HEREZE,
FORMALITA, NEBO NEZBYTNOST?
Popravdě
řečeno, donedávna jsem neměl tušení, a se mnou asi většina křesťanů střední generace,
poznamenaných socialismem, že by nějaká místní
(katolická!) církev mohla mít sněm. Co na to Vatikán? Není to nějaká hereze?
A
co ten výraz "místní církev"? Pro mnohého katolíka je to podezřelé.
Jaká místní, když je přece jen jedna, katolická (všeobecná) a univerzální? To
snad protestanté a jiní křesťané, ti mají místní církve. Nás katolíků se to
nemůže týkat.
Jak
se později ukázalo, sněm je součástí kanonického práva církev s ním počítá, a
jsou dokonce země, kde probíhá takový sněm (či synoda) permanentně. Napadá mi:
co všechno ještě o té "své" církvi nevím!
Církev
(z řeckého ekklésia - svolání, shromáždění)
je shromážděním "Božího lidu", tedy křesťanů. Svým způsobem lze říci,
že církev je tam, kde se sejdou "dva nebo tři v Kristově jménu".
Mnoho jazyků (italština, němčina, polština, angličtina) má stejný výraz pro
církev i pro kostel. V těchto souvislostech se ovšem sněm místní církve začíná
jevit podstatně jinak. Proto si dovolím malé podobenství. Rodina. Každý v ní má
svá práva i povinnosti. Své úkoly a své radosti. Jsou věci, které si každý člen
domácnosti rozhodne sám, jiné je třeba řešit společně. Čas od času se tedy
rodina má a musí sejít celá. A nejen kvůli oslavě narozenin nebo u svátečního
oběda. Někdy je třeba rozhodnout v nějaké zásadní a neobvyklé věci. Například
kam na dovolenou, zda, kam a jak se stěhovat, před malováním…
Kde se takto nescházejí, kde se některé věci neřeší společným úsilím všech, tam
asi není všechno v pořádku. Může to znamenat diskriminaci jedněch a despocii
druhých, lhostejnost některých k chodu společné domácnosti,
nebo to může být projevem nemocného organismu (z nedostatku času, dobré
vůle, z vyčerpání...). Může to dokonce znamenat, že rodina už
vlastně není rodinou.
Z
tohoto podobenství mi vychází jediné: sněm je nejen možný a potřebný, ale dříve
či později i nezbytně nutný.
A
nejen to. Sněm bude mít smysl jen tehdy, zúčastní-li se ho "celá
rodina", vezme-li ho za svůj každý člen "společné domácnosti",
včetně těch, kteří do společného bytu docházejí jen občas nebo obývají pouze
,jeden pokoj".
Pro
mě je to výzva: Jak jsem ve své církvi "doma"? Jak moc mi záleží na
jejím dalším životě? Jak naléhavě cítím, potřebu setkat se,
ve
farnosti, diecézi, provincii s ostatními, abychom společně nahlédli potřeby a
možnosti naší "rodiny" a prospěli tím i okolním rodinám?
Ne,
není náhodný tento odskok směrem k ekumenismu. Aby křesťanství mělo vůbec šanci
proměnit svět kolem sebe, musí se stát i skutečně
ekumenickým. Jak chceme mluvit k bližnímu, neumíme-li mít rádi ty, kteří
jsou nám nejbližší? Ti kolem si toho vší mají.
Ekumenismus
(ani žádný opravdový dialog) není myslitelný bez vědomí vlastní identity. I k
tomu by měl být užitečný budoucí sněm.
Dejme
tomu, že někteří členové rodiny se shodnou na tom, že tak to dál nejde a že se
s tím musí něco udělat. Jak se postupně potkávají během dne, domluví se, co je
trápí a kdy se kvůli tomu mohou a chtějí setkat.
Pokud ale rodina nenajde čas v nejbližších týdnech,
nemá smysl schůzku plánovat, protože za půl roku bude všechno jinak.
Fáze
hledání témat našeho sněmování již začala. Existuje písemné shrnutí všech
námětů, které byly pro jeho jednání navrženy. Je to několik hustě popsaných
strojopisných stran. Vůbec nezávidím přípravnému výboru povinnost
materiál utřídit. Vzpomenete-li na jakýkoli fakt, problém, fenomén nebo spornou
otázku
ze života katolické církve, určitě to tam najdete. Nechci posuzovat dosavadní
postup, vlastně je velkorysý. Beru-li však vážně svou vlastní výzvu, vidím, že
tato cesta poněkud připomíná turistu, který se rozhodl vyrazit na výlet a
koupil si na nádraží jízdenku do všech stanic, kam to bylo možné.
A
tak se opět uchýlím k svému podobenství. Naše
modelová rodina si asi neřekne: "Dlouho jsme se neviděli, pojďme se v
dohledné době sejít a mezitím vymyslíme, co budeme řešit." Spíš si řekne:
"Je tu ten a ten problém, například dětem se ve škole smějí, že jsou věřící,
sousedka nám sype odpadky před dveře bytu a vůbec jsme tady v domě jaksi
neoblíbení. Sejděme se v neděli po obědě a pokusme se vymyslit, co se s tím dá
dělat."
To,
čím se tedy sněm má a může zabývat, jsou témata, která se týkají soužití všech
těch, kdo žijí v této středoevropské kotlině. Nikoli
jednotlivých "členů rodiny", ani celé (rozuměj
celosvětové)
církve. Sněm přece nemůže suplovat biskupské synody, biskupskou konferenci,
kapituly, farní, ekonomické a jiné rady. Měl by se zabývat tím, co právě tato
grémia řešit v plném rozsahu nemohou. Pro mě osobně je
tím soužití církve s ostatní společností. Kdy bychom se tedy měli sejít?
Z toho,
co bylo řečeno a ilustrováno "rodinným" modelem,
vyplývá, že čas sněmování nezávisí ani tak na tom, jak rozhodne "otec"
(i když k tomu jistě může dát první impuls), ale daleko víc na domluvě
"celé rodiny" a na důvodu, který ji k tomu vede. Jinak řečeno:
všichni (nebo alespoň velká většina) musí vědět, proč se mají setkat a že to má
smysl. Každý musí cítit, že domluva bude pro něho osobně v nějakém ohledu
důležitá.
Kdybych
tedy měl říci sám za sebe, co si od sněmu naší místní
církve slibuji, odpověděl bych, že se těším na setkání se všemi
sourozenci a doufám, že to, co si tam povíme a společně rozhodneme, bude mít
příznivý dopad na můj další život i na další existenci tohoto společenství v
prostředí, v němž ono žije.
I
kdyby se to ale tak docela nepovedlo, stejně nemám obavu. Potkat se jednou za
čas s celou rodinou je vždycky užitečné. Pokud se opravdu
(podtrhuji) potkáme, můžeme si alespoň říct, ze se máme rádi a že spolu
můžeme, chceme a umíme žít, Možná, že to je dokonce to nejlepší, čeho můžeme
dosáhnout.
Štěpán
Filcík