Plenární sněm (IKD 4/2001)

Sněmovní kroužky v roce 2000

Možná vás bude zajímat několik údajů o činnosti sněmovních kroužků za minulý rok. Pro srovnání uvádíme i rok 1999. V roce 2000 jsme měli registrovaných 63 kroužků (o 3 více než v roce 1999). Zápisy posílalo 39 kroužků (o 4 méně) a poslalo celkem 189 zápisů (o 4 více). Většina zápisů přišla na počítači (154 oproti 68). Průměrně se tyto kroužky setkali pětkrát (v roce 1999 spíše čtyřikrát), řada ovšem mnohem častěji (až patnáctkrát). Průměrná účast mírně vzrostla (z 9 na 10 účastníků). Také nasčítaná "celková účast" vzrostla (z 1673 na 1734 účastníků). Přehled samozřejmě zachycuje pouze kroužky, které posílají zápisy.

Pokud jde o zpracovaná témata, nejvíce zápisů se věnuje prvním čtyřem tématům(51, 39, 29 a 29), u dalších témat je zápisů podstatně méně (17, 11 a 11). To může mít dvě příčiny: Buď na poslední tři témata kroužkům nezbyl čas, a nebo je nepovažovaly ze svého pohledu za tolik důležité jako první čtyři témata. Nejvyšší počet zápisů je k prvnímu tématu. To lze opět zdůvodnit tím, že toto téma je velmi zajímavé, nové a důležité, ale i tím, že se kroužky na něm učily novému způsobu práce, mohly nad ním strávit více času a napsat proto dva či tři zápisy k tomuto tématu.

Dá se tedy říci, že většina sněmovních kroužků v naší diecézi nalezla způsob, jak dlouhodobě pracovat a zpracovávat témata podle materiálu "O církvi". V roce 2000 se zaregistrovalo pět nových sněmovních kroužků, naopak dva ubyly. Počet kroužků a zájemců o sněmovní činnost a činnost kroužků má v naší diecézi ustálenou hodnotu bez tendence výrazného poklesu či vzestupu. Nejmenší zájem lze dlouhodobě sledovat u kněží a u mládeže.

Podněty ze zápisů

Dále vám nabízíme několik podnětů k tématu "všeobecné povolání ke svatosti a zasvěcený život". Vybíráme je z jedenácti zápisů, které jsme na toto téma dostali.

Povolání ke svatosti

- Toto téma se nám velmi líbilo, občas nebylo snadné se dobrat jednoduché odpovědi. Cítíme, že jsme povoláni ke svatosti ne proto, abychom si mohli pochvalovat, jak jsme dobří, ale aby naše církev byla krásná a lákavá i pro ty, kteří hledají společenství a zatím se jim církev zdála spolkem divných lidí s divnými obřady.

- Svatost člověka je skutečnost vycházející z faktu "vyvolení" a vyžaduje opakované a rozhodné odmítnutí hříchu a pohanských mravů (Řím 1,7, Kor 1,2). Každý z nás máme nějaké povolání a snahu o svatost uskutečňujeme tam, kde nás Bůh povolal a postavil. A na tom místě odpovídáme na výzvu a dle vlastního rozhodnutí jdeme po cestě ke svatosti. A to ať sloužíme manželovi, občanům, pacientům, spolubratřím atd.

- Ideálů svatosti je mnoho, asi tolik, kolik je různých povolání člověka Bohem. Tedy každý je osobně vyzván, aby byl svatý jako je Bůh. U každého bude svatost vypadat trochu jinak, ale všechny podoby svatosti maní společnou touhu následovat Krista a plnit Boží vůli.

- Útěk od reality života není cestou ke svatosti.

- Jak se stává celý život modlitbou? Ježíšova modlitba, spojení práce a modlitby v duchu sv. Benedikta. Kdy to (nám) nejde? Práce s počítačem, dlouhodobý psychický tlak. Uvítali bychom seminář k tomuhle tématu. Od duchovního člověka, který našel cestu vyvážené modlitby v rodinném a pracovním nasazení, jaké je nyní obvyklé.

- Svatí i nevěřící se řídí svědomím, člověk se ke svatosti vyvíjí - konání dobra, pravdivost, poctivost, naděje, důvěra k Bohu, respekt k lidským zákonům umocněný vírou, láska k bližnímu, pokora - odvaha k pravdě.

- Základem svatosti je lidskost, nejen plnění svých povinností, ale také láska k sobě, k bližním a k Bohu.

- Svatost je naše povolání. Obáváme se tohoto úkolu (nemám na to - chce to důvěru v Boha a naši snahu).

- Byly jmenovány postavy celosvětově známé jako např. Matka Tereza. Většina souhlasila s tím, že i v našem bezprostředním okolí známe mnoho svatých lidí (p. děkan Kolář, p. Hubač...). Se souhlasem se setkal názor, že nelze omezit "svatost" pouze na lidi veřejně činné a známe. Copak nemůžou být stejně svatí rodiče, kteří vychovávají děti, máma, která se celé dny o ně s nasazením všech sil stará? Mnoho lidí, kteří takto "nejsou vidět" předstihují ve svém úsilí o svatost ty ostatní.

- Náš život se nemá dělit na "duchovní" a "světský". Žijeme jen jeden život. Jde o to, aby to byl život křesťana; u laika tedy život křesťana "ve světě". Obě jeho stránky se mohou a mají navzájem doplňovat, propojovat a obohacovat.

- Řeholní život a život laika jsou dvě formy téhož povolání, a to povolání k životu křesťana. Mnohé, co se prezentuje jako specifikum kněžského (či manželského) života (povolání), je spíše věcí obecně křesťanskou: znamení odporu, hledání cesty, vydanost života atd.

- Cestu ke svatosti nelze vyhradit striktně pro "věřící". Vždyť i mnoho lidí mimo církev, kteří žijí upřímně podle svého svědomí, naplňuje směr v úsilí o svatost, tak jak my ji chápeme.

Řehole

- Řády mají i dnes nepochybně své opodstatnění a poslání, ať už se jedná o řády kontemplativní nebo volnější řády, které se věnují práci v sociální oblasti. Řády mají pro církev i svět velký přínos, každý svým vlastním způsobem.

- Řehole v našem okolí význam nemají. Víme o mnoha místech, kde konají dobrou práci. Do našeho teritoria však žádný řád či hnutí nepřišlo.

- Zkušenosti z osobního styku s řeholníky jsou velmi dobré. Otázku o "zraňování" považujeme za nesmyslnou.

- Řehole mladou generaci asi příliš neoslovují, dorostu je málo. Chybí totiž rodiny s více dětmi a katolickým životem. Je to také tím, že již druhá generace vyrostla v materiální společnosti a mladí lidé neradi cokoli obětují pro společnost i pro druhé. Často jim chybí skromnost a mají dost vysoké nároky. Ale i s malým počtem dorostu přinášejí sestry a bratři v řeholích příklad světu, že se dá žít radostně a užitečně bez lpění na majetku.

- Každé setkání s řeholníkem oslovuje, jsou prodchnuti pokojem a krásným životem.

- Některé řády znovu hledají způsob, jak naplnit své poslání (saleziáni), jak se přiblížit dnešním lidem. Je to těžké, protože řády se nestačí přizpůsobovat a měnit s dobou, žijí ve svém světě a neodpovídají potřebám dnešní doby, nemají dorost.

- Klesají počty povolání a nového dorostu. Může to být způsobeno radikální změnou stylu života, konzumní společností. Je možné, že se to vyvíjí, některé řády mohou zaniknout, protože neodpovídají potřebám dnešní doby. Jiné vznikají, musí odpovídat době, aby porozuměly lidem.

- Dnes jsme citliví na to, zda něco musíme dělat, protože je to předepsané, nebo zda to chceme, protože se pro to sami rozhodneme. Úcta k rodičům a k představeným platí dál, ale důležitá je vnitřní svoboda a nenechat se manipulovat - mít možnost svobodně se rozhodnout vzdát se svobody pro Krista.

Jsou řehole opravdu prorockou skupinou uvnitř církve, a tím i pro svět?

- Takto zní zadání okruhu z materiálu pro sněmovní kroužky. Položili jsme si otázku, co vůbec znamená prorocké působení pro svět. Dospěli jsme k závěru, že:

1. Nejprve je třeba hledat, jaké jsou potřeby doby, světa, lidí kolem nás.

2. Druhým krokem by mělo být, že se najdou lidé (mezi křesťany, tedy v církvi), kteří tyto potřeby vnímají a pociťují jejich naléhavost, hledají na ně před Boží tváří odpovědi a cesty, jak je nést, umenšovat, odstraňovat či řešit. Takto mohou být lidé povoláni Bohem a posláni na tuto konkrétní vinici a s tímto konkrétním úkolem.

3. Kolem takových prorockých postav vždy vzniká další okruh lidí - spolupracovníků a pokračovatelů.

Tento model v minulosti dosti často typicky naplňovaly řády. Takto vznikli např. benediktini, františkáni, dominikáni, jezuité či salesiáni. Dnes je ovšem nutno upřímně přiznat, že z tohoto hlediska opravdu není možno při sebelepší vůli řády u nás považovat za prorockou skupinu. Tím nechceme ani v nejmenším snižovat osobní kvality s obdivuhodnou práci mnoha jednotlivých řeholnic a řeholníků. Otázka, proč je tomu tak, zůstává otevřená.

- Mezi světlé výjimky je možno zařadit např. Matku Terezu, hnutí Taizé kolem bratra Rogera či komunitu Charlese Foucoulda. Rozdíl mezi jejich působením (a také obrovským pozitivním ohlasem, který vyvolávají) a působením většiny řádů je velmi výrazný.

- Vyvstává ještě obecnější otázka, totiž zda je vůbec někdo v církvi prorockou skupinou či prorockými jednotlivci, kdo to je, a zda jsou prorocké postavy v církvi podporovány či spíše potlačovány. Shodli jsme se, že spíše to druhé - což ovšem není v církvi nic nového (viz např. sv. Metoděj nebo sv. František). Přesto máme dojem, že není dobré, když bariéra tradice (či spíše tradičnosti!) působí tak, že tyto osobnosti často vytlačuje na okraj katolické církve nebo až za její hranice.

Připravil Jaromír Matěna