Plenární reformátoři

 

Milan Norbert Badal

 

 

Střevo Veroniky Žilkové mě vůbec nezajímá. Přesto musím 76x měsíčně přečkat televizní reklamu, která mě informuje o tom, jak to zaonačit, aby střevo mělo sametově hebkou výstelku a jeho majitelé hleděli s optimismem do budoucnosti. Reklama ve mně má bezpochyby vzbudit nutkání odkvačit do nejbližšího obchodu a do sytosti se zásobit přípravkem, který z mého střeva učiní oázu blaženosti. Reklama skutečně účinkuje. Opravdu se ve mně vzedme vlna nutkání, abych vyběhl ven, zakoupil zmíněného přípravku celý kbelík a pak ho vecpal do krku herečce tolik, že jí nazpět poteče ušima. Podobný problém, jako reklama ztělesněná známou herečkou, mají leckteří hlasatelé dobra a spásy, především učitelé a kněží. Za zprostředkování radostné zvěsti se jim dostává jen znechucených grimas. Čím to asi bude?

Především jistě v samém základu je odvěký odpor lidstva k tomu, aby bylo zachraňováno proti své vůli. Takový objekt, na němž chceme páchat dobré skutky, se často vzpírá zuby nehty. Je totiž přesvědčen, že za námi zprostředkovanou Pravdu si nic nekoupí.

Druhá potíž je s tím, že podobných nabídek se mu dostává denně několik desítek. Mnohé jsou lepší než ty naše, jiné jsou alespoň srovnatelné. Z přemíry možností výběru zbývá často přesvědčení, že je to všechno stejný šmejd a nejlepší je brát, co se právě namane.

V neposlední řadě hraje svou roli i vzhled a chování hlasatelů Pravdy. Jejich směšnost, odpudivost a především rozpor mezi tím, co hlásají a co sami žijí, dokoná dílo zkázy.

Katolická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se rozhodla, že své hlásání dobré zvěsti učiní přitažlivým, současným a zajímavým. Cesta k tomu má vést – jak jinak, jsme přece ve střední Evropě – svoláním všekatolického sletu. Nápad to nebyl marný. Probrat problémy a trápení, pokusit se nalézt řešení, rozhodnout o směru naší cesty – to vše je důstojné a spravedlivé. Kardinál Vlk, iniciátor celé záležitosti, měl možná i ne zcela veřejně formulovanou myšlenku o cestě, která by se vyhnula nástrahám církevního vývoje v sousedním Rakousku a Německu. Sněm mohl být mimo jiné i ventilem, který by povolil a usměrnil napětí mezi aktivními a demokratizujícími se laiky a stárnoucím opatrným klérem. Kardinálovi protihráči v řadách biskupské konference i mezi kněžími nedosáhli prvotního záměru, kterým bylo zdusit myšlenku sněmu v zárodku. Použili proto druhého osvědčeného prostředku.

S rozjásanými tvářemi sněm podpořili a jeho uskutečňování naplnili zcela jiným obsahem, než byl původní záměr. Arcibiskup Graubner přišel s myšlenkou, že sněm musí být především možností vzdělat laiky, jejichž informace o vlastní víře jsou poněkud neucelené, otevřeně řečeno mizerné. To je ovšem pravda. Škoda jen, že nikoho nenapadlo, kdopak asi tak doposud laiky vzdělával. Ze sněmu, který měl svůj kvas vnést do církve i společnosti, se stal vzdělávací spolek řízené reformy. Hašek se svou Stranou mírného pokroku v mezích zákona by měl radost. Témata k diskusím byla určována z centra, aby se někdo nedejbože nevydal mimo mantinely. Výsledky diskusí v kroužcích byly poctivě zpracovány, ale publikovány až po souhlasu předsedy ČBK.

I tyto učesané formulace uveřejněné občas v Katolickém týdeníku se stávaly terčem kritiky z vyšších míst. Kladné reakce laiků měly převažovat nad zápornými. Není ani divu, že se laici znovu a znovu dožadovali nějaké odezvy na své diskusní výkřiky. Dostalo se jim slibů, že vše vezmou účastníci sněmu v potaz. Už na počátku se stalo předmětem sporů a rozčarování, kdo vlastně na sněmu bude rozhodovat a kdo se ho vůbec může zúčastnit, alespoň jako člen a pozorovatel. Hledá-li laskavý čtenář nějakou analogii, rád jej upozorňuji na „boj“ poslanců a senátorů za zmenšení vlastní imunity, eventuálně snížení platů a dalších výhod. Hubatí redaktoři v tomto případě píší cosi o kaprech, kteří si těžko vypustí vlastní rybník.

Situace tedy vypadá poněkud bezútěšně. Ale není tomu tak. I když na sněmu nezažijeme žádné vzepětí myšlenek, i když jeho závěry budou více než krotké, ba dokonce i kdyby ke konání žádné sněmu už ani nedošlo, to nejdůležitější je na světě! Původně šlo jen o jakýsi meziprodukt, prostředek. Ani obránci sněmu, ani jeho odpůrci si možná neuvědomili, že v naší zemi, v naší církvi a v naší situaci není příliš důležité, o čem se diskutuje. Nejdůležitější je, že se vůbec diskutuje, že vznikly kroužky, kde se tu a tam někdo dostane k slovu, tu a tam se někdo odváží myslet a mluvit jinak než doposud. V katolické církvi u nás tak byl odstartován proces, který se už nedá zastavit.

Moudří představitelé církve si mohou mnout ruce: z konzumních křesťanů se stanou křesťané aktivní a odpovědní za církev. Má to ale jeden důležitý háček. Ze všech věřících v jakýchkoliv funkcích a poměrech by se měli stát lidé, kteří nemyslí na Církev jako na samoobslužné zařízení, kteří neberou Církev jako organizaci, na kterou nám nikdo sahat nesmí, kteří neberou Církev jako klub, jehož členové mají předplacenou spásu. Církev a my, její členové, jsme tu především pro druhé. Jsme prostředníky, ukazateli, svědky Božího díla. Kéž by sněm přišel s jednoduchou zásadou: koukejme se raději přes církevní plot na ty, kdo nás potřebují, na ty, za kterými nás Bůh posílá. A všechny ty své spolky, charity, konference a baráky berme jako prostředky. Když je náhodou mít nebudeme, nebo na ně mít nebudeme, snadno vynalézavě najdeme jiné. Máme být solí. Tedy špetka nás má být všude, aby to bylo dobré a stravitelné. Ne abychom hnili na hromadě a starali se hlavně o to, jak jsme zabalení.