Setkání – Aktuality, 14 / 1998
Úkol věřících, jednotlivců i celého Božího lidu můžeme charakterizovat jako nesnadné spojování různých, v něčem i protikladných pólů: spojení neděle a všedního dne, zasvěceného života a života ve světě, ale i poslušnosti a iniciativy.
O tom je katolicita (v původním, ne konfesijním smyslu) plného života z víry v protikladu ke všem zúžením a jednostrannostem. Je užitečné na to předem upozornit, chceme-li se blíže zabývat světem a úkolem hlavně laiků v něm. Upozornit na obojí: na polaritu i na potřebu spojovat, slaďovat – pokud je to v pozemských podmínkách možné.
Koncil vědomě soustředil svou práci na dva póly: na vnitřní život církve a na její vztah ke světu: Ze čtyř konstitucí jsou tři zaměřeny „dovnitř“: O církvi, O Božím zjevení, O posvátné liturgii; pouze čtvrtá, Gaudium et Spes, míří výslovně „ven“. Tento druhý důraz představuje novum v dějinách koncilů a plně jej uplatnit v praxi zůstává jedním z klíčových, v mnohém nezažitých úkolů i problémů. „Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzákladnější omyly naší doby. (…) Nestavme proto nesprávně proti sobě činnosti v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé.“ (GS 43). Konstituce ovšem nezůstává při všeobecné vybídce, a podrobně rozvádí mnoho možností, polí působení a úkolů věřících ve světě. To je závažné vodítko!
Úvodní poznámka o napětí mezi poslušností a iniciativou však nebyla náhodná. V závěru pastorální konstituce čteme: „(…) Ovšem vzhledem k nesmírné rozmanitosti poměrů a kultur ve světě má tento výklad v mnoha svých částech úmyslně jen povšechný ráz: přestože podává nauku, kterou již církev přijala, přece je třeba v ní pokračovat a dále ji rozvíjet, protože pojednává nezřídka o věcech podléhajících nepřetržitému vývoji.Doufáme, že mnohé myšlenky, které jsme vyslovili, opírajíce se o Boží slovo a o ducha evangelia, budou moci být všem vydatnou pomocí, zvláště až je věřící křesťané pod vedením svých pastýřů přizpůsobí jednotlivým národům a jejich mentalitě“ (čl. 91).
Otcové si tedy výslovně uvědomovali dobovou podmíněnost závěrů i některých východisek konstituce a přímo vybízejí k jejich stále pokračující aktualizaci; proto by bylo proti duchu i liteře koncilu trvat pouze na tom stavu poznání a hodnocení, který je zněním konstituce fixován. Svět se za 30 let od koncilu nemálo změnil! – Závěrečná věta je skoro programovou směrnicí pro jednu, do světa mířící větev přípravy plenárního sněmu diecézí Čech, Moravy a Slezska; při něm jde ovšem spíše o postkomunistickou situaci celé společnosti než o naši národní mentalitu.
Ve změněné atmosféře soudobého světa i v polistopadové situaci naší vlasti je důležitým tématem svoboda. Bohužel se až příliš silně vnucují její stinné stránky, problémy jejího nezvládání až zneužívání. (Též s nimi se musí utkat hledání křesťanského životního stylu, jeden z raných námětů přípravy sněmu.) Rozhodně by nás však nemělo opouštět vděčné vědomí, že svoboda znamená jak svobodu náboženskou, tak prostor pro dobré iniciativy – nejen věřících – ve světě. „Jestliže (laici) uznávají požadavky víry a čerpají z ní sílu, ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji. Jejich svědomí předem dobře formovanému přísluší úkol snažit se o uplatnění Božího zákona v životě pozemské „obce“ (GS 43). To za totality nebylo skoro možné.
Snad takovýto důraz na iniciativu laiků zní ještě pro někoho církevně nezvykle. Předkoncilní mentalitu vyjadřovalo rčení jednoho katechety: Katolický kněz pokyne, katolický laik vykoná. Al skoro jistě v nás hluboko vězí nezvyklost občanská: spoléhání na stát se nám za totality stalo skoro druhou přirozeností. Málo pomůže spoléhat nyní jen na stát oklikou přes parlamentní volby. Svobodný občan se od závislé bytosti liší už v rodině, v obci, v práci, ve věcech velkých i malých a nejbližších.
Ta větev synodálního úsilí, která míří do profánní sféry, je zatím v pozadí a možná v pozadí zůstane; zatím se zdůrazňuje hlavně evangelizace. I za tím je však jedna z polarit, o nichž jsme se zmínili úvodem. Smutné by bylo rozpojení, cizost obou pólů: jednostranně niterné (nebo jen „kostelní“) křesťanství, vedle něho zase usilování mířící jen ven a ztrácející „křesťanskou páteř“. Náležitou vazbu si chvályhodně podržují aktivity věřících v charitě, ve zdravotnictví, v církevním školství atp.: kéž se nám daří nezhášet Ducha i v dalších oblastech, kde se zatím pasivně poddáváme vývoji poměrů.
Křesťansky motivovaná profánní činnost věřících sice ještě není evangelizací, může však být tolik u nás potřebnou preevangelizací – nevěřícím staví před oči skutky, které oni vidí jako dobré, ne jen jako projevy jim cizího přesvědčení. (O tom, o vztahu pastýřů a laiků i o legitimní pluralitě ve světských otázkách viz hutný 43 článek pastorální konstituce, který stojí za důkladné promyšlení celý.) Závěrem bych rád vyslovil předsvědčení, že iniciativy laiků, kteří nejednají jménem církve, ale jako věřící občané, sice patří do tematiky příprav sněmu, ale mohou se rozbíhat už před jeho oficiálním zahájením.
RNDr. Václav Frei