Plenární sněm

NÁZORY ODBORNÍKŮ NA POSLÁNÍ JÁHNŮ, KNĚŽÍ A BISKUPŮ

*Naše kněžská existence je zcela namířená k vnější činnosti (k apoštolátu, kázání, službě lásky) a dává nám vidět skutečnost, pomáhá nám dešifrovat smysl života a smrti, avšak neukazuje nám sebe samu. Tato kněžská existence je přítomná a činná, avšak skrytá a nezrcadlící se. A přece je nezbytná, aby vyšla na světlo ve svých přesných obrysech darovaného života.

*Kněžské povolání vyžaduje celého člověka, prakticky dání se bez výhrad. Celibát je jedním z těchto znaků "ztráty života pro nebeské království". Tento náročný a bezpochyby správný pohled v sobě ovšem skrývá jedno velké nebezpečí: rozpor mezi plným dáním se a jen velmi částečnou potřebností kněze (čili praktickým přijetím) může vést k velké frustraci. Paradoxně je toto nebezpečí přítomné nejvíc právě v diecézích s malým počtem kněží.

*Je mnoho farností, které ani lidsky, natož duchovně nejsou schopny kněze takříkajíc "unést". Kněze, který je součástí communia, který ho potřebuje žít a z něho žít, který zpravidla nemá osobní povolání poustevníka.

*Velmi nutná je reflexe svého kněžského úřadu - své pravé totožnosti Božího člověka. Křesťanský život, což se týká i kněze, je životem podle Ducha, je také blahoslavenství kněze, které vybízí k apoštolskému životu.

*Je třeba odborně vypracovat model "optimálního církevního úřadu" (nejspíš Křesťanská akademie ve spolupráci se zahraničím). Funkčnost církve jako organizace je velice závislá na tom, aby "církevní úřad" zahrnoval "ty a právě jenom ty" úkoly a typy činností, které "organizační styl" vyžadují. Tím se jednak výrazně zvýší efektivita činnosti "úřadu", jednak se ale ukáže, kde všude je naopak potřeba přístup "úřední" nahradit přístupem "bratrským".

*Služba jáhna má vlastně trojí charakter: služba slovu Božímu - hlásat je, služba charitativní - péče o nemocné a starší po stránce duchovní i tělesné a v neposlední řadě i služba liturgická, a to nejen jako pomocníci biskupa či kněze, ale i jako předsedající bohoslužeb bez kněze či při modlitbách věřících.

*Církev si často neví rady, co od jáhnů očekávat, a tedy jak se na ně dívat. Jeden směr považuje jáhny za neplnohodnotné kněze, druhý vyhraněný pohled hledá v jáhnech náhradu za chybějící kněze.

*Domnívám se, že jsme stále ještě ve stadiu spíš experimentu, stále ještě přetrvávají nedořešené problémy. Obnova trvalého diakonátu se stává i ekumenickým prvkem, kterým se přibližujeme k chápání této služby našich odloučených bratří. Jáhen tím, že žije skutečně uprostřed obce, se může nacházet velmi blízko nebo se ztotožňovat s jejich strastmi či problémy.