Anketa:
Sněm
není "kirchentag"
Jsme
vyzýváni k účasti na přípravách sněmu české. církve. V časopisech se tisknou
odpovědi na otázky typu: "Co očekávám od sněmu?"
Očekávání jsou nemalá. Dovídáme se - nikoli z církevního tisku -
že důvěryhodní členové církve váhají, příp. odmítají, účastnit se
předsněmovních aktivit. Snažíme-li se však dozvědět, co se kolem sněmu děje,
jsou naše možnosti velmi omezené.
Nejvýznamnějším
zdrojem informací je dosud článek P. Miloše Rabana (KT 2/1998), a pak
informace, které přicházejí do farností cestou oběžníků. Jejich dostupnost je
dána místními poměry. Občas se objeví články v necírkevním tisku. Možná, že
jsem něco opomenul, ale zdroje informací o sněmu jsou pro řadového člena
církve, např. pro lékaře v okresním městě, asi jen takovéto. Není to trochu
málo?
Některé
z informací jsou obtížně čitelné. Ze své praxe víme, co bývá obsahem jednacího
řádu. Jednací řád sněmu je však - podle Rabanova článku - spíše
plánem práce než souborem pravidel činnosti.
Sekretariát obvykle neřídí příslušnou instituci, ale je její výkonnou složkou.
Dle zmíněného článku je tomu jinak. Už tedy takovéto jednotlivosti mohou působit
rozpaky. Je však několik mnohem závažnějších bodů, o
nichž bych se rád zmínil.
Především
sněm není kirchentag, tedy sjezd,
(sraz, slet...). Jeho náplň a organizace je dána, pokud vím,
kodexem církevního práva. Hraje se tedy v rámci daných pravidel. Ta by měla být
všeobecně známa. Ostatně nebylo by vhodné takový kirchentag zorganizovat?
Zmapovalo by to situaci a - snad - usnadnilo přípravu
sněmu, kdoví.
Cíl
sněmu, jak je uváděn, je nesporný. Od II. Vaticana však uplynulo třicet let, na
to by se nemělo zapomínat. Naše veřejnost bude citlivá i na způsob zpracování
sněmovních materiálů. Pamatujeme, jak byly závěry sjezdů KSSS "rozpracovávány"
pro podmínky v ČSSR. Tady by mělo být jasně vidět, že je to jinak. - V Rabanově
článku se píše o již schválených dokumentech. Co se tím myslí?
Mám-li
se účastnit předsněmovních aktivit, měl bych vědět, co má být jejich výsledkem.
Podle toho pak zvážím, zda na to stačím.
Každý
z nás je zahlcen svými profesními a občanskými povinnostmi. Účast na sněmovních
aktivitách - bereme-li je zodpovědně - znamená další vypětí. Také bychom měli
vědět, kdo a jak bude jejich výsledky zpracovávat. Podle čeho se rozliší
významný názor od toho: pominutelného? Snad bychom měli vědět, jak byla tato
činnost organizována tam, kde už sněmy proběhly. To nejsou nálady sebestředné
dušičky: jde o vědomí sounáležitosti a odpovědnosti v církvi a o reflexi vlastních
možností a sil.
Byly
ustaveny sekce přípravné: komise. Jaké je jejich personální složení? Snad by
měli jejich koordinátor informovat o jejich činnosti v'KT. Nebo snad existuje
nějaký bulletin dostupný např. na vikariátech? Průběžné informování o činnosti
jednotlivých sněmovních orgánů nepředstavuje, myslím, žádné riziko. Dnes už
víme, že dokumenty trvalejší platnosti vznikají postupně, nesnadno a s chybami.
Takováto průběžná komunikace by byla naopak zárukou vazby a porozumění mezi
vedením a řadovými členy církve.
Jak
vypadá příprava předloh, na nichž pracuje tematická sekce? Právě tento problém
je asi klíčový, pro přijetí sněmu v
církvi a v české veřejnosti vůbec.
Nebylo by lépe, kdyby sněmovní kroužky pracovaly nad nějakými texty než jaksi
naprázdno? Bude-li příprava i sněm trvat několik let, bude postupně ubývat
těch, kteří nesli tíhu komunistického útlaku. Přitom především oni by se měli
vyjádřit k situaci a budoucnosti církve u nás.
Tyto
poznámky mi sice zrály v hlavě i v srdci
nějaký čas, nejsou však výsledkem nějakých záměrů či kalkulací. Mají poukázat
zejména na neinformovanost řadových členů církve o sněmu a o jeho přípravách.
Rád bych, kdyby pomohly posílit v naší církvi vzájemnou důvěru a komunikaci.
Prosit za zdar sněmu máme právo tehdy, když sami uděláme vše, co je v našich
silách.
Karel
Beneš
Jihočeská
univerzita, České Budějovice
O
výhledech sněmu a o jeho přípravě čteme
často (i ve světském tisku) skeptické úvahy. Vycházejí mj. z toho, že od
posledního koncilu nás dělí doba plná převratných událostí a změn; že přístup
koncilních otců ke světu byl ještě v zajetí doznívajícího optimismu modemy... A
že je tedy málo slibné jen studovat, studovat, studovat dokumenty
(tím se případně zbavovat vlastních představ, jak se obává
Bob Fliedr v březnových Perspektivách), a pak aplikovat na naši situaci
církevní nauku v jejím koncilovém provedení.
Opravdu,
chtít dohnat celé zameškané půlstoletí pouhým návratem do raných šedesátých let
by nebyl šťastný záměr. Neladil by s ideou hospodáře, který ze svého pokladu
vynáší "nové i staré" (Mt 13,53). Jenže by se nedal
obhájit ani před pozorným studiem dokumentů koncilu. Jde
totiž ne snad o Tridentský, ale právě o Druhý vatikánský koncil. Chci tu
především připomenout čl. 91 pastorální konstituce Radost a naděje (GS), ale
poukázat i na další, pro chystaný sněm závažné souvislosti.
Gaudium
et spes 91
"To,
co tento posvátný sněm uvádí z pokladu církevní nauky, má pomoci všem lidem
naší doby, ať v Boha věří; nebo ho výslovné neuznávají; aby si jasně
uvědomili své povolání v celé jeho plnosti a dokonaleji přizpůsobili svět
vynikající důstojnosti člověka, směřovali k všelidskému a na hlubším základě
postavenému bratrství a vedeni láskou dávali velkoryse a společně odpověď na
naléhavé požadavky našeho věku. Ovšem vzhledem k
nesmírné rozmanitosti poměrů a kultur ve světě má tento výklad v
mnoha svých částech úmyslně jen povšechný ráz: přestože podává nauku, kterou
již církev přijala, přece je třeba v ní pokračovat a dále ji rozvíjet,
protože pojednává nezřídka o věcech podléhajících
nepřetržitému vývoji. Doufáme, že mnohé myšlenky, které jsme
vyslovili, opírajíce se o Boží slovo a o ducha evangelia, budou moci být
všem vydatnou pomocí, zvláště až je věřící křesťané pod vedením svých pastýřů
přizpůsobí jednotlivým národům a jejich mentalitě."
Tak
zní článek 91 zahajující krátký závěr celé konstituce. Poslední věta, tak
blízká úkolu sněmu; sice zdůrazňuje různost podmínek podle
místa, ale tím nepopírá jejich proměnnost v čase, o níž
hovoří zásadní věta j předchozí (zvýraznění VF). Ta ukazuje jisté novum spjaté
s pastorální konstitucí: otcové se tu "odvážili učinit něco zcela nového
a: na dosavadních koncilech zcela neobvyklého: vyjadřovat se pouze v předběžné
formě", (O. H. Pesch, Druhý vatikánský koncil, Praha 1996, str.
305. Viz též poznámku pod čarou přímo v GS, v
českém vydání z r. 1995 na str. 183.)
Jiné
neméně zásadní novum spočívá jak známo v tom, že konstitucí GS se ekumenický
koncil poprvé výslovně obrací k otázkám světa, ne pouze k otázkám církve. Pro
formaci novověkého katolicismu je právě kontrast Tridentinum
vs. Vaticanum secundum příznačný. Poslední koncil obrátil
pozornost věřících jak dovnitř, tak navenek. Oba tyto směry mají
proto své místo i ve sněmu a v jeho přípravě.
Nova
et vetera
Pro
příklady dnes naléhavých otázek, jež v době koncilu ještě
nebyly vyhrocené nebo se ještě nevynořily, nemusíme chodit daleko.
Připomeňme jen pastýřský list našich biskupů k romské otázce; světový i náš
problém toxikomanie a soudobé zásadní problematizování rodiny. K otázce menšin
je v GS jen obecná zmínka v čl. 73. O drogách přinesly Perspektivy 1/98 výtah z
nedávného projevu Jana Pavla II.; jeho zmínku o podnětech Svatého stolce
na tomto poli lze doplnit odkazem na zásadní i příležitostné
papežovy projevy z let 1984, 1986, 1989, 1990, 1991
a na stanovisko Papežské rady pro
rodinu z února 1997 (viz Oss. Romano 44/97): Jde tedy typicky o
problém pokoncilní éry. - Starší kořeny, ale rovněž teprve nedávný světový
dopad má útok na rodinu, viz Perspektivy 3/98, "Od koncilu k dnešku".
Zvolené
tři příklady (snadno dostupné čtenářům Perspektiv) jsou
miniukázkou problematiky zřetelně pokoncilní. I ta však patří ve smyslu
GS 91 do přípravy sněmu - a nutně vybočuje z pouhé
pasivní recepce hotových směrnic, jíž se někteří obávají. Také jistě poskytuje
prostor pro "vlastní představy" věřících - řekněme
raději pro jejich poznatky, zkušenosti a podněty; rovněž tak pro názorovou
pluralitu (viz GS 43).
Věřím,
že s využitím dílčích aktuálních závěrů, k nimž během přípravy dojdeme, nebude
třeba vždy čekat na závěrečné schválení sněmem; pastýřský list
k romské otázce nepochybně s brzkými praktickými kroky počítá.
Jde tedy spíš o to, abychom nové úkoly, jak je život přináší, neoddělovali od
přípravy sněmu. Aspoň v našem přístupu k ní, i když ne nutně v její organizaci.
Ale
nějaký dopad aktuálních problémů na pojetí přípravy bude po
mém soudu nevyhnutelný. Zásadní reflexe o současném dění, u nás i ve světě, je
sotva vhodný úkol pro jednotlivé kroužky. Žádá si z
povahy věci širší fórum.
Doporučuje-li
Jiří Hanuš v článku "Sněm české katolické církve" (Teologický
sborník 1/98, str. 93-96) ekumenickou poradu, pak zde
je pro ,ni jedno vhodné pole. .A první zvýrazněná veta
v GS 91 doporučuje konzultaci ještě širší. Z katolické
strany tak poučenou a seriózní, aby byla i
pro naše partnery přínosem. Sněm naší církve bude hlavně o
naší církvi.
Závěry
koncilu se, pravda, netýkají jen poslání věřících ad extra, jež je
význačnou doménou laiků: dříve a podstatněji míří ad intra.
Vždyť
ze stěžejních dokumentů tu máme nejprve konstituci o církvi, o
Božím zjevení a o liturgii, teprve pak přichází Radost a
naděje; z devíti dekretů je "světský" pouze jeden, o sdělovacích
prostředcích. Vnitřní otázky naší církve budou tedy tvořit minimálně jedno ze
dvou ohnisek přípravy, ale patrně hlavní těžiště závěrů sněmu. A část ad
intra bude - značně "tridentštější" než zvažování křesťanské
odpovědnosti v dané situaci světa. S tím je třeba naplno
počítat, včetně církevně právních mezí možných výsledků sněmu. To však
neznamená, že by se otázky zvěstování, slavení liturgie, pastorace atp. daly
řešit ryze deduktivně, vyvozováním .logických závěrů pro nás z nauky koncilu.
Na to bychom opravdu sněm nepotřebovali. V podstatě by stačilo logické myšlení,
i role Ducha svatého by končila u koncilních otců. Ale Duch, který vane, kde
chce, působí v celé církvi (ba i mimo ni). Koncil opustil rozdělení církve
na učící s biskupy v čele s papežem -
a
slyšící - nás ostatní. V
konstituci Dei verbum výslovně připisuje aktivní podíl na růstu chápání
Boží pravdy věřícím vůbec, jejich přemýšlení, studiu a duchovní zkušenosti, ne
pouze biskupům (čl. 8). Teologicky vzato je už příprava plenárního sněmu
zásadně společným hledáním.
"Maják,
ne hranice"
-
tak byla kdysi označena nauka svatého Tomáše Akvinského: polemicky proti těm,
kdo by ji chtěli mít za poslední slovo. Nauka koncilu, jak jsme viděli, sama
sebe programově za poslední slovo neprohlašuje, a to ani v oblasti ad intra.
Nové otázky neodmítá ani nebagatelizuje. Počítá s nimi. Ovšem trvá na
věrnosti své Bohem dané identitě, viz DV 8 i UR 6.
To
napovídá motiv majáku. Maják stojí na pevném, známém místě a slouží orientaci
těch, kdo o ni stojí. Je cennou službou omylným hledajícím. Těm je ku prospěchu
i ke cti "měnit svou představu", pokud se poctivě poučí o lepším.
Jinak
vzato, opustíme-li metaforu majáku: Bylo by málo chápat sněm jen jako zápas
světských ideologií, prosazování dílčích představ jedněch a uplatňování moci
druhých; jako zápas změny s udržováním či restaurací... Dekret o ekumenismu
nabízí jiný základ obnovy církve: "růst věrnosti jejímu vlastnímu
poslání" (čl. 6). To není a nepředpokládá málo.
Abych
se vrátil k začátku: Nevím, je-li dobré, abychom zdůrazňovali těžkosti sněmu
profánnímu publiku. Ale pro nás a v kontextu církve
mohou být kritické postřehy užitečné.
Václav
Frei