ANKETA

Co očekávám od plenárního sněmu

Mám dojem, že hlavním problémem současné české společnosti není privatizace ani restituce, nýbrž komunikace. Čeští katolíci prožívají vlastní specifické naděje i potíže, ale zároveň sdílejí osud svého národního prostředí, i jazyka, jímž hovoří, i veřejnosti, v níž žijí. Sdílíme tedy také současnou (patovou?) situaci společnosti, která po několik minulých let chtěla postupovat kupředu se zrakem upřeným k idealizované minulosti a nyní zjišťuje, že to nebude možné. Pomůže nám plenární sněm pojmenovat a prolomit všeobecné rozmrzení nad tím, že si kvůli duchovní nehybnosti pojednou málo rozumíme?

Mohla by být na sněmu reflektována naše neochota přiznat si, že žijeme a budeme muset žít, modlit se a pracovat v průmyslové epoše? Není faktický rozpor mezi křížem, který nám byl určen, a mezi tichým ideálem,jímž je duševní útěk zpět do zemědělské společnosti? Rozdíl mezi fakty a regresivními (zbožnými?) přáními ovlivňuje naše praktické postoje, které někdy působí spíše jako starožitnosti než jako součást živé tradice. Obracíme se převážně k interiérovému obyvateli přeplněných městských aglomerací, trpícímu akutní bytovou nouzí, ale náš slovník a způsob výkladu je stále ještě určen člověku, který trávil většinu času zápasem s volnou přírodou. I české patriotství, jež věřící sdílejí s nevěřícími, je vlastenectvím agrárního člověka, který vnímal vlast - půdu jako omezení zdroj obživy a nepočítal s širokou kulturní i hmotnou směnou, naopak se jí živě bránil.

Na plenárním sněmu bude asi také (nejspíše nepřímým způsobem) přítomen latentní konflikt mezi (především katolickým) křesťanstvím a nacionálním liberalismem, který si v posledních letech pro sebe celkem úspěšně zabavil pojem češství. V očích většiny veřejnosti je už zase - jako před rokem 1938 - dobrým Čechem pouze liberální nacionalista kombinující individualistickou rétoriku s kolektivistickou politikou. Co kdyby bylo na sněmu hlasitě řečeno, že křesťan chce a musí překračovat nacionalistický horizont, že se nemůže ztotožnit s žádnou formou národní, majetnické nebo rasové pýchy?

Zkušenost ukazuje, že jednotlivci i společenství disponující pouze omezenou egocentrickou představivostí, jsou odsouzeni tváří v tvář dějinným zkouškám i opakovaným ponižujícím selháním. Rozpory mezi českými křesťany a českou liberální elitou jsou nevyhnutelnou a samozřejmou součástí našeho údělu a úkolu. Neměly by nám bránit v tom, abychom proti malichernosti postavili velkorysost. Duševní problémy české společnosti jsou i našimi problémy. Víra nám pomáhá získat užitečný odstup od toho, co je příliš lidské a také až příliš dobové uvažování. Křesťané by měli působit jako přirozený korektiv současných tendencí, směřujících k obnově silného nacionalistického a socializujícího státu. Měl by nás k tomu vést už pud sebezáchovy.

Slibuji si tedy, že v hodinu očividné duchovní nouze bude na sněmu jasně řečeno: český člověk a národ nemusí trávit existenci neklidným vytloukáním klínu klínem, nýbrž smí v naději hledět kupředu ke své spáse. Nebo snad můžeme doufat, že se do duchovně bohatší budoucnosti promlčíme?

Pavel Švanda

Autor je spisovatel a publicista