ANKETA

CO očekávám od plenárního sněmu?,

 

Podle věroučné konstituce Lumen gentium je církev, Boží lid, svátostí spásy pro svět. Nemá-li být tento obrat prázdným slovem. pak se tedy v církvi manifestuje a děje společenství člověka s Bohem i společenství lidí mezi sebou. A toto dějství solidarity a otevřenosti má být světu znamením. co Bůh s člověkem zamýšlí. Církev tedy nese světu napříč jeho dějinami poselství o lásce Otcově, o příchodu Mesiáše. o tajuplném a svrchovaném působení Ducha. ale také je místem, kde se toto poselství na způsob znamení názorně uskutečňuje, dokud se na konci časů neuskuteční plně.

Znamením božské skutečnosti se v církvi stává konkrétní společenství lidí v té které době, v tom kterém okamžiku dějin, v té které kultuře, v tom kterém regionu. Církev v Čechách a na Moravě na konci druhého křesťanského tisíciletí by tedy měla být společenstvím, kde lze zakusit spásu, již chce Bůh darovat lidem. kteří zde žijí. Jsme takovým společenstvím, které svědčí o spáse, kde se spása děje? Částečně ano. Přesto bychom se měli ptát, v čem naše svědectví není věrohodné, v čem nejsme svým bližním znamením spásy, nýbrž naopak pohoršením.

Jedním z našich velkých problémů zůstává vyrovnání se s minulostí. V této věci bohužel nejsme zcela přesvědčivým "znamením spásy", ale naopak místem. kde je tento problém velmi palčivý. Zdaleka nejde jen o otázku lustrací nositelů odpovědnosti, ale i o to, dokážeme-li vytěžit zkušenost církve z dob pronásledování. tvrdého i méně tvrdého, zda totiž jako církev navazujeme na eklesiologický model před padesáti lety, nebo zda dovedeme vzít vážně zkušenosti a formy té církve, která žila v podzemí, ba i té, která dodnes zůstává ,.mlčící". Pokládám za bolestné i to - ráda bych se mýlila! -, že církev přestává být svědectvím a svátostí spásy pro mladé lidi, kteří hledají smysl a pravdu svého života. Někdy dokonce i ti, kteří církev jako takovéto společenství dříve našli, jsou jí nyní zklamáni a ona jim přestává být místem hledání pravdy, místem, kde lze zakusit smysl a spásu. Nejnápadnějším, byť nikoli nejzávažnějším problémem jsou ovšem majetkové restituce. Snad to byl právě on, který církev v očích mnoha našich spoluobčanů připravilo morální a duchovní autoritu, jakou měla v r. 1989. Rychle se probudily nálady nejen antiklerikální, ale i proticírkevní, proti katolické, jak je znávala první republika.

Čím by se tedy měl náš chystaný sněm zabývat? Položila bych důraz na několik bodů:

1. V zemi s tak bolestnými náboženskými dějinami, jako jsou ty naše, je nepochybně trvalým úkolem všech církví poctivý ekumenický dialog.

2. Uvnitř katolické církve samé je pak. bezesporu velkým dluhem otázka "mlčící církve" a vážné eklesiologické poučení ze zkušeností pronásledované podzemní církve.

3. Pro život církve je nezbytná a eklesiologicky relevantní - otázka financování církve. Myslím, že bychom se jako církev neměli nechat určovat pouze tlakem a zájmy politických stran, ale sami bychom měli přemýšlet, jak chceme svou církev financovat, které její formy jsou hodny podpory z nevelkých platů věřících a které patří spíše minulosti nebo péči památkám.

4. Jako vyučující na teologické fakultě chci závěrem připomenout otázku: nakolik jako církev vážně počítáme s laickými absolventy teologických fakult (na třech fakultách je jich každoročně několik desítek), nakolik jim opravdu chceme svěřit spoluodpovědnost za farní společenství, nakolik chceme jejich práci platit, aby se jí mohli věnovat plně. Možná, že se i ve způsobu řešení této otázky, zdánlivě nenápadné a nedůležité, rozhodne o tváři a věrohodnosti naší církve.

 

Lenka Karfíková