O slánském sněmovním kroužku

Před nějakou dobou jsem v Paprsku psalo chystaném sněmu české katolické církve a o zakládání sněmovních kroužků ve farnostech. Cítím tedy jakousi morální povinnost informovat naše farníky o stavu, v jakém se nachází sněmovní kroužek, který byl založen ve Slaném. Kroužek vznikl loni na podzim a po několika přípravných schůzkách se jeho členové od jara scházejí pravidelně jednou za měsíc, aby se vyjádřili k námětům, čerpajícím inspiraci z dokumentů II. vatikánského koncilu.

Slánský sněmovní kroužek je skutečným „kroužkem.“ Ač počet jeho členů trochu kolísá, vždycky jsme se zatím vešli za jeden veliký kulatý stůl. Ten stůl by se dokonce dal rozložit na větší, což zatím nebylo třeba. Bylo by asi předčasné to naše sněmování hodnotit. K dosavadnímu průběhu se dá říci jediné - učíme se. Učíme se vyjadřovat k citlivým otázkám vlastní víry tak, aby naše slova nebyla jen snůškou zbožných frází, aby nebyla omíláním věčných pravd, zapamatovaných pouček a přejatých příkazů, abychom dokázali upřímně sdělit nejen své přesvědčení, ale i své nejistoty a pochyby, aby naše řeč zbytečně nezraňovala druhé. Současně se učíme chápat druhé, porozumět jejich postojům a východiskům.

Mnoha věřícím se to bude zdát málo: copak je to za sněm, když se jeho účastníci teprve učí mluvit?! Jakoby to dávalo za pravdu těm, kteří se o sněmu od počátku vyjadřovali s despektem a odmítli se v něm angažovat. Ne, není to málo! Jak jsem již uvedl v minulém článku, ani biskup Malý nečeká od sněmu převratné změny v naší či světové církvi. Očekává však, že se čeští katolíci naučí alespoň trochu vzájemně komunikovat. To je také jediná cesta, jak oslovit ostatní společnost!

Opět v duchu vidím některé věřící, jak mávají rukou s tím, že sami sobě rozumějí dobře - a na ostatních jim nezáleží. Opravdu nezáleží? Jistě, nebude z každého misionář, mnohý rezignoval i na to - svědčit o své víře nejbližšímu okolí, občas se však setkávám s dopisy, kde si věřící rodiče a prarodiče stěžují, že se jim nedaří předávat křesťanskou víru dalším generacím, dětem a vnukům. Předávání víry má mnoho aspektů, jedním z nejdůležitějších však je, zda rodiče a prarodiče dokáží před mladými o své víře srozumitelně a upřímně hovořit. Nestačí přece děti naučit chodit do kostela, vysvětlit jim, kdy pokleknout a kdy se pokřižovat, nestačí je ve všem ostatním odkázat na pana katechetu. V hodinách náboženství se dozvědí v lepším případě něco z dějepisu, pár slůvek modlitby a několik rad do života. Ale o živé víře se toho dovědí pramálo - jejich rodiče a prarodiče jim nic říci nechtějí, protože ani neumějí.

K výběru témat pro jednání sněmovních kroužků už byla řečena řada kritických slov, odkázat mohu třeba na článek P. Aleše Opatrného v dubnových Perspektivách. II. vatikánský koncil se sešel jindy a jinde, uplynulých 30 let se vývoj církve nezastavil a před českou církví stojí dnes poněkud jiné problémy, než jaké řešili v šedesátých létech ve Vatikánu. Ani zpracování témat není ideální; původní představa, že meditační text navodí téma i atmosféru, byla sice dobrá, předpokládané texty však pohříchu nejsou meditační, ale katechismové. Cosi se tam jednoznačně konstatuje, to podstatné je dokonce podtrženo - a úkolem kroužku je pak říci to jinými slovy, dát to do minulého či budoucího času či provést s textem jinou variaci. Pokud předkládám k diskusi téma, kde je předem jasná „správná“ odpověď, pak bylo téma buď špatně předloženo nebo je už samo špatné. Trochu mi to připomíná situaci před sametovou revolucí, když se jedna francouzská učitelka pozastavila nad tématem maturitní slohové práce z českého jazyka: Osvobození Prahy slavnou Sovětskou armádou. Téma dá sice vyniknout namemorovaným věcným znalostem, ale pramálo vede k samostatnému myšlení a uvažování, je předem jasné, co se chce slyšet. A témata pro sněmovní kroužek se té slohové práci z minulého režimu podobají, i tady leckde příliš trčí už ze zadání žádaná odpověď.

I k používanému slovníku předkládaných textů je možné mít výhrady, zvláště, když si uvědomíme, že nad texty pracovala celá komise odborníků, aby je učinila srozumitelnými pro laiky. Ukazuje se, že pro laiky a „začínající teology“ je obtížné operovat s pojmy, jako je spása, Boží království, Boží milost, tajemné Tělo Kristovo a podobně. Část účastníků sněmovního kroužku pokládá skutečnosti takto označované za okrajové a nemá k nim proto co říci, druhá část je sice pokládá za stěžejní, ale pojmům samým vůbec nerozumí, takže k nim rovněž nemůže nic kloudného říci.

Jsme tu opět u té nešťastné neschopnosti vyjádřit slovně pojmy své vlastní víry. Na zasedáních sněmovního kroužku to někdy opravdu vypadá jako při stavbě babylonské věže, na druhé straně tu však člověk může zaslechnout blízké názory z úst, ze kterých bych to nečekal a - nebýt sněmovního kroužku - bych se také nikdy nedočkal. Třeba i z úst vlastní manželky!

Na závěr jsem se chtěl zamyslet nad příčinami, proč se nás ve sněmovním kroužku ve Slaném schází tak málo. To je však téma na samostatný článek - a tak si o tom povíme až příště. Prozradím vám jen název chystaného článku: O konzumním katolictví. Tedy téma, které daleko přesahuje problematiku našeho slánského sněmování. Nashledanou příště!

MUDr. Marek Sekera

Kdo se nenechá přemoci pravdou, bude přemožen omylem.

Augustin