Co také zaznělo ve sněmovních kroužcích

 

 

Co by se dalo na poli mezináboženského dialogu změnit, zlepšit, co by měla církev dělat pro to, aby nekřesťané mohli svobodně vyznávat svou víru? (II. část)

 

* Souhlasíme s úsilím papežů zbavit svět nesnášenlivosti. Bůh zřejmě neodebírá člověku odpovědnost svobodného rozhodnutí pro Boha. Někdy se obávám, zda úsilí o hlásání Krista bylo stále tak usilovné jako za doby apoštolů, jejich nástupců a po několik dalších generací. Mělo by to vliv na dnešní islámské, buddhistické a hinduistické země? (plzeňská diecéze)

 

* Náboženská nesnášenlivost a netolerance se táhne lidskými dějinami, co svět světem stojí. Nikdo nedojde pokoje, ať je to jednotlivec, skupina nebo národ, dokud nenalezne správný vztah k Bohu. Člověk pak ztratí zájem na vyvolávání vnějších konfliktů a začne se víc zajímat o převrat ve vlastním duchu, kdy přestane mávat mečem kolem sebe a obrátí ho proti vlastnímu nitru, aby vymýtil své nízké vášně, kdy si přestane stěžovat na prolhanost světa a začne se starat o to, aby sám nebyl prolhaný. Důsledně zachovávat svoji víru, snažit se chápat ostatní křesťanské církve. Pokud nekřesťané budou mezi námi pokojně žít, tak je budeme vnímat pozitivně. (pražská arcidiecéze)

 

* Kdo se bojí o svou vlastní identitu, ten také nemiluje. Nejprve je nutné naučit se milovat, potom můžeme vykročit kamkoliv a bez obav o sebe. Naší povinností je vyjít jim vstříc. Nebudeme-li respektovat jejich osobní svobodu, jak potom můžeme hovořit o lásce k bližnímu? Bude to neautentické. (řeckokatolický exarchát)

 

* S náboženskou nesnášenlivostí a netolerancí jsem se osobně v dnešní době nesetkala. Myslím si, že je lepší spolupracovat na dobrém díle než diskutovat a slepovat náboženství. Mám dojem, že všechna ostatní náboženství se vyjadřují daleko svobodněji než my, katolíci. Cesta k zachování vlastní křesťanské identity je i v tom, že se vzdělávám ve víře, jsem v pravidelném kontaktu se svým křesťanským společenstvím a modlím se. Mám v úctě svou vlastní víru i víru jiných vyznání. Těžko stanovit hranice, kam až jít vstříc jinověrcům. Tato hranice je u každého křesťana individuální.

Zkušenost z Indie, kde různá náboženství žijí v harmonii vedle sebe: hinduisté, buddhisté... Proč to někdy jde, a někdy ne?

Nekřesťanům můžeme vyjít vstříc, jak daleko nám to dovolí zachování pravdivosti naší víry. Předpokladem je její dobrá znalost. Pokud by se skupina nekřesťanů v mém okolí chtěla nějak organizovat, tak, jedná-li se o náboženství, jim v tom nebudu bránit. Pokud by šlo o sektu - tak nevím. Pro mě je to podobné jako pohanství, pohanství je v jistém smyslu také "náboženství".

V naší moderní historii jsme se již setkali několikrát s tím, že například mešita s minaretem by narušovala estetický ráz daného města, který odpovídá křesťanské minulosti. Není tento postoj právě projevem naší hluboké neschopnosti skutečně respektovat náboženské cítění a hledání druhých lidí, a tudíž i neschopnosti svědčit jim o Božím zjevení v křesťanství?

O skupině nekřesťanů ve svém nejbližším okolí nevím, ale kdyby si chtěli postavit svůj modlitební dům, určitě bych se velmi rozmýšlela.

Velice je nutná modlitba za mezináboženský dialog. Důležitá je nauka církve o zlu a ďáblu. (ženské řehole)