Anketa

Co očekávám od Plenárního sněmu

Očekávám, že bude zastavením církve nad její současností i budoucností, z něhož se "vyloupne" program pro život v naší zemi i v jednadvacátém století.

V zájmu budoucnosti je nutné rozumět i současnosti. Proto je na čase říci si pravdu o promarněné šanci po roce 1989. Jak to, že se církev, obdivovaná pro svou statečnost, opravdovost a důvěryhodnost, stala v očích veřejnosti nedůvěryhodnou institucí, dychtící pouze po materiálních statcích? Dokážeme veřejně přiznat své chyby? Dostojíme vlastním slovům o pravdě a lásce, která zvítězí nad lží a nenávistí? Vyslovil je sice nastupující prezident Václav Havel, ale byl to přece František kardinál Tomášek, který se k nim přihlásil a vybídl národ, tedy i věřící, aby se plně odevzdali této myšlence. Bude povzbudivé, najde-li církev pravé slovo o takových společenských jevech, jako je honba za penězi, násilí vydávané za zábavu, účelově tolerované politikaření apod. Nepodílí se na tom i církev tím, jak reaguje? Svou izolovaností? Svým mlčením? Nepřináší svou trošku do mlýna přílišným důrazem na spravedlnost např. v otázce restitucí?

Od sněmu očekávám, že nebudu k jeho jednání netečný, že mě co chvíli osloví upřímností i aktuálností svých záměrů a že budu dychtit po jeho závěrech. - Je nabíledni, že to nelze pouze očekávat od druhých, že je nezbytná naše spoluúčast. Jak má vypadat: Jen diskusní kroužky, anebo něco navíc?

Protože osobně nesu část odpovědnosti v díle Charity, omezím se na její roli. Cítím totiž, že právě Charita jakožto hnutí církve předkládá společnosti její obraz. Je mi trochu smutno, když vidím a slyším o její činnosti tak málo, a to i v kostelích, zatímco ona nabízí církvi argumenty tak silné a jednoznačně pozitivní, že jim stěží může někdo nerozumět. Od sněmu tedy očekávám, že ukáže Charitu jako jednu z důležitých veřejných činností církve a že tato nabídka bude natolik autentická a lákavá, že se stane přímo jedním ze symbolů sněmu, neboť je nabídkou člověku ve světě nového tisíciletí.

Stane-li se Charita samozřejmou a chtěnou, bude i církev vnímána jako "chtěné dítě", jako milovaná nevěsta, a to i těmi, kdo jí nerozumějí. Lásce ostatně netřeba rozumět, stačí ji rozdávat. Očekávám od plenárního sněmu, že bude takovou nabídkou pro mne, pro církev i pro společnost.

Kéž sněm přinese do sužovaného dneška radost, bez níž je vše jen problémem a povinností. To je rovněž i vybídnutím Charitě, aby i ona vnášela do společnosti pozitivního ducha, který nespoléhá jen na sebe, který odstraňuje pýchu a negativismus, abychom vyhledávali stále nově svou působnost a stali se tak nástrojem Ducha přinášejícího onu radost z objevování podstaty věcí zakoušení lásky.

Jindřich Suchánek

Autor je ředitelem Arcidiecézní Charity Olomouc