Misie a mezináboženský dialog Antonín Šimek

K poslednímu lednu 2002 byla ukončena práce s pracovním materiálem - Církev a svět. Všechny došlé zápisy jsem zaslal sekretariátu Přípravné komise v Praze. Současně byl všem registrovaným animátorům rozeslán nový pracovní materiál - Bible. Materiál nově nabízí možnost vyjadřovat se k jednotlivým odstavcům předloženého textu nebo okruhu otázek jako v předešlých sešitech. Otázky, které vám budou chybět, doplňte a odpovězte.

V 1. kapitole – Boží sdílení, společenství s Bohem jsou uvedeny tyto okruhy otázek:

1.1 Známe koncilní konstituci Dei Verbum?
1.1.1. Kde jsme se s ní poprvé setkali?
1.1.2. Četli jsme nějaký komentář nebo slyšeli zajímavé kázání, přednášku na toto téma? Co nás nejvíce oslovilo?
1.2. Jak velký význam přikládáme jedinečnosti a definitivnosti Božího zjevení v Ježíši Kristu?
1.2.1. Je pro nás Ježíš Kristus Pán a Spasitel, uvědomujeme si, že křesťanství v Ježíši Kristu definitivně převýšilo všechna náboženství a filosofické systémy?
1.2.2. Setkali jsme se s názorem, že všechna náboženství jsou stejně dobrá? Jak bychom na takový omyl reagovali?
1.3. Jaké místo zaujímají v křesťanském životě našeho společenství (v křesťanském životě nás samých) soukromá zjevení? Jak k nim přistupujeme?
1.4. Jaký význam přikládáme tradici víry církve?
1.4.1. Je pro nás tradice jen ustrnutím v rituálech, nebo si uvědomujeme Tradici jako živé posvátné předávání?
1.4.2. Dokážeme takovou živou tradici víry předávat ostatním?
1.5. Uvědomujeme si důležitost bohoslužby slova při mši svaté? Jaký dosah pro náš duchovní život má bohoslužba slova? Obohacuje nás? Jak?

Názvy předložených odstavců:
B1. Konstituce Dei Verbum
B2. Písmo svaté v posvátné Tradici
Z loňského materiálu Církev a svět k 5. kapitole „Misie a mezináboženský dialog“ jsem obdržel celkem 16 zápisů.
Z nich je sestaven následující výběr.

5.1 Misie jsou úkol, který církev přijala od Pána. Uvědomujeme si naléhavost tohoto poslání pro dnešní svět? Chápeme jej jako svůj konkrétní úkol?

- „Misie“ jako „poslání“ - tak by měl hledat své životní poslání každý pokřtěný, který ví, že nějaké poslání od Krista má. Jak vypadá konkrétně, to už je druhá věc.

- Své misijní poslání mohu chápat a provádět např. i „pouhým“ rozhovorem s někým, povídáním si o tom, čemu a proč věřím.

- Někdy je kladen přehnaný důraz na „techniku“ evangelizace, na pomocné prostředky, na podrobnou metodiku a jako bychom se báli spolehnout na živého Krista (neobávejte se, co a jak budete mluvit ...).

- V textu stojí (str. 33): „Pastoračně nás drží kněží z Polska i odjinud. Jsme připraveni přijmout misionáře z Afriky, Vietnamu, nebo zpovídat se u kněží romského původu?“ Osobně velmi nesouhlasím s tvrzením, že pro udržení či rozšíření víry potřebujeme importovat kněze odjinud. Ty potřebujeme jen pro udržení dosavadního způsobu fungování církve jakožto servisní organizace pro „duchovní konzum“. Jestliže však je církev společenstvím, živým organismem, pak nedostatek kněží je znamení doby, kterému je třeba porozumět a odpovědět na něj, a ne ho přehlížet a flikovat ho. S misiemi to nemá moc společného. Na druhé straně je fakt, že příchod „importovaných“ kněží může být jakousi transfúzí nové krve do našeho mdlého společenství.

5.2 Žijeme v misijním území. Chováme se podle toho?

- U kněžského povolání je důležitý motiv (jít do světa a kázat). Na něj bychom chtěli poukázat při hodnocení „vyzrálých“ či „nevyzrálých“ osobností. Farní kněz je tu pro lidi – je u něj důležitá schopnost „být s lidmi“. Neměl by ztratit směr. Pokud mu dělá problémy komunikace s lidmi, možná se minul povoláním. Nebo si měl raději vybrat cestu řádu, některého z kontemplativních. Pro řadu kněží je také těžké odolávat nejrůznějším tlakům zájmových skupin, lobby farníků. Není dobré, když se různorodost názorů řeší jen „přes faráře“. Jsou to také „jen“ lidé – potřebují zázemí, kontakty s lidmi, oporu, ale také i čas pro sebe. I farář potřebuje dovolenou!

- Význam osobního příkladu je nesporný, ale je opravdu třeba neukazovat sebe, nýbrž Boží slávu a velikost.

- Problém mezigenerační kontinuity – např. určitá charismatická osobnost „rozjede“ misii velice dobře, ale už další vlna převezme štafetu po svém, zabydlí se v institucionalizovaném díle a nejde jí o nic jiného, než jak si udržet dobré bydlo. Naštěstí to neplatí vždycky.

- Jsme misijní území, ale situaci se změnit nesnažíme. Např. naši biskupové se chovají stejně jako v dobách před 100 lety (jen používají auta a letadla místo kočárů), kdy bylo 90 procent katolíků, stále vyhledávají přízeň mocných a o problémy věřících a práci kněží se nezajímají. To je asi největší překážka pro misijní práci. Důležitou činností pro evangelizaci je vytváření společenství s těmi dosud nevěřícími či hledajícími formou různých farních setkávání, např. mládeže (u nás funguje), rodin s dětmi, seniorů atd. pro obě skupiny a tam pozvolnou a nenásilnou formou působit pro šíření víry, naděje a lásky.

To je kromě osobních přátelství asi jediná možnost k získávání pro duchovní život. Ovšem je k tomu potřeba i schválení a pomoc pánů farářů. Čekat na faře na toho, kdo přijde vyjednat pohřeb, nejčastěji křtiny a úplně málokdy svatbu a “odsloužit si mši”. Je asi dost málo práce pro evangelizaci.

- Největším nepřítelem nové evangelizace je duch klerikalismu.

5.4 Co by se dalo na poli mezináboženského dialogu změnit, zlepšit, co by měla církev dělat pro to, aby nekřesťané mohli svobodně vyznávat svou víru?

- Jak můžeme vést mezináboženský dialog, když jsme tak nedialogičtí sami mezi sebou?! Např. v Africe se islámu daří šířit se mnohem lépe než křesťanství, protože muslim má pevnou a přesnou představu o Alláhovi (co Alláh chce, co za to slibuje), kdežto my jsme velice nejednotní v názorech na Boha, na liturgii ... Měli bychom se učit více komunikovat.

- Je potřeba vyškrtnout z obecně používaného slovníku výrazy jako: svatosti, eminence, excelence, velebný pane, důstojný pane, …
Jak tedy oslovovat? Podle svěřeného úřadu: pane faráři, pane biskupe, pane kaplane… A jindy, jiné kněze? Nejvíce se nám líbí: bratře Františku, bratře Josefe apod.