Podněty z Pouti národů v Mariazell
kázání kardinála Schönborna
Vážení čtenáři! Počínaje tímto číslem IKD jsme zaměnili název
rubriky „Církevní sněm“ za „Podněty“. Smysl rubriky zůstane zachován, ale
neomezí nás jen na příspěvky, které zazněly na plenárním zasedání sněmu. Od
toho již uplynul jeden rok a další sněmovní zasedání je plánováno na červenec
roku 2005. Nyní pracují komise, které svoji práci veřejně neprezentují. Proto
se budeme k vlastnímu průběhu sněmu vracet dle aktuální situace. Dnes se budeme
věnovat hlavní události měsíce května, a tou bylo vyvrcholení projektu
Středoevropské katolické dny na Pouti národů v Mariazell.
Přinášíme text promluvy kardinála Christopha Schönborna, předsedy Rakouské biskupské konference a
hlavního iniciátora tohoto projektu.
Pochválen buď Ježíš Kristus! „Putujeme k Matce milosrdenství“,
zpívá se v jedné staré poutní písni. Nikdy předtím neputovalo tolik poutníků
najednou sem, k Matce Boží do Mariazell. Nikdy
předtím se tu nesešlo tolik národů střední Evropy. A nikdy předtím mezi sebou
poutníci neuvítali tolik lidí zodpovědných za církev a stát:
* Vás, ctihodný pane kardinále - legáte – a skrze Vás našeho
Svatého otce, který Vás poslal jako svého osobního zástupce. Na vaše přání budu
dnes hovořit.
* Vás, kardinály, biskupy a kněze, kteří v těchto hodinách
obzvlášť cítí, jakou velkou odpovědnost jim přináší tato doba, která vše
obnovuje.
* Vás, prezidenty Bosny, Slovenska, Maďarska, Rakouska a Evropské
komise, kteří jste přijeli, protože cítíte, že přes veškerou rozdílnost úkolů
stát i církev slouží stejným lidem.
Řada z vás přijela zdaleka a vynaložila veliké úsilí. Nyní jste
ale otevření, protože jste z každého planoucího srdce ucítili něco, bez čeho v
nás a s námi lidmi nemůže vyrůst nic nového. Tak zdravím (kardinál oslovil
skupiny z osmi zemí SEKD jejich rodnou řečí a pozdravil i poutníky
z dalších zemí).
Písmo svaté nám dnes připomíná dvě události. Pomáhají nám alespoň
částečně pochopit význam velké „Pouti národů“.
1. Je to svatba v Káni galilejské. Ježíš, jeho matka a učedníci jsou mezi
pozvanými na tuto slavnost. Poprvé je zjevné, že tam, kde je přítomen Boží
majestát v osobě Ježíše Krista, není nic nemožné. Voda se změní ve víno, v
hluboký symbol pravdy, radosti a života. I my jsme se sešli k velké slavnosti.
Ke slavení liturgie – svatební hostině lásky mezi Bohem a lidmi. Ježíš je mezi
námi. A Maria, jeho matka. Pozorně sleduje, co potřebujeme a co nám chybí.
My sami jsme se křtem stali Ježíšovými učedníky. Nám říká Matka Boží ono velké,
trvalé slovo: „Co ON Vám říká, to čiňte!“ V této hodině se Mariino slovo
stává zároveň otázkou pro každého z nás: Slyšeli jsme, co nám řekl – jako lidem
mezi lidmi, národům mezi národy, jako křesťanům mezi křesťany? Nesouvisí osud
Evropy také s tím, že jsme toto slovo příliš často zapomínali, příliš často
zrazovali? A znamená naše rozhodnutí putovat do těchto míst, že jsme se poučili
z toho, co se stalo na území Evropy – jako lidé, jako národy, jako křesťané?
Toto místo zde s výhledem na mariazellskou
baziliku je dnes velkým večeřadlem. V očekávání Letnic jsme se shromáždili i my
– ženy a muži, mladí a staří, kněží i laici. Společně se modlíme za sílu Ducha
svatého. Za jeho pomoc pro naše země a národy. A za mír pro Evropu, která byla
rozdělena za tak silných a hrozných bolestí – a která znovu srůstá živena
tolika nadějemi, ale i pochybnostmi a obavami. Prosíme o sílu shůry, abychom
poznali, co je správné, a to pak činili. O odvahu svědčit o své víře.
3. Statisíce, i miliony lidí v uplynulých letech poznaly, jak
vysoká může být cena za tuto odvahu. Řada z vás, milé sestry a bratři, kteří
dnes žijete ve svobodě a účastníte se „Pouti národů“, sama na sobě a na osudu
svých rodin prožila, jaké strašné utrpení našim zemím přinesly antikřesťanské a bohapusté ideologie nacionálního
socialismu a komunismu. Pro vás platí slova sv. Petra – slyšeli jsme je ve 2.
čtení: „I kdybyste museli trpět pro spravedlnost, blaze vám!“ (1Petr 3,14) V
těchto chvílích vzpomínáme na ty sestry a bratry, kteří pro svou víru a
službu bližním zemřeli v táborech a věznicích. Jim a všem, kteří v těžkých
dobách „měli v srdci posvátnou úctu ke Kristu Pánu“ (srov. 1Petr 3,15), patří
náš dík a náš obdiv. Jako křesťané žijeme z vědomí, že u Boha se nic
neztratí ani nezapomene: žádná slza, žádné utrpení. A žijeme z naděje, že všechny
tyto oběti padly do země, aby této krví prosáklé Evropě přinesly nové plody a
nechaly opět rozkvést její staré křesťanské kořeny.
Co od nás dnes požaduje křesťanská víra – a za co vyprošujeme Boží
pomoc nejvíce? Rád bych zmínil tři úkoly, které jsou zároveň nadějemi:
1. Žalmista se modlí a vyznává: „Se svým Bohem zdolám hradbu“ (Žl 18,30). 15 let uběhlo od doby, kdy padla „železná opona“
– a my všichni vděčně vzpomínáme na rozhodující přínos Svatého otce. Ale
některé zdi dosud stojí: Zbytky starých předsudků, nedůvěry a obviňování – a
sklon dívat se na ostatní shora nebo mít před sebou navzájem strach. Jako
křesťané vyprošujeme „sílu shora“, abychom tyto zdi přeskočili, abychom se
konečně vzájemně setkávali „ve stejné výši očí“, abychom v každém člověku –
nezávisle na jeho řeči, kultuře či náboženství – viděli obraz Boží. Takovému
pohledu nás může naučit Maria. Ona nikdy nikoho nepřehlíží. Přijímá všechny své
děti.
2. Druhá naděje, kterou nám dává víra, je nám velkou pomocí při
srůstání Evropy. Dennodenně cítíme obavy řady spoluobčanů, že spojená Evropa
povede ke ztrátě samostatnosti a rozmanitosti kultury a tradice. Jako křesťané
se modlíme za jednotu, ve které rozmanitost nerozděluje, nýbrž obohacuje. Mariazell je toho symbolem. Všechny naše národy cítí už
dlouhou dobu vnitřní blízkost k tomuto požehnanému místu. Zde v Mariazell se hlásíme ke křesťanským základům Evropy – s
vědomím, že právě ony jsou schopné přispět k evropskému sjednocování, ba
dokonce jsou k němu velmi potřebné. Ovšem: Pohled na toto místo a desetitisíce
poutníků, kteří následovali hlas Matky Boží z Mariazell,
nás nesmí mást: Desetiletí bezbožnosti na východě i západě zanechala ve všech
našich národech hluboké stopy. O to důležitější je naslouchat hlasům, které nás
křesťany – často zvenčí – upozorňují na nezastupitelnost naší víry a naší
služby na velkém staveništi Evropy. Myslím na amerického učence a věřícího Žida
Josepha H.H. Weilera, který
nás teprve před několika dny upozornil, že vidí křesťanství jako pramen života
tohoto kontinentu a jako motor evropského sjednocení. Myslím také na
muslimského bosenského básníka Dzevada Karahasana, který nás před rokem povzbuzoval k zahájení
Středoevropských katolických dnů těmito dojímavými slovy: „Redukovat Evropu na
křesťanství by byla velká škoda. Ale zapomenout na křesťanství by znamenalo katastrofu.“
3. Sestry a bratři! Podívejme se v tuto hodinu na ty velké
Evropany, kteří přesvědčivě následovali Mariino slovo: „Co vám ON říká, to
čiňte.“ Tedy Benedikta a Františka, velkou a malou Terezii, krále Štěpána a
Jana Nepomuckého, Cyrila a Metoděje, Editu Steinovou a P. Maxmiliána Kolbeho, Jana XXIII. a nově Ivana Merze.
Oni a řada dalších křesťanů pomáhala do dnešních dnů stavět evropský dům.
Pomáhali s přetvářením tohoto kontinentu na místo lidskosti a krásy, solidarity
a srdečnosti. Neúnavně bojovali proti opomíjení Boha a nelidskosti – i mezi
křesťany - proti zlobě a hlouposti. Znovu vystavěli to, co zničila slepá
nenávist. Tišili a napravovali tam, kde bída a nouze srazily na kolena. Byli
světélky naděje tam, kde noc beznaděje hrozila všechno pohltit. V nich je
patrný největší Boží dar – jeho nekonečné milosrdenství. Pokud oni, svatí,
ztělesňují naději Evropy jako láskyplné spolubytí, pak by opomenutí křesťanství
bylo skutečnou katastrofou.
Přesto existují i dnes skrytí svatí dnešních dnů. Hrdinové
lidskosti, milosrdenství, původci míru a bojovníci za spravedlnost a
solidaritu. To jsou dnes nositelé naděje pro Evropu. Neexistuje země, ani žádný
národ, který by je nepotřeboval.
Co je tedy potřeba udělat?
• Především: Evropa dnes potřebuje ochranu lidského života – od
jeho počátku až ke konci. Být křesťanem znamená ujímat se nenarozených a
budoucí matky v nouzi nenechat samotné a bez pomoci. Být křesťanem znamená
také doprovázet umírající – „v náručí a ne rukou jiného člověka mají umírat“,
jak říkal kardinál König, který je v tuto hodinu
určitě s námi.
• Evropa potřebuje spravedlnost a solidaritu. Být křesťanem
znamená aktivně se zasazovat o ty, kteří nedokáží udržet krok s bouřlivými
změnami. O mladé, kteří nemají žádné šance na vzdělání. O ženy a muže, kteří
ztratili svou práci, anebo se o své pracovní místo strachují. O staré, kteří
nemohou vyžít se svou penzí.
• Evropa potřebuje časy a prostory pro svaté. Bojujme tedy za to,
aby neděle zůstala zachována jako den společenství s Bohem a lidmi. A já vás
prosím: Hledejte možnosti, jak udržet otevřené kostely. Lidé hladoví po setkání
s Bohem. Zde v Mariazell vyprošujeme sílu Ducha
svatého. Zde svěřujeme nás, naše země a naše rodiny ochraně Panny Marie. Chceme
odsud odjíždět posíleni ve víře a s pevnou nadějí v Krista. Abychom v této nové
Evropě, řadě hledajících, skeptických, úzkostlivých a malomyslných, mohli
ukázat: „Kristus je opravdovou nadějí Evropy!“
V tomto duchu nás – národy střední Evropy - volá Matka Boží z Mariazell:
• Důvěřujte si navzájem – tak jako Bůh důvěřuje vám.
• Rozumějte si a snášejte se navzájem – tak jako On nás přijímá se
všemi našimi chybami a slabostmi, našimi velkými slovy a malými skutky.
• Učte se navzájem – protože v každém z vás se otevírá nový, jiný
pohled na toho, který nás stvořil.
• Především ale milujte se navzájem – protože On nás miloval jako
první a bude nás milovat jako poslední. Amen.