Co očekávám od plenárního sněmu

 

Upřímně si přeji věřit, že potřeba plenárního sněmu vzešla z inspirace Ducha svatého. Proto chci doufat, že jeho závěry nebudou pouhým výsledkem aktivit jednotlivců a zájmových skupin. Předchozí věty vyjadřují určitou skepsi, která se však zrodila až po vyslechnutí několika přednášek sekretáře sněmu P. Miloše Rabana. Jeho slova, která měla vyvolat zájem a radost, vzbudila ve mně pocity spíše opačné. Odnesl jsem si dojem, že katolická církev v Čechách zaspala dobu, a tím ztratila identitu, vitalitu, směr atd. Po mnoha frázích o tom, jak jsme propásli II. Vaticanum, přišla řeč o vyslání signálu Vatikánu o "skutečných" potřebách věřících. Prý musíme znovu definovat, kdo je to kněz, co znamená kněžská služba, liturgie, církev.

Kdy a kde naši věřící zaspali? Ve věznicích? Když pod hrozbou pronásledování navštěvovali bohoslužby nebo působili v podzemní církvi? Zaspaly snad ty stovky kněží, kteří dnes mnohdy padají pod tíhou svého úřadu? Neznám spící církev; znám však církev trpící, modlící se a obětující se. Nic jí tolik neprospěje jako krev a pot mučedníků, prolitá společně s Kristem.

V poslední době slýcháme o potřebě vrátit se do Evropy, být moderní, mluvit dnešním jazykem. Mnohem méně se mluví o tom, co přinesla desetiletí utrpení a obětí celé církvi v tzv. východním bloku. – Neznám také žádné jiné uskupení, které by tak pečlivě definovalo samo sebe, své cíle, prostředky i cestu, jak to vícekrát učinila katolická církev.

Jaké jsou důvody svolání sněmu? Má-li tím být především uvedení závěrů II. Vaticana do naší praxe, je otázkou, čí interpretace koncilních dokumentů bude užito. Bude to nekritická interpretace nesená neomodernistickými trendy? Anebo střízlivě realistický pohled, jaký tlumočí např. kardinál Ratzinger?

Katolická církev u nás vykročila po „sametové revoluci“ vpřed. Ten krok nebyl bohužel dosti dlouhý, aby překlenul celých čtyřicet let. Ovzduší v naší církvi dnes mi připomíná dobu před patnácti léty na Západě. Ti, kteří nemají žádanou dávku euforie a vyzývají k opatrnému a střízlivému postupu, jsou zesměšňováni a obviňováni ze zpátečnictví, staromilství, strnulosti, lefébvrismu. Katolická periodika, která se zastávají tradice, jsou veřejně diskreditována nebo povýšenecky přehlížena. Světským médiím se naopak nadbíhá v naději, že jestliže „vystoupíme z ghetta“ a „otevřeme se světu“, přijme nás jako svůj dlouho hledaný lék. Přejeme si být moderní. A moderní je ten, kdo přijímá vstoje na ruku, kdo kritizuje strnulost věřících a tvrdí, že nelze lidem brát jejich pravdu, protože každý má tu svou. A toto se děje pár desítek kilometrů od zemí, kde se třicet let bezvýsledně pokoušeli o totéž. Najdeme odvahu udělat ten poslední krok a dohnat dnešní západní církev, v níž už je aplikace II. Vaticana prováděna vyváženě? Najdou se i u nás ti, kdo budou mít odvahu k skutečně objektivnímu zhodnocení oněch jejich třiceti let? Jestliže ano, pak se spolu s našimi sousedy sejdeme na Kalvárii s Marií u paty Kristova kříže s pocitem zahanbení za své někdejší pouze lidské snažení, nyní již s touhou podřídit se výhradně jeho vůli Experiment skončil. Jsme připraveni na to, aby náš sněm proběhl v duchu biblického "aby všichni byli jedno"? Bylo by jednodušší a bezpečnější odpovědět na otázku, co očekávám od sněmu, pár zdvořilostmi o důvěře, dialogu a toleranci, které by za- padly do "oázy klidu", jíž Katolický týdeník bezesporu je. Mám ovšem zkušenost, že my, kdo jsme označováni za "konzervativní katolíky", jsme konzistentní ve svém projevu veřejném i soukromém; když jsme však měli možnost soukromě vyslechnout ty, kdo se sami nehlásí k liberálům, ale často poukazují na vše kazící „konzervativní katolíky", setkávali jsme se se zpochybněním katolické tradice, autority papeže, skutečné přítomnosti Krista v eucharistii, celibátu apod.

Přesto se u nás nikdo k tzv. liberálům a pokrokovým katolíkům nehlásí. Většinou se tvrdí, že tu existují pouze lidé středu, a pak samozřejmě ti "konzervativní". Asi jako kdyby vám v restauraci sdělili, že mají pouze dvojí limonádu: střední a velkou. Pochybuji, že k přípravám i k vlastnímu sněmování budou přizváni i ti tolik zatracovaní "konzervativní katolíci" - mám obavu, že by většina z nich bohužel stejně odmítla. Poněkud mě i uklidnila slova P. Daniela Hermana, když spolu s P. Rabanem informovalo sněmu v pražském klubu Betanie, kde s humorem podotkl, že "konzervativní katolíci nemusí mít strach, střílet je nebudeme".

Ještě stále tedy nejsem zcela přesvědčen o nezbytnosti sněmu. Jsem však přesvědčen o nutnosti prohloubení duchovního života, o potřebnosti každodenní modlitby, osobního příkladu každého z nás, oběti všedního dne, úcty k nenarozenému životu, lásky k tradici, jasné a srozumitelné řeči našich představitelů a skutečné jednoty věřících v plnosti Pravdy. K tomu všemu může být kdesi v budoucnu sněm krůčkem, ale dnešní znovuodevzdání se Ježíši Kristu skrze Neposkvměné srdce jeho Matky opravdovým krokem.

Ladislav David Rejl

Autor je vydavatelem české verze Mezinárodního katolického Reportu

 

GLOSÁŘ

Jakkoli se začíná teprve s přípravou plenárního sněmu naší církve, která bude tak dlouhá, jak bude potřeba, budí tato iniciativa rozpaky. Zatímco jedni a priori pochybují o zdaru chystaného sněmování a čekají,.že dojde na jejich slova, druzí jsou ještě většími škarohlídy a koketují s myšlenkou od sněmu upustit. Zde i tam potkáme laiky i osoby duchovní.

Zkusme si představit důsledky případného odtroubení již ohlášeného sněmu. Co by to bylo za poselství směrem dovnitř i ven? Nejspíš toto: česká a moravská církev nemá dosti důvěry ve svou životaschopnost, není horká ani studená, jen vlažná...

Farní rady fungují pouze tam, kde si to farníci se svým duchovním správcem skutečně přejí. Kde na to nemají, tam rady neexistují (případně existují jen formálně), zatím nelze jinak. Lze jen doufat, že příklad těch fungujících vzbudí chuť následovat. Ne-li, "ubírá se taková farnost k zimnímu spánku, který se může protáhnout na neurčito. Mrtvých farností je u nás nemálo.

Ohlášené sněmování odvolat dost dobře nelze. Sněmovat buou prostě ti, kdo sněmovat chtějí. Možná, že jich bude menšina. Ta pak bude profilovat tu podobu naší církve, která přetrvá do 21. století.