PŘÍSPĚVKY ODBORNÍKŮ K TEMATICE PROŽÍVÁNÍ KŘESŤANSTVÍ

Sekretariát Přípravné komise plenárního sněmu dostával v průběhu let 1996-2001 nemálo příspěvků, které nebylo možné zařadit do analýz zápisů ze sněmovních kroužků. Proto byla vytvořena tato zvláštní analýza. Jedná se převážně o texty odborníků (biskupů, vyučujících teologických fakult, kněží a jáhnů, aktivních laiků).

* To, co nás v naší církvi trápí, bych nepřipisovala neznalosti koncilních dokumentů, nýbrž nedůslednému křesťanství. Uvnitř církve položme důraz na opravdovost vztahu k Bohu, ne na formální splnění povinností. Proto: modlitba jako rozhovor, četba Bible, společenství, svátosti. Život z víry se neomezuje na soukromí.

* Pro četný okruh věřících se jejich vztah k farnosti zúžil jen na pasivní účast na nedělní bohoslužbě, přičemž slovo života do nich padá jako na skálu. Naprosto schází touha po kontaktu s jinými ze společenství; výjimku tvoří mladé rodiny s dětmi, které po skončení tzv. dětské mše zůstanou před kostelem, kde vzájemně proberou - samozřejmě v rychlosti - nejžhavější problémy své nebo společenství.

* Chceme-li zůstat solí této země, budeme se asi muset naučit žít, chovat a jednat jako církev vyznavačská - se vším, co k tomu patří. Potom bude mít úplně jinou váhu a rezonanci třeba i taková prostá věc, jako je osobní odpovědnost každého věřícího za hmotnou stránku jeho církve.

* Mnozí vnímají církev především jako učitelku a garanta morálky, ale na druhé straně jí vyčítají některé morální požadavky. Nikdy nelze správně pochopit, jak žít, když není jasné, proč žít. Proto vidím jako důležité přenést důraz od morálky k Původci a Cíli. Zabývat se především Bohem a Ježíšem.
Církev prezentovat především jako společenství těch, kteří se modlí = oslavují Boha, hledají Jeho vůli, světu kolem potom o Něm vydávají svědectví.

* Brát více v úvahu tradici, lidové prožívání víry, skutečný duchovní stav obyčejných lidí, kterých je v církvi většina.

* Díky kněžím i laikům, kteří vysvětlují, že církví jsme my všichni, si můžeme uvědomovat, jakou církví vlastně jsme. Pro nás věřící bude nutné vzít církev "za svou" - ještě hlouběji sáhnout do svých kapes, projevit více solidarity a angažovanosti. Dokážeme to? Dokážeme v té hmotné bídě, jež na nás všechny doléhá - a bude stále větší - dát více prostředků na - řekněme - svůj kostel?

* Odpovědně važme, na co je, na co možná dosud není katolická církev v České republice připravena, a hlavně, co všechno pro její lepší připravenost může každý z nás udělat. Ušetříme si tak další zbytečné okliky putování pouští.