SHRNUJÍCÍ ANALÝZA 3. TÉMATU SNĚMOVNÍCH KROUŽKŮ PRO ROK 2000
Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty
Božího lidu?
Současné členění diecéze na farnosti a strukturu farností pokládá více než 40 %
respondentů za neodpovídající současnému rozložení věřících. Je potřebná
reorganizace, věnovat se živým společenstvím, vytvořit misijní farnosti. Ve
městech je struktura farností překonána.
Za vlastní farnost spoluzodpovídáme, máme farní, ekonomickou či pastorační
radu, společenství, Charitu; pracují stále titíž. Je dost schopných, méně
ochotných laiků (70 %). Nespoluzodpovídáme, kněz rozhoduje sám (17 %). S
okolními farnostmi resp. vikariátem či diecézí spolupracujeme, organizujeme
poutě, kulturní akce, charitní sbírky, setkání animátorů kroužků, semináře,
atd. (29 %). S diecézními radami kontakt nemáme, jsme bez informací o jejich
činnosti (25 %), spolupracujeme s katechetickou radou. Máme farní či diecézní
časopis (34 %), internetovou stránku (5 %), nemáme nic (10 %) . Kněze, kteří
byli v době do roku 1989 vysvěceni a žili v manželství, známe (9 %); zkušenost
s nimi máme dobrou (9 %), působí v řeckokatolických farnostech, církev
nevyužila dostatečně jejich potenciálu. O práci svého biskupství nemáme
informace, řeší vlastní problémy (21 %). S prací biskupství jsme spokojeni,
zmiňovány jsou hlavně vzdělávací cykly (9%).
Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to,
aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?
Rodiny hrají zásadní roli v našem společenství, jsou základní buňkou církve (26
%), ve společenství se angažují např. ve sněmovních kroužcích, organizují
exercicie, akce pro děti, setkávání rodin, farní časopis (22 %). Děti jsou v
kostele dobře přijímány, jsou přínosem pro společenství (26 %); do kostela
rozhodně patří (49 %). Máme dětské mše, boční kapli či zvláštní místnost pro
děti, jsou aktivně zapojovány (přímluvy, dary, zpěv, 25 %).
Prožíváme fakt, že rodina je základní buňkou církve (28 %); společně se
účastníme eucharistie, čteme spolu Písmo, žehnáme se, slavíme společně svátky
(50 %). Naše rodiny jsou pro děti prvotním místem setkávání s Kristem; víru
nejprve předávají rodiče, pak kněz a katecheta (42 %). Se společnou modlitbou
máme dobrou zkušenost, je potřebná, ne nezbytná (33 %). Je to jeden z projevů
křesťanské modlitby; rodina není křesťanskou, teprve když se společně modlí (27
%).
Co je cílem ekumenických snah v naší církvi? Jaké
skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve
farnostech v oblasti ekumenismu?
V rámci ekumenických snah se snažíme spíše o vzájemné poznávání, respektování a
obdarovávání (23 %) než o návrat odloučených bratří (5 %). Stejnou měrou
považujeme společnou modlitbu, účast na ekumenických bohoslužbách a vzájemné
kontakty za podstatný úkol katolického křesťana i za výraz zvláštní
angažovanosti. Výuku náboženství společnou pro děti nevěřící, z nekatolických
církví i z naší církve si dovedeme představit, s kvalitním vyučujícím; je
součástí všeobecného vzdělání (24 %). Naopak - je vhodnější pouze společná
výuka etiky, povinná výuka budí odpor, není vhodná (21 %). Ve formulacích,
kterými katolická církev stanovuje cíle ekumenismu, nemáme jasno (14 %); jsou
nám jasné (7 %).
Naši nekatoličtí bratři a sestry nás inspirují zejména znalostí a studiem Písma
(17 %), pomocí potřebným, svou vnímavostí k potřebám druhých (28 %),
evangelizací a nadšením, které oslovuje, svými aktivitami a tím, jak pronikají
mezi lidi (27 %). Naše společenství naší diecézi v oblasti ekumenismu nabízí
otevřenost, společnou modlitbu, setkávání, kulturní akce (14 %). Společné
aktivity: charita, církevní škola, pěvecký sbor, ekumenické bohoslužby,
společenství rodin, zájezdy. Ekumenické bohoslužby sledujeme v TV (31 %),
účastníme se jich (17 %), neúčastníme se (7 %).
Bratři a sestry z nekatolických křesťanských církví jsou v našem společenství
přijímáni dobře.