Anketa:

Co očekávám od plenárního sněmu

Očekávám, že naše místní církev na něm bude hledat a snad i najde cestu, jak oslovit dnešní společnost v ČR. Je to náš zásadní problém. Při jeho řešení musíme vycházet z několika skutečností.

Za prvé je třeba realisticky počítat s tím, že průměrný český člověk má rezervovaný postoj, často i odpor k institucionální církvi, především k té katolické. Má to své kořeny nejen v posledních padesáti letech, ale hluboko v historii. Hodně se o tom už napsalo, ale stále zbývá mnohé dodat a pochopit. Jsem však přesvědčen, že mentalita nejen Moravanů, ale i Čechů je v podstatě náboženská, a to i přes často proklamované povrchně ateistické postoje. S tím pak přímo souvisí tzv. "plachá zbožnost“, příznačně zdomácnělá právě v českém prostředí. Velkou skupinu obyvatel dnes tvoří lidé, kteří v hloubi duše připouštějí existenci Boží; i když nemají k církvi hlubší, pozitivní vztah, cítí potřebu aspoň jednou, dvakrát do roka zajít o svátcích do kostela nebo se zájmem vyslechnou rozhlasové vysílání bohoslužby. Právě tyto lidi je třeba taktně oslovit. Ze strany církve by však měli první krok učinit řadoví věřící tím, že se na tyto i občasné návštěvníky kostelů přestanou dívat s despektem a přijmou je jako hledající partnery na společné cestě. Navíc zde máme nemalou skupinu lidí, kteří pouze nesměle věří, že "Něco" je nad námi, a právě tato víra, na první pohled problematická, je mnohdy pozoruhodně inspiruje k pozoruhodným morálním postojům. I jim je třeba rozumět a otevřít jim prostor k spolupráci.

Katolická církev se na sněmu jistě nevyhne hodnocení vývoje několika posledních let. Netřeba rozvádět, že právě od ní se v převratných letech 1988-90 očekávalo velice mnoho; ona sama si vy- tvářela četné naděje do budoucna. Dnes však pře- vládá obecné zklamání. Patřím k těm, kdo se domnívají, že církev během první půle 90. let v české společnosti cosi vlastní vinou prohrála, i když zatím nepříliš mnoho. V době euforického naivního výbuchu svobodomyslnosti a naděje v materiální blahobyt, náporu lákadel všeho druhu, poklesu občanské kázně, relativizace morálních hodnot atd., bychom neměli od společnosti očekávat velké pochopení pro duchovní principy. Skutečná hodina pravdy však nastane, až ty druhořadé či pochybné cíle zklamou. Ta chvíle je už přede dveřmi, možná o nich právě vstupuje. Zde již půjde o všechno, buď o umírání církve v morálně degenerující společnosti, nebo o záchranu a pozitivní vývoj obou. Inspirativní úloha sněmu je tu nezbytná, ale počítejme s tím, že on sám v tomto ohledu přijde nejposlednější minutě.

Církev nemůže jít jinou cestou než její Zakladatel. V minulosti asi opravdu trochu zapomněla onen fascinující pohyb Boha k člověku, kdy vtělené Slovo sdílelo s lidmi jejich. chudobu, utrpení i bolestnou smrt, chystanou tehdy těm nejníže stavěným, tj. rebelujícím otrokům. Známe četná svědectví o tom, jak Ježíš sytil hladové, uzdravoval nemocné, těšil zarmoucené - a teprve na tomto základě hlásal radostnou zvěst spásy. Chce-li církev i dnes plnit své základní poslání, musí opravdu žít se současnou společností a přijmout za své její problémy i bolesti, věnovat pozornost i občanské odpovědnosti, lidským právům, etice podnikání, musí hledat možnosti pastorace v podnikatelských a intelektuálních kruzích, vzít za své problémy drogové závislosti, nevyléčitelných nemocí, psychické frustrace, musí rozumět mladé generaci i vztahům mezi ekonomií, sociální sférou a ekologií. Sněm by však neměl naději na úspěch, kdyby církev byla atomizovanou masou, jak tomu dnes bývá. Vznik a rozvoj živých farních rad i jiných společenství, do nichž by se zapojili prakticky všichni věřící, je nutnou podmínkou cesty vpřed.

Existují i jiné okruhy, kde se od sněmu očekává mnoho (ekumenismus, vnitřní dialog v církvi, vztahy kněží a laiků aj.). Problém otevřenosti církve vůči společnosti ale vidím jako základní. I sebelépe organizovaná, ale uzavřená skupina se z přirozeného hlediska neubrání degeneraci a v náboženském smyslu jí hrozí uzavření se vanutí Ducha.

Jan Bednář .

Autor je fyzik a vysokoškolský učitel

GLOSÁŘ

Z Velehradu byla veřejně hlášena důležitá věc: konání plenárního sněmu naší církve. V tomto okamžiku volá iniciativa „shora“ po odpovídající iniciativě „zdola“. Dovolá se jí? – Je docela pravděpodobná následující prognóza: ta společenství (farnosti apod.), která zareagují vstřícně, která učiní sněmovní i svou vlastní starostí a jeho problémy vlastními problémy, která to tedy nenechají pouze na „těch nahoře“, mají větší naději na přežití než ta, která přijímají výzvu netečně nebo s rozpaky…