Anketa

Co očekávám od Plenárního sněmu

Patřím ke generaci, která byla nadšena II. Vatikánským koncilem. S uchem na přijímači jsme lovili alespoň zmínky o jeho průběhu. Byli jsme netrpěliví, chtěli jsme znát výsledky a nechápali, že takovou věc nelze uspěchat. Později jsme dávali po částech dohromady texty koncilních usnesení a uvažovali, co pro nás znamenají.

V letech 1968/69 jsem osobně prožíval míšeňskou diecézní synodu v Drážďanech. Snili jsme o tom, jaké by to bylo mít něco takového i u nás. – Dnes už není sněm české církve vzdáleným snem. Není jen záležitostí biskupské konference, několika nadšenců či odborníků. To by byl ten největší omyl. Jeho přípravy se musí zúčastnit co nejvíc křesťanů. Církev, to jsme my všichni. A nikdo se nemůže vyhnout odpovědnosti za její budoucnost.

Velmi důležitou fází je ta přípravná. Jsem v pokušení říci, že je nejdůležitější, protože může ovlivnit konečný výsledek. Přípravná komise by měla dostat co nejvíc podnětů a nápadů zdola, z farností, z různých společenství formálních i neformálních, protože církev vlastně žije tam.

Svolání sněmu nechť nás vyburcuje z únavy a ospalosti. V rozhovorech si ověřuji, že se o něm moc neví. Dokonce slýchám, nač prý taková zbytečnost. Byl ohlášen už loni, ale pro jeho popularizaci se udělalo dost málo.

Dnes jsme v přípravné fázi. Jak dlouho může trvat? Dva, tři roky. Tu dobu je třeba řádně využít. Všichni katolíci v naší republice by měli vyhovět naléhavé výzvě a účastnit se dialogu o situaci české církve a o jejích potřebách. Všechna farní i jiná společenství spolu s kněžími by o tom měla diskutovat a své závěry předávat přípravné komisi. Řezenská synoda před dvěma roky obdržela od křesťanů v diecézi na 15 tisíc podnětů. Kolik jich bude u nás?

Neměli bychom z této diskuse vylučovat ani naše bratry a sestry, s nimiž nejsme v plném společenství. Žádný problém, žádná otázka, žádná myšlenka by v této diskusi neměla být tabu. Nikdo by se však neměl cítit dotčený, když se zrovna ta jeho nedostane na pořad. Vždyť i koncil se nakonec zabýval asi čtvrtinou původních návrhů.

Vstupujeme tedy do velkého dialogu, jaký u nás zatím nemá obdoby. Měli bychom v něm vyslovit vše, co nás tíží, s čím nejsme spokojeni. Ale také s radostí hovořit o všem dobrém.

O čem tedy jednat? O nové organizaci církevní struktury, protože ta současná je stará přes dvě stě let. O dalším rozvoji liturgie i mimoliturgických slavností. O sociální problematice, kterou je v našem myšlení i praxi málo znát. O vztazích církve a společnosti, a to nejen na špičkové úrovni. O ekumenických vztazích, kam by bylo dobré zařadit i výsledky bádání obou komisí, zkoumajících příčiny rozdělení křesťanů v našich dějinách. O tom, jak budeme ochotni a schopni život církve financovat. Ale především o tom, co dělat, aby naše církevní společenství bylo opravdovým domovem pro všechny. Kdybych tedy měl na původní otázku odpovědět jedním slovem, řekl bych asi: moc.

Zdeněk Cikler

Redaktor českobudějovického diecézního časopisu Setkání.