Mladí a synodalita církve

(budoucnost, na které můžeme spolupracovat)

P. ThLic. Petr Žurek

„V církvi jsme doma“ - tak bych charakterizoval nejstručněji základní dojem, který na mne udělal Světový den mládeže v Římě a zvláště ta část, kterou jsem mohl prožívat v Českém národním centru. Tento domov - to je především Láska, kterou zjevuje sám Bůh lidstvu, církvi a každému, kdo má otevřené srdce. Ve společenství církve prožívání tohoto „domova“ by mělo být intenzivní a běžné nejen pro široké spektrum darů a milostí (svátosti, charismata, služby...), které se v ní a z ní rozlévají, ale i díky struktuře církve, která z ní činí přístřeší duše, místo setkání, slavení, spočinutí, místo služby i svědectví.

Sám toho člověk dokáže hodně, ale společně s druhými mnohem víc. Zadívejme se na Boha: On je jeden, ale přebývá v Trojici. Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, který JE sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. K životu z Boha a podle jeho příkladu jsme povoláni i my. Je ale dobře, že se jedná i o tajemství, které je možné hledat, odhalovat, podílet se na něm, i když hlubina tohoto bytí je pro pouhý rozum nepřístupná. Společné hledání a odhalování Boha, poznávání jeho vůle, společné nasazení pro realizaci Jeho projektu znamená přinášet světlo do tohoto světa.

Společně se o něco snažit, kráčet „po cestě“ s jinými, naslouchat Jemu a sobě navzájem, slavit - to patří k běžným projevům života. K vyjádření této vitality v životě církve lze použít rozdílná slova, jejichž obsah se může někdy i překrývat, jindy to může být přesné pojmenování skutečnosti, které se týká jen omezené skupiny osob. Na obsah pojmu kolegialita má v církevním prostředí hlubokou tradici a vyjadřuje charakter organických vztahů mezi apoštoly. V současnosti je výraz života ve společenství biskupů, kterému předsedá nástupce svatého Petra.

Pojem synodalita je novým slovem v životě církve. Objevuje se stále častěji od konce šedesátých let jako pojem, který chce novým způsobem vyjádřit v duchu II. Vatikánského koncilu životodárnost vztahů, kterou s sebou nese vnímání církve jako Božího lidu, jako mnohotvárného společenství, jako symfonie mezi všeobecným a služebným kněžstvím.

V konkrétním životě se synodalita projevuje mnoha způsoby. Setkáváme se s ní ve farnostech, kde se projevuje jako účast v pastorační nebo ekonomické radě. Kvalitativně jinak jí nacházíme v kolokviích, kongresech, setkáních a podobně strukturalizovaných shromážděních církevního společenství. Způsobem par excelence se synodalita církve projevuje na diecézní synodě. Teologicky se totiž církev uskutečňuje v diecézi, tedy okolo biskupa a jeho presbyteria, v naslouchání Božímu slovu, při slavení svátostí a v naslouchání Duchu svatému. Církev na synodu, to je především velké Dík Bohu za to, že je nám blízký. Synodalita se stejně podstatně projevuje i v liturgickém slavení; a to nejen ve mši svaté, ale i ve společném slavení jiných svátostí, v různých pobožnostech, exerciciích, v lectio divina atd. Dále také v konkrétních pracovních zasedáních, kde se projednávají problémy, připravují řešení, či programují další kroky. I zde je možné dbát o kulturu bratrského naslouchání a dialogu.

Synodalita církve je také důležitým prostorem individuální i kolektivní formace, je to jakási permanentní škola i laboratoř osobního a křesťanského růstu. I když se v jeho rámci pracuje i na naprosto konkrétních úkolech, právě společné jednání, hledání a podílení se na řešeních je prostorem vzájemného informování, naslouchání či učení se, které ve svém důsledku směřuje k dobru jednotlivce i společenství. Je-li tato činnost postavena na evangelních základech, můžeme říci, že se jedná o jeden z velmi důležitých a vzácných prostorů, kde se formuje křesťanské společenství dneška a zítřka na mimoliturgické rovině, které je přirozenou a organickou součástí této synodality církve.

Svátostný život v naší církvi je na dost dobré úrovni (jak i vcelku obecně přijatá příprava na svátosti tak i jejich slavení). Můžeme říci, že práce vyučujících na fakultách, služba kněží a jáhnů, kteří ve spolupráci s celým církevním společenstvím uvádějí mnohé nové prvky II. vatikánského koncilu do praxe, hluboké tradice slavení a mimo jiné i kultivovaný církevní zpěv a celá liturgie, jsou jako takové projevem našeho pozitivního až radostného vztahu k náboženské praxi. Tento vztah je vidět i u většiny mladých účastníků, a zvláště pak pokud mohou liturgické slavení společně připravovat a mají možnost k němu nějak přispět. Je to jistě vrchol a pramen života, vrchol, který ovšem musí mít široké a mnohovrstevnaté základy, pramen, který nesmí být v okamžiku opuštění chrámu znehodnocen. Na druhé straně se hodně hovoří o nové evangelizaci, které se některá společenství velmi věnují. O nutnosti konat ji v naší současné společnosti snad málokdo pochybuje, otázkou jen zůstává jak na to. Činnost církve je možné vyjádřit dvěma póly: „evangelizace“ a „sakramentalizace“. Pokud je postavíme vedle sebe, pak můžeme říci, že „sakramentalizace“ je normální součástí našeho života, to ovšem vždy nemůžeme říci o „evangelizaci“. Pokud chceme vyvážit tento nevyrovnaný vztah, pak je sice třeba pečovat a vylepšovat náš svátostný život, zároveň však je třeba razantně vykročit směrem k „evangelizaci“. Naše mimosvátostná činnost by zase měla být charakterizována základním postojem: „od evangelizace k sakramentalizaci“. Prostorem, který má velmi dobré předpoklady sloužit k vzájemnému harmonizování mezi „evangelizací a sakramentalizací“ (přitom na obou participuje a zachovává si vlastní autonomii) je právě synodalita.

Máme mnohé zkušenosti ze Světového setkání mládeže, které mohou být inspirací pro mladé i starší v realizaci synodality na nejrůznějších úrovních. Východiskem je víra a láska k Bohu, církvi .a bratřím. Nutné je zmapovat potřeby a znát vlastní možnosti. Jedním z nejdůležitějších kriterií k výběru lidí je i „správný člověk na správné místo“. Pro vnitřní strukturu a vzájemné propojení je nutné, aby na každém jednotlivém Úseku byl animátor (zodpovědný) - zástupce - skupinka (doporučuji tam, kde jsou mladí lidé členy různých rad - např. pastorační rady - byli zastoupeni dva, tři nebo jako malá skupinka). Dobrým příkladem k zamyšlení a k následování může být třeba Centrum pro tisk a sdělovací prostředky. To komunikuje dovnitř i navenek společenství, zajišťuje tedy nejen (v konkrétní případě farnosti) péči o farní tisk, nástěnky, komunikaci internetem, atd., ale i příspěvky do místního, regionálního, diecézního či jiného tisku a sdělovacích prostředků. Ideálním prostorem, kde se jakoby slévá mnohovrstevnatý a organický život společenství, a odkud se pak zase více méně moderovaně rozlévá, je právě synodalita.

Jednou z příležitostí, která se nám v současné době nabízí je i sněmovní proces. Pokud nebude svoboda církve v nejbližší budoucnosti vystavena zatěžkávací zkoušce, můžeme očekávat, že tam, kde bude vůle k harmonizování vztahů mezi „sakramentalizací“ a „evangelizací“ se bude projevovat i synodalita. Ta přirozeně neskončí tímto sněmovním procesem, naopak sám proces ještě nadlouho zůstane východiskem, ke kterému se budeme vracet, jako k jednomu ze zdrojů formace a všeobecné inspirace pro jeho navázanost na všeobecné prameny, kterými jsou i dokumenty II. vatikánského koncilu.

Synodalita je účastí na přítomnosti, a procesem přípravy na budoucnost církve. Každý, kdo zodpovědně přistupuje k darům, kterých se mu dostalo, si jistě klade otázku, jak by mohl na toto obdarování odpovědět dnes a teď, a jak za určitý čas, kdy se na svou odpověď ještě lépe připraví. Hledání vlastního místa v mnohotvárné činnosti církve má různá období, je poznamenáváno rozdílnými okolnostmi, možnostmi i momentální energií, kterou můžeme investovat. Pokud se často setkáváme s přetížením kněží v oblasti „sakramentalizace“, jistě stojí za zamyšlení jestli nenastává vhodný čas (kairos) k nasazení se k „evangelizaci“ a harmonizaci těchto dvou významných a neoddělitelných projevů života našich společenství.

(autor vystudoval pastorální teologii na Lateránské univerzitě v Římě)

Bibliografie:

1. Dokumenty

2. Doporučené knihy

RABAN M., Sněm České katolické církve. Obnova synodality, Praha 2000.

3. Doporučené články

LUKÁCS L., Religione e mezzi delta comunicazione, in Concilium 3 (2000) 139 - 151.

Z pohledu Hnutí focolare např.: Comunicazione e unita, in Gen 's 4/5 (2000). Toto dvojčíslo časopisu je monografií.