Plenární
sněm (IKD 5/2000)
Dnes opět listujeme v zápisech sněmovních
kroužků podle materiálu "O církvi" - témata "Církev jako svátost
spásy a společenství" a "Církev jako společenství Božího lidu".
- Prostředí, ve kterém žijeme, lze charakterizovat
jako prostředí bez jistot, prostředí strachu. Křesťan má v tomto prostředí
dávat naději. Na nás má být naděje vidět.
- Početné části katolíků je přátelský vztah k
nevěřícímu okolí každodenní samozřejmostí (často nás může dokonce obohatit, viz
Zvěřinova otevřenost každému dobru a pravdě), na druhé straně některým
uzavřenějším skupinám v církvi dělá obtíže i komunikovat v církvi
navzájem, odmítají novináře, dští oheň a síru na všechny, kteří jsou v jejich
omezeném pohledu na okraji katolictví. Vesměs snad převažuje lhostejno-přátelský
(či přátelsko-lhostejný?) postoj, v rámci postupující individualizace se razí
heslo "ať si dělá každý, co se mu líbí". Ze strany "světa"
necítíme dnes snad ani tak - vyjma mnoha předsudků - nepřátelství, jako spíš opatrný
zájem, respekt, místy pohrdání, často lhostejnost.
- Nevěřící se cítí volnější, šťastnější - nejsou
svázáni vírou.
- S nevěřícími lidmi jsme spojeni v mnoha
oblastech: ekologie, ekonomie, kriminalita - morálka, politika, sport, krizové
situace, touha po lepším světě.
- Nevěřící lidi názor církve na jejich problémy
nezajímá, ale jednotlivce zajímají názory věřících z jejich okolí.
- Nevěřící lidé vidí středověké kostely, rituály se
jim jeví také takové, chtějí vidět přítomnost, radost, planoucí oheň; vlévat
tuto radost bez Ducha svatého nemůžeme.
- Naše řeč je pro ostatní často nesrozumitelná,
protože jim často neumíme sdělit to hlavní, že Bůh je nekonečná láska,
milosrdenství. Místo toho jim nabízíme fráze, intoleranci a nepochopení
problémů, které přináší měnící se svět, jako bychom odmítali jeho proměnu a
nechtěli vnímat současný svět. Měli bychom vnímat svou odpovědnost za
společnost, svůj díl na proměnách světa a stávat se více spolupracovníky na
Božím plánu, být opravdu "solí země".
- Církev se dnes často chová jako zchudlý šlechtic.
Církev dnes už dávno nemá to postavení co dřív, ale chová se, jako by ho měla.
Církvi chybí sebereflexe dneška, sebereflexe minulosti ne. Prostředí života
církve a světa lze charakterizovat jako vzájemné neporozumění. Spousta lidí v
hloubi srdce v Boha věří, ale odmítají cestu církve. Církev je ve svých
základech statická, což je dobře. Pevně stojí na skále. Ale není dynamická,
nedokáže být přístupná době. Základem statiky je papež, učení a tradice.
Motorem dynamiky jsou malá společenství. Vše záleží na vzájemné komunikaci a
vyrovnání "práv statiky a dynamiky". Dnes drtivě převažuje statika,
dynamika není brána jako rovnocenný partner.
- Společenství, které žije opravdově a je dobré a
pravdivé, na sebe dokáže "nabalit" ostatní dobré lidi. Ale ten, kdo
sám potřebuje pomoc, nemůže pomáhat. Měli bychom se zaměřit na to, abychom
tvořili opravdové společenství, a pak se není čeho bát.
- V naší poměrně velké farnosti najdeme pouze několik
rodin, které žijí tak kvalitně, (budují vztahy), že jsou příkladem pro ostatní.
Svou rodinu nevidím jako příklad znamení spásy (pro naši nejednotnost). Jsou
rodiny, které se snaží být znamením, je to proces.
- Příroda ještě stále svědčí o kráse a Boží
dokonalosti a každý u sebe by měl začít s ochranou přírody (např. odpadky,
popelnice, plastové lahve atd.) Ve školách, ale i v rodinách chybí v této
záležitosti výchova, měla by též být obsažena ve školních osnovách a měl by to
být povinný předmět.
- Odpuzujeme: kritičností, nadřazeností, špatným
příkladem, netolerancí, násilnou evangelizací.
- Bohužel dost často milujeme lidi jen v našem
nejbližším okolí.
- Vnímáme rozpor je mezi pasivitou laiků a přístupem
kléru na jedné straně a výzvami církevních dokumentů na druhé.
- Je povzbuzující, když se část hierarchie začíná
zabývat i dosud málo zmapovanou situací nezaměstnaných, sociálně slabých,
setkávat se s minoritami, vedle kázání občas i naslouchat atp.
- Co musíme udělat aby byla církev důvěryhodná? Měli
bychom zprostředkovat lidem Boží zájem o ně, tj. řešit skutečné problémy lidí a
nepřevádět je na vlastní, na něž již máme připraveny odpovědi a recepty. Být
duchovními lidmi, potom bude každá činnost zářit. Je nutné projevit svůj zájem
i činností - modlitba je základ, nelze však zůstat při ní. Organizovaná aktivita
není, kněz se zajímá pouze o věřící, k nevěřícím nemá přístup ani schopnost s
nimi komunikovat. Nemáme patent na rozum, je třeba se více přiblížit lidem, aby
viděli, že k nim patříme.
Připravil Jaromír Matěna