CO
očekávám od plenárního sněmu?,
Podle
věroučné konstituce Lumen gentium je církev, Boží lid, svátostí spásy
pro svět. Nemá-li být tento obrat prázdným slovem. pak se tedy v církvi
manifestuje a děje společenství člověka s Bohem i společenství lidí mezi sebou.
A toto dějství solidarity a otevřenosti má být světu znamením. co Bůh s
člověkem zamýšlí. Církev tedy nese světu napříč jeho dějinami poselství o lásce
Otcově, o příchodu Mesiáše. o tajuplném a svrchovaném působení Ducha. ale také
je místem, kde se toto poselství na způsob znamení názorně uskutečňuje, dokud
se na konci časů neuskuteční plně.
Znamením
božské skutečnosti se v církvi stává konkrétní společenství lidí v té které
době, v tom kterém okamžiku dějin, v té které kultuře, v tom kterém regionu.
Církev v Čechách a na Moravě na konci druhého křesťanského tisíciletí by tedy
měla být společenstvím, kde lze zakusit spásu, již chce Bůh darovat lidem.
kteří zde žijí. Jsme takovým společenstvím, které svědčí o spáse, kde se spása
děje? Částečně ano. Přesto bychom se měli ptát, v čem naše svědectví není
věrohodné, v čem nejsme svým bližním znamením spásy, nýbrž naopak pohoršením.
Jedním
z našich velkých problémů zůstává vyrovnání se s minulostí. V této věci bohužel
nejsme zcela přesvědčivým "znamením spásy", ale naopak místem. kde je
tento problém velmi palčivý. Zdaleka nejde jen o otázku lustrací nositelů
odpovědnosti, ale i o to, dokážeme-li vytěžit zkušenost církve z dob
pronásledování. tvrdého i méně tvrdého, zda totiž jako církev navazujeme na
eklesiologický model před padesáti lety, nebo zda dovedeme vzít vážně
zkušenosti a formy té církve, která žila v podzemí, ba i té, která dodnes
zůstává ,.mlčící". Pokládám za bolestné i to -
ráda bych se mýlila! -, že
církev přestává být svědectvím a svátostí spásy pro mladé lidi, kteří hledají
smysl a pravdu svého života. Někdy dokonce i ti, kteří církev jako takovéto
společenství dříve našli, jsou jí nyní zklamáni a ona jim přestává být místem
hledání pravdy, místem, kde lze zakusit smysl a spásu. Nejnápadnějším, byť
nikoli nejzávažnějším problémem jsou ovšem majetkové restituce. Snad to byl
právě on, který církev v očích mnoha našich spoluobčanů připravilo morální a
duchovní autoritu, jakou měla v r. 1989. Rychle se probudily nálady nejen
antiklerikální, ale i proticírkevní, proti katolické, jak je znávala první
republika.
Čím
by se tedy měl náš chystaný sněm zabývat? Položila bych důraz na několik bodů:
1.
V zemi s tak bolestnými náboženskými dějinami, jako jsou ty naše, je nepochybně
trvalým úkolem všech církví poctivý ekumenický dialog.
2.
Uvnitř katolické církve samé je pak. bezesporu velkým dluhem otázka
"mlčící církve" a vážné eklesiologické poučení ze zkušeností
pronásledované podzemní církve.
3.
Pro život církve je nezbytná a eklesiologicky relevantní -
otázka
financování církve. Myslím, že bychom se jako církev neměli nechat určovat
pouze tlakem a zájmy politických stran, ale sami bychom měli přemýšlet, jak
chceme svou církev financovat, které její formy jsou hodny
podpory z nevelkých platů věřících a které patří spíše minulosti nebo péči
památkám.
4.
Jako vyučující na teologické fakultě chci závěrem připomenout otázku: nakolik
jako církev vážně počítáme s laickými absolventy teologických fakult (na třech
fakultách je jich každoročně několik desítek), nakolik jim opravdu chceme
svěřit spoluodpovědnost za farní společenství, nakolik chceme jejich práci
platit, aby se jí mohli věnovat plně. Možná, že se i ve způsobu řešení této
otázky, zdánlivě nenápadné a nedůležité, rozhodne o tváři a věrohodnosti naší
církve.
Lenka
Karfíková