Význam plenárního sněmu pro ekleziologii partikulární církve

Miloš Raban

Ekleziologické otázky pro českou církev ve světle dokumentů II. vatikánského koncilu

Pojem partikulární, místní církve nenacházíme v evangeliích, "v učení Kristově, nýbrž u sv. Jana ve Zjevení, u sv. Pavla ve Skutcích a v listech apoštolů. Místní církve jsou však nutným důsledkem Kristem chtěné pluralistické evangelizace. Centra místních církví se formovala v tehdejších městech, z nichž některé dle své významnosti a politického vlivu (metropole) se stávaly nadřízenými ostatním místním církvím. Tak se vyvíjela hierarchická struktura místních církví, která v západním (římském) patriarchátu kopírovala geografickou strukturu římského impéria, rozdělenou na regiony (země), provincie (arcidiecéze) se sídlem v metropoli, na diecéze (sufragány) se sídlem v biskupské katedrále a na farnosti, střediska církevního společenství mimo katedrálu. Farář je z řeckého parochos, tzn. hostinský, a farnost, řecky parochia, znamenala v původním smyslu pohostinství v sousedství. Místní církev proto má a musí mít svou identitu, aby ono sebeurčení svého partikulárního společenství mohla mít. K tomu i patří obraz údu, patřícího tělu Krista - církve. V církvi jako lidu Božím má své místo původnost a funkčnost místní církve.

Vyjadřuje to konstituce Lumen gentium: "Církev je vybavena dary svého Zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi. Zatímco pozvolna vzrůstá, usilovně touží po dovršeném království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem.[1]"

Jako se ve Starém zákoně království často předkládá v předobrazech, tak i nyní poznáváme nejvnitřnější podstatu církve prostřednictvím různých obrazů, připravených už v knihách proroků a převzatých ze života pastýřského nebo zemědělského, i ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub.

Církev je obdělávaná půda, Boží pole[2], Nebeský hospodář pěstuje církev jako vybranou vinici.[3] Církev je Boží stavba[4], Boží stan mezi lidmi[5], především svatý chrám, který svatí otcové opěvují jako zpodobený v kamenných svatyních a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému[6]. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my[7], naše česká církev.

Církev je dále nazývána naše matka[8], nevěsta neposkvrněného Beránka[9]. Navěky ji zahrnul nebeskými dary, abychom pochopili Boží a Kristovu lásku k nám, která převyšuje veškeré poznání[10]. I naše církev vnímá to, že je daleko od Pána a cítí se jako poutnice[11], považuje se zde v našem národě za vyhnankyni[12], a proto má hledat a myslet na to, co je nahoře, kde Kristus sedí po Boží pravici; život naší církve je tam ukryt s Kristem v Bohu až do chvíle, kdy se ukáže se svým Ženichem ve slávě[13].

Církev – Kristovo tajemné tělo. Když Kristus udělil svého Ducha také našim bratřím povolaným z našeho národa, vytvořil z nich tajemným způsobem úd svého těla, který spolu s mnoha ostatními údy církve vytváří jedno Kristovo tělo[14].

Také při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku také naší církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v naší církvi[15]. První otázkou tedy je, jaké dary má nebo má mít naše česká církev.

Všechny údy se mu mají připodobňovat, dokud v nich nenabude podoby Kristus[16]. Z něho "celé tělo, klouby s vazivem spojené a pohromadě udržované, roste způsobem, který působí Bůh"[17]. On sám ve svém těle, to je v církvi, ustavičně rozděluje dary nutné k různým službám, kterými s jeho pomocí má ve vzájemnosti pomáhat také naše církev ostatním církvím ke spáse;[18] Další otázkou je, jak a čím má naše církev přispívat obecné církvi.

Boží lid je přítomen také v našem národě, neboť i z našeho národa přibírá občany pro své království. Všichni věřící rozptýlení po světě Jsou totiž ve spojení s ostatními v Duchu svatém, takže ten, který sídlí v Římě, ví, že i Češi a Moravané jsou jeho údy[19]. Je tedy další otázkou, jaký úkol pro naši církev se očekává od Svatého stolce.

Poněvadž však Kristovo království není z tohoto světa[20], proto naše církev, český Boží lid, nemá při uskutečňování toho království odnímat žádné časné hodnoty našemu národu. Naopak, jeho dobré vlohy, schopnosti a zvyky má podporovat, přejímat, očišťovat, posilovat a povznášet, a být si vědoma, že má shromažďovat s Králem, jemuž i český národ byl dán v dědictví[21] a do nějž má přinášet dary a bohatství[22].

Dík všeobecnosti církve má česká církev přinášet své dary také ostatním částem celé církve a naopak od nich také přijímat, takže celek i jednotlivé části se obohacují vzájemným sdílením všech a svou snahou po plnosti v jednotě. Proto také ve všeobecném církevním společenství existuje místní partikulární česká církev, která si má uchovávat vlastní tradice. Přitom samozřejmě zůstává nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky[23], chrání oprávněnou rozmanitost naší církve a zároveň bdí nad tím, aby jednotlivé její zvláštnosti nejen neškodily jednotě, ale spíše jí sloužily. Proto konečně mají být mezi naší církví a sousedními církvemi pouta vnitřního společenství, pokud jde o duchovní hodnoty, apoštolské pracovníky a hmotnou pomoc. Také český Boží lid je 2. vatikánským sněmem vyzýván k vzájemnému sdílení hodnot a také o naší církvi a sousedech platí apoštolova slova: "Navzájem si pomáhejte podle míry Božích darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti"[24] (...) K této katolické jednotě Božího lidu (…) jsou povoláni všichni naši lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou na ni zaměřeni jak věřící naší církve, tak věřící v Krista jiných církví u nás, a konečně i všichni naši lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.[25]

Naše církev, přestože ateismus naprosto odmítá, přece musí upřímně vyznávat, že k správné formaci našeho národa musí přispívat všichni naši lidé, kteří v něm společně žijí, věřící i nevěřící. To se ovšem nemůže stát bez upřímné a rozumné výměny názorů.[26]

Všechno, co 2. vatikánský koncil řeklo důstojnosti lidské osoby, o lidském společenství a o hlubokém smyslu lidské činnosti, tvoří základ vztahu také mezi naší církví a našimi občany i podklad pro jejich vzájemný dialog[27].

Také naše církev pocházející z lásky věčného Otce[28], v čase založená věrozvěsty a misionáři Krista vykupitele a shromážděná v Duchu svatém[29], má spásný a eschatologický cíl, který je plně dosažitelný jen v budoucím věku. Je však přítomna už zde v naší vlasti a složena z lidí, našich občanů; ti jsou povoláni k tomu, aby už v našich dějinách vytvořili rodinu Božích dětí, která má neustale růst až do příchodu Pana. Naše církev byla spojena v jednotu s celou církví v zájmu přijímání jejích nebeských statků a byla jimi bohatě obdařena. Kristovým náměstkem, věrozvěsty, misionáři a biskupy se neustále "ustavuje a uspořádává v naší zemi jako lidské společenství"[30] a má se vybavovat "prostředky umožňujícími její viditelnou a společenskou jednotu"[31]. Tak má být naše církev zároveň "viditelným shromážděním i duchovním společenstvím"[32], má jít spolu s celým národem, sdílet "s ním tentýž pozemský osud a být jakoby kvasem a duší společnosti[33], kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.

Toto prolínání pozemské a nebeské obce lze postihnout jen vírou, ba zůstává tajemstvím také našich dějin, které budou až do úplného zjevení Boží slávy uváděny v nepořádek hříchem. Bude-li ovsem naše církev sledovat svůj cíl, to je spasu, nejenže našemu člověku zprostředkuje božský život, nýbrž také určitým způsobem ozáří jeho odleskem celou naši zemi; hlavně tím, že bude ozdravovat a povyšovat důstojnost lidí, upevňovat soudržnost společnosti a dodávat každodennímu počínání hlubší smysl a význam. Naše církev má být přesvědčena, že prostřednictvím svých věřících a celé společnosti může přispět ke zlidštění našeho národa a našich dějin.

Kromě toho česká katolická církev ráda a velmi oceňuje to, čím jiné křesťanské církve a církevní společenství přispěly a přispívají ke splnění tohoto úkolu. Zároveň má být plně přesvědčena, že připravování cesty evangeliu mohou rozsáhle a rozmanitě podporovat naše země, jednotliví lidé a naše společnost svými kvalitami a aktivitou.[34]

Vzhledem k nesmírné rozmanitosti poměrů a kultur ve světě má pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes v mnoha svých částech úmyslně jen povšechný ráz. Přestože předkládá nauku, kterou již církev přijala, je třeba v ní pokračovat a dále ji rozvíjet, protože jde nezřídka o věci podléhající nepřetržitému vývoji. Otcové 2. vatikánského sněmu, opírajíce se o Boží slovo a ducha evangelia, doufali, že mnohé myšlenky budou moci být také nám vydatnou pomocí, zvláště až je věřící naší církve pod vedením svých biskupů přizpůsobí národu a jeho mentalitě.[35]

Naše církev, zakořeněná v Kristu a postavená na východních věrozvěstech a západních misionářích, má přijímat po způsobu řádu vtělení k podivuhodné výměně všechny poklady našeho národa, který byl dán Kristu v dědictví[36]. Má si vypůjčovat z obyčejů a tradic, moudrosti a nauk, umění a dovedností našeho národa všechno, co může přispět k oslavení Stvořitele, k objasnění milostí Spasitele a k správnému křesťanskému životu.

K dosažení tohoto cíle je zapotřebí, aby v naší sociálně-kulturní oblasti byl dán podnět k teologickému bádání, které by ve světle tradice všeobecné církve nově zkoumalo fakta a slova zjevená Bohem, zaznamenaná v Písmu svatém a vykládaná církevními Otci a učitelským úřadem církve.

Takto se lépe objasní, jakými cestami může víra u nás hledat porozumění s přihlédnutím k filozofii či moudrosti našeho národa a jakým způsobem se mohou naše zvyky chápání života a sociální řád uvést do souladu s mravností, kterou vyslovuje Boží zjevení. Tak se projeví možnosti pronikavějšího působení v celém rozsahu křesťanského života u nás.

Tí se také vyloučí každý druh synkretismu a falešného partikularismu a křesťanský život u nás se přizpůsobí duchu a svérázu naší kultury[37] a česká tradice i vlastní vlohy našeho národního společenství budou ozářeny světlem evangelia a převzaty do katolické jednoty. Česká církev, takto ozdobená svými tradicemi, má a bude mít své místo v církevním společenství.

Je tedy žádoucí, a je to zcela na místě, aby se evropské biskupské konference v evropské socíálněkulturní oblasti mezi sebou tak sjednotily, aby mohly v duchu svornosti a na základě společných dohod pracovat na tomto plánu přizpůsobení[38].

Přínos synod a koncilů pro formaci ekleziologie naší církve

Církevní sněmy byly vždy chápány jako výraz samozřejmosti kvalifikované a kompetentní reprezentace církevního společenství. Už od prvních století církve sloužilo společenství bratrské lásky a vědomí univerzálního, apoštolům svěřeného poslání jako podnět pro biskupy, i když postavených do čela jednotlivých církví, k tomu, že spojovali své síly i vůli k dobru jak společnému, tak jednotlivých církví. Proto se konaly synody, provinciální nebo plenární koncily, na kterých biskupové stanovili pro různé církve jednotný závazný řád hlásání pravd víry a církevní kázně, a zabývali se úkoly, které jsme identifikovali výše. 2. vatikánský sněm si přál, aby synody s novou silou ožily také v naší církvi, aby tak lépe a účinněji přispěly k růstu víry a zachování kázně podle potřeb dnešní doby.

Církevní sněmy jsou nejúčinnější a nejtrvalejší formou definování výše jmenovaných úkolů, jak to dosvědčuje historie vše- obecných sněmů. Partikulární sněm české katolické církve si musí dodat odvahy, aby se nevyčerpal v krátkozrakých aktuálních problémech, jak tomu často bývalo na předešlých partikulárních církevních sněmech v naší vlasti, a aby neřešil pouze aktuální problémy (církevní majetek, financování církve, problémy výuky teologie), i když jsou bezesporu aktuálně důležité, a jeví se nám nyní urgentní. Má-li přežít platnost závěrů sněmu a jeho realizace v životě naší církve a společnosti alespoň jednu generaci, musí se zabývat výše jmenovanými ekleziologickými otázkami.

Předneseno na zasedání České sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii v Praze 28. 10. 1996.

P. ThDr. Ing. PhLic. Miloš Raban je sekretář přípravné komise Plenárního sněmu katolické církve v ČR.

[1] Věroučná konstituce Lumen Gentium č. 50

[19] Srov. Jan Zlatoústý, In Jo., Hom. 65.I:PG 59.361

[23] Srov. Ignác Muč.. Ad Rom, úvod: ed Funk 1,252

[26] Pastorální konstituce Gaudium et spes čl. 21

[27] Gaudium et spes, čl. 40; Pavel VI., enc. Ecclesiam suam. 111

[38] Dekret o misijní činnosti církve Ad Gentes čl. 22.