Upřímně
si přeji věřit, že potřeba plenárního sněmu vzešla z inspirace Ducha svatého.
Proto chci doufat, že jeho závěry nebudou pouhým výsledkem aktivit jednotlivců
a zájmových skupin. Předchozí věty vyjadřují určitou skepsi, která se však
zrodila až po vyslechnutí několika přednášek sekretáře sněmu P. Miloše Rabana.
Jeho slova, která měla vyvolat zájem a radost, vzbudila ve mně pocity spíše
opačné. Odnesl jsem si dojem, že katolická církev v Čechách zaspala dobu, a tím
ztratila identitu, vitalitu, směr atd. Po mnoha frázích o tom, jak jsme
propásli II. Vaticanum, přišla řeč o vyslání signálu Vatikánu
o "skutečných" potřebách věřících. Prý musíme znovu
definovat, kdo je to kněz, co znamená kněžská služba,
liturgie, církev.
Kdy
a kde naši věřící zaspali? Ve věznicích? Když pod hrozbou pronásledování
navštěvovali bohoslužby nebo působili v podzemní církvi? Zaspaly
snad ty stovky kněží, kteří dnes mnohdy padají pod tíhou svého
úřadu? Neznám spící církev; znám však církev trpící, modlící se a obětující se.
Nic jí tolik neprospěje jako krev a pot mučedníků, prolitá společně s Kristem.
V poslední
době slýcháme o potřebě vrátit se do Evropy, být moderní, mluvit dnešním
jazykem. Mnohem méně se mluví o tom, co přinesla desetiletí utrpení a obětí
celé církvi v tzv. východním bloku. – Neznám také žádné jiné uskupení,
které by tak pečlivě definovalo samo sebe, své cíle, prostředky i cestu, jak to
vícekrát učinila katolická církev.
Jaké
jsou důvody svolání sněmu? Má-li tím být především uvedení závěrů II. Vaticana
do naší praxe, je otázkou, čí interpretace koncilních dokumentů bude užito.
Bude to nekritická interpretace nesená neomodernistickými trendy? Anebo
střízlivě realistický pohled, jaký tlumočí např. kardinál Ratzinger?
Katolická
církev u nás vykročila po „sametové revoluci“ vpřed. Ten krok nebyl bohužel
dosti dlouhý, aby překlenul celých čtyřicet let. Ovzduší v naší církvi
dnes mi připomíná dobu před patnácti léty na Západě. Ti, kteří nemají žádanou
dávku euforie a vyzývají k opatrnému a střízlivému postupu, jsou
zesměšňováni a obviňováni ze zpátečnictví, staromilství, strnulosti,
lefébvrismu. Katolická periodika, která se zastávají tradice, jsou veřejně
diskreditována nebo povýšenecky přehlížena. Světským médiím se naopak nadbíhá v naději,
že jestliže „vystoupíme z ghetta“ a „otevřeme se světu“, přijme nás jako
svůj dlouho hledaný lék. Přejeme si být moderní. A moderní je ten, kdo přijímá
vstoje na ruku, kdo kritizuje strnulost věřících a tvrdí, že nelze lidem brát
jejich pravdu, protože každý má tu svou. A toto se děje pár desítek kilometrů
od zemí, kde se třicet let bezvýsledně pokoušeli o totéž. Najdeme odvahu udělat
ten poslední krok a dohnat dnešní západní církev, v níž už je aplikace II.
Vaticana prováděna vyváženě? Najdou se i u nás ti, kdo budou mít odvahu
k skutečně objektivnímu zhodnocení oněch jejich třiceti let? Jestliže ano,
pak se spolu s našimi sousedy sejdeme na Kalvárii s Marií u paty
Kristova kříže s pocitem zahanbení za své někdejší pouze lidské snažení,
nyní již s touhou podřídit se výhradně jeho vůli Experiment skončil. Jsme
připraveni na to, aby náš sněm proběhl v duchu biblického
"aby všichni byli jedno"? Bylo by jednodušší a bezpečnější
odpovědět na otázku, co očekávám od sněmu, pár zdvořilostmi o důvěře, dialogu a
toleranci, které by za- padly do "oázy klidu", jíž Katolický týdeník
bezesporu je. Mám ovšem zkušenost, že my, kdo jsme označováni za
"konzervativní katolíky", jsme konzistentní ve svém projevu veřejném
i soukromém; když jsme však měli možnost soukromě vyslechnout ty, kdo se sami
nehlásí k liberálům, ale často poukazují na vše kazící „konzervativní
katolíky", setkávali jsme se se zpochybněním katolické tradice, autority
papeže, skutečné přítomnosti Krista v eucharistii, celibátu apod.
Přesto
se u nás nikdo k tzv. liberálům a pokrokovým katolíkům nehlásí. Většinou se
tvrdí, že tu existují pouze lidé středu, a pak samozřejmě ti
"konzervativní". Asi jako kdyby vám v restauraci sdělili, že mají
pouze dvojí limonádu: střední a velkou. Pochybuji, že k přípravám i k vlastnímu
sněmování budou přizváni i ti tolik zatracovaní "konzervativní
katolíci" - mám obavu, že by většina z nich bohužel stejně odmítla.
Poněkud mě i uklidnila slova P. Daniela Hermana, když spolu s P. Rabanem
informovalo sněmu v pražském klubu Betanie, kde s humorem podotkl, že
"konzervativní katolíci nemusí mít strach, střílet
je nebudeme".
Ještě
stále tedy nejsem zcela přesvědčen o nezbytnosti sněmu. Jsem však přesvědčen o
nutnosti prohloubení duchovního života, o potřebnosti každodenní modlitby,
osobního příkladu každého z nás, oběti všedního dne, úcty k nenarozenému
životu, lásky k tradici, jasné a srozumitelné řeči našich představitelů a
skutečné jednoty věřících v plnosti Pravdy. K tomu všemu může být kdesi v
budoucnu sněm krůčkem, ale dnešní znovuodevzdání se Ježíši Kristu skrze
Neposkvměné srdce jeho Matky opravdovým krokem.
Ladislav
David Rejl
Autor
je vydavatelem české verze Mezinárodního katolického Reportu
GLOSÁŘ
Jakkoli
se začíná teprve s přípravou plenárního sněmu naší církve, která bude tak
dlouhá, jak bude potřeba, budí tato iniciativa rozpaky. Zatímco jedni a priori
pochybují o zdaru chystaného sněmování a čekají,.že dojde na jejich slova,
druzí jsou ještě většími škarohlídy a koketují s myšlenkou od sněmu upustit.
Zde i tam potkáme laiky i osoby duchovní.
Zkusme
si představit důsledky případného odtroubení již ohlášeného sněmu. Co by to
bylo za poselství směrem dovnitř i ven? Nejspíš toto: česká a moravská církev
nemá dosti důvěry ve svou životaschopnost, není horká ani studená, jen
vlažná...
Farní
rady fungují pouze tam, kde si to farníci se svým duchovním správcem skutečně
přejí. Kde na to nemají, tam rady neexistují (případně existují jen formálně),
zatím nelze jinak. Lze jen doufat, že příklad těch fungujících vzbudí chuť následovat.
Ne-li, "ubírá se taková farnost k zimnímu spánku, který se může protáhnout
na neurčito. Mrtvých farností je u nás nemálo.
Ohlášené
sněmování odvolat dost dobře nelze. Sněmovat buou prostě ti, kdo
sněmovat chtějí. Možná, že jich bude menšina. Ta pak bude
profilovat tu podobu naší církve, která přetrvá do 21. století.