PŘÍSPĚVKY ODBORNÍKŮ K TEMATICE "O CÍRKVI"

Sekretariát Přípravné komise plenárního sněmu dostával v průběhu let 1996-2001 nemálo příspěvků, které nebylo možné zařadit do analýz zápisů ze sněmovních kroužků. Proto byla vytvořena tato zvláštní analýza. Jedná se převážně o texty odborníků (biskupů, vyučujících teologických fakult, kněží a jáhnů, aktivních laiků). Během následujících dvou měsíců vás s nimi seznámíme.

Nezbytnou vlastností je postoj trvalé metanoie (obrácení) - navazuji na polemiku církev kající a církev triumfující. Církev není spásou, ale je v tomto světě znamením spásy.
Měli bychom považovat sněm české církve také za službu univerzální církvi.
***
Za bolestné pokládám také to - chtěla bych se ovšem mýlit - že církev přestává být svědectvím a svátostí spásy pro mladé lidi, kteří hledají smysl a pravdu svého života.

Církev by tedy měla být společenstvím, kde lze zakusit spásu, měli bychom se ptát, v čem svědectví církve v naší zemi není věrohodné, měli bychom si poslechnout, co se dnes (katolické) církvi nejčastěji vytýká, v čem svým spoluobčanům a bližním nejsme znamením spásy, nýbrž naopak pohoršením.
***
Na prvním místě je třeba se zabývat vizí naší církve, co je prioritou v současném stavu církve. Církev u nás musí vědět, za čím konkrétně v této době jde, ne jen před čím se chce bránit. Obrana je jistě také nutnou složkou života, ale evidentně není a nemůže být programem růstu.
Bude-li se církev víc starat o hlásání evangelia a méně o hmotné otázky, určitě se stane přitažlivější, věrohodnější, jak pro ty, kdo jsou v církvi, tak i pro ty, kteří stojí dosud mimo. Bude také táhnout nová duchovní povolání, pokud bude v církvi více modlitby a řádu.
Měli bychom vyjít z toho, co dnešní svět potřebuje a od církve očekává, a tomu přizpůsobit celou pastorační strategii. Ptám se, nakolik dokážeme právě v otázkách ekleziologie vytěžit ze zkušeností církve z dob tvrdého nebo i méně tvrdého pronásledování: zda totiž jako církev navazujeme ve svém sebeporozumění na ekleziologický model z doby před padesáti lety, nebo zda dovedeme vzít vážně zkušenosti a formy církve, která žila v podzemí, ba i té, která dodnes "mlčící" zůstává. Právě z minulosti víme, že mnohem produktivnější byla dobrá řešení lokálního významu, ať už se pak rozšířila více, či méně než podivné světové všeřešící projekty. Tak to platí o všech zakladatelích řádů, například o sv. Františkovi.
Za nejdůležitější považuji "zprůhlednění" činnosti církve. Pojmem zprůhlednění nemyslím zavedení propagandy, která by prohlašovala, co všechno krásného se stalo. Je nutné vytvořit oboustranné informační kanály, ke kterým by měl obyčejný člověk přístup a věděl by o nich. Chceme-li po lidech, aby cokoli respektovali, musíme dokázat užitečnost dané instituce i pro toho nejposlednějšího člověka, který by mohl vznést námitku o její potřebnosti.
Dovoluji si proto navrhnout doplnit do katalogu témat "odpovědnost církve za nemocné, trpící a umírající" a něco s tím udělat. Pro inspiraci si můžete přijít do Hospice Anežky České, kam vás srdečně zvu.