K čemu
národní sněm katolické církve I.
Lidé
se stále znovu ptají, k čemu sněm a oč na něm půjde. Přitom znovu a znovu
opakujeme, že jde o plnější uplatnění II. vatikánského koncilu v životě naší
církve. Snad je to příliš obecné a málo srozumitelné.
V
době komunismu neměla většina věřících možnost seznámit se s učením koncilu.
Někteří sice koncilní dokumenty četli, ale přesto netuší, k čemu národní sněm.
Na základě různých debat i toho, co píše tisk, zvláště pak při pročítání
připravovaných podkladů pro diskusi o jeho konkrétní náplni, jsem si uvědomil,
že záměr sněmu, jeho zdůvodnění a cíl je třeba vyložit jasněji.
Mnozí
věřící i kněží jsou s dnešní situací naší církve v podstatě spokojeni. Snad se
jim zdá; že učení koncilu bylo v našich diecézích vcelku uskutečněno a že sněm
je zbytečný. Některým možná připadá, že je to záležitost určitých
intelektuálských kruhů, proto nejsou myšlenkou sněmu nadšeni. Jsou i takoví -
doufám, že jich není mnoho kteří se dívají na přípravu sněmu skepticky, protože
ho vidí ustrašenýma očima. Po koncilu docházelo na Západě k různým výstřelkům,
někde i k jeho zneužití. Proto mají z koncilu strach a přes výzvy Svatého otce
k jeho naplnění varují se zdviženým ukazováčkem, "aby se
to nepřehnalo". Na rozdíl od biskupů nejsou o nezbytnosti
sněmu přesvědčeni. Netečnost, lhostejnost, ani ten úzkoprsý strach však nesmí
překážet tomu, aby dary Ducha vstupovaly do církve a působily v ní.
Letos
o svatodušních svátcích připomněl Jan Pavel II., že církev má rozměr instituční
i rozměr charismatický. Neobává se tu snad někdo vanutí Ducha svatého, který se
nedá uzavřít do struktur a schémat? Nebojí se, že uskutečňování koncilu bude v
nesprávných rukou? Že koncilní dokumenty jsou sice dobré, ale co kdyby je
interpretovali nějací liberální či modernističtí intelektuálové? Jediný je
však, hlavní interpret dokumentů - Duch svatý. "On vás bude uvádět do
veškeré pravdy" (J 16,13). V tomto duchu - i v Duchu - jsou zváni ke
spolupráci na přípravě sněmu všichni: ti váhaví a nerozhodní, pochybovači i
ustrašení, i ti "intelektuální a moderní". Otevřeme-li se Duchu,
který vedl koncil, povede nás při přípravě i realizaci sněmu. Proč
je tedy potřebné a nezbytné uvádět dnes učení koncilu do života? Někomu se může
zdát; že už je neaktuální, překonaný, vždyť je tomu málem čtyřicet let, snad by
se měl raději připravovat koncil další... - Zatím
však zůstává skutečností, že plody II. vatikánského koncilu nebyly dosud plně
uvedeny do života ani v místních církvích, ani v církvi světové.
Zaznělo to i z místa nejvyššího. Jan Pavel II. napsal v roce 1988 u
příležitosti 25. výročí schválení konstituce o posvátné liturgii
apoštolský list, v němž naléhá na intenzivní výchovu, jež by
pomohla "objevit bohatství, které obsahuje liturgie" (čl. 14), Dále
uvádí: "Je třeba vykonat ještě mnoho, abychom pomohli kněžím i laikům
proniknout smysl liturgických úkonů a textů" (čl. 21). A nejde jen - o
liturgii. Kardinál Etchegaray, prezident ústřední církevní komise pro Velké
jubileum r. 2000, připomíná papežovu pastorační linii: "Prohloubit učení
II. vatikánského koncilu o církvi, obsažené především v konstituci Lumen
gentium, aby byli věřící dovedeni ke zralejšímu vědomí své vlastní
odpovědnosti" (Úvod ke knize R. Cantalamessy Dech Božského Ducha, 1988,
str. 8).
Tyto
výzvy platí nejen o dvou zmíněných dokumentech. V apoštolském listě Tertio
millenio adveniente vyzývá papež celou současnou církev k vážnému zpytování
svědomí. Připomeňme jedinečný odstavec týkající se koncilu: "Zpytování
svědomí nemůže ponechat stranou ani otázku přijetí koncilu, toho velkého
daru Ducha svatého církvi na konci tisíciletí. V jaké míře se Boží slovo
stalo plněji duší teologie a inspirací vší křesťanské existence,
jak to požadovala věroučná konstituce Dei verbum? Je
liturgie prožívána jako "pramen a vrchol" církevního
života podle nauky koncilní konstituce Sacrosanctum
Concilium? Upevňuje se ve všeobecné církvi i v místních
církvích eklesiologie společenství věroučné konstituce Lumen gentium tím, že
dává prostor charismatům, službě a různým formám účasti Božího lidu, aniž by se
přitom otevíraly dveře populismu a sociologismu, které neodrážejí katolický
náhled církve a autentického ducha II. vatikánského koncilu? Zvláště
závažná otázka se musí týkat také stylu vztahů církve a světa.
Koncilní pokyny, obsažené v pastorální konstituci Gaudium et spes i v dalších
dokumentech, o otevřeném, vzájemně se respektujícím a srdečném
dialogu, který se ovšem musí vyznačovat pozorným:
rozlišováním a odvážným vydáváním svědectví pravdě, jsou stále platné a
vybízejí nás k další práci" (čl. 36).
Nelze
tedy pochybovat, že základní cíl našeho sněmu - "vyhmátnout“ to nové, co
koncil přináší, a uvést jeho učení hlouběji do života našich místních církví -
je věc aktuální a naléhavá. Jsme k tomu vybízeni i Svatým otcem, tedy
hlasem nejpovolanějším, který rozptyluje všechny pochyby, obavy
a váhání. Je třeba se také ptát, nakolik byl u nás dosud
koncil uskutečněn. Součástí přípravy sněmu bude i fundovaný rozbor této věci.
Zatím se zběžně ohlédněme za dobou minulou.
K
analýze koncilu a k rozpracování jeho závěru pro široké kruhy
věřících u nás nedošlo. Minulý režim se bál „modemizace" církve, a proto
toleroval jen jakési minimum, snad jen pro oko zahraničních návštěvníků (např.
liturgickou reformu). Redakce tehdejších Katolických novin doslova odmítala
články o koncilu s odůvodněním, že jsou "příliš
modemí". Duchovní pastýř na tom nebyl lépe, navíc měl velmi
omezený náklad. A co teologická fakulta? Ta budoucím kněžím opravdové setkání s
duchem koncilu nezprostředkovala. Nejen pro politickou karanténu,
ale i proto, že sami vyučující neměli snadnou
možnost kontaktu s procesem aplikace koncilu v životě církve
jinde. A možná i z jiných důvodů...
Už
sama tato situace nás vybízí, abychom se snažili vstoupit do
nového tisíciletí s obnovenou tváří církve; s vírou, jakou od nás
žádá Duch svatý. Je třeba obnovit tvář církve? Prohloubit a obnovit víru? Mnozí
se dívají na takové otázky podezíravě, mají strach ze "změny", z
modernismu, z liberalismu. Vždyť přece ta jejich víra, která jim byla silou a
oporou v těžkých dobách, je "dost dobrá". - Nejde
však i o "změnu víry", ale o její
očištění a prohloubení pod vedením Ducha svatého. Ani největší škarohlíd nemůže
popřít, že biskupové shromáždění na koncilu kolem papeže jednali
pod jeho vedením. - Je známo, že arcibiskup Lefébvre
odmítal
některé dokumenty, zvláště konstituci o liturgii. Ve svém odmítání se zatvrdil,
proto ho musel Jan Pavel II. - ač s krvácejícím srdcem - exkomunikovat a s ním
i jeho následovníky. Lefébvre zemřel jako schizmatik. Z toho je však zřejmé,
jak církvi záleží na uskutečnění koncilních dokumentů.
V
celé naší místní církvi i v přípravném sněmovním procesu tedy půjde o obnovu
tváře církve, O
prohloubení víry působením téhož Ducha, který vedl
jednání koncilu a promlouvá v jeho dokumentech. O změnu mentality podle
Ježíšova slova: "Změňte své smýšlení" (Mt 4,17).
Někdy postupujeme v této snaze nelogicky: obrátili jsme oltáře, ale
neobrátili své smýšlení. Vytváříme nová grémia, pastorační
a jiné rady, ale nerozvíjíme jejich "ducha", bratrské společenství, o
němž mluví koncil. Vytváříme nové struktury, bohoslužby slova, místa pro
asistenty, trvalé jáhny atd., ale zdá se, že tyto novoty
nefungují. Chybí totiž duch, který by jim vdechl život, chybí
změna vztahu kněží k.laikům a naopak, změna mentality, metanoia.
Je třeba obrátit se nejen od hříchu, ale i k pravdě, k tomu, co nového říká
Duch Boží církvi dnes, "zajet na hlubinu“ II. vatikánského koncilu.
Nepřijetí
výzvy k změně smýšlení a jiných apelů koncilu způsobilo v nedávné době v církvi
řadu problémů i vážných škod, a nejen u nás. Když ještě v dobách komunismu
nemohl být s věřícími kněz vysluhující mši svatou, pomáhala nám v malých
společenstvích víra v Boží slovo i v Ježíšovu přítomnost ("Kde jsou dva
nebo tři" - srov. SC 7). Naproti tomu rozsah svěcení kněží i biskupů,
prováděných v davídkovské části skryté církve, byl z
velké části způsoben i tím, že nebylo vzato v
úvahu to nové, co koncil přináší, zejména všechny ostatní reálné způsoby
Ježíšovy přítomnosti, jak je uvádí liturgická konstituce č. 7. Vážně vzata byla
jen jeho jediná přítomnost, byť vrcholná - v eucharistii. Davídkovy aktivity,
zejména svěcení ženatých mužů a žen, byly přijímány s velkými sympatiemi v
"pokrokových" kruzích na Západě, kde je kladen důraz na lidská práva,
tedy i na právo na eucharistii, jehož garantem má být biskup. Proto tam mnozí
naléhají, aby papež dovolil svěcení tzv. "viri probati". Tyto snahy
by mohly mít své oprávnění, kdyby se zároveň obnovila víra v ostatní formy
Kristovy přítomnosti. V mnohých církevních kruzích zasažených konzumismem je
snazší být "obsluhován" svátostí než vynakládat úsilí, tj. aktivně
žít v lásce .Ducha svatého, a tak vytvářet podmínky pro tuto vzácnou přítomnost
Krista ve společenství. Velice na mě zapůsobilo
líčení Carlo Carretta v knize Hledal jsem a nalezl (Cesta, 1997).
Vypráví se tam o křtu přítele Alexe ve stanu na poušti. Autor píše: "Na
všechny, kdo se tu shromáždili jako církev, sestoupil Duch svatý, a když jsem
lil vodu na Alexovu hlavu, zmocnilo se nás všech dojetí a na našich tvářích
bylo vidět radost." Ve stanu se vytvořila láskyplná atmosféra. Chybí jen
vyslovení víry v Kristovu přítomnost, jak ji nově formuluje koncil: "Když
se v církvi křtí, křtí Kristus." -
I
když Carretto hluboce medituje nad Písmem, přece jen nedospívá k víře v
Ježíšovu skutečnou přítomnost ve společenství, jak
ji v Duchu svatém formuloval koncil (SC 7). Místo toho uvažuje o tom, jak
celibát brání růstu kněžských povolání, a že je třeba světit ženaté muže...
Ani
ve svobodném světě se nepodařilo plně uskutečnit učení koncilu. Snad pro ty
četné výstřelky, které už nebylo možné sloučit s intencemi koncilu a které
vzbudily strach. Tyto dluhy Duchu svatému vyvolávají i ona známá hnutí jako
například tzv. Volksbegehren ("My jsme církev") v tradičně katolickém
Rakousku. Podobné tendence se projevily i u nás.
I
tato znamení času nás vybízejí a varují.
Kardinál
Miloslav Vlk
Očekávám
setkání, dialog, vzájemné poznání, výměnu zkušeností,
týmovou spolupráci, zvýšenou pozornost lidskému potenciálu,
odhalení skrytých duchovních rezerv, sjednocení různých
skupin. - O dialogu už bylo řečeno a napsáno mnoho
teoretických úvah, ale praktická základna jeho realizace neexistuje ani na
církevní, ani na diecézní, ani na farní úrovni. Věřící vídají
svého faráře většinou jen na kazatelně, nemají však možnost na jeho slova
reagovat, takže kázání se stává monologem ve výšinách,
odtrženým od reálného života a konkrétních problémů lidí.
Pokud faráři s někým komunikují, tak většinou jen s ministranty v sakristii a s
nejbližšími spolupracovníky. Většina farníků, nacházející se mimo tento okruh,
své nápady, náměty a připomínky vyjadřovat nemůže. Především akademicky
vzdělaní lidé bývají z farního života vyloučeni, nebo je jim vnucena pasivní a
jednostranná role naslouchajících, poučovaných, přijímajících -
bez
jakékoli zpětné vazby.
Věřící
slouží nanejvýš jako bezplatné pracovní síly při údržbě kostelů a far, jinak
představují pouze čísla ve statistice, nad jejichž klesajícím počtem si tu a
tam některý z představitelů hierarchie posteskne. O jejich duchovní,
intelektuální a tvůrčí kvality, o schopnost, odbornost a nadšení, o dary srdce
a ducha, zájem příliš není. Přestože Kodex kanonického práva obsahuje kánon 529
o povinnosti faráře osobně poznávat jemu svěřené farníky, ve skutečnosti
zůstává jejich vzájemný vztah na technické a úřední úrovni. Neznají se a ani se
nesetkávají věřící mezi sebou, nanejvýš několik známých chvíli postojí před
kostelem, nebo si popovídají v soukromí u kávy, ale takhle žijí i nevěřící.
Pokud přece jen vznikne nějaké společenství, bývá obvykle uzavřené, nebo příliš
vyhraněné podle nějakého tématu, věku, stavu. Spousta akcí probíhá utajeně,
nikoho nenapadne dát oznámení na vývěsku.
Nedokážeme-li
otevřeně komunikovat mezi sebou navzájem, přestože věříme v téhož Boha, jak
chceme oslovit nevěřící? V současné církvi lze pozorovat mnoho nezájmu,
lhostejnosti, nevraživosti, roztříštěnosti, nelásky. Boží věc, o niž by mělo
jít v první řadě, se pak často ocitá na vedlejší koleji.
Na
základě těchto zkušeností jsem vůči sněmu skeptická, ale o to větší význam
přikládám modlitebním skupinám, které se mají za jeho průběh modlit. Čím větší
prostor dáme Duchu svatému a čím menší naší lidské slabosti, tím víc můžeme od
sněmu očekávat.
Kateřina
Tetivová
Publicistka,
absolventka dálkového studia na KTF UK