Sněmovní proces v plzeňské diecézi se v roce 1998 rozběhl velmi slibně. Ke dni 30. 6. 1998 bylo ustaveno 41 kroužků, tj. 344 aktivistů, a zdálo se, že mladá a malá diecéze předčí v počtu aktivistů v procentech jiné velké diecéze v Čechách a na Moravě. Spontánně vzniklé kroužky pracovaly aktivně s viditelnou snahou pomoci pastorační činnosti v diecézi a dávaly záruku, že přispějí k obnově duchovního života farností.
Avšak hned na počátku se v jejich zápisech objevily časté stížnosti na hierarchii (kněze i biskupy), ale i neúměrné požadavky na to, co všechno by měli řešit sami biskupové. Na druhé straně to byl strach kněží z laiků - někde až pohrdání laiky, zvláště ženami. To sněmovní proces od samého začátku oslabovalo. Přitom se ukazovalo, že dialog prospívá životu farnosti, protože aktivisté projevovali jednak touhu opravdově přispět k životu církve, jednak odpor k tomu vidět všechno jen negativně; a hlavně za velký úspěch bylo možno považovat to, že se ve farnostech lidé vůbec scházejí. Kněžím však nebylo jasné, co vlastně biskupové, kteří jediní mají rozhodující hlas na sněmu, od kněží a laiků žádají a zda skutečně sněmovní kroužky a jejich diskusi potřebují. Kněžský kroužek zakládat a v něm pracovat nemělo pro kněze valný význam, protože stejně si tamti "nahoře", kteří jediní mají rozhodující hlas na sněmu, odhlasují, co budou chtít, na nás nic nedají, někteří z nich mají i dvě vysoké školy, a proto jsou schopni vyřešit všechno sami, ale nemají na to čas, atd. Žádný kněžský kroužek nepracuje a několik mých pokusů nějaký založit ztroskotalo. Po zadání oficiálních témat "O církvi" (r. 2000) a "Církev a svět" (r. 2001) se většina "laických" kroužků odmlčela. V současné době pracuje pouze 5 kroužků, které vyhotovují zápisy podle zadaných schémat.
K útlumu práce kroužků vedly zřejmě tyto důvody: V plzeňské diecézi věřící (většinou starší lidé) velmi málo cestují za poznáním života církve jinde, a proto jsou jejich informace o církvi zcela závislé na Katolickém týdeníku. Ostatní katolická periodika nečtou, nebo je ani neznají. Malý rozhled a vysoký věk jsou velkou překážkou pro jakoukoliv diskusi. Necítí potřebu se k něčemu vyjadřovat, když dosud všechny místní problémy probrali, a celkem se nic nezměnilo. Tam, kde kroužek vede kněz, diskuse probíhá tak, že věřící kladou otázky a kněz odpovídá. Pokud se věřící dozvědí o nějakých problémech české církve, deprimuje je to, zalézají do svých ulit, lamentují na zlý svět a vzpomínají, jaké to bylo v minulosti krásné a bezproblémové. Náboženství jako soukromá věc, se stalo "dogmatem" často opakovaným v mnoha kázáních s poukazem na jeho správnost. V čem tedy bude sněm přínosem pro českou církev? Všeobecné řeči o její obnově už nikoho nepřesvědčí.
P. JIŘÍ HÁJEK, moderátor plenárního sněmu plzeňské diecéze
CO TAKÉ ZAZNĚLO VE SNĚMOVNÍCH KROUŽCÍCH
ü Poznání, že církev je viditelnou spásou, je darem jako víra sama. Církev je skutečně viditelným znamením spásy ve světě, neboť přináší světu světlo, ukazuje cíl života, hlásá pravdy Boží a vede své členy k dokonalosti, jak dotvrzují četní svatí. (ženské řehole)
ü Neumíme ji dostatečně ukázat, my sami tak "nakažlivě" nežijeme. Jsme málo otevření, žijeme víc zvykově než z opravdové víry. Ale je určitě hodně lidí, kteří jsou opravdoví. Z každého věřícího by mělo vyzařovat světlo spásy. (ženské řehole)
ü Otázka je málo srozumitelná. Církev nepochybně spásu nabízí (svátosti, hlásání Božího slova). Viditelně navenek může být spásonosné dílo církve vidět pouze na životě a jednání jednotlivých věřících. Skrytě působí svatost církve jako celku nepochybně v různé míře a intenzitě i na ty, kteří se s ní přímo neidentifikují. (brněnská diecéze)
ü Církev není pro okolí viditelná, je uzavřená v kostele. Viditelná je jen hierarchie. Lidmi uvnitř církve je vnímána viditelná spása ojediněle skrze některé jedince. (ostravsko- opavská diecéze)
ü Spása, kterou církev lidem nabízí, je patrná na těch křesťanech, kteří žijí to, v co věří. Tuto spásu někteří postřehnou v tíživých situacích, např. v době nemoci. (královéhradecká diecéze)