KATOLICKÝ TÝDENÍK 21 / 25. KVĚTNA 1997

Plenární sněm má obnovit církev

ČEŠTÍ A MORAVŠÍ BISKUPOVÉ SE SETKALI V KRÁLÍKÁCH

Přípravám plenárního sněmu katolické církve v ČR bylo věnováno dvoudenní studijní zasedání České biskupské konference (ČBK), které proběhlo 12. a 13. května v poutním domě ve východočeských Králíkách. Jednání zahájil předseda ČBK kardinál Miloslav Vlk a úlohu moderátora převzal předseda přípravné komise plenárního sněmu olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Čeští a moravští biskupové se zabývali především otázkou celkové koncepce plenárního sněmu.

Ústřední myšlenkou celého projektu je uskutečnění závěrů 2. vatikánského sněmu a "nová evangelizace", která vychází z podnětů papeže Jana Pavla II. V praxi to znamená aplikaci křesťanského poselství v životním stylu člověka 2l. století. Mezi témata, kterými se sněm hodlá zabývat, patří například obnova života české církve, mediální komunikace církve, vztah církve a státu, angažovanost křesťanů v širokém spektru společenského života, podnikatelská sféra, školství a další. Vlastní zahájení sněmu je předběžně plánováno na přelom tisíciletí.

Během mše koncelebrované 13.5. v poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Hoře Matky Boží v Králíkách v kázání objasnil plzeňský biskup František Radkovský četným poutníkům z Čech a Moravy smysl plenárního sněmu.

Plenární sněm katolické církve se v souladu s Kodexem kanonického práva koná, kdykoli to po schválení Apoštolským stolcem považují za nutné nebo užitečné biskupové téže biskupské konference. Účastníky sněmu budou lidé činní v různých oblastech života církve i společnosti.

"Plenární sněm je začátkem nové epochy naší církve a bude orientací na dlouhou řadu let," řekl Katolickému týdeníku výkonný sekretář přípravné komise ThDr. Miloš Raban. "Plenární sněm je sněm všech českých a moravských diecézí včetně řeckokatolického exarchátu. V našem případě byl zvolen descendentní (sestupný) způsob svolávání sněmů a synod. To znamená, že po svolání tohoto plenárního sněmu bude svolán provinční sněm Čech a Moravy a diecézní synody. Tímto způsobem chce naše církev aplikovat koncilní a pokoncilní učení církve na naše poměry," upřesnil M. Raban.

(čbk, čtk, jou)

ANKETA

CO očekávám od synodu (a před ním)

Co lze od sněmu očekávat, není zatím snadné určit. Lze však říci, v čem bychom měli být za jedno, aby jednán! bylo plodné. Sněm v církvi je třeba zásadně odlišit od sněmu politické strany. Musíme se sjednotit v zásadních otázkách, na kterých sněm sám nemůže nic změnit, na nichž ale závisí konečný výsledek.

Sem patří shoda v tom, co je církev, jaký je vztah mezí jejím vnitřním životem a vnějším působením, mezi její nezbytnou intimitou a její otevřeností.

1. Jsme členy celosvětové církve. Netýkají se nás pouze církevní lesy a katedrála, ale i pronásledovaná církev v Asii a Africe a 80 milionů umírajících hladem. Máme spoluodpovědnost v celosvětovém měřítku. Musíme se postavit důsledně proti životnímu způsobu, který odporuje přirozenému i Božímu zákonu a je příčinou nespravedlnosti, bídy, násilí i utrpení.

2. Církev má božský charakter. Není možno ji posuzovat pouze podle pozemských kritérií, zejm. podle sympatií tohoto světa. Je Kristovým mystickým tělem a dílnou Ducha svatého, jehož působení je ovšem závislé na naší spolupráci. Přínos církvi a světu není dán úspěšností, s jakou vystupujeme ve světě. I ten, o němž nikdo neví, je stejně důležitý: jde tu o tok Božské mízy ve vinném kmeni, který každý buďto svým životem v milosti rozmnožujeme, nebo hříchem brzdíme.

3. Církev má působit ve světě, ale není z tohoto světa. Je vůči němu v opozici. Kdykoli v ní nebyla, neplnila svou povinnost. Nemusela by oponovat, kdyby se svět řídil podle Božího zákona. Ale on jej nerespektuje; nejen že jej ignoruje, ale bojuje proti němu a vyzvedává hřích.

4. Hlavní zlo ve světě i v církvi spočívá v hříchu, v životě bez milosti, v hledání pouze vlastního prospěchu, v spoléhání jen na vědění na moc a majetek a nikoli na Boží zákon a Ducha svatého. To, že máme k dispozici nové poznatky a nové prostředky, nezmenšuje potřebu jeho milosti, světla a síly. Zlo působí nejen ve světě, ale i uvnitř samotné, církve, ochromuje ji, decimuje její členy a ohrožuje její svátostné poslání.

5. Základní podmínkou účinného působení církve je její vnitřní zdraví a plnost života. Svatost života je základním povoláním křesťana, jeho nejdůležitější kvalifikací, která je na rozdíl od vyššího vzdělání dostupná všem. Spočívá v tom, nakolik je člověk schopen a ochoten být Bohu k dispozici. To je to nejdůležitější, neboť Bůh je jediný, kdo působí všechno dobré. Svatost života předpokládá dobrou znalost základních pravd víry. Proto by součástí přípravy sněmu měla být promyšlená kampaň za všeobecné zvýšení správných náboženských znalostí. Skutečnými reformátory církve a světa byli odjakživa světci.. Ty je třeba hledat, vyprošovat a s nimi se radit. Vzdělaní křesťané budou užiteční tehdy, budou-li také svatí, neboť je-li jejich vzdělání opravdové, tj. dovedlo-li je k poznání skutečné pravdy, nemohou nesměřovat ke svatosti.

6. Rozlišujme zřetelně, co je to otevřenost světu, a co je profanování vnitřního života církve. Jsou zásady, závazné pro všechny lidi, a o těch s nimi musíme hovořit. Ježíš nás však vede výš, do nadpřirozeného světa. Jeho církev a její vnitřní život jsou a zůstanou Božím tajemstvím. Rodina může být otevřená vůči okolí, ale to neznamená, že udělá ze svého domova veřejnou průchozí místnost. Otevřenost světu neznamená, že se církev vzdá své intimity. Není možno domáhat se souhlasu sekulární veřejnosti ve věcech, kterým nemůže rozumět a které hodnotí jen podle svých měřítek.

Doporučení na závěr: kdo se chystají na synodu promlouvat, měli by také umět naslouchat, což není možné bez úcty k druhým, bez zájmu nalézat i v tom, co je nám proti srsti, zlatá zrnka pravdy, a pak teprve důvody k odmítání. Jsou mezi námi i tací, kdo se snaží umlčet ty, jejichž názory jim vadí. Co nejvíc rozděluje, není různost názorů, ale nedostatek opravdové lásky k Bohu, našemu společnému Otci. Bude záležet na tom, zda budeme na sněmu prosazovat jen své názory, anebo také naslouchat, co Duch mluví k církvi.

Lubomír Štola

Autor je redaktorem týdeníku Světlo