K čemu
národní sněmu katolické církve II.
Tváří
v tvář různým prouděním v naší církvi se někteří obávají toho, jak budou
koncilní texty v souvislosti s připravovaným.sněmem interpretovány. Nemůže jít
o výklad "těch či oněch kardinálů, tj. jak se
komu líbí. Odpovědnost za sněmovní usnesení mají účastníci a především
biskupové, kteří spolu "s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné
charisma pravdy" (DV 8). Sněmovní usnesení musí být před
uveřejněním schválena Svatým otcem.
Uskutečněním
"novosti" učení koncilu jsou vázáni ve svém svědomí všichni katoličtí
křesťané, zvláště biskupové. Nějaká intelektuálská libovůle tu nemá místa.
"Koncil sice nechtěl definovat nová dogmata, ale
jeho věroučné konstituce jsou výroky nejvyššího učitelského úřadu katolické
církve, které zavazují svědomí katolických
.křesťanů, i těch, kteří učí, a proto se s nimi nesmí zacházet jen jako s
pastoračním; povzbuzováním.". (K. Rahner)
Co
nejvíce nutí prohlubovat a uvádět učení koncilu do života, je skutečnost, že
bez tohoto kroku nelze naplnit papežovu výzvu k nové evangelizaci
sekularizované společnosti. Ta totiž takovou obnovu
předpokládá. Bez té nelze v konzumní společnosti zastavit rozpad církve a
vstoupit s nadějí do dalšího tisíciletí. - Podívejme
se tedy do zrcadla koncilu a zkoumejme v něm tvář naší víry.
Víra
nejširších vrstev věřících, zvláště té generace, která ještě zažila školní
výuku náboženství, byla živena tehdy velmi dobrým katechismem Kubíčkovým. Pro
skrovné možnosti katecheze v dobách komunismu, pro samostudium apod., byl
později k dispozici katechismus Tomáškův.
Z
katechismů vycházela většina kázání, příprava k přijetí svátostí i ostatní
formace věřících. S jistým zjednodušením lze říci, že obraz víry většiny z nás
najdeme v těchto katechismech. Vím i o těch, kteří v těžkých dobách pod vedením
schopných kněží i laiků rozvíjeli svou víru v duchu koncilu (např. Zvěřinova
"univerzita" a jiné podzemní aktivity). Bylo publikováno i několik
dokumentů koncilu, proniklo sem i jejich souborné vydání, ale
tehdejší situace neumožnila, aby se tyto podněty rozšířily. Vezměme si tedy do
ruky ty katechismy, z nichž rostla víra většiny
z nás (mám jich před sebou několik a z různých dob). Mají
nejen stejné členění textu na tři části (výklad víry, o svátostech
a výklad Desatera a liturgického roku), ale i nezměněný obsah.
Uvážíme-li
podněty koncilu i Svatého otce a srovnáme-li učení oněch předkoncilních
katechismů s Katechismem katolické církve, "nejzralejším plodem
koncilu" (kardinál Ratzinger), je potřebnost uvádění
koncilového učení do života zřejmá. Zastavme se aspoň zběžně
u třech témat: nauka o církvi, o Božím: zjevení a o liturgii - a srovnávejme.
U
Kubíčka
(1945) má kapitolka o Božím zjevení název Bož! pravdy - Zjeveni Bož!.
Autor se ptá, kde je obsaženo to, co Bůh zjevil a kdo lidem
předal svaté pravdy. Odpovědi jsou známé, není co namítat. A přece! Vezmeme-li
si konstituci II. vatikánského koncilu o Božím zjevení a hledáme-li to
"nové", co nám Duch sv. "připomíná" a v čem "uvádí do
celé pravdy", nemůžeme si nevšimnout. hlubokého rozdílu v pohledu na Boží
zjevení před koncilem a po něm.
Starý
katechismus pojímá zjevení především jako "něco"; i pravdu vnímá
jako věc, která je někde obsažena a někdo ji předkládá - jeho chápání je zvěcnělé.
Jaké překvapení, čteme-li v konstituci o Božím zjevení: "Bůh se ve své
dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své
vůle. (...) Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky
lidi jako přátele a setká se s nimi, aby je pozval a přijal do
svého společenství" (DV 2). - Jak je to osobní, jak živé! Dále čteme o
Ježíši Kristu, který "celou svou přítomností (…) zjevení naplňuje,
dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi" (DV 4).
On - zjevující! Zjevení není "něco", minulost! Všimli jsme si, že Bůh
nezjevuje "něco", ale sebe samého. Že
to není činnost pouze minulá, ale i přítomná: Bůh „oslovuje",
"stýká se". Vždyť "Duch svatý stále zdokonaluje víru svými
dary" (DV 5). - "Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se
Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý
hlas evangelia v církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy
a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo" (DV 8).
Konstituce
o liturgii to ozřejmuje ještě hlouběji: "Aby uskutečňoval tak veliké dílo,
je Kristus stále přítomen ve své církvi. (...) Je přítomen ve svém slově: to
mluví on, když se předčítá Písmo sv. (...) Je to dílo Krista kněze a jeho těla,
církve" (SC 7). - Je už jasnější, k jakému cíli směřuje sněm?
Při
srovnání dvou pohledů na Boží zjevení vyvstává další skutečnost: v předkoncilně
pojatém Kubíčkově katechismu chybí vyjádření zcela aktuálního, živého působení
Božího skrze zjevení, působení celé Trojice v církvi, Je to jakási
"absence Boží". Není to jen stručností výkladu. Souvisí to s pojetím
církve vůbec.
Srovnejme
opět obě pojetí, aby názorně vyniklo a abychom zřetelněji pochopili, k čemu
sněm. V první větě Kubíčkova katechismu o církvi je řečeno: "Po seslání
Ducha svatého začali apoštolé působit místo Pána Ježíše." A je tu
vypočítávána jejich činnost "místo Pána Ježíše". Opakovaně se
tu zdůrazňuje tato "absence" Krista v církvi (ten je přece v nebi) a
"náměstnictví" Petra a apoštolů. "Apoštolé místo Krista
Pána..."; "svou církev svěřil Kristus apoštolům..;";
"apoštolové vedli místo Pána duchovní
správu věřících"; jen apoštolům slíbil Kristus, že s nimi bude do skonání
světa". "Tak to chtěl a zařídil před svým odchodem ze světa Ježíš
Kristus." - Tedy: i my se tu plahočíme sami v tomto slzavém údolí
bez Krista, který čeká, až se na konci světa viditelně zjeví. Ano, jistě, "neviditelnou
hlavou církve zůstal a bude do skonání světa Ježíš Kristus", ale myslí
se i nepřítomnou. Z nebe se dívá, jak to tu patláme. "Jeho
viditelným nástupcem neboli náměstkem na zemi se stal z ustanovení Páně
apoštol Petr." Tuto skutečnost samozřejmě nemůže nikdo zpochybnit. Tato pravda
je - i když v jiné souvislosti - vyjádřena i v novém katechismu.
Ale Kubíčkovo podání navozuje dojem: Kristus odešel, církev má svou
neviditelnou hlavu v nebi a tady to dělají místo něho "náměstci".
Jeho přítomnost a účinné působení v církvi: dnes a spolu s církví neexistuje
na rozdíl od koncilních dokumentů a nového katechismu, které jsou plny této
účinné, skryté, ale reálné přítomnosti. Takové pojetí církve, tj. bez této
reálné, živé a působivé, byť i skryté přítomnosti, souvisí s tím, že církev
nebyla chápána jako společenství; kněz nepůsobil "v osobě Krista"
(sv. Pavel), přítomného ve služebníku církve, ale "na jeho místě".
A tak se vytvářela velká vzdálenost mezi ním a laiky, kteří byli jen
"církví slyšící" (a mlčící). Církev nebyla společenstvím, ale institucí!
(z lat. instituere = ustanovit). -Nelze
jistě přehlédnout, že Ježíš žije s námi v eucharistii, ve
svatostáncích kostelů, ale mnohý ho navštěvuje pouze tam,
pouze tam se mu pokloní a s ním se rozloučí: "Sbohem má radosti, velebná
svátosti..., odcházím v ten zlý svět..."
Je
možné, že taková je i dnes víra většiny. Její ochuzení a jednostrannost
pochopíme, srovnáme-li opět starý katechismus i s novým, anebo přímo s
koncilními dokumenty, abychom poznali s úžasem
"to nové", co Duch svatý, který "obnovuje všechno",
říká církvi Boží dnes: "Aby uskutečňoval tak veliké dílo, je Kristus stále
přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní
oběti... Je přítomen svou mocí ve svátostech..., je přítomen ve svém slově... I
tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá..;" (SC 7). Tato
přítomnost je reálná, jak uvádí papežská encyklika Mysterium
Eucharisticum a obřadní kniha církve o eucharistické úctě mimo mši svatou.
Toto,
myslím, úplně stačí i pro prostého, nikterak teologicky připraveného věřícího,
aby pochopil, jak propastný rozdíl v hloubce víry je mezi starým a novým
katechismem, a aby také pochopil naprostou nutnost konání sněmu, aby toto celé
bohatství vanutí Ducha, tento jeho nový pohled byl vnášen do
myšlení a života dnešní církve. Kdo to nechce pochopit, ten se
uzavírá Duchu svatému, „jehož přítomnost a působení v církvi" máme právě v
tomto roce přípravy na rok 2000 znovu objevit (Tertio n:rillenio adveniente).
Ve
srovnávání lze pokračovat. Tam, kde by se mělo v Kubíčkově
katechismu mluvit o společenství církve, se toto slovo vůbec
nevyskytuje. Odstavec je nadepsán "Nástupcové apoštolů" a církev je
tu především jako instituce reprezentovaná papežem, biskupy a kněžími. O církvi
jako "lidu Božím shromážděném ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého"
(LG 2) ani stopy. Podle tohoto katechismu existují vlastně "dvě
církve": církev učící a církev slyšící. Pozoruhodná je
definice té první: "Papež a biskupové slují dohromady církev učící",
"ostatní věřící slují dohromady stav světský nebo církev slyšící"
(kam se poděli kněží?).
V
dalších odstavcích se hovoří o farnosti, reprezentované farářem. "My jsme
jeho farníci, patříme k farní osadě" - a nebyl bych překvapen, kdyby tam
stálo"a jsme předmětem jeho působení". - Podobně se tam mluví
o diecézi, z čeho se skládá atd. Vrchním pastýřem je biskup..., pro své věřící
posílá pastýřské listy." Na doplnění oné absence společenství a
spoluodpovědnosti všech se tu dodává: "Poradním sborem je konsistoř"
(!). Nepřekvapuje, že v odstavci "Církev" se vykládá pouze o
papeži, o tiáře, o vatikánském paláci - prostě
o instituci.
Koncil
tu podstatně přehodil výhybku na cestě do třetího tisíciletí. Pokud nové
"struktury" (bohoslužba slova, stálí jáhni aj.) nebudou naplněny
tímto duchem, nebudou pomocí, ale zátěží.
Srovnejme
ještě oba katechismy v oblasti liturgie. Potíž je ale
v tom, že se slovo "liturgie", stejně jako slovo
"společenství" (ono to souvisí!) v Kubíčkově
katechismu nevyskytuje. Proto konstituce II. vatikánského koncilu o posvátné
liturgii ani příslušné pasáže nového katechismu nemáme vlastně s čím srovnávat.
Přece však jsou v obou katechismech významné části pojednávající
o svátostech. Jejich srovnání nám ukáže podstatný rozdíl
mezi chápáním přredkoncilním a koncilním.
V
Kubíčkově katechismu je základní charakteristika dána nadpisem "Hleď si
milosti Boží": svátosti ustanovené Kristem jsou zdrojem milosti na cestě k
nebi. Prostě - individuální cesta. Chybí skutečnost zdůrazněná novým
katechismem: církev jako svátost spásy, společné slavení křesťanského
tajemství, zvláště velikonočního, z nějž všechny svátosti vyvěrají. O
Nejsvětější svátosti oltářní předkoncilní katechismus praví: "Ostatní svátosti
tvoří její základ."
Církev
- společenství je slavením tajemně vtažena do dynamiky Kristova života,
zvláště do jeho dramatického závěru,. tj. do smrti na kříži, do
zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Mnohokrát to opakuje apoštol
Pavel. - Mši svatou slouží kněz,
liturgii slaví církev. V předkoncilním katechismu jsou
Kristova spása a svátosti představeny
jaksi staticky; Kristus nám získal spásu, odevzdal ji církvi, apoštolům dal
pravomoce, a oni z té získané "milosti spásy rozdávají tomu, kdo přichází.
Tento rozdíl charakterizuje i absence slova liturgie.
V
novém
katechismu.se o ní mluví takto: „Liturgii slaví celé společenství, tj. Kristovo
Tělo spojené se svou Hlavou. Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž
slavnostní projevy církve. Církev však je svátost jednoty. Je to svatý lid,
sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů, proto
tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem
celého těla a na celé tělo působí. Jednotlivých údů se však týkají různým
způsobem podle různých stavů, úkolů a činné účasti" (SC 26). Proto
"kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně -
v
přítomnosti a s činnou účastí věřících, je třeba zdůraznit, že takový úkon má
přednost v rámci možnosti před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby
soukromě (SC 27), (KKC 1140). Jinými slovy: tajemství vykoupení církev ve své
liturgii hlásá a slaví. V předkoncilním katechismu
se ve mši svaté nic nehlásá ani neslaví. Oproti němu, který posvátná
tajemství jakoby zvěcňuje, je zde vše personalizováno, zosobněno. Tam je vnějškový
popis událostí, zde jejich dění. Ježíš je přítomen aktivně, nejen "pasivně".
A nejen on: liturgie., tj. velikonoční tajemství v čase církve,
je dílem Nejsvětější Trojice a slaví se "ve všech svátostech, které
vytvářejí církev, neboť ukazují a sdělují lidem, především v eucharistii,
tajemství společenství s Bohem, láskou, s jedním ve třech osobách" (KKC
1118). Eucharistie i všechny svátosti se slaví. Ve výkladu Kubíčkova katechismu
se odděluje Nejsvětější svátost oltářní, která stojí na prvním místě, od mše
svaté, která následuje až po kapitolce o ustanovení, o úctě a
o kostele, V tomto předkoncilním chápání mše svaté pramení
všechny diskuse o podávání na ruku a snahy po návratu k tridentské mši. Nový
katechismus uvádí :,Svátost eucharistie", ale není tu žádné oddělování
Nejsvětější svátosti, přijímání, úcty, a pak mše svaté. Eucharistie je
představena jako svátostná oběť, díkůvzdání, památka, přítomnost,
ale také jako "velikonoční hostina", v níž se přijímá Kristus.
Právě
v této oblasti liturgie je posun víry do hloubky a kupředu nejzřetelnější. Zde
je také nejsnáze zjistitelný hluboký rozdíl ve víře, v její kvalitě, hloubce,
radostnosti a v charakteru společenství jako v žádné jiné oblasti. Zde je také
nejpatrnější dluh, který máme vůči koncilu, ba co víc: vůči Duchu svatému. -
Zde je nejzřetelněji vidět ona povrchnost dosavadního uskutečňování učení
koncilu, proto ta naléhavá nutnost sněmu, který by měl vyplnit zřetelnou
propast mezi mentalitou víry před koncilem a po něm. "Hle, činím vše nové!"
Odhalit tuto novost Ducha svatého, tu obnovu, toť náš naléhavý úkol. Všechny
odlišné přípravné aktivity míří vedle! Příprava sněmu spočívá právě v tomto a
sám sněmovní proces s účasti kněží i laiků by měl být především nikoli diskusí,
ale meditací, žasnutím nad tou "novostí", nad velkým dílem Ducha
svatého mezi námi, které vyústi v poznání ubohosti života církve oproti
božskému plánu, který burcuje kněze i laiky k uskutečnění toho, co Duch říká
církvím " dnes (Zjev 2, 7),
Co
očekávám od plenárního sněmu
Nedávno
mě zaujal jeden z příspěvku do této ankety. Na jménu
autora nezáleží. Bylo by však škoda, kdyby se jed jeho
světobolu rozléval do naší církve a bral lidem chuť
sněmovat. Nechci zavírat oči před žádnými stíny, ale vidět jen stín,
zevšeobecňovat svou negativní zkušenost ukazuje na špatné oči nebo zlé světlo.
Jelikož autor volá po výměně zkušeností, dovolím si
nabídnout svou, i když vím, že to tak není všude.
Ještě
za totality mi jako faráři přidali další farnost. Lidí přicházelo na bohoslužby
dost, ale v kostele dělal kněz všechno sám. Začal jsem s ministranty a dívčí
scholou, pak se přidala mládež. Výhodou bylo, že jsem mohl kontaktovat
společenství, které už vyrostlo v sousední farnosti. Jednou mě zastavili manželé:
"Otče, mládež má »spolčo«, ale rodiče by vás taky potřebovali i mimo
kostel." Dobrá, přijdu mezi vás rodiče, dáte to dohromady?
Dali. Bylo to hezké. Občas byla na setkání i nějaká babička, když jsme byli.u
nich v domě. Jenže babičky bývají povídavé, a tak se brzy ozvala jedna z jiného
konce s roztomilou výčitkou: "Otče, vy se věnujete jenom mladým, ale my
máme k věčnosti blíž. Nemohl byste i mezi nás?" Mohl. Tak vznikla
společenství babiček podle živého růžence, když si jednou za měsíc vyměňovaly
růžencové lístky.
Neměli
jsme ve zvyku naříkat. Společně jsme vnímali problémy a zkoušeli je řešit. Když
bylo před Velikonocemi, svěřil jsem babičkám problém: Budou svátky, měl bych
obejít nemocné, ale když to ohlásím v kostele, příbuzní jich přihlásí jen málo.
Tady přece musí být víc takových, kteří dřív chodili na bohoslužby pravidelně,
ale dnes už nemohou. Nemohly byste každá obejít svůj konec obce a nabídnout
starym mou návštěvu? - Zájemců pak bylo třikrát víc než jindy.
Oznámil
jsem v kostele volby do farní rady. Přišel anonym: radu nechceme. Dobrá, nebudu
nutit. Po bohoslužbě jsem oznámil, že je třeba opravit
kostel. Nechci rozhodovat sám, tak prosím muže, aby u kostela počkali a
poradili mi. Přišlo jich asi pětadvacet. Když za chvíli začali ti aktivnější
rozdělovat úkoly, polovina se vytratila, ale ta druhá táhla skvěle dál.
Generální opravu kostela jsme zvládli brigádnicky. Nikdy jsem neslyšel, že by
se farníci cítili zneužíváni jako levné pracovní síly. Oni věděli, že kostel je
jejich. Já tam dnes jsem a zítra nebudu. Když jsem šel taky pomáhat, slyšel
jsem:"To je naše věc, vy si připravte dobré kázání." Přesto bylo
dobré být s nimi. Nejeden chlap našel při práci odvahu ke skutečnému duchovnímu
rozhovoru, který by se v hovorně nikdy neuskutečnil.
Brzy
po skončení oprav kostela vlivem velkých dešťů praskl jednomu z obětavých
brigádníků dům postavený před pár lety. Tehdy jsem zašel mezi chlapy s prosbou:
"Co říkáte, neměli bychom mu jít pomoct?" Nikdo neřekl ne. A já měl
obrovskou radost, že farnost žije, společenství tak zdravě a konkrétně.
Jsem
vděčný, že jsem poznal takové lidi, a proto nejsem
skeptický. Mnoho farností má veliké problémy. Budeme-li však mít odvahu více
psát o pozitivních zkušenostech, přestože to dnes není v módě, snad se některé
problémy
vyřeší. Věřím totiž, že máme všude dobré lidi, jen mnozí nevědí, jak na to.
Uvidí-li příklad, jistě si někteří řeknou: Když to jde jinde, proč ne u nás?
Když mohou jiní, proč ne my? Je pravda, že ti schopní činů často neradi mluví a
píší. Jen nesrážejme jejich odvahu a neuhášejme ducha šířením "blbé
nálady" těch, kdo chtějí plnit svým splínem stránky novin.
Já
očekávám od sněmu, že nejen ukáže na problémy, které většinou známe, ale pomůže
je i řešit. Jsem přesvědčen, že je mezi námi mnoho těch,
kteří mají klíč k řešení nejednoho z nich a osvědčili to v praxi. Rád bych,
kdyby především tito lidé sdělováním zkušeností povzbudili jiné a praktickým
příkladem pomáhali přijít, ,jak na to". Tak bude sněm nejen o řešení
problémů jednat, ale mnohé bude už řešit. Rozšíření dobrých zkušeností pak
nejen ovlivní závěrečná prohlášení sněmu, ale vytvoří předpoklady jejich
uskutečnění.
Jan
Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský
Příprava se rozbíhá pomalu a namáhavě. Důvodů je víc, ale hlavní tkví v mentalitě člověka prošlého systémem totalitní moci. Jeho známým rysem je jakási společenská ochromenost, patrná na každém, kdo byl prohnán tím strašným mlýnem, křesťany a jejich elity nevyjímaje. Mocenský rozměr mezilidských vztahů ve společnosti i v církvi může vést k pasivitě i neochotě brát na sebe odpovědnost za riskantní rozhodnutí, totalita to však působí obludnou měrou.
Důsledkem tehdejší
atomizace společnosti byl vznik malých klanů, které bylo možno snáze hájit.
Tvořily je hlavně spřátelené rodiny. Vztahy uvnitř se vyznačovaly velkou
důvěrou a vzájemnými úsluhami. Postoj k lidem mimo klan byl obranný až
nepřátelský, a kde k tomu byla příležitost, bezděčně mocenský, panovačný.
Společnost ovládlo podezíravé „my (tady)“ versus „oni (tam)“, hlavně zdola
nahoru, ale i naopak. Zmizela spontánní a ryzí vzájemnost, bez níž by ovšem byl
plenární sněm předem odsouzen k nezdaru, protože v takové atmosféře
by ke skutečné výměně názorů vůbec nemohlo dojít a jakýmkoli případným
rozhodnutím by se cítili vázáni jen členové příslušného klanu, kteří by si je –
za nezájmu či pasivní rezistence ostatních – prosadili. Na tento společenský
mor nakonec zašel i komunismus se všemi svými sjezdy a usneseními. Překonání
tohoto syndromu je proto nezbytné, i když se to může někomu zdát
z časových důvodů prakticky neproveditelné.
Že byl svolán plenární
sněm a nikoli synoda, to plyne asi ze skutečnosti, že církevní právo mluví jen
o synodě diecézní (CIC 460 a 465), kdežto na úrovni oblastní mluví jen o
plenárním sněmu (CIC 443). Na rozdíl od synody se na sněmu nepočítá
s plnoprávnou účastí laiků (CIC 443, zejm. § 4). Ti jsou odkázáni do role
subdodavatelů v přípravné fázi; jak s jejich návrhy sněm naloží,
kolik jich bude přizváno alespoň v roli pozorovatelů a podle jakého klíče
budou vybíráni, na to vše nebudou mít žádný vliv. Zatím o tom ani nebylo
konkrétně rozhodnuto.
Za těchto okolností by
ani v silně motivované sociální skupině nepropuklo velké nadšení. O
„postkomunistickém“ společenství věřících, uvyklých ještě z předkoncilních
dob vrchnostenským poměrům v církvi i pasivní roli poddajných oveček, to
platí dvojnásob.
Doposud zveřejněné
přípravné dokumenty uvádějí tři tematické bloky pro práci sněmovních kroužků:
1. koncilní
dokumenty Lumen Gentium, Gaudium et spes, Sacrosanctum concilium a Dei Verbum.
2. katechismus
katolické církve
3. katecheze
o Duchu svatém.
Do takto pojatého a
jako celek spíše nesourodého programu budou laici jakožto neodborníci přispívat
vlastní hřivnou jen nesnadno. Asi budou sklouzávat do abstraktního
teoretizování a všechna tíha pak spočine na bedrech moderátorů, jmenovaných
předsedou přípravné komise. Pokud se nepodaří rozproudit skutečnou všeobecnou
rozpravu „zdola“, budou tito animátoři animátorů v pokušení „provést“ sněm
vlastními silami. Vždyť i sám II. vatikánský sněm něčemu takovému málem padl za
oběť. V našich současných podmínkách je toto nebezpečí jistě reálné.
Zájem laiků by naproti
tomu jistě upoutalo velmi aktuální téma, které se objevuje v každé otevřené
debatě, totiž materiální zabezpečení církve. Bytostně se jich dotýká a
v budoucnu bude ještě víc. Podobnou starost pociťují o farní systém, který
je u nás ve stejně zchátralém stavu jako ve většině evropských zemí. Chladnými
je nenechává ani příští uspořádání vztahu církve a státu, k čemuž se
ostatně vyjádřili spontánně už onou Navrátilovou peticí. To vše jsou otázky,
jejichž řešení je na místní úrovni nejen možné, ale nutné.
Delikátním problémem
bude zapojení či nezapojení zbývající části tajně vysvěcených kněží (i laiků
z jejich komunit). Jde přitom o využití energie a invence,kterou tato
v českém katolicismu nesnadno zařaditelná skupina představuje. Mohla by to
být podaná ruka.
Stojíme na prahu éry
kvalitativně nových vztahů uvnitř církve i vztahů církve ke společnosti. Jejich
podobu určí současná generace asi nadlouho. Na naší straně by mohl udat tón
právě se rozbíhající sněm. Přistupujme k němu tedy s vědomím této
odpovědnosti.
Petr Kolář SJ