Francouzský dominikán
o našem sněmování
Nepřísluší
mi mluvit o důležitých bodech jednání vašeho sněmu. Neznám současný stav
křesťanství, zvláště katolictví, ve vaší zemi, ani otázky, které klade česká
společnost českým křesťanům. O čem tedy budu mluvit? O tom, co je mně i vám
hluboce společné: co říká naše víra o církvi. Církev není ani česká ani
francouzská ani švýcarská, ale katolická: tatáž ve své základní identitě zde i
tam.
Je-li svolán národní sněm, je úplně první požadavek tento: bdít aby lokální rozměr života této církve byl
pochopen v rámci jejího všeobecného rozměru. Aby v místní (české) církvi bylo
přítomno celé tajemství církve.
Pamatujme na vztah církve místní a obecné. V
té místní se uskutečňuje tajemství církve vůbec; v Římě ho není víc než v Praze
či Olomouci. Ano, kvantitativně vzato, je obecná církev svazkem místních
církví. Viděno kvalitativně, obecná církev předchází církve místní, neboť ty jsou od ní odvozeny jako od původního zdroje (tím bylo
shromáždění Dvanácti o Letnicích).
Jde-li o samotný sněm, připomeňme si, že shromáždění křesťanů není
srovnatelné se shromážděním
politickým, odborářským, spolkovým. I ve společenství křesťanů sice existují
způsoby chování, jaké známe z občanské společnosti a které nejsou samy o sobě
špatné, např. snahy ovlivnit nátlakové skupiny, ale to není přesně to, co
bychom měli očekávat od rozpravy v církvi. Ta má probíhat v duchu evangelia. Na
to se v křesťanských společenstvích západní Evropy, ohrožených sekularizací,
pozapomnělo; odtud jejich častá vystavenost rozdělení.
Církev je shromážděním pokřtěných, z nichž
každý má v ní své místo. Duch Boží přebývá v každém a projevuje se skrze
každého. Proto je třeba se vyvarovat klerikalismu, názoru, že vše závisí na
kléru, zatímco od laiků se vyžaduje pouze ctnost poslušnosti. Sněmovní úvahy a
rozhovory nebudou pocházet pouze
- a často ani na prvním místě - od
biskupů a kněží, ale od věřících laiků. Vlastní odpovědností biskupů bude konečné rozlišování, co z řečeného je třeba podržet
pro českou církev, co skutečně nese pečeť Ducha Svatého. To je jejich odpovědnost, kterou nemohou delegovat. Zde
nejde o klerikalismus, ale o apoštolskou
povahu církve.
Je třeba se vyvarovat pasti, v níž se ocitly
některé církve západní Evropy. Někdejší klerikalismus tam přenechal místo
požadavku přísné vnitro církevní demokracie a tendenci učinit z příslušníků
kléru zmocněnce laiků. To je opačný
extrém.
Dva
principy, na nichž zásadně závisí úspěch sněmu, jsou zcela jednoduše víra a
láska. Bylo by pro sněm zhoubné, kdyby hledal důvod svého konání někde jinde.
Jediná otázka kladená tomuto shromáždění zní: Co nám Bůh říká dnes? Na sněmu i
před ním se jistě bude hodně mluvit, ale podstatným pro přípravu
i průběh sněmu je - naslouchání.
To je i podstatou kontemplace a prioritou křesťana je přece život
kontemplativní, naslouchání Bohu.
Nebudou-li účastníky sněmu (od biskupa po posledního věřícího) ti, kdo opravdu kontemplují, je nebezpečí, že se sněm
nepovznese nad úroveň jakéhokoli lidského shromáždění. To by byl nezdar,
promarněné setkání s Pánem. Ten je přítomen vždy, to my jsme často nepřítomní.
Jaké skutky vyžaduje v kontextu sněmu láska?
Mnohé, ale vyzvednu jeden: umět kráčet společně, i když jsme různí. Dojde-li k
rozdělení („tenhle je progresista, tamten je konzervativec...“), vzniknou-li
skupiny, které se postaví proti sobě a budou soutěžit o vliv; rozvíjet
diplomacii, sjednávat kompromisy, bude to cesta k nezdaru. Ten je vždy možný.
Benoit-Dominique de La Soujeole OP
Neautorizované redakční shrnutí přednášky, proslovené autorem v Praze, Olomouci a Hradci
Králové ve dnech 19. až
23.2.2001.
Plenární
sněm očima našich biskupů
pomocný biskup pražský
Jak byste zhodnotil dosavadní průběh
plenárního sněmu?
Při setkávání s diecézními moderátory sněmu se stále
ozývá: nezájem většiny kněží, chybí zřetelná zpětná vazba ze strany ČBK,
pochybnosti mnoha členů sněmovních kroužků, zda jejich podněty dojdou
pozornosti, málo se o smyslu a významu sněmu hovoří na diecézních nebo
celostátních setkáních různých stavů (mládež, rodiny, katecheti aj.). Pozitivně
hodnotím: a) skutečnost, že lidé v kroužcích spolu hovoří o zásadních tématech,
b) že setkávání v kroužku může být podnětem k vytváření nových potřebných
aktivit ve farním společenství, k vzniku nových vztahů a vazeb mezi farníky, k
duchovní obnově farnosti, což se alespoň někde stalo.
O čem by měl podle vašeho názoru plenární sněm
jednat a jaké konkrétní věci by měl řešit?
Zadání a cíle sněmovního procesu vyhlásila ČBK
před několika lety: vtělení podnětů a závěrů II. vatikánského koncilu do života
naší církve. To je příliš široké a nezřetelné zadání, což se ukazuje v průběhu
sněmovního procesu. Je toho mnoho, o čem by bylo nutno jednat. Osobně vidím
jako nejdůležitější tyto oblasti, v nichž by sněm měl dát zásadní směrnice a
orientaci do budoucna: otázka samofinancování církve a finanční solidarita
uvnitř naší církve, struktura vzdělávání kněží, trvalých jáhnů, seminaristů a
pastoračních asistentů, pastorační podněty pro restrukturalizaci farností,
spolupráce kněží a laiků -
pastorační zásady.
Chtěl bych poděkovat všem laikům i kněžím,
kteří vytrvali v aktivní účasti při práci kroužků a posunují sněmovní proces
dopředu.