Plenární
sněm (IKD 7/2000)
Dnes vás chceme seznámit s podněty ze sněmovních
kroužků k druhému tématu "Církev jako společenství Božího lidu":
- Aby se skupina lidí mohla nazývat společenstvím, je
zapotřebí navzájem o sobě vědět. Měli bychom znát potřeby a problémy druhých
natolik, že budeme schopni navzájem si pomáhat. Nejen v oblasti duchovní,
ale i v každodenním životě.
- Společenství se nevytvoří samo, je nezbytné je
vytvářet. To musí dělat aktivně alespoň část lidí, ti ostatní to musí aspoň
"tiše podporovat". Je iluzí myslet si, že společenství vznikne samo,
tam, kde ho nikdo nevytváří. Společenství se může vytvořit pouze okolo
výrazných osobností - integrovaných, a proto integrujících.
- Skutečné společenství může vzniknout jen v malé
skupině lidí, kde se všichni mohou znát. Proto je naprosto nutné a
nezastupitelné vytvářet a všemožně podporovat malá společenství.
- Ve farnostech a větších celcích se mohou uplatnit
jen některé prvky společenství - i ty však jsou velmi důležité. Je podstatné,
zda ve farnosti je duch společenství či nikoliv. V naší farnosti je stále
patrný odstup kněze od věřících, který ducha společenství nepodporuje. Ne každý
kněz má přirozené schopnosti projevovat vstřícnost a otevřenost v lidských
vztazích. Ale každý by měl záměrně formovat své vztahy a zvláště liturgii tak,
aby ducha společenství podporovala. Příklad: Konkrétně by bylo dobré, aby se
odhodlal při pozdravení pokoje pozdravit alespoň několik věřících v prvních
lavicích osobně a nezůstával oddělený v presbytáři. Takových maličkostí by se
jistě našlo víc.
- Člověk nemůže normálně žít bez společenství, proto
i ve vztahu k Bohu je společenství potřebné a je dobré se sále lépe poznávat
(menší společenství, poutě, společné vzdělávání, schůzky rodičů, seniorů atd.).
U nás žijeme spíše vedle sebe než spolu. Dost lidí se vymlouvá na nedostatek
času a jednu hodinu týdně v kostele považují za maximum. Snažíme se prohloubit
vztahy mezi věřícími, ale narážíme na nepochopení a malomyslnost - "nic z
toho nebude". Hodně lidí se vzdává po prvním neúspěchu.
- Mají věřící jasno, co je to společenství? Má-li se
vytvořit, musí o tom být poučeni, hlavně knězem. Druhé stádium: poučení lidé by
se měli dohodnout, jak společenství žít a prohlubovat - jádro musí vidět v
evangeliu - vazby zdola i opačně - třeba využívat tvůrčího potencionálu
jednotlivců. Problémem bývá vytrvalost.
- Společenství je odpovědnost za osudy druhých.
Nevím, jestli osud je zrovna to správné slovo, ale jinak si myslím, že přijmout
odpovědnost za ty druhé je dost podstatná součást společenství.
- Dá se říci, že bez konfliktů by nebyl ve
společenství život, nebyl by možný žádný osobnostní růst. Ve společenství by
měla fungovat určitá demokracie - vedoucí nemusí mít automaticky pravdu.
Důležité je, jak se ke konfliktu postaví členové. Jestli se konfliktu zaleknou
a budou se mu chtít za každou cenu vyhnout, nebo ho budou chápat jako
přirozenou věc, která může společný život utužit a prohloubit. Síla
společenství spočívá ve schopnosti konflikty otevřeně řešit bez podezřívání a
vztahovačnosti.
- Odpuštění má v životě společenství přímo klíčový
význam. Bez něj není možný růst společenství ani jednotlivců. Odpuštění souvisí
s pokáním a má pro všechny hluboce uzdravující význam. Bez projevů lítosti nebo
pokání není odpuštění.
- Pěstování vztahů uvnitř církve je určitě jednou z
nejdůležitějších věcí. Soužití s druhými lidmi je největší umění.
- Když se církev veřejně kaje, odkládá vědomě svůj
obraz jako instituce samospravedlivé a neomylné. Je to bezesporu riskantní a
odvážný krok, ale o to větší je jeho význam a důležitost. Zdá se tedy, že
církev jako celek dnes již dokáže prosit o odpuštění. Jestli to dokážeme a
umíme v životě i my, jednotliví věřící, musíme posoudit každý sám za sebe. Snad
by nám to teď mohlo jít lépe, když máme dobrý příklad.
- Často se náš vztah k našim pastýřům omezuje na
pouhé zdvořilostní pozdravy, ne-li na rezervovaný odstup či lhostejnost. Bližší
kontakt s knězem není možný, pokud žijeme náš náboženský život způsobem: jednou
za týden na mši a rychle domů. Iniciativa musí vyjít z naší strany. Kdo z nás
třeba dobrovolně nabídne faráři své služby, síly či schopnosti? Kdo ho pozve
někdy k sobě domů na přátelský rozhovor? Často převládá falešný ostych, odstup
a nezájem.
- Bylo by potřeba, aby zodpovědnost dostala pozitivní
význam. Jako něco obšťastňujícího, co dělá radost a znamená to královskou
důstojnost člověka. Právo něco mít po svém, právo dělat vlastní rozhodnutí a
nést jejich důsledky, a to při úspěchu i při neúspěchu. Aby to znamenalo mít
něco ve svých rukou a něco príma tvořit. Říká se tomu účast na Božím
stvořitelském díle.
Připravil Jaromír Matěna