KT č. 16 ze dne 20. 4. 2003

PLENÁRNÍ SNĚM OČIMA DELEGÁTŮ

Dnes odpovídá Marek Výborný

1. Jak byste zhodnotil přípravnou fázi sněmu?

Přípravná fáze plenárního sněmu naší církve docela viditelně odhalila nepřipravenost a rozporuplnost postoje církve k tomuto projektu. Na jedné straně vidím obrovské pozitivum v podobě - zvláště v prvních letech - rozsáhlé sítě sněmovních kroužků. Skutečnost, že se lidé alespoň někde byli ochotni scházet, vzdělávat se, učili se diskutovat o radostech a starostech naší církve i o jejím vztahu ke společnosti, považuji za dobrý přínos pro mnohé farnosti a společenství. Skoro se domnívám, že i kdyby sněm už nic nevyřešil, tak pokud se činnost kroužků transformuje do podoby dalšího vzdělávání laiků, nalezl sněm alespoň v tom částečný kladný výsledek. Na druhé straně se po celou dobu projevoval značný nezájem a někdy též obavy ze strany mnohých kněží i biskupů. Nebyla zcela jasná koncepce našeho sněmování a tato nerozhodnost a nejasnost ze strany pastýřů se odrazila i ve vztahu ke sněmu. Materiály pro sněmovní kroužky měly často rozdílnou kvalitu. Chyběla zpětná vazba přípravné komise směrem ke kroužkům. Kromě velmi podnětné analýzy zápisů z kroužků k tématu "O církvi" se už žádná podobná neobjevila. To bohužel spolu s mnohdy chybějící zřetelnou a opakovanou podporou kroužků vyvolávalo dojem, že o výsledky jejich činnosti a práce nebude větší zájem. Tento fakt dokládá první pracovní materiál sněmu - tzv. Lineamenta, kde jsou sněmovní kroužky ve vlastním textu zmíněny pouze jednou. Tento přístup se potom odrazil v postupném úpadku činnosti kroužků, zasílání zápisů apod. Ukázalo se, že o výstupy z kroužků téměř nikdo nestojí a o vnitřní diskusi také ne. Věřící nejsou povzbuzováni k spolurozhodování a spoluvytváření budoucnosti naší církve. Situace bohužel dospěla do stadia, kdy mnozí aktivní laici rezignovali na tuto cestu spoluzodpovědnosti za církev. Zůstává tedy otázkou, do jaké míry bude samotný sněm, kde rozhodujícím hlasem disponují pouze biskupové, schopen vyřešit problémy, před nimiž stojíme, a načrtnout životaschopnou perspektivu naší církve v podmínkách současné společnosti.

2. Které hlavní problémy by měla církev řešit?

Pokud pominu skutečnost, že samotný sněm má poměrně úzký prostor ke skutečnému řešení problémů, tak jako zásadní se mi jeví stanovení koncepce pastorační činnosti české církve v situaci dnešní společnosti. Na velmi dobré úrovni zvládáme poslání diakonie - služby bližním. Dialog o ostatních zásadních otázkách se podobá spíše monologu vedenému na různých rovinách, které se vzájemně míjejí. Církev by měla být společenstvím lásky a odpuštění, spojnicí člověka s Bohem a lidmi navzájem, věrohodným zprostředkovatelem radostné zvěsti Božího zájmu o nás, ukazatelem na naši odpovědnost za osudy lidské rodiny na cestě do budoucnosti. Považuji za důležité zabývat se vztahy v církvi, zvláště mezi hierarchií a laiky, aktivně podpořit jejich spolurozhodování a spoluzodpovědnost v církvi. Je třeba budovat atmosféru vzájemné důvěry a nebát se vnímat nezkreslenou realitu života církve i společnosti. Po nutné analýze přistoupit k reformě vnitřního uspořádání církve. Územní josefínské rozdělení farností dnes mnohde neodpovídá realitě. Bylo by vhodné uvažovat, tam kde je to vhodné, o zavádění personálních farností či jiné podoby života církve v malých společenstvích. V souvislosti s podporou vzdělávání v církvi si více uvědomit své poslání vůči společnosti, protože církev zde není pro sebe, aby se uzavírala do ghetta, ale má být solí země. Vnitřní struktura života místní církve by měla vycházet i z reflexe tohoto poslání.

(red)