Plenární sněm v Betanii

Diskusní večer na téma K čemu je v církvi sněm se uskutečnil 14. ledna v pražském studentském klubu Betanie v Jugoslávské ulici. O historii církevních synod, přípravě a organizaci vůbec prvního plenárního sněmu u nás a o aktuálních tématech, která má projednat a řešit, mluvili P. Miloš Raban, sekretář přípravné komise sněmu, a P. Daniel Herman, tiskový mluvčí ČBK. Večer moderoval známý písničkář a redaktor Lidových novin Bob Fliedr. „Chystáme v Betanii celý cyklus takových večerů. Měl by se jmenovat O čem se nemluví,“ slibuje jeden z organizátorů Michal Novotný. V rámci tohoto programu by měla o řadě naléhavých problémů církve diskutovat zhruba jednou za měsíc některá významná osobnost. Např. na únor plánují studenti pozvat morálního teologa P. Jiřího Skoblíka.

Anketa Co očekávám od plenárního sněmu

Jde-li o věc, za kterou jsme jako katolíci spoluodpovědní, může i pouhý způsob našeho očekávání ovlivnit reálný výsledek. Naše perspektiva můžem přitom mít v podstatě dvojí etickou orientaci.

Existuje očekávání, které předem skepticky neguje, očekávání, které je výzvou k agresi, očekávání, které je chladnou politickou kalkulací. Jsou to způsoby očekávání uzavřeného, protože svázaného pouze s vůlí nějakého omezeného Já nebo partikulárního My. Nedialogičnost a voluntarismus těchto způsobů vyplývá z neschopnosti vnímat věci s respektem k pravdě a z neochoty chápat lidi jinak než buď jako protivníky, nebo jako materiál vlastních plánů a úmyslů. Takové očekávání postrádá smysl pro organický celek živého lidského společenství a pro jemné cesty dialogu s Bohem.

Existuje však i očekávání, které přijímá pluralitu a poskytuje jí sjednocující oporu v univerzálním řádu lásky; očekávání pozorné a konstruktivní, které vidí a umí ocenit lidskou poctivost a dobro, očekávání, které povzbuzuje a dává naději, očekávání nezištné, které vyrovnává lidskou nespravedlnost a dává šanci tomu, za čím stojí Bůh. Je to očekávání zcela jiné než sebejisté očekávání ideologů, kteří předem vědí, co má a nemá budoucnost. Je to očekávání, které sice lze lidskými prostředky zatlačit do pozadí, ale které je zároveň natolik nezničitelné, že se nepotřebuje proti ničemu prosazovat. Právě ve své pokorné duchovní subtilitě a otevřenosti je mobilnější a skrytě silnější než jakékoli čisté očekávání, protože je citlivé na signály Boží vůle a vnímavé ke skutečnosti.

K tomuto tvořivému očekávání – které je páteří sebedůvěry církve a hlubinou její bezpečnosti, protože jeho obzor není zacloněn dílčími zájmy a jeho láska se ničeho nebojí – bych se ráda připojila. V jeho duchu očekávám od sněmu naší církve, že nebude jen lidským dílem; že většina z nás při něm pochopí, co osobně a individuálně, tedy od každého z nás zvlášť – ale přitom ve vzájemných vztazích lásky a spoluzodpovědnosti – očekává Bůh.

Bylo by jistě ztrátou energie pro celý náš církevní organismus, kdyby jeho vnitřní komunikace nebyla řízena etikou dialogu, k níž patří poctivý vztah k pravdě. Dialog má blíže k modlitbě než k politice. Proto není možný například tam, kde jsou lidská společenství manévrována do podoby sebestředných hnutí, fascinovaných především svými vůdci a svými vizemi. Pluralitní spolupráce na Boží věci je možná jen na základě pěstování individuální odpovědné citlivosti a střízlivé věcnosti.

Věřím, že mohu od sněmu očekávat společné objevování a dotváření všeho cenného, na čem se dá v dalším životě církve pozitivně stavět.

Jolana Poláková