Duchovní situace společnosti Antonín Šimek

Zdravím všechny přátelé sněmování a na úvod jednu technickou poznámku, která se nevešla do minulého IKD. Zápisy zasílejte dále na adresy snem@diecezehk.cz a rl@dieceze.cz nebo poštou na adresu Antonín Šimek, Žďárecká 534, 54932 Velké Poříčí. Dnes jsem připravil výběr ze zápisů sněmovních kroužků k 1. kapitole „Duchovní situace společnosti“ z Tématického pracovního materiálu pro sněmovní kroužky pro rok 2001 – Církev a svět – hnědý sešit. Do dnešního dne přišlo 12 zápisů, ze kterých je sestaven tento výběr.

1.1 Má Církev, a také právě naše společenství, právo a povinnost působit na svět, nebo se spíše nemá projevovat mimo náboženskou oblast věřících?

- Kristus nám jasně řekl, že máme být kvasem a solí země a už toto poslání by nás mělo k tomuto postoji zavazovat.

- Samozřejmě, že církev má právo a povinnost působit na svět. Toto poslání mají všichni jednotliví křesťané, jednotlivé buňky církve (rodiny, malá společenství), místní církve či jejich části (diecéze, farnosti) i církev jako celek. Jsem ale přesvědčen, že církev nemá působit na svět „zvenku“, ale jako součást společnosti. Má-li být „kvasem“ – musí být uvnitř, v jistém smyslu „neoddělitelně“. Jakmile jde o postoj „my a oni“, církev učící a svět naslouchající (a nebo nenaslouchající), svět káraný a kritizovaný, pak jsme tu zásadně špatně.

1.1.1 Jak se naše církev, farnost společenství zapojuje do společenských aktivit v naší obci, zemi?

- myslím, že se zde může plně uplatnit citát: „jděte do celého světa a učte všechny národy“

- ve městě je více akcí, kde by se církev mohla na společném životě podílet, ale v mentalitě většiny křesťanů je umělá uzavřenost, která by se měla překonávat

- domnívám se, že taková akce, jako je např. tzv. „procesí“ určitě na popularitě církve nepřidá, ale spíše jí uškodí

- mnohé církevní úkony jsou pro nevěřící nepochopitelné a proto i nezajímané – ano, máme povinnost působit na svět, nesmíme být uzavření

- cítíme, že bychom měli být aktivnější, ale nevíme jak a kdy, abychom nezanedbávali rodinu

- Společenství maminek s dětmi pořádá dětský karneval plný soutěží a her, otevřený veřejnosti.

1.1.2 Co děláme proti lhostejnosti dnešní společnosti vůči církvi a náboženství vůbec?

- svým správným životem a vysvětlováním bychom měli přispět ke zbavení špatného pohledu na církev

- v roce 1989 byli lidé ochotni nám naslouchat a jít s námi. Ale my jsme na to nebyli připraveni. To, že náš národ vešel do ulic a stal se svobodným, byl zázrak. Ale my jsme nedokázali vést lidi dál. A přitom nám Písmo jasně říká jak (Mt 16).

- modlíme se, pořádáme živé betlémy a farní dny a koncerty v kostele. Pro oslovení společnosti je nejdůležitější příkladný život.

1.1.3 Jak prožíváte svůj úkol působit na okolní svět? Přemýšleli jsme nad tím, že co je úkolem celé církve, je úkolem i každého jednotlivého věřícího?

- myslím si, že kdyby naše společenství uskutečňovalo více akcí (různé hry, přednášky, výlety…), tak by určitě postupně přicházelo více a více lidí. Jde o to, co vlastně chceme, jaké máme priority

- musíme citlivě zkoumat znamení doby, abychom poznali, co je v dané chvíli pro společnost nejpotřebnější

- měli bychom lidi oslovovat dnešním stylem řeči

- Na tom, že já (člověk nevzdělaný) nepoznám znamení doby, není nic divného. Ale zdá se mi, že to nerozpoznává ani dnešní hierarchie.

- Abychom mohli působit na okolní svět, je důležité se snažit o dobrý život v rodině.

- Je důležité naše bližní vyslechnout v jejich problémech, potěšit je a povzbudit.

- Často slyšíme kritiku médií, ovšem přesto nadále kritizované pořady sledujeme. Je pouze na každém konkrétně, zda přijímač vypne, noviny si nekoupí... Toto ale není jediné řešení. Byla připomenuta i zodpovědnost každého z nás za média. A ta se může realizovat i v tom, že dokážeme překonat svoji pohodlnost a napíšeme danému sdělovacímu prostředku dopis, s kritikou určitého pořadu. Ale také je třeba neopomínat pochvalný ohlas! Asi často podceňujeme sílu těchto ohlasů. Tímto způsobem můžeme, i když to bude třeba pouze kapka v moři, ale i ta je důležitá, mít vliv na obsah daných médií. To může být uplatňováním naší konkrétní zodpovědnosti.

1.2 V naší společnosti převládá mnoho předsudků vůči církvi a odpor proti organizovanosti. Má smysl snažit se to překonávat?

- Předsudky se záměrně překonávat vlastně nedají, spíše se máme snažit nenechat se sami předsudky ovlivnit. My katolíci totiž trpíme předsudkem, že ostatní mají o nás předsudky.

- Organizovanost nesmí být cílem, o nějž především usilujeme. Je třeba usilovat o setkání s člověkem, nikoliv o získání „čárky“ apod.

- Odpor proti organizovanosti a proti institucím je něco pochopitelného. Po letech totality, kolektivismu a duševního násilí je to zcela logické včetně toho, že se dají čekat i extrémy a úchylky. Je to volání po ceně jednotlivé lidské osoby, volání po lidské důstojnosti. V tom smyslu je to po letech pošlapávání člověka jako cenné jedinečné bytosti volání po zdravém individualismu. Organizovanost v oblasti náboženství se setkává s odporem asi proto, že to může potlačovat upřímnou osobní víru a nahrazovat ji jalovou a neupřímnou vírou „kolektivní“.

1.3 Jaká je vaše představa působení katolíků na společnost? Jak se vyhnout extrémům fanatismu a lhostejnosti?

- Solí země se skutečně někdy pro samé obavy o toleranci nestáváme i když třeba zjistíme že “protivník” na to čekal.

- Identitu křesťana si musíme udržet životem podle víry prohlubováním víry studiem, modlitbou, životem ve společenství (alespoň někdy), k tomu patří také to vědomí. Proč: Protože to požaduje nás Pán Ježíš Kristus.

- plnit dobře své náboženské povinnosti, podpořit každou dobrou aktivitu, ať pochází z jakékoliv iniciativy.

- maximálně podporovat činnost iniciativních a tvořivých křesťanů. Spíše než na důstojnost a korektnost (např. hraní v kostele) hledět na účel a „ovoce“ činnosti.

- Identitu je třeba nejen uchovat, ale neustále ji podporovat, abychom mohli plnit své poslání ve světě. Jak si ji udržet: - navzájem se podporovat a pomáhat si, - žít aktivně křesťanské hodnoty, - spoléhat na Boží pomoc a v tomto smyslu nezapomínat na modlitbu, - žít svoji víru svobodně a upřímně, - nežít minimalisticky.