Boží sdílení, společenství s Bohem

připravil Antonín Šimek

V pracovním materiálu “Bible” nám v 5. kapitole předkládají tyto otázky:

5. kapitola – “Metody a oblasti přímého přístupu k Bibli”
5.1. Jak často si čteme z Písma a kolik času čtení věnujeme?
5.1.1. Čteme Písmo dětem, vnoučatům, někomu jinému?
5.1.2. Máme někoho, s kým si můžeme o Písmu povídat?
5.1.3. Co bychom si v naší farnosti přáli pro lepší pochopení Písma?
5.2. Známe pojem lectio divina pouze teoreticky, četli jsme o něm, nebo se o tento způsob pokoušíme v rodině, společenství?
5.3. Plánujeme a uskutečňujeme v naší farnosti nebo společenství vhodné formy duchovní četby Písma pro mladé i dospělé?
5.4. Známe nějakou formu dlouhodobého biblického vzdělávání věřících?
5.5 Víme o existenci Českého biblického díla? Setkali jsme se někdy s jeho působením?
5.6. Darovali jsme někomu Písmo svaté?
5.7. Máme nějaké zkušenosti se čtením Božího slova v rámci ekumenického dialogu (společná setkání nad Písmem apod.)?
5.8. Jaké vidíme možnosti propojení víry a kultury? Jaké jsou s tím zkušenosti v našem okolí?

K první kapitole
“Boží sdílení, společenství s Bohem” z letošního materiálu “Bible” jsem obdržel 13 zápisů a z nich je sestaven následující výběr.
Vyjádření k úvodu materiálů:
- pozitivně jsme přijali, že v úvodním textu se mluví o zásadě subsidiarity. Máme za to, že takové zmínky jsou zatím ale pouhou teorií, která s praxí v církvi nemá nic společného. Vždyť i samotné jednání sněmu předpokládá hlasovací právo jen pro kleriky.

1.1. Známe koncilní konstituci Dei Verbum?
- v kázáních jsme o konstituci neslyšeli, ani nečetli v tisku.
- ano,díky práci ve sněmovním kroužku jsme konstituci přečetli.
- konstituci Dei verbum většina nezná, animátor ji musel prostudovat ke zkouškám z NZ na dálkovém studiu teologické fakulty. Další 2 členové si ji pročetli po lednové schůzce. Komentář ani kázání nikdo neslyšel.
- první informace jsme se dozvěděli zde, na sněmovních kroužcích a biblických hodinách.
- dokumenty II. vatikánského koncilu jsou obyčejnému lidu nesrozumitelné a těžko stravitelné.
- navrhujeme je srozumitelně rozpracovat pro laiky (napište nám to, jak kázal Pán Ježíš).
- práce ve sněmovních kroužcích nás inspirovala, nebo spíše přinutila blíže a vážněji se sněmovními dokumenty zabývat. Je jen škoda, že jsou mezi námi (laiky i mnohými kněžími) tak málo známé.

1.2. Jak velký význam přikládáme jedinečnosti a definitivnosti Božího zjevení v Ježíši Kristu?
- Ježíš je Spasitel a křesťanství je jedinečné a má plnost Božího zjevení.

1.3. Jaké místo zaujímají v křesťanském životě našeho společenství (v křesťanském životě nás samých) soukromá zjevení? Jak k nim přistupujeme?
- termín “soukromá zjevení” chápeme jako církevně neuznaná. Zjevení je třeba hodnotit podle ovoce, která přináší. Např. zjevení v Medžugorje hodnotí všichni přítomní kladně.
- základem všeho je nauka víry a na soukromých zjeveních nemůže být naše víra postavena. Církev v tomto směru zaujímá moudrý postoj, kdy zachovává jistou obezřetnost a pouze u několika zjevení prohlásila, že zde není nic v rozporu s vírou. Ovšem také nikoho nenutí tato zjevení uznávat. Jako velmi důležitá byla připomenuta vzájemná tolerance a opuštění přehnaných emocí. Těm, kterým pomáhají v jejich osobní víře a nejsou v rozporu s naukou církve, nechť nejsou vyčítána, ale ani oni ať se nepohoršují nad těmi, kteří nelnou k tomuto projevu zbožnosti.

1.4. Jaký význam přikládáme tradici víry církve? - za tradici se dá schovat ledacos.Třeba i naše lenost přemýšlet a něco měnit. (,,Když to bylo dobré tolik let a vydrželo to dosud, tak proč to měnit? Na co nějaký sněm? Vždycky to tak bylo!”) Měli bychom si dávat pozor na to, co vydáváme za tradici. Promýšlet, jestli naše tradice se nestaví nad Krista. Jsme odpovědni za to, abychom nezatěžovali další generace neplodným nánosem.
- tradicí by se mělo rozumět živoucí dění při předávání víry jaksi v terénu, skutečnost, že jedna a táž víra je v každé době a v každé generaci, dokonce i v odlišných prostředích sdělitelná jiným způsobem - ne jako tvrzení litery, ale že se vždy musí porozumění naslouchajícího protnout s horizontem jeho vlastních zkušeností. Jedná se o zažehnutí plamínku víry posluchače, která se setkala s velmi osobním plamínkem víry nějakého “hlasatele”. To se sice také může stát z kazatelny. Ale v první linii této tradice jsou např. rodiče, kteří se snaží předat víru svým dětem – to nejde katechismem, to musí ve svém nitru najít formu a slova, příklady, které jejich děti osloví. Sem patří i formulace a osobní příklad ve vztahu k nevěřícím nebo pochybujícím přátelům … a to vše v situacích velmi “nenáboženských”. Každá generace svou zkušenost víry k pokladu Písma přidává a v předávání žije a roste. Ne jen v hierarchických strukturách, ale mnohem více v situacích, kdy máš někoho rád, snažíš se mu něco sdělit a aby to on mohl pochopit, přestaneš používat církevní “kananejštinu”.
- tradici přikládáme význam velký. Postrádáme rozdělení tradice na neměnnou část, která bude platit stále a druhou část, která se vyvíjí.
- problém je možná v tom, že nazýváme tradičním něco, co je natrvalo stanoveno, ritualizováno. Jedná se o jakési staré zvyky. V tradici víry má ale jít o živé předávání radostné zvěsti. Kristus přece apoštoly vyzýval, aby šli a hlásali a ne, aby šli a zapisovali. S živým předáváním je to podobné jako se školou. Kdyby se žáci měli učit pouze z knih bez výkladu, také by to nebylo ono. Je třeba si také uvědomit velký význam tradice v katolické církvi, jak je to často vnímáno ze strany např. i protestantských církví. Také byl vyjádřen názor upozorňující na to, že jde o živou tradici, která není nutně neměnná, která se vyvíjí a někdy i vrací k původní tradici prvních křesťanských obcí (tak jak to naznačuje např. diskuse o otázkách celibátu).
- mnoho lidí by chtělo, aby to s vírou bylo jako s návodem na pračku - udělej to a to, připrav, spusť a máš zaručený výsledek. Chce to ale živé předávání, reflektovat také sami sebe, nebýt pohodlní, neopomíjet modlitbu. Také je třeba rozlišit dvě roviny předávání, jednak sami u sebe, v rodině, a jednak vůči ostatním, společnosti.
- skeptický názor na předsněmovní dění, zda nemíří do ztracena. Laici začínají být unaveni kvantem předpřipravených (předžvýkaných) rozsáhlých dokumentů, které je třeba přečíst, prostudovat, podle okruhů vyhodnotit ... Možná než sněm přijde, budeme už tak utaháni, že nám bude jedno, co a kdo a kde projedná a schválí.