Katolický týdeník č. 8/1997, 23. 2. 1997, Perspektivy str. 4

ANKETA

Co očekávám od plenárního sněmu?

Soudím, a se mnou mnozí, že jedním z prvních plánů by mělo být hledání jednoty. Jaké jednoty?

Především jednoty uvnitř církve. Být její součástí znamená dobrou vůli rozumět různým upřímně míněným laděním a postojům spolubratří. Ti, kdo zdůrazňují proměnu situace dnešní církve a mají námitky proti tradicionalismu (někdy pejorativně: fundamentalismu), přehlížejí, že tradiční zbožnost vyrůstá ze zbožnosti předků, z norem a zvyklostí ozkoušených a osvědčených letitou minulostí. Je třeba respektovat nejen city těchto věřících, ale i věc samu: není v tom zběsilém civilizačním úprku úloha těch, kdo se nenechali strhnout do zmatků dneška, velice významná?

Tradicionalisté by však měli být otevřeni pro ty, kdo odpovědně zdůrazňují aggiornamento, ohled na dnešní stav světa a společnosti, který je opravdu radikálně jiný, než jak ho znaly generace ještě zcela nedávné.

Jde však o jednotu nejen uvnitř církve: jde o jednotu křesťanů. Ta se ze samé podstaty křesťanství nemůže ustavit podřizováním jednoho vyznání druhému, nýbrž jako upřímný ohled, jako porozumění duchovním hloubkám bratrů v Kristu. Vysvětlujme jim své základy ne tak, abychom je uargumentovali, ale abychom vyjevovali své zakořenění a své nedostatky dávali všanc (vždyť svému podloží přece důvěřujeme, či ne?) a abychom vnímavě naslouchali jiným "ústavám" ducha. Neřekl Jan Pavel II., že "základní podmínkou skutečného ekumenismu je vzájemná úcta"? Neupozornil, že "i rozdělení jsou určitou cestou, která vedla a vede církev k objevování ohromného bohatství evangelia a vykoupení, které nám přinesl"?

A ještě vyšší hladina jednoty: není tu jen křesťanství, ale i jiné spirituality – židovství, islám, buddhismus, hinduismus... Odpovídá křesťanskému duchu odmítat je s pohrdáním? Není požadavkem křesťanského lidství otevřenost vůči jakémukoli vážně míněnému náboženskému stanovisku? Koncem loňského roku se konal ve Vídni kongres s názvem „Hledání ztraceného Boha" za účasti západních i východních křesťanů, židů, buddhistů, přírodovědců, filozofů, teologů a politiků. Do centra diskusí o dnešním sekularizovaném světě se dostal nejen rozšířený agnosticismus, ale i růst iracionality, lehkovážnosti a konzumní životní styl, potlačující duchovní transcendenci. Východiskem se ukázala především snaha o vzájemné porozumění mezi těmi, kdo jsou otevřeni jakýmkoli duchovním obzorům, aniž by tím opouštěli principy a tradice té které víry a kultury. Vzájemná dobrá vůle rozumět těm ,jiným" vybízí k diskusi nejen monoteistická náboženství, ale všechny religiozity a spirituality, i ty "primitivní", např. animistické, pokud opravdově usilují o vztah k úrovni přesahující člověka a jíž je on odpovědný nejen bázní, ale i oddaností a poslušností.

Požadované dorozumívání se však nakonec týká i dialogu s těmi, kdo žádnou takovou instanci respektovat nechtějí a mají se za ateisty. I zde však platí dvě nezbytné podmínky: vážnost vlastního stanoviska a otevřenost k náhledu druhých. Nejsou to zároveň podmínky křesťanského vztahu k bližnímu?

Katolická církev je takovéto orientaci odpovědna již ze svého titulu, vždyť katholú je výrazem pro nárok celkovosti (řecky holos znamená celek). Jde přece o církev obecnou. Klérus by měl rozumět laikům, laici kléru, a všichni by měli dobře rozumět současné demokratické společnosti i tomu, co je podmínkou lidskosti vůbec a co vyžaduje vnímání řádu, tedy i poslušnost tomu, o čem se i nehlasuje a co je duchovní normou, určenou pouze k respektu.

Naše vlast prožila heslo jednoty jako cosi neblahého: shora diktovaný jednotný světový názor", shora houfovaná mládež, zemědělská družstva, "národní fronta" a celá společnost. To je jednota špatná, protože vnější, prostě uniformita. Jde však o jednotu vnitřní, z Ducha, z odpovědnosti vůči veškerenstvu Božího stvoření. Ta je jednotou otevřenosti a hledání, přičemž svobodná polyfonie a pluralita dělá z lidí nezastupitelné a jedinečné bližní. Kéž je sněm naší církve otevřenou branou jednoty z Božího ducha a kéž vykáže nepokornou uniformitu.

Radim Palouš