Plenární
sněm (IKD 6/2000)
Všem členům sněmovních kroužků děkujeme za jejich
službu církvi ve sněmovním procesu a přejeme pěkné léto. Animátory,
případně zapisovatele kroužků, kteří mají ještě některé neodeslané zápisy,
prosíme, aby je pokud možno dokončili a odeslali do prázdnin. Můžete nám také
psát své zkušenosti a postřehy s vedením a činností kroužků, případně ohlas
na jejich působení ve farnosti. A konečně právě tak je možno napsat jakýsi souhrn
nejpodnětnějších závěrů, k nimž jste ve svých kroužcích došli. Všechny
tyto podněty se budeme snažit v rámci diecéze během léta zpracovat a
zprostředkovat vám je prostřednictvím aktualizované internetové stránky (asi už
znáte adresu www.gybon.cz/~snem_hk), na plánovaném podzimním setkání animátorů
sněmovních kroužků a ty nejzajímavější i v této rubrice v IKD.
Stále ještě přicházejí především zápisy k prvním
dvěma tématům materiálu "O církvi". Proto vás dnes ještě chceme
seznámit s dalšími podněty ze sněmovních kroužků k tématu
"Církev jako svátost spásy a společenství":
- Naše prostředí odpuzuje nevěřící téměř vždycky.
Záleží ovšem na tom, zda se oprávněně pohoršují nad naším životem nebo zda je
proto, že je vlastně provokujeme a ukazujeme bezděčně na jejich špatný život.
Je ale jisté, že když se budeme stále více snažit přibližovat nevěřícím tím, že
napodobíme jejich způsob života, řeči a stupnici hodnot abychom je
neodpuzovali, stejně je nezískáme. Naopak se spíše staneme sami nevěřícími. Ono
všechno to nezáleží jen na lidech, jak se dnes často tvrdí. Je také dobré občas
mluvit i o Bohu, jeho vůli a nám neznámých záměrech.
- Neměli bychom se stále vymlouvat na 40 let
totality, ale konečně pochopit, že církev tu je a vždy (i před II. Vat.) byla
proto, aby sloužila, ne úřadovala. 40 civilních pracovníků na biskupství,
e-maily, mobily a milionová auta nás určitě nerozmnoží.
- Nepřitahujeme okolní svět. Ve společenství naší
farnosti není dobrá atmosféra, nemůže nikoho přitahovat. Modlíme se za
ozdravění našeho farního společenství.
- "Nevěřící" nejsou nešťastní, nepodsouvejme
jim to.
- V současném stavu v ČR žádná podstatná řešení
katolická církev nenabízí.
- Otázka: Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů
jako své ohrožení? Odpověď: My ne. Co si doopravdy myslí naše hierarchie, by
zajímalo i nás.
- V době přelomu bylo velké očekávání, co církve
nabídnou, ale dnes je vše už dávno promarněno. V katolické církvi mají na tom
velký podíl lidé na vyšších místech, kteří se snažili nabízet řešení svého
mládí, tedy první poloviny tohoto století. Celkový regres církev rychle odsunul
mimo obzor běžného člověka.
- Praktické problémy přinášejí otázky, na které
katolické církev dnes nemá odpovědi. Oficiální církev na řešení
"lidských" problémů nemá žádné praktické síly. Chybí identita služby,
zvláště pak kněžské služby, chybí formace odpovídající době..., a proto kněží
mají snahu všechny otázky převést na svátostnou praxi. Kněz přijde do kostela
jedněmi dveřmi a lidé jinými. Stejně tak i odejdou. Čeho je to asi obrazem?
Církev většinou řeší své vlastní problémy.
- Otázka: Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud
ano, vnímáme to tak? Odpověď: My, rozuměno "obyčejní" lidé, ano.
Hierarchie ne, ta hraje často vlastní hry. Jak řekl Pius X.: Mezi knězem a
laikem je rozdíl jako mezi nebem a zemí. (TT 4/96 str. 117, podle AAS 41 (1908)
560).
- Velmi málo si uvědomujeme sounáležitost se všemi
lidmi, až na výjimky nechápeme a prakticky neprožíváme sounáležitost s celým
stvořením a odpovědnost za ně. Staráme se téměř výhradně o sebe. Ani se
nesnažíme o formaci a změnu smýšlení tímto směrem. Věta o tom, že "radost
a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kdo nějak
trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků" (GS 1),
je pouze deklarativní.
- Církev někdy připomíná tchyni, jež se snaží
milovat, ale potřeby lidí kolem sebe nahlíží ze svého hlediska.
- Zdá se, že přestože to napovrch tak nevypadá, hodně
lidí v naší zemi hledá (co dělat se svým životem...) a bývají ochotni mluvit o
smyslu života, někdy i o Bohu s člověkem, jemuž důvěřují. Jsou ale citliví na
jakékoliv vnucování, byť i jen stín ideologie, povýšenost, poučování,
moralizování, předkládání hotových norem. U křesťana je zajímá, čemu on sám
skutečně věří. Berou toho, kdo se s nimi baví otevřeně a upřímně, sám za sebe.
Lidé více než to, aby jim někdo "udělal jasno", potřebují, aby s nimi
někdo otevřeně mluvil, aby jim naslouchal, aby je přijímal - říká se tomu
láska.
Připravil Jaromír Matěna