Co také zaznělo ve sněmovních kroužcích

Jak mají laici reprezentovat církev a šířit evangelium? Co je třeba konkrétně k tomu, aby byli reprezentace schopni?

* V církvi chybí koncepce vzdělávání věřících. Bude třeba podpořit budování farních knihoven a pořádání biblických hodin ve farnostech. Ve farnostech je pro šíření evangelia důležité, aby věřící tvořili skutečné společenství. Soukromé prožívání víry nedává odpověď na duchovní potřeby hledajících. (pražská arcidiecéze)

* Laici by měli být ochotni zapojit se v práci ve farnosti podle svých schopností a kněží tuto spolupráci dovolit. Problém je, že lidé, kteří mají hodně času, ho mají někdy proto, že pro omezené schopnosti nenalezli uplatnění jinde. (brněnská diecéze)

* Osobní život laika podle víry je nejlepší propagací víry. Laik může působit v prostředí, kam se kněz ani nedostane. Je důležité, aby se člověk setkal s někým, kdo žije opravdu živou víru. (ostravsko-opavská diecéze)

* Šíření evangelia slovem ztrácí v současném světě informací svoji sílu, člověk moderní doby je zavalen velkým množstvím slov. Měla by být dána maximální možnost vzdělávání laiků v teologických disciplínách. (litoměřická diecéze)

* Poslání křesťanů se dá přirovnat k břevnům kříže. Duchovním a řeholníkům přísluší především vertikální břevno, tj. zprostředkování Božích milostí formou služby farníkům a církvi, a laikům pak břevno horizontální, tj. vztah ke společnosti a světu. Je nutné však dávat pozor, aby se nerozšířilo mínění, že duchovním náleží vztah k Bohu a laikům jen vztah ke světu. (českobudějovická diecéze)

* Tam, kde není možné žít ve společenství, je třeba klást důraz na osobní duchovní život, zachovat si v něm pevné body: účast na nedělní mši, modlitbu, četbu Písma a duchovní literatury, hledat duchovní vedení, účastnit se jednorázových církevních akcí. (plzeňská diecéze)

Co je třeba k tomu, abyste ve svém okolí nějakým způsobem šířili evangelium?

* Laici by měli mít možnost uplatňovat svůj vliv v konkrétních záležitostech života farnosti a jeho organizace. Přitom je třeba zohlednit i rizika demokratických mechanismů. Podíl na rozhodování by mohl být jednou z cest k překonávání pasivity laiků, která často vyrůstá právě z vědomí nemožnosti reálně ovlivnit záležitosti farnosti a církve vůbec. (plzeňská diecéze)

* Tvůrčí laické iniciativy jsou potlačovány či v lepším případě nenacházejí jednoznačnou podporu ze strany představitelů církve nebo je provází nezájem a lhostejnost, často pouze proto, že jsou v nějakém smyslu nekonvenční. Přitom nekonvenčnost bývá spojena právě s tvořivostí, která je nezbytným předpokladem zdravého fungování církve jakožto živoucího organismu. Představitelé církve by měli podpořit iniciativy, kterým jde o dobrou věc, i v případě, kdy se ocitají v rozporu s většinovým míněním v církvi. (plzeňská diecéze)

Klerici, laici – a jak spolu vycházejí

V písemných materiálech získaných od sněmovních kroužků se často objevuje stesk na to, že vázne komunikace mezi laiky a "kleriky" (tj. kněžími a biskupy). Klerici prý nepokládají laiky za rovnocenné partnery. - Víme, že toto tvrzení zdaleka neplatí všeobecně, ale stesk je to natolik častý, že asi nejde o pouhou reakci na zcela výjimečné poměry.

Obrátili jsme se na několik "kleriků", o nichž jsme předem tušili, že mají k věci co říci, a položili jim čtyři otázky: "Domníváte se, že (1) tento stesk je důvodný? Pokud ano, (2) jaké jsou jeho možné příčiny? (3) Jakou cestou lze tento nedostatek odstraňovat? (4) Pokud existují takové místní poměry, kde se s tím nedá nic dělat, jak si tam podle vás mají laici počínat?"

Uveřejňujeme jejich odpovědi. Všechny jsou výstižné, každá svým způsobem, i když se někteří respondenti neřídili nabízeným čtyřbodovým schématem.

P. MGR. FRANTIŠEK HANÁČEK

moderátor sněmovních kroužků v Arcidiecézi olomoucké

Toto téma je pro evangelizaci zásadní. Celý život se odehrává v rovině komunikování. Pokud si laici postesknou na neuspokojivý kontakt se svým duchovním, mohou mít kus, nebo i hodně pravdy. Kněz je ale také lidská bytost s klady a zápory. Z objektivního hlediska je "skóre" asi vyrovnané, neboť i kněží tlučou na brány srdcí svých oveček s touhou po větší komunikaci - a často marně! Vím, že je část laiků, jimž se nezavděčí žádný kněz, ale totéž může platit i obráceně. Potřebnost komunikace se musíme naučit vnímat neboť lidé se jí vzájemně obohacují. Nechtějí-li se obohacovat nebudou komunikovat.

Je tento stesk důvodný?

Jednoznačně ano. Je životně nutné toto téma nastolovat, neboť jen tak se mu můžeme poctivě věnovat. Vždyť celé evangelium je komunikací mezi Kristem a jeho posluchači. K něčemu takovému je však třeba obou stran. Laici i duchovní musejí hledat cestu k sobě blíž. Sněm problém nevyřeší, ale může pomoci.

Příčiny

V komunikační krizi je celá naše společnost. Jsme zavaleni množstvím informací, které neumíme zpracovat. Kvalita komunikace nespočívá pouze v množství slova idejí, ale i v jejich zasazení do hodnotového žebříčku. Proč se rozpadají rodiny? Především nedostatkem vzájemné komunikace. Naše vztahy stojí a padají s komunikací. Jak nesnadné jsou tyto vztahy na pracovištích! Všude cítíme ubývající schopnost komunikovat. Ono známé "Nemám čas!" I křesťané jsou dětmi této doby. Totéž platí o vztazích mezi laiky a knězem.

Rádi bychom tento stav odstranili. ale jak?

Je naivní myslet si, že ho lze odstranit. Lze ho jen zmírnit. Jde o to, aby si tuto otázku kladlo více laiků i duchovních všech kategorií. Kdo hledá, už tím vytváří půdu pro komunikaci. S přispěním Ducha Svatého se pak snáze najde východisko. Naším úkolem je žít v církvi větší touhou po komunikaci. Chtějme začít i tam, kde se to dosud nedaří. Důležité je "rozhýbání“. Zde je role pastýřů nezastupitelná, protože komunikace je pro ně úkolem, jímž jsou pověřeni. A především rozhodnout v pravý čas. U nás je to často na dlouhé lokte...

Co když to nejde?

Jsou-li někde místní podmínky pro komunikaci při vší snaze nepříznivé, pak to musíme nést statečně jako Kristův kříž. I to přece patří k podstatě naší víry - komunikace obětí!

Mons. VÁCLAV MALÝ

pomocný biskup pražský

Setkávám se s touto stížností poměrně často. Příčiny je třeba stále hledat v přežívání návyků a způsobů z nedávné minulosti. Státní moc tlačila kněze do role "obřadníků", kteří zajišťují chod bohoslužeb a svátostných úkonů, a laiky naopak do role pasivních účastníků bohoslužeb, kteří jen přihlížejí. Víra byla privatizována do rodinného kruhu a její vnější projev byl vyjadřován účastí na bohoslužbách, příp. posíláním dětí na výuku náboženství. To byl celkový rámec působnosti církve po čtyři desetiletí (vím, že zjednodušuji).

Po roce 1989 se těžko překonává navyklé chování. Laici zdaleka nemají zažitu aktivní spoluodpovědnost za konkrétní podobu farního společenství. U části kněží přežívá pocit, že jen oni musejí být při všem a nemohou se o odpovědnost dělit. To plodí obapolnou nedůvěru. Kněží zaujímají postoje učících, kteří ve svém výsostném poslání nepotřebují další podněty, a laici se stávají pouze poučovanými, kteří nemají co mluvit do porozumění nauce a do její prezentace. U kněží může být v pozadí strach, že dialogem s laiky přijdou o svou doménu. Laici jsou pak vnímáni jako síly pro pomocné práce při úklidu, opravách a technickém provozu, nikoli jako nositelé všeobecného kněžství, kteří mají rozvíjet svá charismata pro obohacení duchovního působení.

Paternalistické pojetí svátostného kněžství má tuhé kořeny, které nelze snadno vymýtit. Odstranit tyto překážky spolupráce mezi kněžími a laiky vyžaduje především pěstovat a rozvíjet vzájemnou důvěru, při níž je respektováno v plnosti vůdčí poslání kněze a aktivní spoluodpovědnost laiků i v oblasti pastorační a duchovní. Kněz by měl vnímat laiky jako spoluhráče, nikoliv jako protihráče. Pokud někde nelze poměry změnit trpělivým a taktním naléháním laiků, je třeba oslovit např. okolní kněze, vikáře, příp. biskupa, aby s knězem pohovořil a bez zloby a manipulace ho přesvědčoval o nesprávnosti jeho chápání kněžské služby.

P. ALEŠ OPATRNÝ

biskupský vikář pro pastoraci v Arcidiecézi pražské

Upřímně říkám, že výroky typu "ti kněží jsou přepracovaní (nevzdělaní, nerudní...), jakož i "ti laici jsou nároční (neteční...)", mám velmi nerad. Každý člověk je originál a zaslouží si, aby byl jako takový brán a nezařazován bez rozlišení mezi jiné.

Nicméně i v oblasti komunikace mezi kleriky a laiky existují situace, které mají společné rysy. Vidím zde tři hlavní typy problémů. První typ: jako všude, jsou i mezi kněžími lidé méně nebo málo komunikativní. Co u rybáře neruší, u kněze vadí. Ale je komunikativnost jediným důležitým znakem pro připuštění ke svěcení? - Druhý typ: velmi záleží na výchově v rodině, farnosti, semináři a opět ve farnosti, v níž kněz působí (ta ho totiž také vychovává), zda je jeho identita budována na nadřazené vyvýšenosti, nebo skutečně na evangelních hodnotách. Při špatně položených základech se těžko opravuje to, co je na nich postaveno. A třetí typ: chápu, že si málokdo uvědomuje, že kněz stojí tváří v tvář desítkám, a mnohdy i stovkám lidí, kteří od něho čekají osobní přístup, dost času ke komunikaci, velkou vcítivost a přizpůsobivost. Toho všeho je člověk schopen jen do jisté míry, kterou sám nemůže libovolně rozšiřovat. Kromě toho řada lidí si na kněze dělá značné nároky, určitým způsobem si ho "přivlastňují". Nemusí to být ze zlých motivů, ale kněz se musí bránit. Každý ovšem jak umí, a to není vždy příjemné. O biskupovi platí totéž v ještě větší míře.

A řešení? Žádné kouzelné neznám. Z nikoho nelze udělat někoho úplně jiného a ani otevřený a komunikativní kněz nikdy nenaplní očekávání a nároky všech. Ale všem se může.hodit indiánské heslo: "Nikoho nesuď, dokud jsi aspoň dva týdny nechodil v jeho mokasínech."

Mons. FRANTIŠEK RADKOVSKÝ

biskup plzeňský

(1) Z vlastní zkušenosti vím, že je to stesk důvodný. Neplatí všeobecně, znám mnoho kněží, kteří se o komunikaci úspěšně snaží, a ona dobře funguje k prospěchu církve, především v místě samotném. A jsou to krásná, přitažlivá společenství víry: na úrovni farností, center mládeže, hnutí a církevních společenství apod. Znám však i situace, kde dialog neexistuje, a všichni tím trpí (někdy i samotní kněží.

(2) Příčin je víc, především v lidech samotných A nejen na straně kněží. Znám případy, kdy by kněží rádi komunikovali, ale není s kým. Tam je to otázka času a trpělivosti. Lidé .se časem otevřou, když se setkávají s někým, kdo je má. rád. Horší je, když je chyba v kněžích, případně biskupech. Tam je to často záležitost dlouhodobá, protože rozhodující krok musejí udělat oni.

A když to nedokážou? Stát se to může. Třeba proto, že mají psychické zábrany: beznadějní introverti, lidé různým způsobem zranění apod. Nebo tak byli vychováni a domnívají se, že stačí komunikace jednosměrná, shora dolů. Snad nikdy nezažili onu krásu církve jako otevřeného společenství bratří a sester, v němž jsou – pokud jde o úsilí o osobní svatost, život z Božího slova a ze svátostí – všichni na stejné úrovni a přitom si vzájemně pomáhají a povzbuzují se. Takovému společenství mají oni sloužit jako učitelé, pastýři a kněží. To je ono Augustinovo: "S vámi jsem křesťan a pro vás jsem biskup." Často jim chybí pokora nebo aspoň jasné rozlišení, že ony nesmírné dary, kterými jsou povoláni sloužit bratřím a sestrám, jsou jim pouze svěřeny a nejsou jejich vlastnictvím.

(3) Jak to odstranit? Především láskou a trpělivostí. Leccos se dá změnit a překonat. Zvláště tam, kde je zdravá, "normální" osobnost. Tam často pomůže právě zážitek krásného komunikativního společenství víry, aby dotyčný zatoužil něco podobného také uskutečnit, i když to třeba hned nebude perfektní. Kde chybí ona zdravá "normalita", tam se toho moc nedokáže, i když se všichni snaží. Tam je ovšem chyba i v představených, pokud s takovou situací nic nedělají. Někdy by rádi udělali, ale z různých důvodů nemohou, aspoň ne hned, třeba pro nedostatek kněží. Je ovšem otázka, není-li lépe nechat v takovém případě farnost prázdnou. To je ovšem třeba řešit případ od případu a vždy je to nesnadné. Myslím, že chybu někdy učinili ti, kteří byli odpovědní za rozlišování povolání u kandidátů kněžství.

K povolání kněze v pastýřské službě jistá schopnost komunikace patří. Kandidát, který je toho neschopen, nemá povolání k pastýřské službě, může však mít povolání k zasvěcenému životu, např. v kontemplativním řeholním společenství.

(4) Pokud kněz nenajde v řadách věřících laiků ani po delším usilovném a trpělivém snažení partnery ke komunikaci, je třeba, aby se spolu s představenými zamýšlel o svém dalším působení v onom místě.

V případě, že věřící nenajdou u svého kněze ochotu či schopnost komunikace, je dobré, když zkusí situaci řešit s jeho představenými, s biskupem či jeho spolupracovníky. Pokud ani tam nenajdou řešení, ať hledají v okolí kněze, případně určité solidní společenství, které by bylo ochotné vést s nimi dialog a pomoci jim. Vždy však mohou vytvořit modlitební společenství mezi sebou a scházet se nad Božím slovem, k modlitbě a vzájemnému sdílení a povzbuzování sami.

P. VÁCLAV SLOUK

pracovník pro ekumenické otázky v Diecézi brněnské

Je tento stesk důvodný?

Když je stesk na váznoucí komunikaci mezi laiky a kleriky častý, asi na tom něco bude.

Možné příčiny:

Jejich odhalení bude patrně obtížné. Zřejmě budou na straně nás, kleriků, například: Někdy si připadáme soběstační a o komunikaci nestojíme, protože nevíme, co dobrého by nám mohla přinést; nebo komunikovat neumíme, proto se komunikace bojíme; nebo jsme velmi vytížení a prostě nemáme čas a síly na to, abychom se s někým bavili; nebo neumíme pochopit mentalitu nám svěřených, neumíme se k nim přiblížit a dát najevo zájem o dialog.

Příčiny budou zřejmě i na straně laiků, například: Někdy jim stačí účast na bohoslužbách a další život ve farnosti je příliš nezajímá; nebo jsou vytížení rodinnými a pracovními starostmi a na komunikaci, už nemají síly; nebo možná nevědí, o čem by se mohli s kleriky bavit; nebo nemají odvahu; nebo považují dialog za zbytečný, protože si myslí, že stejně k ničemu nepovede.

Problémem dialogu je možná i to, že přes všechny snahy o něj zůstává téměř veškerá odpovědnost za farnost na faráři (za diecézi na biskupovi) a obě strany dialogu jsou si toho vědomy: klerik ví, že svou odpovědnost nepředá, laik ví, že žádnou velkou odpovědnost nedostane.

Jak tento nedostatek odstranit?

Součástí formace bohoslovců a stálé formace kněží by mělo být pěstování schopnosti k týmové spolupráci nejen s biskupem a kněžími, ale i s laiky. Na druhé straně by trpělivá formace laiků měla.probouzet a posilovat i vědomí spoluodpovědnosti za život církve, zvláště za život konkrétní farní rodiny.

Co dělat, když se s tím nedá nic dělat?

Zůstat ve společenství farnosti; znovu a znovu se pokoušet svým vlivem změnit místní poměry, ale zároveň hledat uplatnění i jinde: kněz v úloze zpovědníka a všichni dle možností v aktivitách v rámci již fungujících konkrétních společenství, děkanátu (vikariátu) nebo diecéze.