KT č. 18 ze dne 11. 5. 2003

PLENÁRNÍ SNĚM OČIMA DELEGÁTŮ

DNES ODPOVÍDÁ PhDr. VÁCSLAV BABIČKA

1. Jak byste zhodnotil přípravnou fázi sněmu?

Přípravná fáze byla zatím dost rozpačitá, jako bychom nejprve odvážně rozhodli o konání sněmu a pak se zalekli vlastní odvahy. Tím se promarnilo mnoho času a potenciálu skrytého v dobrovolných účastnících sněmovního procesu, oslabila se analytická příprava sněmovního jednání a nevyužily se manažerské schopnosti a zkušenosti některých laiků. Jako člen analytické komise přípravné sekce jsem zažil přípravu dotazníku, který měl být rozeslán členům sněmovních kroužků a odpovědi měly být vyhodnoceny týmem sociologů. Připravovala se historická analýza vývoje katolické církve u nás a rozbor dochovaných statistických pramenů. Nic z toho se neuskutečnilo. Činnost sněmovních kroužků měla obvyklý průběh, jako tomu bývá u jiných dobrovolných sdružení. Po počáteční nejistotě a rozpacích prudký vzmach a pozvolný útlum. Bohužel k tomu přispělo pojetí tematických pracovních materiálů pro sněmovní kroužky. Zatímco materiály pro rok 1999 (O církvi) a pro rok 2000 (Církev a svět) byly koncipovány jako podklady pro diskusi, materiály pro rok 2000 - Bible a Liturgie - byly spíše katechetickými příručkami, které debatu v kroužcích příliš nerozproudily. Činnost kroužků asi měla větší význam pro farnosti nebo společenství, v nichž působily, než pro vlastní přípravu sněmu a jeho dokumentů. Motorem kroužků byli převážně aktivní laici a bylo cenné, že se podařilo v rámci farností nebo společenství vytvořit agilní skupiny, scházející se nezávisle na liturgickém dění a ochotné převzít část odpovědnosti za život farnosti nebo společenství. Bohužel se často ukázalo, že životaschopnost kroužků záležela na jediné osobě animátora, kterého neměl kdo nahradit, když z jakýchkoliv příčin vypadl. Škoda také, že se iniciativu kroužků nepokusili organizátoři sněmovního procesu podpořit i po skončení fáze projednávání připravených materiálů po roce 2002. Nejcennějším výsledkem činnosti kroužků tak zůstává dobrovolné a spontánní pokračování v jejich aktivitách formou biblických kroužků, farních rad, konzultačních skupin na pomoc delegátům sněmu apod. Oživení farností a společenství působením sněmovních kroužků tak bude pro tyto struktury možná pozitivnějším přínosem než vlastní sněmovní jednání.

2. Které hlavní problémy by měla církev řešit?

Společně s Lineamenty k přípravě Plenárního sněmu katolické církve v ČR jsme obdrželi tabulku, do níž jsme měli vyznačit do deseti stupňů rozdělené priority projednávaných témat. Já jsem dal nejvyšší pořadí tématům Katolická výchova a formace, Katecheze, Laici, sdružení křesťanů, církevní hnutí, Pastorace rodin, Pastorace mládeže a Hromadné sdělovací prostředky. Jako generální připomínku k Lineamentům jsem však napsal, že se v nich mnoho mluví o církvi a náboženství, ale málo o víře. Přitom hledající lidé hledají v prvé řadě víru, ne církev. Proto by se měla optika sněmovního procesu změnit a na prvé místo by se měla dostat otázka víry v životě dnešního člověka a v současné společnosti, a to v duchu denní modlitby za plenární sněm: "Pomoz církvi v naší zemi k oživení víry a růstu Tvého království." Cíl sněmu vidím v představení nové vize víry v životě současného člověka a z ní odvozené vize církve v životě současné společnosti. Přitom bude třeba rovnoměrně oscilovat mezi oběma póly, danými konstitucemi O církvi a O církvi v dnešním světě, a vyvarovat se pokušení zabývat se pouze vnitřními problémy církve u nás bez zřetele k prostředí, v němž žijeme, nebo pouze působením naší církve ve světě bez položení si otázky, zda působíme navenek věrohodně.

(red)