POZNÁMKY
LIBERÁLNÍHO KATOLÍKA
Jiří Hanuš
Rozumím-li tomu dobře, pak jsou římští katolíci v naší zemi vyzýváni
organizátory sněmu, který má v proběhnout v nejbližších letech, aby se podíleli
na jeho přípravě a průběhu (srov. např. článek Miloše Rabana v Katolickém
týdeníku ze dne 11. ledna 1998). Chci na výzvu zareagovat timto textem. V jeho
první části popíši některé své obavy, ve druhé pak vyjádřím priority, kterými
by se podle mého soudu měl sněm zabývat.
A) Obavy
1. Sněm je svolán proto, aby na místní úrovni
prohloubil koncilní proces druhého Vatikána. Musíme si ale uvědomit, že žijeme
v době třicet let po koncilu, v době, kdy je koncil různě interpretován. Jinými
slovy: neběží jen o to, ŽE budeme "přizpůsobovat" koncil (či se budeme
přizpůsobovat), ale JAK, jakým způsobem jej (a jeho dokumenty) budeme
vysvětlovat. Na první pohled to vypadá banálně, ale nepřijmeme-li tuto
interpretační různost jako fakt, jakékoli jednání může ztroskotat na tom, na
čem troskotají snahy o reformy v celé světové církvi.
2. Jakkoli může být myšlenka svolat sněm sama
o sobě dobrá, nejsem si úplně jist tím, že vychází z opravdové potřeby církve,
tzv. "zdola". Celý sněm může proběhnout, mohou se zpracovat rozličné
materiály, mohou se zapojit odborníci. Bude to ale znamenat, že dojde k
propojení toho, co se tímto orgánem vytvoří, se skutečnými potřebami církve?
Samozřejmě závisí na tom, kdo z církve se sněmu účastní a komu bude popřán
sluch sněmovními orgány.
3, Uplatní se konáním tohoto sněmu známá katolická
zásada subsidiarity? Mohou si současná biskupská konference či jednotliví
biskupové, kteří mají přece velkou kanonickou pravomoc, říci, že sněm skutečně
potřebují k tomu, co sami nemohou udělat? Může se samozřejmě namítnout, že
právě sněmovní proces má napomoci tomu, aby se i jednotliví biskupové a
biskupská konference "standardizovali". Na to namítám, že tento sněm
neuskuteční nějací noví křesťané, kteří přilétnou z Marsu a ukáží nám, jak se
to má dělat. Budou jej vytvářet titíž lidé, kteří mohli v minulosti něco
rozhodnout, a ne vždy se tak stalo.
4. Existují opravdu specifika české církve,
která se mají sněmem řešit a vyřešit? Není to spíše tak, že má celá
římskokatolická církev určité problémy, které nakonec nejsou řešitelné na
místní úrovni, ale v ústředí? Milerád ovšem připustím, že taková "česká
specifika" existují. Je jich v tom případě tolik, aby to vyžadovalo
sněmovní proces? Sněm je podle mých informací však koncipován tak, že mu jde o
velkou šíři projednávaných témat. Neplatí, že méně může znamenat za určitých
okolností více?
5. Sněm by měl být shromážděním (a konáním)
celé místní katolické církve (podle vyjádření arcibiskupa Graubnera by se sněmu
neměli účastnit lidé, kteří neznají katechismus. Je to zatím jediné omezení
účastníků, s nímž jsem se setkal, doposud se mi ovšem nepodařilo zjistit, který
katechismus měl pan arcibiskup na mysli). Za současného stavu katolické církve
u nás si však nejsem stoprocentně jist, že k tomu - i přes veškerou snahu
organizátorů - skutečně dojde. Setkávám se s celou řadou lidí, kteří již a
priori prohlašují, že tento sněm nemá skutečně význam. Setkávám se s lidmi,
kteří považují sněm za "ztrátu času", kterého se jim zoufale
nedostává při práci pro církev, kterou považují za důležitější než sněmovní
"schůzování". Nechci zde hodnotit tyto postoje, faktem zůstává, že by
se měly vzít v úvahu.
6. Má-li být druhý vatikánský koncil jakýmsi
velkým předobrazem "malého" koncilu českého, je zapotřebí si
vzpomenout, že druhé Vatikánum bylo vnímáno jako průlom a zlom v životě církve,
nesený duchem tehdejší doby, který byl ve znamení velikých (a nutno dodat,
často nadmíru optimistických, jak se později ukázalo) výhledů do budoucna.
Dnešní svolávání "malého" koncilu českého je ve znamení jakési
celkové únavy z tzv. církevního života, mnohých deziluzí a prozření, ve znamení
jakéhosi přesvědčování organizátorů sněmu o jeho smyslu. V církvi (i v naší) je
jiná atmosféra a to může být pro konání sněmu rozhodující.
Tyto své otázky v žádném případě nemíním
destruktivně. Myslím si ale, že by alespoň některé z nich měly zaznít v době
příprav sněmu.
B) Priority, kterými by se mohl (a podle mne měl) zabývat sněm
Podle mého nejhlubšího přesvědčení sněm, pokud se uskuteční, nemůže
zůstat na rovině pouhého opakování toho, co řekl II. vatikánský koncil. Měl by
být konkrétnější a tvořivý. Co to znamená? Neměl by se například dopředu
zabývat myšlenkou, že na určité věci (rozhodnutí) nemá sám pravomoci. Takový
postoj vede k ochrnutí celého procesu. Je samozřejmé, že místní církev nemá
tytéž pravomoci jako vedení církve či všeobecný koncil. Její dokumenty ovšem
mohou mít ráz nikoli rozhodnutí, ale také výzvy ke změně v celé církvi.
Priority (přiznávám velmi subjektivní hledisko!) bych rád rozdělil na dvě
skupiny: reálné a utopické. Slovem utopické myslím to, že je považuji za
důležité, ovšem nepředpokládám, že by se jimi sněm zabýval. Mohou mít totiž
povahu právě jen oné výzvy světové církvi, resp. jejímu vedení.
Za druhé by sněm neměl volit cestu pouhého
rozpracování dokumentů II. vatikánského koncilu a další teologické činnosti.
To, co se mi zdá v této chvíli vhodnější, je jisté proklamativní (ale
samozřejmě velmi vážně myšlené!) zamyšlení české a moravské církve sama nad
sebou a nad svým vztahem ke společnosti, pro kterou má být vzorem.
a) reálné úkoly:
1. Sněm může vydat proklamativní prohlášení,
které nebude pouze směrováno dovnitř církve, ale především navenek. Takové
prohlášení by mohlo obsahovat:
a. Přihlášení se k Druhému vatikánskému
koncilu a jasné vyhlášení, že církev a její pracoviště nehodlají oživovat
některé předkoncilní praktiky (např. postihování teologů za nekonformní názory
- eventuálně, k čemuž myslím také došlo, k jejich postihování za názory
naprosto konformní).
b. Zásadní odsouzení antisemitismu, k němuž
došlo v dějinách české církve, zvláště pak jeho projevů po roce 1989.
c. Slib pokračovat v ekumenickém vývoji,
odsouzení praktik, které vedou k netolerantním postojům vůči tzv.
"odloučeným bratřím". (Tento bod může obsahovat dodatek, který bude
obsahovat návrh na odstranění tohoto zcela nevhodného, protože poněkud
degradujícího pojmu z církevních dokumentů - nikdy jsem navíc zcela přesně
nevěděl, kdo se od koho vlastně odloučil.)
d. Vysvětlení jasného evangelijního postoje k
majetku a proklamaci, že jakkoli si církev majetku váží, její radostná zvěst na
něm není absolutně závislá.
e. Jednoznačné vyhlášení církevního postoje k
politickým záležitostem (Církev nechce být jakkoli spojována s žádnou
politickou stranou, její zvěst není možné redukovat na určitý politický
program).
2. Sněm růže dát jasné směrnice k výuce a
výchově kněží na bohosloveckých učilištích. Může dát jasně najevo, že pokud
jsou taková učiliště součástí státních univerzit, je jejich povinností
respektovat zákony a zvyky těchto vysokých škol.
3. Sněm může podpořit ekumenické projekty
nejrůznějších institucí či podnítit práci svých vlastních ekumenických komisí.
Dvě otázky mi přijdou jako zralé k nevyhnutelnému řešení: otázka eucharistické
pohostinnosti pro příslušníky jiných konfesí a ekumenická problematika křesťanských
manželství. (Pokud církev s pochmurnou vážností bude nadále "řešit"
takové podružné a nepodstatné záležitosti, jakou je spor o přijímání na ruku či
do úst, potácí se mezi bytím a nebytím.)
4. Sněm může (alespoň) morálně podpořit
budování a trvání netradičních křesťanských společenství (nefarnostního typu),
může připustit, že v nich jde o alternativní hledání způsobů, jakým se křesťané
mohou (i liturgicky) scházet. Zásadní prohlášení tohoto typu by iniciovalo
experimenty, k nimž musí i v rámci církve docházet, navíc by to byl signál i
pro společnost, že i uvnitř církve je možná a žádaná pluralita.
b) Utopické
a. Sněm se může ještě jednou vrátit ke kauze
"skryté církve". Může přiznat nedostatky, popř. omyly oficiální české
církve při řešení tohoto složitého problému. Může se pokusit o nápravu určitých
chyb iniciováním diskusí o významu tohoto fenoménu, aby nezapadly některé
důležité důrazy, s nimiž církev přežila při zachování své identity totalitní
režim.
b. Sněm může probudit diskusi nad tématem
zdobrovolnění celibátu (pokud se má hovořit o českých specifikách, je právě
toto jedno z nich. Vytvořil je katolický modernismus na počátku tohoto století
a právě praxe skryté církve).
c. Sněm může otevřít i otázku přijímání
svátostí u znovusezdaných rozvedených. Pokud je něco skutečně v současné praxi
římskokatolické církve proti duchu odpouštějící a milosrdné lásky, pak je to
odmítání svátostí i těm, kteří litují svých hříchů a současně nechtějí znovu
rozbít určitý vztah. Bylo by zapotřebí opustit primitivní rady typu:
"Pánové, máte bohužel smůlu, ale můžete přece dělat vedoucího
ministrantům...!" etc. a konečně začít uvažovat o adekvátnějším řešení
kajícnické praxe pro tyto případy.
Závěr
1. Tento sněm - má-li opravdu proběhnout -
může být opravdu tvořivý, když bude na plně iniciativou, zvědavostí a fantazií,
když jeho organizátoři nebudou bojovat již o "obsazené ekologické
niky" (Lorenz, Popper), ale když budou vytvářet nové.
2. Tento sněm se - má-li mít smysl - musí
pokusit představit církev české společnosti jako společenství, kde je možná (a
potřebná) různost a jisté demokratické prvky, bez nichž se neobejde žádný
společenský organismus.
3. Jakkoli by - pokud by se konal - byl sněmem
české katolické církve, nemůže si dovolit být neekumenický. Znamená to, že již
v tomto přípravném období musí sondovat názory jiných církevních společenství a
musí být ochoten přizvat "ne-římskokatolické" křesťany k diskusím o
podobě církve v nejbližší budoucnosti. Budou mít o takovou spolupráci ostatní
křesťané vůbec zájem?
4. A co je nejdůležitější: může se stát, že
církev nazná, že toho nemá až tolik co říci - jak sama (o) sobě, tak české
společnosti. V tom případě musí mít odvahu to přiznat a sněmovní schůzování
odložit na příhodnější dobu.
Jiří Hanuš je historik a editor, učí církevní dějiny na Filozofické
fakultě MU a v Institutu ekumenických studií v Praze.