Oslovujeme současnou společnost?

V rámci sněmovního procesu hledají řeholní sestry odpovědi na mnohé otázky, které se jich hluboce dotýkají. Mimo jiné se ptají i po svém vztahu ke světu. jsme my, řeholní sestry, vůbec schopny oslovit současnou společnost, a pokud ano, jakým způsobem?

Jak se s touto otázkou vypořádaly sestry ze dvou sněmovních kroužků? Posuďte sami, zda i vás jejich názory nenutí k zamyšlení.

· V praxi církve převládá tendence, že vlastní snaha je důležitější než milost. Proto církev nevnímám jako „znamení“ spásy.

· Osobní vztah a kontakt s Bohem je důležitější pro spásu, než společné „modlitbičky“

· První a hlavní povinností všech řeholníků je rozjímání o božských věcech a...

· Církvi chybí přesvědčivost Ježíšova světla a chudoby. Chybí jí pokora a víra.

Jestliže hřích rozděluje a izoluje lidi, pak vykoupení lidi sjednocuje do společenství a uschopňuje dávat sebe jako dar. Čím více se člověk nechá „vykoupit“, tím hlouběji proniká do tajemství církve a přijímá ji takovou, jaká je. Není to elita společnosti, ale společenství obrácených hříšníků...

Ale přesto by nás nemělo nechat v klidu, že církev působí cize, studeně, neosobně, institucionálně, bohatě, příliš pozemsky.

Vita consecrata hovoří o tom, že zasvěcený život se nachází v samém srdci církve a má rozhodující význam pro její poslání, protože vyjadřuje nejniternější podstatu křesťanského povolání (VC čl. 3). Kdyby v církvi chyběly řehole, její srdce a nitro, vytratí se teplo, člověk, žité duchovní hodnoty a zbude zní jen chladná instituce. Vtírá se otázka, zda jsme se na tomto nevábném obraze naší církve, jak jej naznačily některé sestry, nepodepsaly i my svým nedůsledným řeholním životem...

Mnoho lidí, ať věřících či nevěřících, vidí smysl ženských řeholních společností jen v tom, že se sestry starají o nemocné a staré lidi lépe než „běžný personál“. Občas někoho, kdo má nějaké problémy a starosti osloví i to, když mu sestra řekne, že se za něj bude modlit. Skutečně oslovit své současníky můžeme tím, že to co hlásáme, sami bereme vážně a zároveň to říkáme srozumitelně nejen jazykem, ale i vzhledem k mentalitě dnešního člověka, snažíme se mu přiblížit. Je třeba mít všeobecný přehled, být schopen mluvit o různých věcech. Máme dobrou zkušenost s časopisem AD. Věřící často zavrhují celý svět se vším, co přináší: hudba, film, časopisy. Je ale třeba vědět, co přináší. Jinak se jen kritizuje a nemůže se navázat na to, co je třeba pozitivní. I ke zlu je třeba se obrátit čelem. Je velkým pokušením pro členy církve a především pro řeholníky zacházet se svými zaměstnanci anebo lidmi, kterým sloužíme, jako s řeholníky a věřícími s předpokladem, že mají stejné přesvědčení, pohledy, návyky. Je třeba mít jakýsi odstup, nechat každému svobodu pro jeho vlastní cestu.

Každý se snaží jak umí: někdo katechizuje, někdo nařizuje a moralizuje, někdo slouží potřebným, někdo naslouchá bolestem trpících, někdo zase vydává svědectví svým životem. Důležité je žít uprostřed tohoto světa a snažit se zapojit do každodenního života, a tak vnímat a naslouchat lidem kolem nás s pomocí Ducha svatého.

Křesťan by měl umět proměňovat vše bolestné a negativní, a tak to nevnášet do kontaktu s druhými lidmi, zvláště nevěřícími. Je třeba mít otevřené srdce a přijímat druhé, neodsuzovat je. Nebýt uzavřený podivín, který se chce bavit jen o náboženství.

Můžeme své současníky oslovovat tím, že je budeme mít rádi, že je nebudeme podezřívat a hodnotit jejich skutky podle našich pravidel. Když sami budeme skutečně věřit tomu, co vyznáváme, a budeme nositeli pokoje.

Stáváme se oslovujícími tehdy, když máme odvahu se do něčeho pustit, o něco skutečně usilovat, spolupracovat na společném projektu, hledat společné dobro a budovat ho. Když lidé vidí, že jsme zapáleni pro dobro, krásu a spravedlnost a když jsme schopni pro to něco udělat. Když je přijímáme a neodsuzujeme. Už pouhý úsměv velice oslovuje a také oděv. I když řeholní oděv někdy vzbuzuje negativní reakce, je to lepší než lhostejnost. Důležitá je nevtíravost a společenská přijatelnost. Jedna dívka, která udělala negativní zkušenost se staršími řeholnicemi při pobytu v internátě, si dodala odvahu oslovit mladší řeholnici jen proto, že ji viděla oblečenou pro ni přijatelně: v krátkém rukávu, který odpovídal počasí.

Většinou jsme bez úspěchu, když postavíme vysoký ideál, který málokoho přitahuje, protože se zdá nerealizovatelný, a čekáme, že se lidé sami od sebe nadchnou. Lidem chybí nadšení, radost, perspektiva. Jestliže je v tomto duchu neoslovujeme, nestojí o další organizování, povinnost, či účast na něčem. Chybí nám trochu nadhled a odvaha pokusit se přispět k celkové společnosti (na úrovni farnosti, čtvrti města, okolí komunity) alespoň malým dílem.

Pro nás je důležité nestavět se nadřazeně, přijmout s láskou všechny věřící i nevěřící, žít dobrým životem a za všechny se modlit. jak říká apoštol Pavel: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,... kdybych však lásky neměl...“ (1Kor 13,1-13)

Sr. Marie Civínová SCM moderátorka sněmu pro řeholnice