Nahlédnout
pod pokličku
K tomu nahlížení mě vedla příhoda, která se stala před půlstoletím mé ženě. Tenkrát jsme čekali druhé dítě a já musel narukovat na vojnu. Po mém odchodu jí zůstalo pouhých dvacet korun na živobytí a něco málo potravinových lístků. Byla ve velmi pokročilém těhotenství a měla stále chuť na uzené vepřové. Část lístků vyměnila za kus uzeného a za zbylých dvacet korun koupila pecen chleba. Maso s brambory snědli se synem ještě týž den a zbylou kost si druhý den vařila ještě jednou.
Vtom přišla sousedka, nadzvedla pokličku a zeptala se ženy, co že to vaří. Když uslyšela, že kost z minulého dne, vrátila se k sobě, přinesla kus uzeného a strčila ho do hrnce se slovy: „Ty v tvém stavu musíš jíst maso a ne kosti!“
Kdyby tak šlo nahlížet druhým do jejich hrnců!
Pak bychom je mohli podle jejich skutečné potřeby obdarovávat, anebo také pomoc
odmítat. Ohlásím-li svou návštěvu, hostitel má čas se na ni připravit a
vystrojí mi takové pohoštění, jaké si jeho rodina nedopřeje po celý rok:
nenechá mě nahlédnout pod svou pokličku. Chceme-li se dozvědět, jak na tom ti
druzí skutečně jsou, přicházejme neohlášeni. Nahlížení pod pokličku nemusí být
slušné, ale někdy je velmi potřebné, zejména chceme-li jiným pomoci.
Měl jsem přítele, před půlrokem zemřel, ale
předtím jsme se scházeli skoro denně. Jednou si mi postěžoval: „Podívej se,
kolik tu mám složenek, ti všichni prosí o příspěvek...“ Byli to salesiáni z
Ostravy, z Fryštáku, složenky z Brna, z Prahy, od Rádia Proglas a další. „Jak
je mám všechny uspokojit, když mé
prostředky nestačí?“ - stýskal si. Trpěl již rakovinou žaludku, k obědu si
kupoval jen zelňačku, nic jiného už nesnesl, a zbylé peníze rozesílal jako
dary, kéž mu Pán Bůh odplatí. Dával je na správná místa? Tam, kde s nimi šetrně
zacházejí?
Měl jsem možnost nahlédnout pod pokličku
rodině s devíti dětmi a starým otcem. Viděl jsem tam jejich velké strádání, ale
i lásku k Bohu, všechny děti byly vychovány vzorně. Jindy jsem s dvěma přáteli
navštívil jistého kněze. Překvapila mě ubohá místnost, v níž bydlel. Netěsnící
dveře byly polepené kousky filcu, sám se ohříval při obyčejném vincku. Když nás
uviděl, řekl smutně: „Vždyť jsi mi psal, že přijedete jen dva, já jsem koupil
jenom dvě piva...“
Bude plenární sněm
a bude chtít řešit různé problémy naší církve. Bude se nad nimi hluboce
zamýšlet. Nejlépe by bylo nahlédnout všem pod jejich pokličky. Všem věřícím. Ne
tak do jejich hrnců, jako do nepokojných duší. Pak by byly závěry sněmu jistě
správné. Jenže to není možné. Alespoň se tedy nezahleďme příliš do sebe,
hledejme i u těch druhých, dobře se dívejme a své návštěvy neohlašujme
předem...
Také
v naší farnosti se nedávno ustavil sněmovní kroužek. Ne snadno - po jistém
váhání části laických účastníků. Díky plné svobodě slova vyšlo najevo, že ne všechny mladší muže motivuje koncil jako hlavní východisko;
není to už jen kus historie, osobně blízké nám starším, kdo jsme ho prožívali?
Sám jsem měl jinou potíž: jedva stíhám, co mám
dnes jako křesťan za akutní - mám si ještě přibrat další úvazek, podle znění
instrukcí z přelomu let 98/99 hodně široký a povšechný? Pak mě ale povzbudilo
ujištění P. Rabana, že instrukce mají být pomocí, ne omezením či zhášením
konkrétnějších iniciativ.
Trochu mi mezitím spravila chuť i str. IV Perspektiv 2/1999, zejména ujištění, že vše nemíří až k Velkému závěru v dalším tisíciletí, že i sám proces má mít (a v Hradci Králové už má) váhu. Jiná ujištění však teprve očekávám. Snad právem a brzy, ale tři z nich raději vyslovím jen jako sen.
1. „Máme-li naději
v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1 Kor 15,19).
Na tento motiv by se myslím mělo více kázat, ale nyní ho hlavně chci obrátit:
bylo by též málo, kdyby
křesťanská naděje - i víra a láska - nepřinášela nic aktuálního
pro život zde a nyní. A to jak pro věřící, tak pro ostatní svět. To je
první ohlášené „OBOJÍ!“
Už slyším námitku: Ale ovšem, vždyť právě o to
šlo Druhému vatikánskému koncilu, právě to má nyní náš sněm uplatnit! Jenže v
našem kroužku jsme začínali s pokyny „První etapa programů pro sněmovní
kroužky“ (4 str., bez data i podpisu), a tam postrádám tři ze čtyř míst, kde je
to řečeno výslovně a nově: LG 33, GS 43 (to zejména) a 91 (To čtvrté je
GS 1.)
2. Nechci těm pokynům křivdit: doporučují
výpovědi koncilu o proměnách v dnešním světě a o člověku v GS 4-8. 12-14
„poctivě konfrontovat s dnešní
realitou, aby byly zaregistrovány jak změny, tak neměnná témata“. Ano, to je určitě klíčový úkol:
ale jen pro kroužky a upřímný dialog v nich? Není to spíš náročný
badatelský program? Opět míním: OBOJÍ! Kéž se uplatní teologické fakulty, ČKA,
MSKA, poznatky ze zahraničí atp.; když už nefunguje deník Lidová demokracie,
kéž tedy aspoň víc a cíleněji pomohou Perspektivy aj., rozhlas a TV, a také ekumenická
spolupráce. Jsem i pro větší prostupnost sněmovního procesu samého: viděl
jsem poučné postřehy jiného kroužku, ale ty mají podle pravidel putovat
do centra, např. v Perspektivách je (zatím?) neotiskneme.
3. Mají kroužky letos probírat podle pokynů Lumen
gentium, nebo některé iniciativně Gaudium et spes? Do třetice: OBOJÍ
- je to i pojistka proti sklouznutí do pouhé horizontály (srov. článek B.
Juřeny na str. V). Motivaci „ne z tohoto světa“, ale s ovocem na tomto světě a
nyní (Mt 5,16; 7,19.24) vidím jako nám svěřenou nezastupitelnou sněmovní
hřivnu. Utvrzuje mě v tom i značný ohlas na článek prof. Klenera z l. / 1999.
Pokud jde o nedostatky pokynů: nevyčítám -
vím, že na nich pracují lidé už víc než plně vytížení, a věci postupně zrají.
Václav Frei, Praha 5