P. Miloše Rabana, sekretáře Přípravné komise sněmu
V Praze se ve dnech 13. a 15. ledna v Arcibiskupském paláci a v dejvickém
kostele sv. Vojtěcha konala setkání účastníků přípravného procesu blížícího se
plenárního sněmu. Na prvním z nich se animátoři sněmovních kroužků pražské
arcidiecéze seznámili s novým materiálem pro sněmovní kroužky na rok 2002, při
dalším setkání se uskutečnila diskuse s P. Milošem Rabanem, sekretářem
Přípravné komise sněmu a P. Miloslavem Fialou, členem Rady pro sdělovací
prostředky.
V jaké fázi se plenární sněm v současnosti nachází?
Příprava Plenárního sněmu katolické církve v ČR probíhá šestým rokem. Dnes
evidujeme několik set sněmovních kroužků, rozdělených do týmů podle diecézí a
řeholí. Tyto týmy vedou moderátoři. Aktivní sněmovní kroužky zasílají zápisy,
které se zpracovávají do analýz.
Dokončeny byly analýzy zápisů sněmovních kroužků z roku 2000, tj. z materiálu O
církvi, a začalo se pracovat na analýzách zápisů z roku 2001, tj. z materiálu
Církev a svět. Kroužkům zbývá probrat témata O Bibli a O liturgii.
Kdy začne vlastní sněm, ví se už, kdo se ho bude moci přímo zúčastnit?
Plenární sněm bude zahájen v červenci příštího roku na Velehradě. Zúčastní se
ho všichni biskupové, generální a biskupští vikáři, děkani teologických fakult,
rektoři kněžských seminářů, zvolení představení mužských a ženských řeholí a
zástupci kněží a laiků. Již v letošním roce proběhnou volby volitelných
účastníků sněmu a bude zvolen předseda plenárního sněmu z řad diecézních biskupů.
Jako hosté budou pozváni mimo jiné zástupci Ekumenické rady církví. Veřejných
plenárních zasedání se budou moci účastnit akreditovaní pozorovatelé, např. z
tisku. Biskupové budou mít na sněmu hlas rozhodující, ostatní členové sněmu
hlas poradní. Hostům může být uděleno slovo, avšak nehlasují. Pozorovatelé na
plenárním zasedání nemluví ani nehlasují.
Co je cílem plenárního sněmu?
Hlavním tématem sněmu je Uskutečnění závěrů II. vatikánského koncilu a
perspektiva nové evangelizace v našich podmínkách. Dalšími, již schválenými
tématy, jsou "Sebezodpovědnost církve" a "Spoluzodpovědnost
církve za naši společnost". Vzhledem k tomu, že závěry II. vatikánského
koncilu jakož i celé pokoncilní učení nebyly v našich podmínkách realizovány,
může sněm tyto závěry uskutečnit. Zatím postrádáme jednotnou koncepci jak
vnitřního života naší církve, tak jejího vztahu ke společnosti. K tomu chybí
koncepce formace kněží a laiků, pastorační projekt formace a nové evangelizace
v naší společnosti a předávání víry dalším generacím. Potřebujeme jednotná
pravidla, podle kterých bude naše církev fungovat. Plenární sněm má kompetenci
toto vše vyřešit. Nebude to věc snadná a rychlá. Mnohé se musíme učit za
pochodu, a přitom nesmíme řešení uspěchat a nechat je polovičatá. Jen tak může nastat
pokračování sněmovního procesu v provinciích, diecézích, vikariátech,
farnostech, řeholních společenstvích a hnutích. Budou se dále svolávat synody a
setkání, která nastartují další oživení místních společenství v naší církvi.
Jedině církev jako příkladné, fungující a radostné společenství se může stát
věrohodnou a přesvědčivou pro naši sekularizovanou, avšak hledající společnost.
Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč. Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?
*
Katolická církev v ČR žije doposud převážně ve svých vnitřních problémech a o
lidi kolem se příliš nestará. (Snad s výjimkou profesionalizovaných charitativních
činností, dále činností ve školství a ve výchově mládeže.) Plyne to zřejmě ze
zastaralého modelu pastorace a misijní činnosti, ale i z převažující
individualizace, uzavřenosti, nekontrolovanosti, sobectví, pýchy a lenosti
nemalé části nositelů služebného kněžství. Proto navrhuji utvořit na úrovni
diecéze či exarchátu fundované týmy, které by mapovaly dodržování podmínek
důstojného života lidí, výrazné porušováni lidských práv, nenaplňování
základních lidských potřeb, a na tomto základě orientovaly vstřícné aktivity
katolických křesťanů. Podobnou činnost by měli vykonávat pověření lidé na
úrovni děkanátů, farností, středisek mládeže, církevních škol, charitativních
organizací, řádů apod.
(exarchát)
*
Samozřejmě ano. Způsobů je několik: předně svým učením (výkladem Bible a
svědectvím tradice - včetně přiznání dějinných selhání v této oblasti). Dále
svojí přijatelnou a akceptovanou autoritou (to je ale předpoklad, autoritu
nejprve musí církev nabýt). Potom jasně formulovanými prohlášeními představitelů
pro média. A v neposlední řadě jasným a statečným přístupem jednotlivých
křesťanů - politiky počínaje a obyčejným venkovským človíčkem konče.
(královéhradecká diecéze)
*
Hájit práva občanů by měli věřící modlitbou, finančně, praktickou pomocí atd.
Církev jako organizace by neměla vstupovat do politiky, v naší společnosti by
to zřejmě jako v minulosti vedlo k problémům a odcizení.
(olomoucká arcidiecéze)
*
Církev je morální autoritou, která by se měla k dodržování lidských práv
vyjadřovat. Musí však mít v této oblasti čistý stůl. Často však přichází
"s křížkem po funuse", pokud vůbec přijde. Zanedbala vhodnou chvíli
po roce 1990 a mlčela k propagaci nemravných zásad, např. praní špinavých
peněz. Nyní se musí vyjadřovat až k důsledkům a i k těm opožděně.
(ostravsko-opavská diecéze)
*
Církev by měla především vyžadovat na státu, tj. na jeho úřednících, ale i na
občanech, dodržování mravních principů. Tyto povinnosti by měla připomínat
věřícím, v promluvách v kostele a v křesťanských periodikách. Existuje-li však
možnost, má je připomínat i nevěřícím, např. prostřednictvím médií, v
oficiálních prohlášeních apod.
(pražská arcidiecéze)