JDE NÁM SKUTEČNĚ O ŽIVOT SVĚTA?

Nejprve ve zkratce několik informací o sněmu, zejm. o zapojení řeholních sester do sněmovního procesu pro ty, které nejsou dostatečně informováni.

1) Velkou naději v české církvi vzbudilo vydání dekretu České biskupské konference o svolání Plenárního sněmu katolické církve v České republice v r. 1997, kterým byl zahájen sněmovní proces.

Jak říká tento dekret i výzva k formaci sněmovních kroužků, "situace církve v naší zemi v období komunismu neumožnila svolat ani diecézní, ani plenární sněm, aby se také u nás u nás uskutečňovaly záměry II. Vatikánského koncilu. Proto je nyní zapotřebí, aby i v našich zemích bylo uskutečněno to, "co Duch praví církevním obcím" dnes (srv. Zj 2-3), aby tak mohly být rozvinuty závěry ekumenického koncilu, totiž přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti podle ,znamení časů' (Mt 16,3), aby tak církev lépe odpovídala na touhy a hledání našich současníků.“

2) V ženských řeholních společenstvích je v současné době činných 99 sněmovních kroužků a několik modlitebních sněmovních kroužků složených většinou ze starých nebo nemocných řeholnic, které se za sněm modlí. Kontemplativní instituty se také za sněm modlí, ale i v nich existují činné diskusní kroužky. Pokud jde o modlitební praxi za plenární sněm, cituji ze zápisu sněmovního kroužku: "Sestry vzaly milost modlit se za plenární sněm za svou základní povinnost. Dále se společně modlí na smírných poutích k Paládiu Země české za duchovní obrodu národa a za plenární sněm místní církve. Jednou měsíčně se řeholnice setkávají v Brně na společné adoraci, kde se také modlí za sněm.“

Pro lepší organizaci a široké zapojení co největšího počtu sester, které mají zájem o sněmovní proces, byla založena Rada sněmu při KVPŽŘ složená z 12 sester. Kromě hlavní moderátorky za řeholnice a zapisovatelky ji tvoří 8 moderátorek diecézí, které odpovídají za fungování sněmovních kroužků v rámci té diecéze, pro kterou byla příslušná sestra do této rady jmenována předsedkyní KVPŽŘ. V současné době byla rada doplněna o 2 sestry zastupující řeholnice z ciziny. Sestry na radě zastoupené si vyměňují své zkušenosti při jednání s animátorkami a z práce sněmovních kroužků v jednotlivých diecézích... Sestry – moderátorky diecézí po dosavadních zkušenostech považují tento způsob za velmi plodný.

Pokud jde o obsahovou stránku zápisů ze sněmovních kroužků, chci poukázat na některé první podněty pro sněm, které ze zápisů sněmovních kroužků vyplývají.

1) Řeholnice přijaly vyhlášení sněmu s velkou horlivostí jako příležitost k oživení církve v rámci svých společenství i ve vztahu k celé církvi a k této společnosti. Sestry se kromě studia dokumentů II. vatikánského koncilu zaměřují především na hledání a ujasňování si své vlastní identity, a to jednak dovnitř komunity (vzájemné vztahy), jednak ke světu – tj. hledají své místo v současné společenské situaci, době a ptají se, jaký smysl má jejich existence a působení pro druhé za současných poměrů. Rovněž hledají, v čem spočívá jejich skutečná pomoc církvi v této zemi.

Ze zápisů ze sněmovních kroužků je často zřejmé, že sestry si s úzkostí v srdci a zároveň plny očekávání uvědomují neživotnost uvnitř vlastních institutů i uvnitř některých dalších oblastí církve. S otevřeností, která u sester nebyla obvyklá, mluví o těchto problémech a hledají cestu, která by lépe odpovídala době a situaci církve u nás – cituji:

"Jde skutečně o život světa a my nemůžeme být jakýmisi podivíny, kteří stojí stranou a žijí si ,svou' svatost... ".

A dále "Žijeme ve společnosti. Uprostřed všech problémů se řeholnice má stát odborníkem na vztahy a skrze ně stmelovat společnost, zejm. v církvi. Zároveň se sestra stává mostem do budoucna. Přímostí života dává řeholnice možnost, aby se dnešní lidé orientovali. Tím se stává znamením naděje. "

2) Sestry z různých institutů se v zásadě shodují na podstatě a smyslu řeholního života, ale není jim zcela jasný způsob,jak tento smysl naplňovat nyní, např.:

"V charitních domovech často chybí komunikace se světem, mnohde se vytváří ,ghetto'. jsme daleko od světa, nerozumíme mu. V době komunistické totality žily mladé sestry tajně uprostřed světa v civilních zaměstnáních. Nyní máme ,svou' cestu a od světa jsme se oddělily."

"je to otázka naší budoucnosti, apoštolské kongregace vymírají. Co dělat dál?"

"I když počet povolání nesvědčí ještě o kvalitě společenství, přece cosi ukazuje. jak porozumět mladým lidem?"

"V době komunismu jsme musely udělat krok ke světu, abychom přežily. K sestupu k lidem jsme byly donuceny. Jedna novicmistrová tehdy označila komunismus jako ,metlu v ruce Boží, která nás donutila sestoupit mezi lidi'. Samy bychom to nikdy neudělaly.

Zkušenost řeholního života žitá v totalitě byla pro mnoho sester jedinou zkušeností. Po revoluci byl život v totalitě brán jako provizorní a udělal se krok zpět ke způsobu řeholního života ověřeného ve svobodě před komunismem. Byl to jedině možný krok? Neztratily jsme celou zkušenost totality?"

"je třeba formovat formátory, aby mladým lidem rozuměli. Nezakrývat si problémy a neříkat si, že nejsou. Naopak ukázat mladým lidem realitu. Nebát se pravdy. Naučit se mluvit o těžkých věcech. Hledat řešení v otevřeném dialogu."

"Sestry, které nepoznaly totalitu, vidí nutnost prožít vlastní charisma, porozumět mu, žít v otevřenosti světu a zároveň oživit komunitní život a sesterské vztahy. Zároveň je třeba mít od světa zdravý odstup, sestry cítí velkou potřebu samoty s Bohem,"

3) Z výše uvedeného je patrné, že mnoho sester cítí a uvědomuje si krizi, v níž se řeholní život u nás nachází. Řeholních povolání je stále méně a zdá se, že sestry nebudou moci své charisma uskutečňovat v pracích a činnostech, které jim do této doby byly vlastní. Kvantita by se tedy měla přeměnit v kvalitu?

4) Nyní se konečně dostávám k prvním podnětům pro zasedání sněmu, které ze sněmovního procesu začínají vzcházet. Jsou určeny rovněž k zamyšlení pro sestry samé. Uvádím je rovněž citáty:

"Kněží by si měli přestat myslet, že sestry jsou jejich služky, ale měli by je konečně přijmout jako spolupracovnice a pomocnice v pastorační činnosti. Sestry samé by ovšem neměly dávat podnět k takovému smýšlení, neměly by se jako služky chovat, ale měly by si být vědomy svého povolání pro Krista a vystupovat s tímto vědomím. To nic nemění na opravdové pokoře jejich života. Také z toho důvodu by sestry (ale i ostatní ženy) měly mít právo studovat teologii v plném rozsahu. "

Z názorů sester cizinek, které jsou pro nás nepochybně velkým přínosem a které jsou v některých oblastech zřejmě mnohem dále než my, uvádím jako velmi silný podnět do budoucnosti způsob pastorační činnosti, který sestry v cizině aplikují v místech svého působení. Jde o i u nás již známé "duchovní doprovázení", který sestry vidí jako: "žít s lidmi ve farnostech a pomáhat jim učit se žít s Bohem. Chodit s nimi na výlety, účastnit se jejich spolků, společenství. Jsou mnozí pokřtění, kteří nevědí, jak jít ve víře dál a nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Kněží na to nestačí a také to není v plném rozsahu jejich úkol."

Tyto sestry dále poukazují na způsob pastorace v jiných zemích ze strany biskupů, zejména na stanovení tzv. ročního pastoračního programu pro celou diecézi. Příslušný biskup rozešle tento program do všech vikariátů či děkanátů, kde se sejde na začátku roku vikariátní konference složená nejen z kněží, ale kde ji tvoří také řeholní sestry z příslušného vikariátu a angažovaní laici a všichni společně tento program rozpracují a hledají cestu k jeho realizaci. Sestry – cizinky v tomto způsobu spolupráce vidí řešení situace i v naší církvi a navrhují, aby biskupové doporučili a sami uskutečňovali takovéto způsoby vedení pastorační činnosti.

Ze všech těchto důvodů chci upozornit, že sestry přivítají jakýkoli ohlas na své působení a prosí laiky i kněze, aby vyjádřily v rámci sněmovního procesu svůj názor na řeholní sestry – a to:

1) Jak kněží a laici vidí řeholnice ze svého pohledu, tj. jejich identitu,

2) Jaké podle jejich názoru sestry jsou

3) Jaké je podle jejich názoru poslání sester v současné společnosti, v této době, v církvi v této zemi?

Řeholnice se domnívají, že tímto způsobem může dojít k většímu vzájemnému poznání a tím i ke zlepšení vztahů uvnitř církve. Jsou připraveny na odpovědi, které z těchto otázek vzejdou, pozitivně reagovat, pokud to bude v jejich možnostech a poučit se z nich.

S. Marie Civínová SCM, moderátorka sněmu pro řeholnice