Prožíváme fakt, že naše rodina je základní buňkou církve? Co si pod tím konkrétně představujeme? Uskutečňuje se v ní duchovní život jejích členů? Jak se uplatňuje všeobecné kněžství v rodinách? Slavíme tam církevní, rodinné i společenské svátky? Jak tam nasloucháme Božímu slovu? Jak se tam modlíme? Potřebujeme společnou modlitbu? Žehnáme se v rodině? Žehná rodinu jen otec, matka, nebo navzájem?
*
Otázka konkrétní solidarity s rodinami je výzvou pro dnešní církev, zejména na
úrovni farností a společenství. Bylo by potřebné, aby se zejména ve farnostech
kněží a pastorační rady farnosti nebáli položit konkrétním rodinám otázku, co
od církve očekávají.
(královéhradecká diecéze)
*
Stále převládá mínění a praxe, že „za setkáním s Kristem je třeba chodit z
rodiny do kostela . Málokdo ví, uvědomuje si a žije s vědomím, že „církev mám
doma a že i doma se lze setkávat s Kristem, žít s ním a zprostředkovávat ho
druhým. (královéhradecká diecéze)
*
Všeobecné kněžství se v rodinách dostatečně neuplatňuje. Lidé totiž nevědí, co
to je, nikdo jim to nevysvětlil. Rodinné a významné církevní svátky se slaví.
Společné modlitby zřídka, rodina se kvůli zaměstnání i jiným okolnostem těžko
schází. Po dětech se chce individuální modlitba. Společná modlitba je však
důležitá, aby se děti naučily žít ve společenství. Žehnání někde existuje, byť
jednoduché.
(litoměřická diecéze)
*
Většinou si neuvědomujeme, že je rodina základní buňkou církve. Představuje
začátek vývoje duchovního života pro potomky. Ano, většinou se tam uskutečňuje
rozvoj duchovního života, i když velmi nedokonale. Podle NZ se uplatňuje
všeobecné kněžství ve službě slova a oběti sebe. Rodinné a církevní svátky se v
rodinách většinou slaví, Božímu slovu se naslouchá jen občas (mše sv. v
televizi, přednášky v rozhlase). Společné modlitby je třeba a je užitečná.
Žehnání bývá jen občas při odchodu nebo před spaním.
(ostravsko-opavská diecéze)
*
Opravdu věřící rodina si uvědomuje, že je základní buňkou církve, a proto
vychovává své děti nejen k lásce k Bohu, k respektování jeho pravd a zákonů,
ale i k takovému životu v dospělosti, který by vedl i nevěřící k respektování a
ocenění vlivu naší římskokatolické církve na člověka. Církevní, rodinné i
společenské svátky tyto rodiny určitě slaví. Začíná se rozvíjet i společná
modlitba v rodinách. Musí se však tak dít jen na bázi dobrovolnosti všech
jejích členů (dospělých samozřejmě). V rodině žehná jejím členům nejčastěji
matka.
(pražská arcidiecéze)
*
Ano, prožíváme. I v případě jednoho věřícího v rodině je církev přítomna.
Rodiče předávají zkušenosti víry dětem, později i děti rodičům. Svátky slavíme.
Modlitba v rodině - veliké obtíže se společnou modlitbou, někde se ani společně
vůbec nemodlí. Všichni však vnímáme absenci společné modlitby jako chybu.
(pražská arcidiecéze)
(kuf)