Příprava plenárního sněmu (témata 1999)

aneb Jak to vidí naše diecéze

Pokusím se vám postupně zprostředkovat náhled do toho, co vzešlo z kroužků českobudějovické diecéze, jak to my (lidé ze sněmovních kroužků) vidíme. Takže začínáme...

1. Co pro mě v mém životě dosud znamenala církev?

* Bez víry bych neobstál v těžkých zkouškách komunismu. Bez křesťanství by se svět zhroutil. Církev je pro mě společenství, na které se mohu spolehnout. Církev tvoříme všichni společně jako jedna rodina. Je to ta, která uchovává pravé hodnoty víry, lidskosti a morálky.

* Jeden z rozměrů mého života, společenství univerzální - celosvětové, potom užší - farnost a „naše“ malé společenství, kde se sdílíme a leccos prožíváme společně.

* Církev, ustanovená Kristem, byla, je a bude pro mne vždy Matka. V ní jsem se znovu narodila z vody a Ducha svatého a mohu říkat: jsem dítě Boží. Společenství s Kristem, který je jedinou jistotou na tomto světě. Království Boží spojené s realitou, ať v minulosti, nyní i v budoucnu. Pokud se díváme ale jenom na lidský prvek, může to vést k nepochopení, případně i k rozchodu. A právě lidský prvek dost převládá.

* Vidím nutnost společenství s věřícími lidmi, které podporuje v člověku Boží lásku, a nutnost jiskry Ducha sv.

* Církev je pro mě společenství, na které se mohu spolehnout.

* Dříve téměř nic. Nyní tvoříme církev všichni společně jako jedna rodina.

* Dříve málo. Nyní je to ta, která uchovává pravé hodnoty víry, lidskosti a morálky.

2. Čím mě církev potěšila a v čem se cítím naopak raněn?

* Potěšila mě tím, že je. Nepotěšila mě tím, že je nejednotná, svojí pohodlností a svým učením.

* Potěšila mě tím, že se dokáže reformovat, aby mohla sloužit lidem.

* Potěšila mě svým učením, našla jsem své místo, našla jsem se. Nepotěšila mě neopravdovostí křesťanů, povrchností věřících.

* Potěšila mě tím, že se k ní hlásí mládež a uznává ji.

* Posiluje ve mě vědomí, že jsem údem Kristova těla. Nedostatečná reflexe na období komunismu - kolaborující část duchovenstva.

* Všechna naděje, důvěra a síla se zakládá na nadpřirozeném pohledu na církev. Deprimuje praxe mnohých členů viditelné církve, i části hierarchie. Církev dává prostor ke slavení. Církev je jedna rodina po celém světě:

* Někteří služebníci církve se chovají jako páni; měli by být takoví laici či kolegové, kteří by je na to upozorňovali. Na kněžích mi vadí, že někteří zůstávají sami, nechtějí spolupracovat, bojí se svěřit práci.

* Vytrácení moci Ducha sv. a z toho plynoucí větší spoléhání na strukturu (odpověď přísedícího nekatolíka).

* Těší mě, že dává svátosti, které jsou nutné a člověk se v nich setkává s Pánem Ježíšem.

* Netěší mne nelogické přiřazení naší farnosti Slivice - Milín do diecéze českobudějovické na začátku devadesátých let. Těší mne, že funguje společenství v naší farnosti.

3. Jak hodnotíme církev v období komunistické vlády - jak u nás obstála?

* V podstatě obstála, ale stíny byly jak u laiků, tak i u duchovních. Byla to hodina pravdy. Ukazovalo se, kdo je kdo.

* Církev měla víc vyznavačů a mučedníků než kolaborantů.

* Církev za komunismu obstála.

4. Jaký význam v té době mělo, že patříme k univerzální církvi?

* To bylo v těžkých dobách posilou, ale i závazkem vydávat svědectví. Posilovalo vědomí, že nejsme sami.

* Podpora ze zahraničí, možnost svěcení kněží v zahraničí.

5. Jak vidí církev ti, kdo žijí mimo ni? Čeho si na ní váží, čeho ne?

* Je zastaralá - přežitá. Je spolkem fanatiků. Modláři – „blázni“, kteří věří svým představám. Církve si váží proto, jak pečuje o památky a pro její charitativní činnost Spolek, který zatemňuje lidem mozky.

Spolek lidí, kteří neumějí snést realitu života a utíkají se k vymyšlenému Bohu. Instituce, která chce vrátit majetek a stará se sama o sebe. Lidem se nelíbí, že by se museli podřídit jejímu řádu.

Jste vítaní všichni, kteří se k církvi hlásíte.

* Zkresleně, neznají a nechápou její podstatu. Často vnímají se zvýšenou intenzitou negativní věci (církev chce majetek a určovat, jak mají lidé žít, a tím je omezovat). Váží si jen konkrétní péče o lidi potřebné, ohrožené a opuštěné. Také uznávají vzdělávací činnost

* Většina ji považuje za zbytečnou, pídící se hlavně po majetku.

Negativní jevy v církvi zabraňují mnohým, aby k církvi nalezli cestu. Je i dost těch, kteří to pozitivní vidět nechtějí, aby nemuseli měnit svůj životní styl.

Vážnost církve pro vnitřní spory v posledním období hodně utrpěla.

* Výlučnost záchrany v naší církvi (domnělé prohlašování nebo chování se tak), hierarchie a autorita.

* Chápou se často jakékoliv příležitosti, jak ukázat na nedokonalosti církve.

Z tohoto pohledu se také jeví výtka mnohých, že církev příliš dává důraz na navrácení majetku, jenom jako záminka. Kdyby nebylo těchto restitučních snah, našli by si ti, kteří chtějí církev napadat, jiné záminky.

* Nevěřící si na církvi váží: charitativní činnost církve nebo křesťanů, záruka slušného vychování.

Nevěřící si na církvi neváží: církevní majetek, podle nekvalitního života křesťana posuzují celou církev, je nesrozumitelná ve svém učení i postojích (jeden kněz dítě nepokřtí pro vysoké nároky a jiný bez problému pokřtí).

6. Jak je na církvi viditelná spása?

* Pohybuje se v rozměru víry. Spásu chápe jenom skutečně věřící člověk. Je potřeba velmi prosit Boha o dar víry.

* Různě, záleží na opravdovosti života jednotlivých křesťanů. Ano, nejvíc na „druhé“ křesťanské generaci, tj. na životě dětí věřících manželů. Příliš není vidět, ale není to rozhodující.

* Lidé mimo církev pozorují a srovnávají, jak ti „u víry“ reagují na různé životní situace; zde se může otvírat prostor pro zviditelnění a pro propagaci církve.