Aktuality: Setkání 2/2001

 

PŘÍPRAVA PLENÁRNÍHO SNĚMU III. (témata 1999) aneb Jak to vidí naše diecéze

 

Jaký má existence církve ve světě smysl? Co znamená pro okolní svět? Co lze udělat pro lidi, aby jim "zachutnalo" náležení do církve?

·        Především modlitba za ně a víra v to, že Pán má pro každého "svůj čas". Je třeba lidi pozvat do církve a postupně seznamovat s jejím životem a upřímně a věrohodně vysvětlovat, co všechno pro nás život v církvi znamená.

·        Modlit se za ně.

·        Ukázat jim, že člověk potřebuje pro duchovní růst svátosti, a ty že jsou v církvi to nejdůležitější.

·        Zprostředkovat mladým lidem společenství mladých, kde se jen nemodlí (písně, akce); může přitáhnout např. zpěv ve sboru (nejen mladé)..

·        Člověk, kterému je na překážku špatný křesťan, je zřejmě na začátku a musí nejprve vyspět, aby pochopil, že církev není církví dokonalých.

·        Může zapůsobit, když lidé vidí, že církev projevuje lásku skutkem.

·        K dobrému vztahu k církvi může napomoci, když lidé vidí normální krásný dobrý vztah (zvláště církevních představených) k druhým lidem (normalitu).

·        Bourat vlastní nespokojenost se světem, stálé naříkání, myslet pozitivně, žít nadějí, obracet pozornost ke krásným věcem.

·        Pracovat s dětmi - záleží na osobě, autoritě, umění zaujmout - spíše individuálně než masově (v ČT 2 pořad s pí Jandovou), vzory pro děti (nejen sportovci a zpěváci).

·        Kontakty s druhými, společenství rodin, mládeže - kolektiv mladých přitahuje další.

·        Někdy může být prvním impulzem i strhující projev, pak ale pokračovat v kontaktu.

·        Nevěřící dospělé lze někdy získat přátelstvím a společnou činností v jiné oblasti.

·        Nebát se oslovit lidi s problémy, vyslechnout je a nabídnout pomoc, často i povzbudit k hledání pomoci u Boha.

 

Stala by se církev pravdivější, kdyby se plněji znalo Boží slovo?

·        Ano, přesvědčivý život křesťanů, větší a lepší působení hierarchie; média - pozor, aby byly přítomny obě strany.

·        Církev koná něco jiného, než hlásá.

·        Možná že by oslovilo video z cesty do Izraele.

·        Nejdůležitější je žít Boží slovo. Znamená to překročit svůj stín, nepřizpůsobovat se návykům tohoto světa... Právě to, že žijeme jinak, může lidi "tohoto světa" zdravě provokovat začít se o víru zajímat.

 

Máme se radovat z toho, že jsme malé stádce? Jakou církev chceme tvořit?

·        Církev si představuji jako společenství, širokou rodinu; mělo by nám záležet na tom, vědět o sobě víc: pomoc atd.

·        Nejlepší svědectví: zveřejnit úspěchy v církvi (péče o postižené děti v rodinách), duchovní rozměr; jestliže tak žiji, působit na okolí, příklad lidí úzce spjatých s Bohem (Matka Tereza, br. Roger z Taizé).

·        Ano, máme se z toho radovat. Bude to církev pročištěná, pokorná, charismatická přibližující se prvotní církvi (to také napomůže ke sjednocení všech církví v jedinou Kristovu církev).

·        Odumírají lidé, kteří udržovali ty staré křesťanské hodnoty, víra i morálka upadá, a to nejen u nás v postkomunistické zemi, ale i v západních zemích s tradičním katolicismem (Rakousko).

·        Reálná naděje spíše není: dříve měli lidé Pána Boha a jemu věřili; dnes jsou obklopeni tolika vymoženostmi, ve které mohou "věřit“ a o ně se "opírat“

·        Je reálná naděje na růst víry - chodí více dětí na náboženství. Je třeba tuto naději živit a nebýt pesimisty.

 

Myslíte, že církev musí udělat změny, aby byla Božím lidem? Které?

·        Církev se bude lišit tím, že nás spojuje Bůh; změny: víc se znát, více se stýkat.

·        Oživení vědomí, že Boží lid tvoříme - žít jako rodina.

·        Snad jen to, aby si více všímala těch "slabších", kteří třeba ani nemají odvahu jít do kostela (těch si rádi všímají jehovisté). Více než moralizování a pobízení ke skutkům (každý dobrý skutek nemusí být vždy Boží skutek) hlásat radostnou zvěst - ve smyslu Duch Páně je nade mnou.. Teprve když je člověk zasažen a svobodný zevnitř, může se projevit navenek.

·        Je málo kněží a bude ještě méně (věkový průměr roste) - to by si měla více uvědomit církevní hierarchie. Laici začínají chápat, že bude více zodpovědnosti - i na nich.

·        Církev budou tvořit malá společenství lidí, která se budou ve farnostech starat.

·        Není snad nutné, aby kněz sloužil čtyři mše svaté za neděli, budou muset nastoupit bohoslužby slova.

·        Bylo by lépe, kdyby se kněz věnoval jedné farnosti, např. jednou za 10 dnů, ale i lidem - např. společenství po mši sv., pohoštění, a ne aby ve spěchu hned odjížděl. .

·        Kromě školního náboženství by měla být ještě farní katecheze - určitá společenství dětí.

·        Kněží by rozhodně neměli mít starosti o opravy budov (a navíc ještě v několika farnostech). Měli by být volní pro duchovní činnost.

·        Kněz by měl umět svěřit neduchovní činnosti a odpovědnost za něco.

·        Kněz by měl mít v budoucnu v každé farnosti určité zázemí laiků, kteří by mu pomáhali, a prostředí (teplou místnost), kde by se mohli neformálně stýkat. To ovšem musí iniciovat kněz, nebo alespoň přijmout nabídku laiků a povzbudit v tom ostatní věřící, protože bez jeho zájmu se to jistě neujme.

·        Měla by se oživit rodinná církev - společné hovory o Bohu, modlitba...

·        Od rodičů čeká Bůh výchovu dětí, od svobodných zřejmě větší službu církvi - je třeba dělat, co je nám dáno.

·        Je třeba od laiků větší ochota něco dělat.

·        Je potřeba u laiků vzbuzovat větší motivaci k činnosti.