelze představit žádnou práci kolem chrámu a někdy i kolem oltáře, ani pastoraci.

·         Laik je bratr v Kristu (sestra v Kristu), jejich místo je bratrské, sesterské. Uplatnění dle vlastních schopností a ochoty.

·         Laici v naší farnosti se ujímají především služby kantorů při bohoslužbách, což je v byzantském ritu služba velmi náročná a nezastupitelná. Také na ordinariátě pracuje několik laiků jako administrativní síly. Vztah církevních představitelů k jejich práci je kladný a jejich činnost vítají a oceňují.

 

4.1.8.      Uplatňují laici v našem společenství právo a povinnost sdělovat pastýřům své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve? Máme s tím nějakou zkušenost?

·         Této možnosti se využívá a v několika konkrétních případech se ukázala i oprávněnost upozornění věřících a záležitost byla řešena.

·         Špatně, nepravidelně, nedůsledně.

 

4.1.9.      Mají v našem společenství laici teologické a katechetické a jiné vysokoškolské vzdělání? Jak ho využívají k šíření evangelia?

Ano, mají 2

Ano, využívají málo 1

Pastorační asistenti, kantoři apod. 1

 

4.1.10.  Mají laici, kteří jsou pověření nějakou zodpovědností v církvi (pastorální asistenti, členové poradních sborů, diecézní, pastorační nebo ekonomické rady) odpovídající vzdělání? Snaží se jej doplnit?

Ano 1

 

4.1.11.  Dbají laici v našem společenství, aby respektovali nauku církve, a varují se toho, aby v otázkách připouštějících různé názory nevydávali svoje mínění za nauku církve?

Ano 1

·         Někteří. Zaznamenali jsme zvláštní zkušenost, a sice, že k východním často přicházejí ti, kteří touží po uplatnění a nikde se nedokázali uchytit v církvi latinské. Toto zjištění je ověřené!

 

4.1.12.  Hájíme si navzájem dobrou pověst a dodržujeme právo na soukromí?

Ano 1

 

4.1.13.  Jakou měrou pronikají křesťanské hodnoty do života obce, v níž žije naše společenství, díky našemu zaměstnání, politickým a společenským funkcím?

Pomalu 1

 

4.1.14.  Jaká je současná česká církev vzhledem k laikům? Jak se v ní laikům žije, jaké v ní mají místo, jak stimuluje jejich křesťanský růst a uplatnění v životě?

·         Myslím, že český model Církve spíše odpovídá jejímu vnitrnímu obsahu než modely, které se snaží prosazovat hnuti typu "Církev zdola" nebo "My jsme Církev". Podstatným rysem Církve je její struktura hierarchická, která musí být zachována, pokud chceme, aby Církev zůstala Církví, tedy mystickým Tělem Kristovým, a nestala se jen "fan-klubem" křesťanských životních hodnot.

 

4.1.15.  Jaký úkol by měli mít podle nás laici v pastorační nebo ekonomické radě biskupa?

Poradci 1

 

4.1.16.  Měla by být práce laiků v církvi dobrovolná, tedy bezplatná, nebo za mzdu? Jaké důvody hovoří pro mzdu, jaké proti?

·         Aby byla práce každého člověka, nejenom laika kvalitní, je třeba ji honorovat. I když je možné, že se někdo nabídne k práci bez nutnosti finanční odměny.Pokud by Církev disponovala svým majetkem, bylo by možné zaměstnávat více lidí - i laiků a některé prvky služby (finanční správa, správa majetku) by bylo možné zkvalitnit.

 

4.1.17.  Otázka pro společenství katechetů: Ovlivňujeme svou přítomností atmosféru škol, nebo ne? Co je potřeba na této situaci změnit? Co nikoliv?

Ano, svědectvím svého života 1

 

4.1.18.  Mají katecheté a katechetky v našem společenství pro výuku náboženství kvalifikaci srovnatelnou s jinými učiteli?

Ano 1

 

4.1.19.  Jak lze v dnešních podmínkách u katechety spojit jeho osobní zbožnost s odborností?

·         Tato otázka souvisí s pojetím teologie jako vědy. Ta totiž předpokládá a vyžaduje, nestačí být jen "teoretikem". Tak i katecheta musí být nejprve člověkem modlitby a mít touhu šířit Slovo Boží a vyučovat v něm ostatní. Potom si musí samozřejmě osvojit i pedagogické postupy, běžné při profánním vzdělávání dětí i dospělých.

 

4.1.20.  Myslíme si, že je respektována rovnoprávnost žen a jejich role v životě rodiny i farnosti? Víme o konkrétních krocích pro odstranění předsudků či nepochopení jejich role? Je proto podle nás třeba něco dělat? V případě, že ano: Co? V případě, že ne: Zdůvodněme svůj názor.

Ano 1

 

4.1.21.  Dají se v církvi rozlišit „práce pro muže“ a práce „pro ženy“?

·         Pomineme-li dogmaticky odůvodněné svěření kněžské služby výhradně mužům, mohou ostatní služby a práce konat jak muži, tak ženy. Je samozřejmé, že pro nějaké činnosti jsou lépe disponovaní muži (zvoník, stavební práce), pro jiné naopak ženy (úklid, péče o liturgické textilie), a jiné "profese" jsou nelišné.

 

4.1.22.  Jakou máte zkušenost s uplatněním žen, které ministrují nebo čtou čtení při bohoslužbách? 

·         Byzantský ritus nepřipouští liturgickou službu žen, často však ženy vedou liturgický zpěv, plní roli kantora, což je služba nezastupitelná a srovnatelná např. se službou lektora v latinském ritu.

 

 

Náměty k okruhu 4.2:

Jaké je poslání laiků v životě našeho společenství, celé církve a společnosti a jak by se mělo uplatňovat?

 

4.2.1.      Jakou máte zkušenost s evangelizací a preevangelizací?

·         Každý z laiků se, i když by sám nechtěl, dostává pro svůj životní postoj do role zvěstovatele evangelia. Zde hraje hlavní roli především autenticita jejich života, hlavně to svědčí o možnosti žít z víry a o faktu, že tento život něco positivního přináší. Pak záleží na individuálních schopnostech toho kterého věřícího, zda je sám schopen konat katechetickou výuku, nebo odkáže na někoho, který bude v jeho snažení pokračovat.

 

4.2.2.      Jak křesťané laici u nás prožívají a naplňují svoji osobní účast na všeobecném Kristově kněžství? Má význam jen pro zdůraznění důstojnosti a rovnosti, nebo z ní vyvozujeme konkrétní závěry pro život? Pokud ano: Jaké?

·         Jako kněží to můžeme pouze odhadnout. Máme za to, že nikoli anebo povrchně a nedostatečně. Konkrétní závěry pro život? To by jim někdo musel pomoci rozebrat a vysvětlit, pokud by o to stáli. Má to hluboké dopady na celou naši křesťanskou existenci. Kněz je především obětník jako Kristus, a to za druhé….

·         Většinou nemám tušení jak bych měl takto činit. Církev je hierarchická a mou povinností je řídit se jejím vedením.

 

4.2.3.      Uplatňuje se účast na všeobecném kněžství službou v církvi, např. i liturgickým způsobem (lektoři, akolyti apod.), nebo spíše službou světu? Nebo obojím? Můžete uvést konkrétní příklady?

·         V církvi řeckokatolické, mám za to, se to takto nevnímá. Ale jistě i službou světu, je li křesťan „druhý Kristus“. Služba v církvi nejčastěji jako ministrant, či kostelník, nebo výběrčí do „zvonečku“ nebo lektor.

·         Ve světě je neorganizovaná. Jen příkladem jako křesťan a katolík.

·         Královské kněžství by se mělo uplatňovat především v naplňování pojmu kněžství, totiž ve službě Bohu, a to jak přímo v bohoslužebném shromáždění (i "pouhá" činná účast je výkonem tohoto kněžství, tak při nesení Kristova poselství do světa. I zde to může být sféra primárně křesťanská (evangelizace, katechese), tak i taková služba, která nemusí být prvotně jako křesťanská vnímána - charita, ale i "jen" poctivý přistup k práci, k životu.

 

4.2.4.      Jak se u nás v rodinách a v našem okolí uplatňuje podíl na kněžském poslání u laiků? Jak si konkrétně představujeme posvěcování rodinného života? Jak se u nás laici podílejí na posvěcování vašeho okolí? Můžeme uvést konkrétní příklady?

·         Málo. Posvěcování rodinného života se děje ochotnou vůlí jej posvěcovat a děje se to již ze samotné podstaty svátosti manželství. Zase ale se to musí vědět, hovořit o tom a mít v tom jasno.

·         V rodině především společnou modlitbou. Na veřejnosti nejspíše vyznáváním své víry bez jakékoliv křečovitosti

·         Život v Kristu má "všechno dělat ve jménu Pána Ježíše". Je třeba v rodinách posvěcovat i naprosto běžné situace - jídlo, odchod dětí do školy apod. V byzantském obřadu jsou ve velké úctě ikony, které se přechovávají i doma a symbolizují okno do jiného světa, do nebe. Před ikonou se rodina schází k modlitbě. Říká se, že ikona sama je modlitbou a posvěcuje své okolí, protože odkazuje ke Kristu, Tajemství spásy, Bohorodici nebo svatému, jenž je na ní napsán.

 

4.2.5.      Jak se u nás konkrétně uplatňuje podíl na prorockém poslání u laiků? Známe mezi laiky lidi vydávající svědectví o Kristu? V čem se projevují? Potřebuje naše církev a svět takové lidi? Podporuje je?

·         Taktéž málo. Prorockého ducha mám sice stále, ale on se nemusí projevovat, snad pouze v jistý okamžik. Milost je tohoto ducha projevit ale i rozpoznat jej. Ano, dnes je velice potřebný. Jelikož máme problémy s respektováním všeobecného kněžství, máme i nemalé problémy s respektováním ostatních darů

·         Prorok hlásá vůli Boží. Mnoho křesťanů v naší zemi znovu a znovu ukazuje Církvi i světu, co by se mělo změnit, aby se svět blížil Božím záměrům (snahy Hnutí pro život, evangelizační týmy atd.) Ač je to povinností především biskupů (...hlásej slovo vhod i nevhod...), mnoho aktivit provozují právě laici, což je světu mnohdy větším svědectvím, protože v některých oblastech jsou laici zainteresováni přímo svým životem (interrupce, antikoncepce).

 

4.2.6.      Jsou laici u nás ochotni převzít svůj díl odpovědnosti v církvi? A myslíte, že naše církev je na to připravena? Pokud ne: co je třeba změnit?

Ano, už ho mají 1

 

4.2.7.      Jsou laici u nás považováni biskupy a kněžími za partnery? Máme s tím nějakou zkušenost?

Ano 1

 

4.2.9.      Usilujeme v církvi o posvěcení světa, který sdílíme s tvory svěřenými nám coby hospodářům? Jsme “dobrými pastýři” všemu, co Bůh s láskou stvořil, nebo se  zaměřujeme jen na člověka?

Ano 1

 

4.2.10.  V čem podle nás spočívá nebezpečí klerikalizace laiků? Souvisí to s uplatněním laiků při liturgii?

·         Nebezpečí klerikalizace laiků lze spatřovat v tom, že jsou ostatními přijati jako určitá "část kléru" a tedy jako "profesionálové" v oblasti víry. To se může stát svěřením nějaké služby jak v liturgii, tak v církevní správě. Pro nevěřící se tak, stejně jako kněží, mohou stát méně věrohodnými než doposud, protože nyní přeci jen "dělají svou práci".

 

4.2.11.  Jak současnému světu zvěstovat radostnou zvěst a Kristovu lásku? Existují nějaké vhodné oblasti a způsoby? Pokud ano: Jaké to jsou? Pokud ne: Proč? Jaké máte zkušenosti o misijní činnosti laiků? A co soudíme o názoru, že slova jsou zbytečná a podstatné je svědectví života? Čekají  dnešní lidé na slova o Kristu, nebo nečekají?

·         Svědectví života je velmi důležité, ale je možné pouze ve spojení s hlásáním Slova. Pro zvěstování Krista je třeba využít všech dostupných prostředků - jak tradičních, tj. kázání (zde jde spíše o reevangelizaci těch, kteří se účastní bohoslužeb), tak metod nových (evangelizační stany) i moderní techniky (rozhlasové a televizní pořady, internetové stránky).

 

4.2.12.  Angažují se laici ve světe v ozdravování jeho institucí, v práci pro spravedlnost a svobodu? Jak toto působení hodnotíme? Je dostatečné? Je kvalifikované? Je v církvi oceňované?

·         Tato činnost je mnohdy spíše skrytá, o to však záslužnější a úspěšnější. Některé aktivity, které jsou společností vnímány jako iniciativy křesťanů, jsou velmi nepovedené a obecnému povědomí o Církvi spíše škodí (lidovecký protidrogový zákon).

 

4.2.13.  Co víme o organizování podpisových akcí  např. za zrušení trestu smrti nebo proti registrovanému partnerství homosexuálů ? Jaký názor máme na takové akce?

·         Pokud tyto petice bud' přímo podporují linii učení Církve, nebo jí neodporují, nelze než s nimi souhlasit a podporovat jejich šíření.

 

 

Náměty k okruhu 4.3

Jak vypadá a může vypadat duchovní život laiků?

 

4.3.1.      Jakou máte zkušenost s tím, jak křesťané laici usilují o hluboký duchovní život?

Nezbytné pro život 1

 

4.3.3.      Nacházejí laici díky svému způsobu života ve světě i specifické podněty pro svůj duchovní život? Jaké?

Modlitba za svět 1

 

4.3.4.      Prožívá laik, který usiluje o hlubší duchovní život, bolestný rozpor mezi svou duchovní snahou a každodenní realitou, nebo lze obě tyto stránky života plodně propojit a usilovat o to, žít celý život v jednotě s Bohem? Pokud ano, jak? Znáte lidi, kteří to dokázali? Jak?

·         Laik svoje poslání, povolání a postavení nesmí brát jako něco méně dokonalého, než je stav mnišský, ale jako Bohem chtěné povolání konkrétně pro něj.

 

4.3.5.      Usilují-li laici o hlubší duchovní život, obracejí se především k třetím řádům řeholních komunit a k novým duchovním hnutím, nebo nacházejí i jiné formy hodnotného duchovního života laiků?

Spíše individuální cesta 1

·         Jsou jistě i jiné formy. Dnes přece existují i různé instituty „ve světě“. Každý by si měl najít to, co mu vyhovuje.

·         Především soukromá osobní modlitba, která mne pak vede ke vztahům s jinými. (Všechna společenství, pokud vedou, či pomáhají vést k Bohu a k jeho pozváním, jsou cenná).

 

4.3.6.      Jaké máme zkušenosti s osobní modlitbou, s modlitbou v rodině, ve společenství, ve farnosti? Jaké máme zkušenosti s modlitbou liturgickou (společné nešpory apod.)?

Dobré 1

·         Osobní modlitba je potřebná. Společná modlitba, to je má touha, kterou se mi ne vždy daří realizovat

·         Modlitba je projevem a zároveň podmínkou plodného duchovního života, a to všechny její podoby, které vždy vdechují život tomu, kdo se modlí: jedinci, rodině, společenství. Na křesťanském východě se velká důležitost klade právě na liturgickou modlitbu, která je velmi rozvinuta a obsahuje nevyčerpatelné bohatství teologických básnických textů, vztahujících se k tajemství liturgické doby nebo svátku. Táto modlitba je principiálně modlitbou společenství a měla by se (stěžejní části tj. utreňa "laudes" a večerňa "vesperae" by se měly konat za účasti obce každý den. Tímto způsobem se liturgická modlitba praktikuje pouze v pravoslavné katedrále sv. Alexandra Něvského v Prešově. V katolických církvích byzantského ritu byl tento obyčej bohužel v průběhu času takřka opuštěn. U nás se tyto části modlitby hodin konají pouze v neděli (v sobotu večer I. večerňa, v neděli ráno utreňa a kolem poledního II. večerňa) a o velkých svátcích a žel Bohu s mizivým zájmem věřících.

 

4.3.7.      Jakou máme zkušenost s aktivním společným slavením liturgie – především eucharistie, ale i dalších svátostí? Zapojují se laici aktivně do liturgie? Mělo by se něco v této oblasti změnit?

Dobré 1

·         V byzantské liturgii je činná účast laiků silně akcentována. Popisujeme-li konkrétní stav, tak se dá říci, že téměř všichni se aktivně účastní zpěvem neproměnných částí liturgie, menší část pak i zpěvem proměnných částí, které obsahují hlavní poselství liturgického času, nebo svátku. Důvodem je poměrná složitost těchto zpěvů a nedostatek textů.

 

4.3.8.      Jsou pro nás podněty z každodenního života obohacením duchovního života? Pokud ano: můžeme některé uvést?

Ano, nutné 1

 

4.3.9.      Je manželství pro manžele obohacením jejich duchovního života? Existuje společný duchovní život manželů? Modlí se manželé spolu? Sdílejí se v duchovních věcech? Máme s tím nějakou zkušenost? Nebo podle nás jde spíše o projevy přílišné náboženské horlivosti?

Ano 1

·         Není li obohacením, může být toto manželství ohroženo. Ano, společný duchovní život manželů existuje, ale nemusí být podmínkou dobrého manželství. Ovšem modlit se spolu, to je věc zásadní, stejně tak jako určité sdílení duchovní. Ano, zkušenost mám, díky Bohu, bohatou.

·         Může být, ale i nemusí. Ano i ne. Měli by. Po určité hranice, to je do oblasti, kde jedna strana se rozhodla nejít dále, aby nebylo ohroženo manželství. Jistou zkušenost mám. To si nemyslím.

 

4.3.10.  Jaký přínos mají malá společenství pro náš duchovní život? Máme s tím nějakou zkušenost?

Velký 1

Inspirace, podněty pro duchovní život 1

·         Jako každá společenství vůbec. Učí nás umírat sobě.

 

4.3.11.  Potřebujeme k našemu  k duchovnímu růstu duchovní vedení či doprovázení? Pokud ano: Nacházíme jej? Vnímáme to v dnešní církvi jako

Ano, potřebujeme 2

Ne 1

Potřebné, ne bezpodmínečně nutné 1

·         Hluboký a náročný duchovní život nelze praktikovat bez vůdce. Cestou k tomuto ideálu může být i používání dnes již snadno dostupné kvalitní duchovní literatury. Klasický model "živého" vůdce je obtížně realizovatelný pro značné přetížení kněží. Na křesťanském východě ale povětšinou nevedli kněží, ale starci - mniši nebo poustevníci, a ti u nás nejsou vůbec - jejich moudrost je opět zaznamenána v knihách.

 

4.3.12.  Jaký přínos mají podle vaší zkušenosti pro duchovní život laiků kázání na téma úryvku z evangelia?

Velký 1

 

4.3.13.  Víme, že v církvi je mnoho forem duchovního života. Má i duchovní život laiků různé podoby?

Ano 1

 

4.3.14.  V poslední době vznikla, často právě z iniciativy laiků, v církvi řada nových duchovních hnutí. (Více o nich budeme přemýšlet v 6. tématu.) Jak hodnotíme jejich přínos pro duchovní život laiků? Jakou s tím máme zkušenost?

·         Nová hnutí, právě proto, že často vznikla z iniciativy laiků, jsou zaměřena na prohlubování duchovního života laiků, a to v mnoha různých směrech - např. Neokatechumenátní cesta se zaměřuje na křesťanskou re-inicializaci, tedy znovuuvedení do tajemství spásy, Fokoláre na budování společenství na duchovních základech atd. Veskrze tato hnutí působí kladně do té doby, než začnou svůj dílčí model duchovního života doslova vnucovat ostatním.

 

4.3.15.  Máme zkušenost se čtením Božího slova v rodině nebo ve společenství? Jakou? Jaké má tato forma přednosti a jaká omezení?

·         Boží Slovo patří k základům každého solidního duchovního společenství, tedy i rodiny. Můžeme se samozřejmě držet vlastního programu čtení a rozjímání, ale pro zachování kontaktu s celou Církví je vhodné rozjímat ta člení, která jsou při určitých příležitostech veřejně čtena.

 

4.3.16.  Má angažovanost laiků v občanské společnosti vazbu s jejich duchovním životem? Pokud ano, jakou? Jak toho dosáhnout?

·         Tato vazba by měla existovat, aby aktivity nestály na vodě, ale pevný základ v Kristu, protože "nestaví-li město Hospodin, marně se namáhají, kdo ho stavějí.

 

4.3.17.  Jan Pavel II. hovoří o kultuře života jako protikladu k civilizaci smrti. Jak rozumíme tomuto vyjádření? Žijí laici ve své rodině a svém prostředí kulturu života? Je to jednoduché nebo obtížné? Je to důležité? Co tomu brání? Souvisí to s duchovním životem laiků?

·         Kultura života je kulturou positivní, kulturou respektování Božího stvoření, kulturou tolerance všech projevů života. Civilizace smrti naproti tomu opěvuje dekadenci, hnus, perversi, propaguje jedno na úkor druhého, neštítí se ve jménu nějaké pseudohodnoty i zabít. Rodina je místem, kde se život stává skutečností a to nejen život biologický, ale i duševní a posléze i duchovní - mravní. Rozhodnutím každého jedince musí být příklon k positivním hodnotám a odmítnutí konzumu, který vede k duchovní smrti. V tom je naše doba všeobecného dostatku až přebytku zrádná a o dost těžší než minulý režim, který lidi udržoval v relativní rovnosti v chudobě.

 

 

Okruhy ke kapitole 5

5.1. Jak dnes vypadá výchova ke služebnému kněžství?

5.2 Jak dnes vypadá služebné působení kněží ve farnosti a jak by mohl vypadat model služebného kněžského života pro budoucnost?

5.3 Jak dnes vypadá působení biskupů vzhledem ke služebnému charakteru jeho posvátné služby a jak by mohlo vypadat v budoucnosti?

5.4 Jak se v současné církvi projevuje služba stálých jáhnů? Mělo by se na této situaci něco změnit?

 

 

Náměty k okruhu 5.1.

Jak dnes vypadá výchova ke služebnému kněžství?

 

5.1.1.      Podporujeme kněžská povolání v našem společenství? Kolik kněžských povolání z něho vzešlo? Kolik tzv. pozdních povolání?

Ano, pravidelná modlitba 1

2 kandidáti 1

·         Jako východní kněží máme rodiny, ze kterých kněžská povolání vzešla. Jedná se asi i 1/3 těchto rodin.

 

5.1.2.      Je vhodné zřídit v naší diecézi tzv. malý seminář? Obdrží studenti, které známe, na našem biskupském gymnáziu takové náboženské vzdělání zároveň s humanitním a přírodovědeckým, které je může připravit na vstup do semináře? Jsou podle našich zkušeností biskupská gymnázia prostředím, které formuje postoje mladé generace otevřené  pro kněžská povolání?

Asi ne 1

·         Tato otázka je pro Řeckokatolickou církev v ČR bezpředmětná

 

5.1.3.      Je podle našeho názoru možné a účelné zřídit v naší diecézi velký kněžský seminář?

Asi ne 1

 

5.1.4.      Jsou seminaristé, které známe, vhodně a dostatečně připravováni na kněžství? Mají dostatečné, vhodné a ucelené vzdělání, pevný duchovní život a potřebnou praxi? Umějí jednat s lidmi, i s nekatolíky a nevěřícími, a znají správu farnosti?

Ano 2

 

5.1.5.      Známe počet a osobnosti mladých mužů – seminaristů? Je někdo z našeho společenství v semináři, stal se už někdo knězem? Modlíme se za kněžská povolání z našeho společenství? Jsme s těmi, které známe, spokojeni?

Ano, modlíme 1

 

5.1.6.      Jsou seminaristé, které známe, svěřováni při pobytu mimo kněžský seminář (zejména o prázdninách) vhodným kněžím, kteří dbají o jejich důkladné vzdělání v duchovním životě a kázeň?

Nevíme 1

Ano, jsou 1

 

5.1.7.      Jsou dnes bohoslovci a novokněží, které známe, lépe připravováni  na teologických fakultách a v seminářích pro pastorační službu než do roku 1989?

Rozhodně ano 2

 

5.1.8.       Které vědecké obory by měl podle nás kněz studovat, než přijde do farnosti?

Účetnictví a občanské právo

 

 

Náměty k okruhu 5.2.

Jak dnes vypadá služebné působení kněží ve farnosti a jak by mohl vypadat model služebného kněžského života pro budoucnost?

 

5.2.1.      Má naše farnost faráře v místě, nebo k nám dojíždí?

Ano 2

Ne 1

·         V pražské farnosti působí v duchovní správě 3 kněží z basiliánského řádu, jeden výpomocný duchovní a další tři jsou členy kurie a rovněž vypomáhají s duchovní správou.

 

5.2.2.      Máme v našem společenství kněze z jiné diecéze? Z Polska, Slovenska? Jakou s nimi máme zkušenost? Považujeme jejich příchod za nadějné řešení nedostatku českých kněží?

Ano, zkušenost není nejlepší 1

Ne 1

·         Myslím, že tento způsob správy by mohl být i velmi vhodný. Jednalo by se především o místa, kde je malá návštěvnost a nezájem. Takto by mohli působit i ve dvojicích. Je to ovšem náročné na schopnost vzájemné spolupráce a na to každý není.

·         V exarchátu působí v současné době čtyři kněží z Ukrajiny, jeden z nich přímo v naší farnosti. Zkušenosti z jejich působení jsou dobré, i když se s ostatními pro své některé specifické postupy nemusí vždy ve všem shodnout. Jelikož velká část věřících jsou rovněž ukrajinského původu, je tento model pro naši církev vyhovující.

 

5.2.3.      Známe větší farní obvody, kde bydlí kněží, jáhni, pastorační asistenti a katecheté a odtud spravují větší území(několik farností)? Co o tom soudíme?

Ne 2

·         Vzhledem ke specifice našeho pastoračního působení a naprosté absenci vlastních budov bydlí kněz ve svém, mnohdy značně vzdáleném od místa působení a za svými věřícími pouze dojíždí. Není to rozhodně ideální a hledají se řešení, která by toto zjednodušila a odstranila dojíždění kněží na velké vzdálenosti: Praha - Tachov apod.

 

5.2.4.      Jsou kněží, které známe, opravdu zbožní?

Snad ano 2

 

5.2.5.      Nachází náš farář v naší farnosti živé zázemí, nebo zde není živé společenství a farář žije osaměle? Jak mu pomáháme zázemí nalézat?

Osaměle 1

·         Má farnost není klasická, je to spíše práce v diaspoře. Anebo případná spolupráce tam, kde bratři z latinské církve jsou vstřícní a o spolupráci žádají, což se v naší diecézi brněnské neděje tak často.

·         Kněz, který k nám dojíždí, je od věřících vítán a podporován. Ale jsou i takoví, kteří by si přáli kněze podle svých představ. Káže li „vhod i nevhod“, narazí!

·         Farář naší farnosti je členem řeholní komunity, takže nalézá zázemí především tam.

 

5.2.6.      Mají kněží, které známe, dostatečné vzdělání pro úkoly, které mají?

Snad ano 1

Více pastorační psychologie 1

·         Ano. Někteří kněží naší diecéze nemají sice papírově doložitelné vzdělání (byli svěceni tajně), ale studovali často u velkých teologických kapacit v podzemí a jejich vzdělání je doplněno a zastřešeno mnohaletou pastorační praxí.

 

5.2.7.      Odešel v našem okolí nějaký kněz z pastorační služby? V případě, že ano: Proč? Jak jsme to prožívali? Jak žije dnes? Je to u nás ojedinělý případ, nebo se s něčím takovým setkáváme častěji?

Ne 1

 

5.2.8.      Projevují kněží, které známe, politické názory? Jaké?

Ano 1

Nevíme 1

 

5.2.9.      Jaký zevnějšek mají kněží, které známe? Jaký je vhodný?

Normální 1

·         Často světský zevnějšek. Domnívám se, že oblečení, to je vyznání stavu.

·         Zevnějšek, to je výraz nitra. Všechno má potvrzovat jejich opravdovost.

·         Kněží pečující o naši farnost jsou řeholníci, takže nosí hábit a v souladu s řádovou i východní tradicí nosí plnovous. Kněz by se měl oblékat především do čistých a slušných šatů. Měli by se i veřejně přihlašovat ke svému duchovnímu stavu - nosit kolárek apod.

 

5.2.10.  Provozují kněží, které známe, také nějaké jiné zaměstnání? Je to slučitelné s jejich duchovní správou?

Ne 2

Ano, není slučitelné 1

·         Jeden, který je ředitelem křesťanské školy. V duchovní správě více méně vypomáhá.

 

5.2.11.  Měl nebo neměl by kněze za jejich práci platit stát? V případě, že ano: Proč? V případě, že ne: Kde by měla církev získávat peníze na platy kněží?

·         Pokud bude stát držitelem církevního majetku, tak rozhodně ano. Vrátí-li majetek církvi nebo založí nějaký fond, pak ne. Učí-li kněz náboženství na státní (obecní) škole, je za to placen tím, kdo školu zřizuje

 

5.2.12.  Přispíváme na opravy a údržbu kostelů, fary? Na bohoslužby? Na mzdu faráře? Na zaměstnance farnosti?  Má to v budoucnosti dělat stát, nebo jsme schopni na toto přispívat?

·         Přispívá se především na bohoslužebné výdaje, čas od času někdo věnuje větší finanční dar na opravu a údržbu kostela. Na hmotné zabezpečení kněze se přispívá formou intencí.

 

5.2.13.  Jsou někteří kněží, které známe, zkušení a moudří, nebo to jsou spíše nezralé, nevyrovnané osobnosti? Co si na nich vážíme a co nám na nich vadí? Co od kněží očekáváme? Jak jim můžeme pomoci?

Ano, většina 1

·         Moudrých je málo. Vyrovnanost, tu můžeme požadovat až od starších. Vždycky si vážíme pravdivosti a úcty k realitě (to je ta pravá zbožnost). Očekáváme od nich hlubokou víru, radu apod. Vždy platilo, že vychováváme jeden druhého (např. v rodině vychovávají rodiče děti, aby z nich byli dobří lidé a děti rodiče třeba k trpělivosti a k úctě k životu ap.).

·         Ano, jsou zkušení i moudří. Očekáváme větší zbožnost a vroucnost. Upřímným a taktním, otevřeným  a přátelským vztahem.

·         Jsou mnozí zkušení a moudří. Ti mladí musí nejprve zkušenost získat a moudrost vyprosit. Očekáváme rozhodnost, nebojácnost a opravdovost. Pomoci můžeme radou i předáváním zkušeností.

 

5.2.14.  Jakými tituly oslovujeme kněze? Které považujeme za nejvhodnější?

Otče 3

Nejvhodnější je bratře 1

 

5.2.15.  Jsou dnes kněží, které známe, prací pro Boží lid přetížení, málo vytížení nebo přiměřeně vytížení?

Přetíženi 4

 

5.2.16.  Znají kněží, duchovní správci, které známe, naše zdraví a duchovní život, naše těžkosti? Zajímají se o ně a rozumějí jim? Pokud ne, co by se mělo změnit a co pro to udělat?

Ne, mají příliš lidí na starosti 2

Ano 1

 

5.2.17.  Oslovují nás nám známí kněží svým způsobem hlásání evangelia? V případě, že ano: Čím? V případě, že ne: Proč?

Málo 1

·         Oslovují, každý svým způsobem, zejména ne příliš dlouhými promluvami. Říci mnoho málo slovy, to je příznakem velkých osobností.

 

5.2.18.  Nacházíme u kněží, které známe, duchovní vedení a podněty pro svůj duchovní život? Pokud ne: Co by se mělo změnit?

Ano, 1

Ne 1

Málo 1

·         Změnit by se mělo nasazení kněží. Ne tolik mší a obřadů, ale třeba více času na zpovědnici.

 

5.2.19.  Je náš kněz přirozenou autoritou v našem společenství ? Jak se projevuje?

Ano 1

Ne, váhavě 1

·         Tradiční autoritou. Již svou funkcí vzbuzuje ostych a podvědomou obavu.

·         Autorita vzrůstá znalostmi, pochopením pro druhé a též příkladnou zbožností. Na stáří nezáleží a opravdovost nelze předstírat, ta se pozná…

·         Ano, jednak pro své teologické vzdělání, mnišskou životní zkušenost a kněžský stav. On má také za farnost odpovědnost a on je tím, kdo se v konkrétních věcech rozhoduje, i když se v mnoha věcech obrací na společenství s prosbou o radu.

 

5.2.20.  Pociťujeme v našem společenství přijetí, nebo odstup mezi námi a knězem? Pokud odstup: Co se s tím dá dělat?

Přijetí 2

Odstup 2

 

5.2.21.  Je naše fara dnes převážně místem živého setkávání farnosti, nebo jím podle našich zkušeností není? Účastní se náš farář farních společenství? Jakým způsobem? Vytváříme kolem faráře společenství? Pomáháme nést jeho starosti? Pokud ne: Z jakého důvodu? (Pomáháme mu  v tom? Chceme to? Považujeme to za důležité? Potřebujeme ho? Bojíme se faráře? Nevíme, co s farářem dělat? Nebo si myslíme, že farář to neumí? Nestojí o to? Nepovažuje to za důležité? Bojí se laiků? Neví, co s námi? Nebo žije v domnění, že máme všechno, co potřebujeme?) Je to důležité? Co se s tím dá dělat?

·         Není. Málo. Snažíme se o to. Vypadá to, jako by se bál. Neví co s nimi. Nic moc. Je to věcí výchovy v rodině. Takové kněze nedávat do velikých měst, ale spíše na venkov.

·         Protože jsem východní kněz, je moje práce poněkud odlišná nežli v klasické farnosti. Vyhledávání věřících v tak rozsáhlé farnosti je obtížné. Jsou ale zapojeni často v místě svého bydliště a již asimilováni latinským ritem.

·         Naše fara je místem zejícím prázdnotou. Duchovní správce přichází 2x týdně, vždy v neděli a ve čtvrtek. Jinak vždy musí pospíchat do dalších farností.

·         Společenství se vytváří kolem našich duchovních a je zaměřeno spíše na duchovní život a modlitbu. Přesto se každou neděli po liturgii setkáváme kolem svého biskupa (!) a vytváříme živé církevní společenství. Správce farnosti žije v klášterním společenství a naše farnost faru v pravém slova smyslu (obydlí kněze) nemá, jen farní kancelář v sakristii.

 

5.2.22.  Nemáme-li ve farnosti faráře, stačí nám pastorace ze sousední farnosti? Jestliže ne, účastníme se jiného farního společenství? Co je z našeho hlediska lepší: pastorace více farních společenství jedním farářem, anebo jedno společenství z více farností v místě, kde sídlí farář? Odůvodněte svůj názor, případně navrhněte, co by se mělo změnit.

·         Pastorace celého farního společenství (4 farnosti) je více než náročná, ale je přece jenom lepší, než jedno společenství z více farností v sídle faráře, a to z důvodů komunikačních.

·         Jeden farář pro více farností.

 

5.2.23.  Pomůžeme faráři udržovat jednou státem vrácený (i jinak získaný) farní majetek, tak aby byl pro farnost ziskem, a ne zátěží? Nebo máme jiný návrh na způsob jeho využití?

Ano, ale měl by to dělat stát 1

·         Církev by si měla pro vrácený majetek zajistit kvalifikovanou správu s pevnou organizační strukturou a pevnými pravidly (snad s podílem na zisku), aby se předešlo "naivní" správě duchovních a "loupeživým" nájezdům různých "pomocníků" a "kamarádů".

 

5.2.24.  Vyhovuje pastoračním úkolům kněží současné rozdělení farností dostatečně, nebo by se mělo v jejich struktuře něco změnit? V případě, že vyhovuje: Proč? V případě, že nevyhovuje: Co by se mělo změnit?