Jak se projevuje v životě církve Boží království v dobách útlaku, jak to vidíme při ohlédnutí za minulými desetiletími?
* V minulém století církev ztratila dělnickou třídu, její důvěru, protože se příliš pozdě začala zajímat o sociální problémy - první sociální encyklika. Právě tak opožděně se začíná s ekumenismem. Jedním z důvodů je malá vzdělanost ve víře. Převažovalo chápání Boha jako trestajícího otce, a ne jako všeobjímající lásky. V době nacismu se slabost křesťanů projevila v neschopnosti pojmenovat zlo. V období komunismu to bylo velmi podobné. (litoměřická diecéze)
* V dobách útlaku se církev plně osvědčila a lidé viděli v církvi a víře posilu a záchranu. Pronásledování církev posílilo a zocelilo, žel někteří i odpadli. Církev žila, vzkvétala dále v soukromí i v podzemí. Nezapomeňme na pana kardinála Tomáška a též na jeho vyhlášení "Desetiletí duchovní obnovy". Splnili jsme ho? (olomoucká arcidiecéze)
* V době útlaku jsme byli osvobozeni od nepodstatných a zavádějících úkonů. Byli jsme jednotní. (královéhradecká diecéze)
* Boží království se v dobách útlaku projevuje svědectvím víry uvězněných, kteří dokázali mlčet a odpouštět. Útlak nás sblížil s nevěřícími, s jinými církvemi, vzrostla vzájemná spolupráce a důvěra založená na ryzím charakteru. Originální zásadou Ježíšova učení je láska k nepřátelům, ta se stala v této době významným rysem Božího království. Došlo k velké vnitřní jednotě, k zocelení a zkvalitnění vztahů mezi členy. (ženské řehole)
* Lidé jsou nuceni se spojovat, více komunikovat. Pokud je cílem pouze obrana proti společnému nepříteli, pak se ani v tomto Boží království neprojeví. Nejlépe se to asi pozná po uvolnění tlaku. (plzeňská diecéze)
Milí čtenáři, již třetí měsíc dostává v Katolickém týdeníku prostor pravidelná rubrika o plenárním sněmu. Necháváme v ní zaznívat názory ze všech koutů republiky, názory shodné i protichůdné, kněží i laiků. Cítíte-li potřebu se k plenárnímu sněmu vyjádřit také, budeme velice rádi, zašlete- li nám do redakce svůj příspěvek. Ten se může týkat jakéhokoliv problému či tématu, které máte na srdci.
Je pro mě velmi obtížné hodnotit dosavadní průběh přípravy plenárního sněmu. Musím se přiznat, že když se vysloví "plenární sněm", mám smíšené pocity: střídá se radost i bolest, naděje i zklamání.
Když se začalo mluvit o tom, že by se mohl uskutečnit plenární sněm církve v ČR, prožíval jsem velkou radost a naději. Zdálo se mi, že naše církev stojí na počátku nové cesty: může svobodně zhodnotit uplynulé období a má nové možnosti, jak uskutečňovat své poslání na počátku třetího tisíciletí. Považuji za dobré, že můžeme společně naslouchat, co Duch říká naší církvi, a že můžeme společně hledat znamení naší doby.
Moje nadšení bylo uvedeno do reality hned na prvním setkání, na kterém se začal připravovat sněm. Poznal jsem, že různých pohledů a názorů na sněm a na úkoly církve v dnešní době je tolik, že bude lidsky velmi obtížné v nich najít určitou harmonii.
Velkou radostí pro mě bývá setkání se členy aktivních sněmovních kroužků. Vidím radost z toho, že si uvědomují, jak jako členové církve mohou uskutečňovat její poslání v konkrétních podmínkách života své farnosti, rodiny nebo společenství; samozřejmě mluví i o obtížích při uvádění do života...
Smíšené pocity prožívám i ve chvílích, kdy se zamýšlím nad analýzou zápisů sněmovních kroužků naší brněnské diecéze. Na jedné straně vidím zajímavé pohledy lidí, na druhé straně nevím, zda 10 mnohdy zajímavých odpovědí na nějakou otázku (a to je opravdu maximum) je v diecézi s přibližně 450 farnostmi nějaký vůbec slyšitelný, nebo dokonce reprezentativní hlas.
Na závěr bych se chtěl podělit o jednu zkušenost z posledních dnů. Měl jsem možnost mluvit o sněmu asi před 600 věřícími. Ke své aktivní práci ve sněmovních kroužcích se přiznalo asi 10 lidí, ale těch, kteří se modlí za sněm, bylo několikrát více. Přes všechny tyto smíšené pocity mám stále naději, že Bůh i těch několik našich hlasů a několik našich modliteb použije pro svoje dílo.
VÁCLAV SLOUK
Autor je moderátorem brněnské diecéze.